S.G. – I. část


"Čtvrtá." Víc nemusel inspektor Radek Mayr slyšet. Odtáhl sluchátko od ucha, zlostně zatnul zuby a pěstí udeřil do psacího stolu před sebou.

"Sakra."

V hovoru pokračoval, až když si důkladně ulevil od návalu vzteku. "Kde zas?" Hovořil již klidněji a věcněji, ačkoliv stále nedokázal zakrýt zlost mísící se s jistou příměsí beznaděje, a upřímně řečeno, ani se nikterak nesnažil cokoliv potlačovat. "Černej most? Krucinál, to zas bude cesta, přes zasekanou Prahu."

Mezi řečí si nerudně okusoval rty a podupával si nohama do rytmu poctivého rock´n´rollu, tlumeně se ozývajícího z reproduktoru starého rádia. Ostatně, Mayr míval všechno staré, ošoupané, omšelé, z módy dávno vyšlé, zkrátka jedním slovem, jenž se naopak součástí módy před pár lety stalo, retro.

"Jo, budu na tom Čerňáku tak do půl hoďky, tak to tam zatím zavřete, celou halu, mrkněte mu na doklady, fotky a tak. Ach jo, tohle nám byli rohatý dlužný."

Pozdně dubnová noc skýtala příjemné klima, Mayr se však poněkud roztodivně ošíval, když se skláněl, aby se protáhl pod bílozelenou stuhou ohraničující místo činu. Celá hala nádražní budovy byla zalita světlem z širokých a masivních zářivek nahoře na stropě, kolem otevřených dveří jedné z tolaet se pohybovalo několik osob v policejních uniformách. Inspektor se k nim beze slova přitočil. Nervózním pohybem ruky si zjednal volný průchod a nahlédl dovnitř. Nebyl to příjemný pohled. Na dlaždících pod umyvadlem spočívalo tělo, lze-li vůbec o těle hovořit, vysokého, urostlého muže, pořezané a pobodané snad na každém čtverečním decimetru povrchu. Krví promočené svršky nebyly s to prozradit svou původní barvu, doširoka rozevřená ústa připomínala tlamu upíra, jenž se právě nakrmil na těle luzné dívčiny, a místo očí hleděly vzhůru zkrvavené prázdné díry. Těsně vedle hlubokými zářezy křižovaného levého zápěstí ležel dlouhý a už od pohledu řádně naostřený řeznický nůž. Mayr hleděl na tu scénu dobrou půl minutu, a byl by nejspíš zíral i nadále, neudeřil-li by ho kdosi netaktně hrubě, stále však přátelsky zezadu do levého ramena.

"No, Jirko, tak co máte." Otočil se laxně.

"Takhle tady leží od začátku?"

"Přijde na to,"

opáčil rozvážně Mayrův kolega Jiří Masný, jemuž mezi kolegy málokdo řekl jinak než Maso,

"jaký začátek máš přesně na mysli."

Pokýval hlavou a s výrazem orientálního mudrce pokrčil rameny.

"Od chvíle, co začal pomalu vychládat, leží přesně tady a přesně takhle.

"Hele, nech si ty fórky do Jagušky, jo?"

Zmínil Mayr v rámci své výtky název oblíbeného restauračního zařízení, což si Maso mohl vyložit zároveň jako návrh na sobotní pánskou jízdu.

"Tady prostě, tohle je průser no. Čtyři mrtvoly. Do píči mý starý!"

"Nerouhej se",

napomenul ho Maso okamžitě.

"Nebo ti za chvíli zbyde fakt akorát ta její díra. A to byl byl nezvyk, vzhledem k tomu, že teď pícháš tak o patnáct roků mladší, co se nese v pakárně."

"Můžeš laskavě držet hubu?" Obořil se Mayr tentokrát již vážnějším tónem.

"Můžeme se bavit k věci a ne o tom, že si za chvíli navzájem šoustat manželky?"

"Ó, pán se ráčil nasrat." Reagoval Maso teatrálním hlasem parodujícím zřejmě urážlivou pózu. "No, nic," pokračoval hned, aby nedovolil jiskřícímu konfliktu převibrovat na vyšší level hádky, "co tomu na první pohled říkáš."

Inspektor, který patrně taktéž usoudil, že další dišputace na téma manželské věrnosti slibují resultát zcela neefektivní, ba dost možná přímo kontraproduktivní, pokrčil rameny a zadíval se kamsi do stropu.

