Sestřička už není ta malá

Venku mezi sebou bojoval hlas větru a orchestr sov a jiných nočních ptáků. Bylo to příjemné poslouchat, ale docela se mi už chtělo spát. Zejtra totiž píšu písemku z matematiky, a- matematika není- podobně jako u hodně jiných dětí, moje nejoblíbenější. Pythagorova věta a k tomu ještě ta prokletá geometrie.... Jestli dostanu další pětku, tak mi vychází 4 na vysvědčení. A to není dobré.

,,Dobrou Luky." zvolala na mě z pootevřených dveří moje sedmiletá sestřička. ,, Jakto že ještě nespíš? Víš kolik je hodin? Buď ráda, že tu není máma s tátou." Máma a táta odjeli někam na hasičskej ples, či co. Já se v tom moc nevyznám. ,, Já..... Chtěla jsem tě ještě jednou vidět. Něco je v mé skříni. Já se.... Bojím...." řekla mi s pěkně drnčivým hlasem. ,, Kolik ti je Mončo? Snad ti už není pět nebo co? Proboha, no dobrá, jdu k tobě, ale opravdu jen na chvíli! Jasné?" řekl jsem ji. Ona s úsměvem kývla. Vylezl jsem s postele a za mnou se popohnal studený mráz který mi šahal na záda. Byl to takový divný pocit....

Vlezl jsem do skříně. ,, Vidíš? Nic tu není!" Už jsem u ní byl dobrou hodinu, ale ona stále ne a ne usnout. Každých pět minut otevřela oči a podívala se na skříň. Už sjem měl tu největší chuť ji něco říct, ale co, je to má malá sestřička. Navíc, když se o ní budu dobře starat, tak mi prý rodiče zvýší kapesný. No jo, za všem hledej prachy :).

Odbyla dvanáctá hodina a má malá sestřička už konečně usínala. Venku už jendoznačně vyhrál vítr. Ale už to nebyl ten lehký vánek, už to byl dupot stáda. Navíc si vítr pohrával s větvema stromů, které byli poblíž našeho baráku, a ty nepříjemně drncali o okna. Navíc vytvářeli děsivé obrazce, až hrůza. Rozhodně se mi už nechtělo jít zpátky do mého pokoje. Usnu hezky tady, v sestřiččině pokoji. Hezky vedle ní....

,,Give to me baby, aha aha,....." A sakra! Moje trapný vyzvánění se práve ozvalo ve vedlejším pokoji. Nechal jsem si tam mobil. Je přesně 12 hodin. To není možné - ve 12 jsem si usnul? Asi se zastavili, nebo co. Pomalu jsem odcházel, ať nevzbudím sestřičku. Venku vítr sílil čím dál tím víc. ,, Kam jdeš, bratříčku?" ozvalo se za mnou.

Lekl jsem se a pomalu jsem se otočil. ,,Uf, no víš, někdo mi volá, nejspíš ňákej magor, takhle pozdě. Takže jdu jenom vedle a hned se vrátím." Řekl jsme ji. Spokojený sám se sebou jsme zase odcházel. ,, Ale já chci abys byl tady bratříčku. Já se bojím." řekla mi chladně. Z jejího hlasu jsem poznal, že se tedy určitě nebojí. Právě mi připomněla Jigsawa ze série Saw. ,, Ségra, já jsem hned tady." setřel jsem ji. Už mě pěkně štvala. ,, NE! Zůstaneš tady." zařvala na mě. ,,Co děláš?! Prostě jdu a nech toho. Jestli se bojíš, tak máš smůlu." A odcházel jsem. Už jsem se blížil ke dveřím. Natáhnul jsem ruku....

Má ruka se mi uvolnila a odlítla mi od ramene. Krev mi tekla proudem. Zařval jsem ukrutnou bolestí. Podíval sjem se s viděšeným výrazem na mou sestru. ,,Co to...." pomyslel jsem si. Rychle jsem se otočil zpátky a chtěl jít blíž ke dveřím. V tu mi odpadla pravá noha. ,,ÁÁÁÁÁ....!!!!!" zajekl jsem. ,, Mončo, co se to děje??" Mé oči zalily slzy. Růžový koberec se více a více špinil mou rudou tekutinou z mého těla....... Natáhnul jsem z posledních sil mou druhou ruku. Vzápětí mi ulétla. Má sestřička stále seděla v polosedě na posteli a dívala se na mě s takovým nevinným, chladným výrazem. ,, A co teď?! Teď mi utrhneš nohu?!?" Zařval jsem na ní z plnbých plic. Z pusy mi také vytřísklo trocha krve. ,, S potěšením, batříčku." Už jsme nic nevnímal. Pomalu jsem ztrácel pocit bolesti. Všechny mé končetiny byly několi, metrů ode mne. Poslední co jsem vnímal bylo, jak se pomalu otevřela skříň, z ní ruka nějakého muže. Má sestřička k té skříni přistoupila, chytla se za mužovo ruku a nechala se vtáhnout do skříně se slovy: ,, Vítej v pekle, dcero Satanova...."