Sexy-Nekro-Karneval


Když jsem zjistil, že většina mých kámošů je banda nekrofilů, dostal jsem tenhle naprosto geniální nápad. Okamžitě jsem zvedl sluchátko a vytočil číslo na Krvavou Tlapu Alfréda, jinak masakrystu světový úrovně. Hned jak jsem zaslechl jeho drsnej, prokouřenej hlas, srdce mi poskočilo.

„Krvavá Tlapo,“ povídám mu. „Rozjíždim teď takovej menší kšeftík a potřeboval bych, abys mi dodal pár mrtvol.“

Krvavá Tlapa Alfréd byl ochota sama. Nápad se mu velice zalíbil. Rád totiž působil lidem smrt.

„Do začátku mi stačí tři ženský a jeden chlap. Nevím, jestli jsou mezi těma nekroušema i buzíci.“

„A co zvířátka?“ zajímalo Krvavou Tlapu Alfréda. „Jsou ti tvoji kámoši na zvířátka?“

„Tak s tim nechci mít nic společnýho. S takovýma prasárnama teda ne!“

Obchod jsme dojednali a já napjatě očekával zásilku od Krvavý Tlapy Alfréda. Z toho napětí jsem si dal šlofíka.

Mám celkem velkej barák, takže nebylo těžký najít pro moje zaměstnance prostory k nabídce jejich služeb. Do šmajchl patra jsem si nechal nanosit několik postelí, po oknech jsem dal rozvěsit závěsy a tak.

Krvavá Tlapa Alfréd zastavil dodávku a zatroubil. Vylezl jsem ze dveří a zamával mu.

„Tak to tu pro tebe mám, Johne,“ povídá.

„Jsi borec, Krvavá Tlapo Alfréde. Věděl jsem, že mě nezklameš. Co jsem ti dlužnej?“

„No,“ začal a nějak podezřele se ošíval. „Asi to necháme bejt hele. Víš, ta jedna,“ ukazoval na dveře dodávky. „To ti je taková libovka, že jsem ji musel taky prubnout. Takže to necháme bejt.“

„Ale Alfréde. To přece nejde, abys mi lezl na zaměstnance. To taky něco stojí, rozumíš?“

„Jasně. Takže za tejden ti přivezu novou várku?“

„Ještě ti zavolám. Nevim , jak půjdou kšefty.“

Zpráva o hanbinci pro nekrofily se roznesla rychlostí blesku. Tři dny po tom, co mi Alfréd přivezl zboží, přišel první zákazník.

„To je naprosto úžasný,“ rozplýval se a nervózně těkal očima po mým příbytku. „Víte, já s nimi moc rád… víte co, ale prostě je nemůžu sejmout. Na to nemám žaludek, to teda ne, pane.“

„Takže co si dáš?“

„Jakej je výběr?“

„Mám tu jednu fajnovou šestnáctku. To je klasa, co ti budu povídat. Pak celkem zralou a taky uzrátou maminu. Důchodkyni a nějakýho ouřednickýho frajera!“

„Mohu se zeptat na tu maminu?“

„Jasně, ptej se.“

„Jak dlouho už zraje?“

„Dneska je to třetí den.“

Tim jsem ovšem chlapíčka naprosto zničil. Začal se klepat po celým těle, musel vytáhnout kapesník a setřít si pot z čela a tváří. Ze zadní kapsy vyškubl peněženku a sázel přede mě na stůl prachy jako o závod.

„Tu chci,“ vykřikoval. „Přesně tu!“

A já mu vyhověl.

Z mýho baráku se brzo stalo vyhlášený nekroušský doupě. Krvavá Tlapa Alfréd mi každej tejden vozil nový maso a zákazníci se jen hrnuli. Stejně tak prašule.

„Je mi z toho blbě,“ říkala moje ženská. „Že se nestydíš propůjčovat ty mrtvý těla k těm chlípnejm hrátkám tvejch nemocnejch kámošů.“

„Kurva, co sereš? Díky tomuhle kšeftu máš novou kuchyň, postel a ten mercedes venku jakbysmet. Tak nekecej kraviny a řadši mě koukej podpořit, nebo řeknu Krvavý Tlapě Alfrédovi a za pár hodin budeš v nabídce dne.“

Ženský nic nechápou. Jedná se o zdivočelý psychopatky!