"No, tohle je kafilérka." Zhodnotil stručně stav věcí. "Dost se nám rozšoupnul, jestli to teda je skutečně on."

"Je." Potvrdil Maso úsečně.

"Podívej se sám."

Výmluvným gestem poukázal na levé předloktí mrtvého, jenž se zdálo být poznamenané poněkud melčími ranami nežli zbytek těla. Mayr se sklonil níž a několik vteřin si rány prohlížel. Netrvalo to ani pár nádechů a rozpoznal v nich písmena. Známá a nenáviděná písmena. Podpis. Značku. Pozdrav. Monogram. Kdo ví?

"S.G.", pronesl zamyšleně, když se opět napřímil. "Ta bestie snad není člověk."

"Proč tady ta bestie-nečlověk nechala pajzák?" Přerušil Maso jeho monolog. "Nečekám, že na něm najdem níc než pár šlinců od krve, ale je to divný samo o sobě, ne?"

"Jo, to je." Přikývl Mayr jakoby nepřítomně, Maso si však byl jist, že velmi dobře vnímá každý zvuk a pohyb kolem. "Jediný, co víme jistě, že si to neudělal sám." Trpce se pousmál. "Ten parchant by musel mít zatmění mozku nebo krvavou ejakulaci, aby někde nechal čáru nehtem. Ale stejně to vezměte do laborky."

Otočil se ke kolem stojícím strážníkům.

"A my se podíváme, co je ten chlápek zač a jestli čirou náhodou nemůže mít vazbu na někoho z těch tří před ním.

"Na to zapomeň", ušklíbl se Maso skepticky. "Souvislosti můžeme hodit za hlavu. Houda s Novákem spolu dělali náhodně. V motolský nemocnici maká štrůdl lidí. Pokud jde o tu Velinskou, tak ta nevěděla, že Houda nebo Novák existujou. A oni s ní to samý. Podle mě je to maniak, bere to náhodně. Říznu tam, říznu támhle, zafouká vítr, les se kácí. Třeba to tak vidí, chce udělat paseku. No úchyl to nebude, na Velinskou ani nesáhnul."

"Hm…jo, asi jo." Přitakal Mayr. "Ale stejně to zkusíme. Co kdyby. A hlavně bych rád věděl, co se tomu cvokovi honí hlavou s tím S.G."

"Dovoluju si tvrdit, že jeho iniciály to nebudou." Nasadil Maso znovu do hlasu svůj nezapomenutelný sarkasmus.

Mayr si výmluvně odkašlal.

"Potřebujeme psychologa." Konstatoval suše. "Psycholog, psychiatr, zkrátka někdo přes cvoky a šílence a psychotický magory, takový ty co blouzněj s halucinacema. Neznáš nějakýho?" –

"Blázna nebo cvokaře?"

Mayr zakroutil hlavou.

"To jde ruku v ruce, ne?" Odtušil. "Nebo snad znáš cvokaře, kterýmu nešplouchá na maják?" "

E-e." usmál se Maso šibalsky. "Zato znám jednoho, kterýmu straší přesně v tý věži, na kterou se potřebujeme dostat. Tajný trumfový eso."

 

"Takže si to sesumírujeme, ať se z toho ťululumfelčar nezjebne úplně."

Maso pohodil na stůl složku papírů svázaných v modrých pevných deskách, která během posledního týdne nepříjemně přibrala na objemu. "Petr Houda, dvacet osm let, svobodný, člen pomocného personálu fakultní nemocnice Motol," začal číst s kyselým výrazem.

"Zkrať to", přerušil ho Mayr. "Hlavně u toho nečti i razítka."

Maso se podrbal na hlavě. "Tak jo, ve vší strohosti: Petr Houda, dělal v Motole, našli ho v pátek dvacátýho šestýho března ve čtyři ráno v parku na Grébovce, zavražděn několika údery těžkým předmětem do hlavy, tipovali jsme kladivo, no nenašli jsme nic. Otisky kolem žádný, vrah měl nejspíš rukavice. Podle polohy těla odhadujem, že Houdu překvapil zezadu, sejmul, umlátil a odtáhnul do roští. Mohlo se to stát někdy mezi půlnocí a druhou ráno."

Natáhl se pro šálek čaje stojící na protějším okraji stolu.

