Sejdeme se na hřbitově


Poznámka admina: Povídka se s hororovou tématikou jen slepě míjí, ale Cabbageho předešlé povídky a především pěkně čtivý sloh mají za následek její konečné zveřejnění.

Už když jsem vycházel z domu, bylo mi jasné, co mě v nejbližších hodinách čeká. Oficiálně jsem byl pozvaný na oslavu narozenin, ale ve skutečnosti se šlo zase jenom o to, jak se nejrychleji opít a následně pozvracet. Mezitím možná ještě obtěžovat nějakou dívku, případně několik dívek. Bohužel, tohle nebyl můj styl. Záměrně podotýkám bohužel, protože bych byl velmi rád, kdyby to můj styl byl. Jenže jsem sám se sebou uzavřel dohodu. Dokud mi přijde líto, že skoro nepiju, tak pít nebudu. Vlastně jsem si tak vytvořil uzavřený okruh. Věřte nebo ne, ale má to svou logiku. Nicméně, pozval mě můj dobrý kamarád a přece jen, osmnáct je člověku většinou jen jednou za život. Takže jsem se rozhodl, že se alespoň na chvíli dostavím. Na jižní Moravě, kde jsem od narození vyrůstal, je hezkým zvykem spojovat novou dobu s tradicemi. Takže plánovaná oslava se měla konat ve vinném sklepě. O to víc mi bylo jasné, že se všechno brzo zvrhne. Už jsem měl vyzkoušené, že střízlivý se s opilým nedomluví. Přiznávám, že s někým, kdo je v náladě, může být větší sranda, než se střízlivým. Ale jakmile už má v sobě osm piv a dva panáky, tak se s ním jde dorozumívat větami o maximální délce tří slov.

   Z domu jsem vyšel okolo osmé hodiny a v půl deváté už jsem se blížil k místu činu. Naštěstí pro mého kamaráda byla přímo naproti sklepa hospoda, kde se každý víkend odehrávala nějaká velmi hlučná akce, takže lidé, kteří bydleli v okolních domech, byli na hluk zvyklí a neslyšeli nic, co nepřesáhlo hlasitost sto dvacet decibelů. Já jsem přišel v té správné fázi, protože zatím v sobě měli všichni dvě nebo tři piva a to byla ideální doba, abych s někým navázal kontakt. Tím samozřejmě myslím s nějakou osobou ženského pohlaví. Ještě předtím jsem musel organizátorovi celé akce, Staňovi, slíbit, že ho zastavím, když bude chtít udělat nějakou vrcholnou blbost. Slíbil jsem mu to, abych ho uklidnil, ale bylo mi jasné, že kdyby chtěl na příklad realizovat striptýz a já bych ho zastavil, tak by mě ostatní přítomní, kteří by už asi byli taky pěkně rozjetí, ukamenovali. Takže jsem doufal, že i on to bere jen jako psychickou podporu.

    A pak jsem se konečně vydal na lov. Ne snad, že bych byl nějaký lovec žen, ale doufal jsem, že když to budu často zkoušet, tak mi to někdy prostě musí vyjít. Proto jsem se snažil s holkami často bavit. Hlavně o sexu. Je zvláštní, že se každou chvíli z nejrůznějších zdrojů dovídám, jak jsme promiskuitní generace. Říkám si, že teda musím mít pěknou smůlu, když na mě ještě nepřišla řada. Většinou jsem si s holkami hezky pokecal, ale to je tak všechno. Už jsem takhle potkal hodně zajímavých lidí a měl jsem v plánu potkat další. Jenže dnes se mi nedařilo najít žádný vhodný objekt zájmu. Jakmile mě nějaká dívka zaujala, hned se u ní objevil nějaký rušivý element. Čili kluk. Asi dvě hodiny jsem se nudil a sledoval, jak se ostatní opíjejí. Já jsem celou dobu popíjel jedno pivo, u kterého jsem hodlal zůstat. Kromě toho už se zábava začala měnit v hromadnou pijatiku. Naposledy jsem viděl svého kamaráda Staňu, jak šplhá na stůl. Co tam chce dělat, jsem dál nezkoumal. Vyšel jsem před sklípek a posadil se na obrubník. Vdechoval jsem noční srpnový vzduch a přemýšlel, co dál. „Čau, co děláš?“ oslovila mě neznámá dívka. Vlastně to byla asi ta nejhezčí holka, jakou jsem kdy viděl. Tmavé vlasy, dlouhé až do půlky zad, modré oči. Nahoře velice nadměrně vyvinutá. A velice okázale to dávala najevo obrovským výstřihem. Měla na sově bílé tričko s dlouhými rukávy a džíny. „No, nevím, zrovna přemýšlím, že už asi půjdu domů“ odpověděl jsem po pravdě. „Co doma, tam to znáš, ne?“ popichovala mě. A mně se to líbilo. „Jo, doma to znám, ale doma se aspoň nebudu nudit.“ „No jo, mě to tady taky moc nebaví“ souhlasila se mnou. Začínala mě zajímat. „Já jsem David a ty?“ „Já ne“ odpověděla a drze se při tom ušklíbla. Líbila se mi čím dál víc.