Kvůli svý živnosti jsem zpočátku problémy neměl. Nekrouši jsou mezi policajtama, doktorama, politikama, prezidentama, dělníkama, prostitutama, automechanikama, řezníkama, pilotama, námořníkama, barovýma povalečema, zahradníkama a mezi spoustou dalších pochybných existencí. Brzo jsem se stal váženým městským občanem. Najmul jsem si vlastního šoféra, masérku, stádo egyptských koček a svojí ženský jsem adoptoval malýho číňanka. Je do nich totiž celá hotová. Zíráš co? Takhle se dělá kariéra.

Rozjel jsem po světě celou síť nekro podniků a ty měli okamžitej úspěch. Nekrofilové se totiž mohli nerušeně oddávat svejm touhám, aniž by je za to čekal nějakej postih.

„Svobodu nekrofilům!“ křičel lid.

„Chceme více nekro-podniků!“

„Madhead na hrad!“

Všechno bylo legální a všichni jsme se měli dobře. Najednou se třeba začaly vyrábět trička s obrázkama mrtvol a logem mojí společnosti. Mrtvoly byly na billboardech, v různých reklamách (například na zubní pastu a prací prostředky), dělali společnost na večírcích (hlavně boháčům a filmovým či hudebním hvězdám), jejich rozkládající se obličeje jste mohli naleznout na školních aktovkách, plenkách, sadě nádobí, dokonce i na lécích proti bolesti břicha. Z mrtvol se zkrátka a dobře stal fenomén a já byl jedním prestižním časopisem zvolen mužem desetiletí.

Ale jak už to tak bývá, každá sranda musí jednou skončit. Lidé se začali bát opouštět svoje domovy v obavě, aby se i oni nestali mými zaměstnanci. Bylo na mě spácháno několik neúspěšných atentátů. Viníky jsem samozřejmě nechal odstranit a hned poté je použil ke svým účelům. Našla se celá řada fanatických aktivistů, kteří bojovali proti mojí společnosti. Po světě probíhaly ohromný demonstrace namířený proti mý osobě. Snažil jsem se lidem vysvětlit, že to co dělám je pro dobro věci a blaho lidu, jenže čím dál víc jich to odmítalo akceptovat.

„Zabte toho chlíváka!“

„Pryč s mrtvolama!“ křičeli.

Všichni ti politikové, hvězdy, občané se najednou proti mně spikli a já skončil v žaláři. Byl jsem přirovnáván k takovým osobnostem, jakýma byli třeba Hitler, Stalin, Husajn a podobně. Moje ženská i s číňánkem, oba byli vláčený ulicema a nakonec rozčtvrcený pod sochou sv. Václava. Moje dobrá myšlenka byla zavrhnuta jako projev největšího zvěrstva. Byl jsem odsouzen na elektrický křeslo. I takhle může dopadnout poctivej podnikatel. Takže co na to říkáte otče, můj bejvalej zákazníku, dáte mi rozhřešení?

„Jistě synu,“ řekl kněz sedící naproti mně a poněkud se začervenal.

„To jsem teda fakt obrovsky šťastnej. A co myslíte, skončim v pekle?“

„Nepochybně.“

„Ach.“ Byl jsem zdrcen.

„Ale kdo z nás tam neskončí?“ řekl kněz zamyšleně.

„Bůh je asi pěkně nasranej, což?“

Kněz mlčky přikývnul.

„Myslíte, že budu s ďáblem kámoš?“

„Jistě se vás už nemůže dočkat.“

Odmítl jsem se smířit s tím, že mě Bůh zavrhnul. Vždyť i já jsem jeho syn, no ne? Stvořil si mě přece k obrazu svýmu, no ne? Požádal jsem proto o setkání s ním a ať mi to jako vysvětlí.

Když vešel do mojí cely, vypadal staře a unaveně. Bylo na něm vidět, jak už ho všechno sere.

„Bože,“ začal jsem. „Jak můžeš dopustit, aby se proti mně všicky takhle spikli? Napřed se tváříš, že je všechno v pohodě a pak mi to poděláš tim nejhorším způsobem! Co to má kurva za smysl?“ Sjel jsem ho tam na tři doby, že ani nedutal.

Po chvilce mlčení vytáhl cigárko ze sandálu a zapálil si.

„Tohle mě jednou zabije,“ poznamenal na adresu cigarety.

„Copak nejsi nesmrtelnej?“

„Ale jo, jsem. Řekl jsem to jen proto, abych tě trochu uklidnil,“ řekl suše a odklepl popel.

„To mi teda přijde jako pěkně svinský jednání!“

„Seš svině, a tak s tebou bude i jednáno.“

„Ale můžeš za to ty!“

„Za co,“ řekl nechápavě.