"Na jeho světle béžovým triku krví byly krví napsaný písmena S a G, velký, tiskací. Testy potvrdily, že krev byla jeho. No, cvokaři, chci tě vidět."

Poslední větu utrousil sám pro sebe, Mayr na ni však přesto zareagoval.

"Uvidíš zejtra. A cvokaře nepodceňuj. Šplouchá jim na maják, třeba se dokáže do toho hajzlíka vcítit. Třeba mívá takový noční fantazie."

Jeho kolega se trpce usmál.

"Jo, na to spolíhám. Ale snad si z toho nestříkne do křesla. No nic, dál."

Ledabyle obrátil list. "Robin Novák, dvacet šest let, svobodný, jako Houda, doktor-dětskej onkolog, necelýho půl roku dělal na oddělení v Motole. Třetího dubna ráno nepřišel do práce, před půl desátou dopoledne ho našli v jeho garáži na Michli. Seděl v otevřeným autě, klíčky se válely na podlaze. Nejspíš mu vypadly z ruky. Dostal koňskou dávku morfia do levýho nadloktí, vypadá to, že se nezmoh už na nic. Není divu, koupil to plný. K tomu měl na hlavě naraženej pytel, co někdo předtím vykoupal v ředidle. Tím možná ztratil vědomí, ale zabilo ho morfium. Prázdná stříkačka ležela vedle klíčů. Divný, že ji vrah nevzal, ale třeba byl ve stresu. Otisky zase žádný, kupodivu. Bejt tam otisky a nebejt S.G., nic by se neřešilo, jasná sebevražda. Taky jsme to tak až do Velinský brali. Vypadá to, jako by se to snažilo naše esgéčko narafičit, ale pro to nehraje, že se nám zas podepsalo. Cedulka s tištěným velkým S.G. Se našla zastrčená za stěračem, jako se dávaj reklamní letáky."

"Hm, ubral na brutalitě."

Poznamenal Mayr. "No, spíš se ztišil před bouří."

Maso znovu zabořil nos do složky.

"Ještě doba smrti: Někdy mezi pátou a sedmou ráno. I když pochybuju, že zrovna tohle psychoušovi něco řekne. No, pokračujeme."

Uskrl trochu poctivého Pickwicku.

"Teď ta Velinská, co nám bourá půlku teorií."

Povzdechl si Mayr.

"Nána pitomá, mrvit něco i po smrti, to je speciální devíza žen."

"To jako myslíš, že mě bude ta příšera doma strašit, až konečně pojde?"

Zasmál se s předstíraným úlekem Maso.

Koutky inspektorových rtů sebou úsečně zaškubaly.

"Co já vím, rozhodně bude prudit, když se s ní rozvedeš." "Máš pravdu," uzavřel jeho kolega. "Budu ji muset nechat chcípnout."

Téma krátké vsuvky bylo pro tu chvíli vyčerpáno a Maso započal znovu studovat spis o vraždě Romany Velinské.

"Čemu se taky divila."

Poznamenal už poněkolikáté během vyšetřování ve stejném duchu.

"Ať to čtu jak to čtu, nevidím jediný důvod, proč do hlavičky na plnou hubu nenapsat ´děvka´. Dvacet roků, vysokoškolačka z fildy, strašná intelektuálka…ehm…no, třeba v těch postelích dospívala ke vznešeným filozofickým závěrům."

"Hele, čti co tam je. Já v noci skoro nespal,"

Obroukl se Mayr, a možná aby svému tvrzení dostál, královsky si zívl a upil něco čaje. Maso si odfoukl a narovnal se na židli.

"Dobře tak jo. Děvka Romana Velinská, dvacet let, studentka filozofie, svobodná. Zavražděna sedmého dubna v pozdních večerních hodinách, někdy mezi devátou a půlnocí, našli ji další den ráno ve sklepě činžáku na Žižkově, kde bydlela. Umlácená něčím ostrým, lopatou, rýčem nebo podobně, vrah ji nejspíš přepadl, když se vracela domů nebo odcházela, omráčil, odtáhl dolů a tam dorazil. Žádná stopa sexuální aktivity, což napovídá, že spíš teprve odcházela…ehm, pardon." "S.G."

Napomenul ho obratem Mayr.

"Pro toho bláznologa bude nejdůležitější S.G. O tom musí slyšet všechno."

Maso se demonstrativně praštil dlaní do čela.

"Jo, soráč." Omlouval se rychle.

"S.G. Napsáno krví oběti na stěně, zase velký tiskací, ve výšce asi tak metr devadesát až dva metry deset. Takže vrah nebude žádnej prcek."

"A nebo se hodně natáhnul a chce nás zmást, pokud je inteligentní."

Doplnil Mayr. "A inteligentní nejspíš bude. Mění modus operandi, prostředí, kde vraždí. Nechová se vůbec jako m

aniak. Kromě toho S.G. nevidím v jeho chvání žádnej pořádek."

Maso pokýval.

"Jo. Vypadá to, jako by ta značka byla jediná věc, která má pro něj význam. Ostatní je mu nejspíš jedno. Až zjistíme, co to znamená, dostanem ho."

"Tak jo, jdem na to."

Chytil ho inspektor za slovo.

"Zkusme si projít ty významy S.G, na který jsme zatím přišli."

A aniž by čekal na odpověď, vylovil z kapsy zápisník.

"Zaprvé tady mám zkratku z angličtiny: Surgery general, hlavní chirurgie. Co na to říkáš?"

Maso se kousl do rtu.

"Mně se to zdá pravděpodobný. Smysl by to dávalo, zní to dost psychopaticky, tři mordy ze čtyř celkem slušná řezničina. A navíc první dvě oběti dělaly ve špitále. Zkusil bych to."

Mayr několik vteřin přemýšlel a důkladně si prsty pravé ruky promnul oči.

"Já bych to tak úplně neviděl,"

namítl nakonec.

"Neřeknu ti proč, ale dělá to na mě dojem, že ta písmena pro něj mají hlubší smysl. Něco jako symbol, co bývá kryptický znak nebo piktogram. Pro něj to je skoro jako náboženství. Nebo magie."

Ťukl se do čela.

"Jasně, tady to mám!"

Sjel prstem po papíře o kousel níž.

"Satanas gloriam, latinskej pozdrav uctívačů ďábla. Česky přibližně sláva Satanovi. To je zajímavější, nemyslíš?"

"Myslíš, že páchá rituální vraždy?"

Maso neskrýval, že o právě vyřčené hypotéze pochybuje.

"Chybí mi tam nějaký jasný, explicitní vyjádření. S.G…vždycky jsem si předsvavoval, že u satanistický vraždy se najde oltář, obrácenej kříž, pentagram, hlava kozla nebo něco na ten způsob. Tihle magoři si mám za to potrpěj na okázalostech, ne? Dvě písmena se mi zdaj dost málo."

Pohyb Mayrovy tváře i rukou prozrazoval, že nad argumentem rozvažuje a nachází se momentálně přesně na tenké hraně pochybností.

"Možná máš pravdu," připustil nakonec, "ale tuhle stopu bych rozhodně nezahazoval. Popravdě řečeno, je to nejsmysluplnější linie, co zatím máme. Neznáš nějakýho experta na kulty?"

Maso zabubnoval prsty na dřevěnou desku stolu, což představovalo nezaměnitelný symptom překotného výlovu hlubin paměti.

"Máme v seznamu toho Vojtíška, ne?"

Rozpomenul se nakonec.

"To je chlap, co publikoval, dělá v tom roky. S tím je tam jeden psychouš z Bohnic, a tam si nemůžu vzpomenout na jméno. Mají nějakou poradnu nebo co."

"Ten psychouš není ten náš, že ne."

Přerušil ho rychle Mayr a bylo nabíledni, že ho poslední souvětí mírně vylekalo.

"Nedělá ten náš cvokař doufám v blázinci."

"Nedělá."

Odvětil Masný apaticky.

"Je to abulantní cvokař. Proč tě to tak vzrušuje? Bojíš se, že by tě už nepustili ven?"

"Nevím, možná jo."

Odsekl Mayr vraštíc čelo.

"Nevlezu na parcelu zamořenou mašuge, co věřej, že jsou myši, a ještě většíma mešuge, co žijou v iluzi, že to maj pod kontrolou. Čtu, co tam mám dál. Elektrická kytara Gibson SG. Legendární rockový nástroj. To snad můžem škrtnout, ne?"

Maso se zarazil.

"Bacha. Úplně bych se tomu nesmál. Četl jsem nedávno studii o vlivu rocku na agresivitu mládeže. Může to výst klidně k vraždám, i to už se stalo."