„No přece za to, jakej jsem.“

„Kurva, co seš to za svini, když mi vyčítáš takovýhle věci?!“ rozhorlil se.

„Sereš na mě!“

„Seru na všechny! Proč zrovna ty bys měl bejt výjimka?“

„Tak di do prdele, ty starej hajzle!“

„Taky že jo. Jebu tě do prdele, chlíváku!“

S Bohem jsem toho moc nepořešil. Už jsem se pomalu začínal smiřovat se svým krutým osudem, když se u mě v cele zjevil jistej týpek. Smrděl jak starej kozel a taky tak vypadal.

„Co tu chceš?“ utrhnul jsem se na něj. „Todle je cela smrti. Tady nemáš co dělat!“

„Čau, já jsem Ďábel,“ představil se.

Sednul si na kavalec vedle mě a frknul do sebe lajnu.

„Dáš si taky?“ zeptal se.

„Ne, díky,“ řekl jsem už trochu uklidněnej. „Teče mi pak krev z rypáku.“

„Takže Johne,“ začal. „Proč jsem vlastně tady.“ Chvilku přemejšlel a bylo znát, že si fakt nemůže vzpomenout.

„Přišels na návštěvu, ne?“

„To jo,“ připustil. „Jak se máš?“

„Docela to de. Dostal jsem trest smrti.“

„Jo, to je zlý,“ přikyvoval. „Už tu byl?“

„Kdo?“

„Ten starej kokot.“

„Jo, vypařil se před pár hodinama.“

„To je mu podobný. Ale teď mi řekni na rovinu, Johne. Chce se ti umřít?“

„Moc ne.“

„Chápu. Máš to tu rád, viď?“

„Docela jo.“

„Tak nemáš bejt kretén!“ zařval na mě.

„Co jste to kurva za čuráky? Proč za mnou vůbec lezete?“

„Hej, co tady dělá ten rohatej pobuda!“ křičel bachař do mý cely.

Ďábel okamžitě vyskočil na kopyta a přiklusal k mřížím.

„Čau, já jsem Ďábel,“ představil se bachaři.

„Ahoj, já jsem Libor.“

„Přišel jsem tady za kámošem na pokec, nevadí?“

„Vlastně ani ne.“

„To jsem rád. Máš tu nějaký pivko?“

„Dojdu pro něj.“

„Díky, kámo.“

Ďábel se ke mně otočil.

„Vidíš?“ řekl. „Takhle se jedná s lidma.“

„Koho to zajímá?“

„Především tebe by to mělo zajímat.“

„Hm.“ Něco na tom bylo.

„Hele, Ďáble. Tohle je teda asi konec, že jo?“

„Že váháš. Díky Libore,“ převzal od bachaře lahváče a znovu ke mně přisedl.

„Tak na tvoje,“ řekl.

Lahve o sebe cinkly.

A přesně to mě probudilo. Rozhlíd jsem se kolem sebe. Byl jsem doma, ve svý posteli a u stolu seděla moje ženská s Krvavou Tlapou Alfrédem. Právě si ťukali dvěma lahváčema.

„Tak domluveno,“ řekl Krvavá Tlapa Alfréd. V ten okamžik si mě ženská všimla a posunkem dala Alfrédovi najevo, že už nespím. Obrátil se ke mně a roztáh držku do úsměvu.

„Tvůj nápad se nám, Johne, moc zalíbil. Rozhod jsem se, že si vedení toho podniku vezmu na starost…“

„A já budu jeho obchodní partnerka,“ skočila mu ženská do řeči.

„V tom případě ovšem vypadáváš ze hry,“ řekl Krvavá Tlapa Alfréd.

„Co to blábolíte, vy dvě hovada?“

„Bude o tebe zájem,“ zamlaskal. „Už teďka tě máme v nabídce dne.“

Potom vytáhl zpod kabátu mačetu a vstal ze židle.

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Pavel 23 února 2012 v 20:59

    Tak jsem ti nějak měl při čtení pocit, jako by tuhle povídku vystřihnul Mistr Charles Bukowski osobně. Ta podoba, slovník, sty vyprávění, černej hůmor, zvrhlosti atd… Akorát to má takovej malej háček, Bukowski věděl, jak má všechny ty esence namíchat tak, aby to po delší době nezačínalo nudit a hlavně věděl, kdy by měl zazvonit zvonec a povídky je konec. Což se v tvém případě moc nepovedlo. Ono to není vůbec špatný, na zdejší poměry určitě ne, ale v tomhle dílku jsi se nechal moc unést a zahnal to až do extrému. Můj názor.

Nový komentář