Mayr teatrálně zaúpěl a chytl se za hlavu. "Šmarjá, kdes takovou píčovinu vyčet? To psal zase nějakej psycholog nebo psychiatr, ne?"

Výraz v Masově tváři dostál v mžiku radikální přeměny. Zrdcadlil nyní čiré a upřímné překvapení. "Jaks to uhod?"

Nechápal.

Inspektor se ušklíbl. "

Kdo asi přijde na kokotinu tak tvrdýho zrna? Ty vole, já v mládí poslouchal Pink Floyd na stokrát přehrávanejch kazetách – sedím v kriminále?"

"No, skoro."

Zabručel si Maso pod hustý knír.

"Hele, víš co, drž zase chvíli hubu, jo?"

Vyjel Mayr už ostřeji.

"Kytaru ti tam nechávám pro radost a…" Na tváři mu jedním rázem přehrál úsměv. "…A koukám, že se chlapi vytáhli."

Vztyčil palec levé ruky vzhůru, zatímco pravačkou ukazoval na monitor vedle sebe.

"Máme tady zprávu o tom dnešním typovi z Čerňáku."

Konstatoval s uspokojením.

"Takže abychom se do toho dali."

Na nic nečekal, přesedl k počítači, rozvinul čerstvě příchozí soubor a nahlas se pustil do čtení.

"Jiří Vašíček,"

zahájil téměř obřadně,

"třicet čtyři let. Svobodný, otec dvou dětí s družkou, kterou opustil dva roky zpátky. Pracoval jako -"

Zarazil se.

"Poslouchej, tohle je zajímavý. "Pracoval jako řezník u jedněch jatek, u Kralup nad Vltavou. Zavražděn byl brutálně pomocí řeznického nože, jenž byl nalezen vedle těla oběti. To je dost divný, ne?"

Maso se zaklonil dozadu a zhluboka se nadechl.

"Toho doktora zabili injekční stříkačkou" Odtušil.

"Jo."

Doplnil ho Mayr.

"A co je ještě divnější, taky se našla hned vedle mrtvoly. Druhá a čtvrtá oběť…"

Maso dořekl větu za něj.

"…Byla zavražděna nástrojem souvisejícím s jejím povoláním, který zůstal volně na místě činu. Babo, raď."

Mayr už neodpověděl a soustředěně pokračoval v pročítání zprávy, tentékrát již beze slov. Příslib nového vodítka ho očividně nabil novou dávkou energie a pracovního zápalu. Skenoval očima text od zhora dolů a zpět, žmoulajíc při tom v ruce okousanou propisku. Jednou, dvakrát…

"Vyndej mi dokument o Velinský!" Zařval z čista jasna.

"Klid, pitomče, skoro jsem to rozlil."

Maso, který spokojeně dopíjel svůj šálek čaje, si dal záležet, aby promítl do hlasu i tu únavu, kterou ve skutečnosti zdaleka tolik nepociťoval.

"Cos tam našel?"

"Mrkni se na odstavec o jejím volným čase, mimoškolní aktivity. Něco mi tady nehraje, nebo možná právě hraje, ale na hodně zvláštní notu. Čím se ta holka zabejvala?"

Maso skepticky přežvýkl.

"Myslíš mimo šlapání chodníku?" "

Prostě přečti, co tam je."

Naléhl kolega dál. "Kam chodila?"

"Jo, moment, už to louskám." P

osunul si brýle na oči.

"Tady. Cvičení pilates, to bude nějaká blbost, dál plavání, no jo, musela se udržovat ve formě mezi štacema, amatérsky divadlo a moderní tanec. To se učila svlíkat? A ještě nějakej čajovej kroužek."

"To je ono!"

Vypálil Mayr nedočkavě.

"To přečti, honem." –

"Jo. Členství v klubu čajovny Afrodíté na Vinohradech. Na Míráku, přesně řečeno."

Mayr práskl pěstí do stolu a jeho stále ještě z půli plný šálek čaje se převrhl tak, že stihl Maso sotva zachránit otevřenou složku před jeho vystříknuvším obsahem.

"Vašíček chodil do tý čajovny taky, rozumíš? Potkávali se tam. Ti dva se mohli znát!"

"Jako Novák a Houda."

Doplnil Maso myšlenku. –

"Jo. A začínám v tom vidět systém."

 

Sdílejte článek

Nový komentář