„A jméno máš?“ zeptal jsem se.

 „Jo.“

 „A prozradíš mi ho?“

 „Možná.“

 „Na čem to závisí?“

 „Jestli si to zasloužíš.“

„A to udělám jak?“

„Třeba tím, že se přestaneš hloupě ptát a něco konečně uděláš“ řekla a ušklíbla se. Rozhodl jsem se na tu hru přistoupit. Rozhlédl jsem se kolem a přemýšlel, jak neznámé dokázat, že jsem hoden toho, znát její jméno. Pak jsem si všiml opodál stojící dvojice. Dvě lehce podnapilé slečny, brunetka a blondýna. Přišel jsem k nim, zrovna když se něčemu hloupě hihňaly. Stoupl jsem si k nim velmi blízko. Až do intimní sféry, tedy blíž než půl metru od nich. Roztáhl jsem ruce, jako bych je chtěl obejmout. Naštěstí byly obě dost opilé na to, aby souhlasily a tak taky roztáhly ruce. V tu chvíli jsem ruce přesunul o dobrého půl metru níž a plácl jsem je obě po zadku. Zas tak opilé ale nebyly. Bohužel jsem ale zapomněl, že mají obě napřažené ruce zhruba ve výšce, ve které mám obličej. Takže jsem v několika příštích sekundách dostal facku zleva i zprava a poté si ještě vyslechl sprchu nadávek. Když se mi konečně podařilo z konfliktu vycouvat, tak jsem viděl, jak se ta holka smíchy válí po zemi. Já jsem se bohužel tak nebavil, protože jsem před chvílí inkasoval dvě rány.

„No, dobře, dejme tomu, že tímhle jsi si zasloužil znát mé jméno.“ „Jaká čest.“ „Alice.“ Připadala mi trochu zvláštní. Už jenom to, jak opatrně prozrazovala své jméno. Ale rozhodně lepší než holka, která na potkání dává a leckdy nejen jméno. „Milan.“ „A jak ses sem dostal? Mě sem přivedla kámoška, kterou pozval ten, co tu slaví. Ale říkala, že je to pěkný debil.“ „No já jsem se sem dostal tak, že ten debil je jeden z mých nejlepších kamarádů.“ Očividně jsem tu dívku, která doteď připomínala ledovou královnu, uvedl do rozpaků. „No, víš, já ho vlastně ani neznám a ona to tak nemyslela, ona takové věci říká pořád…“ „Mně to vysvětlovat nemusíš,“ zarazil jsem ji „ale jemu by jsi to říkat nemusela. Teda aspoň teď, když ještě něco vnímá.“ „Dobře, budu si na to dávat pozor“ řekla a usmála se na mě. „A piješ?“ zeptala se. „Kdybych nepil, tak bych umřel.“ „To jako, že jsi alkáč?“ „To jako, že piju, ale většinou jenom nealkoholické nápoje.“ „Jo tak, pán je joker.“ „Spíš bych řekl, že mám rád netradiční druhy pohledu na svět, chování a komunikace.“ „A ještě k tomu intelektuál.“ „Tak to, že na rozdíl od většiny lidí používám mozek, beru spíš jako takový bonus k mé celkové dokonalosti.“ Alice si mě změřila zkoumavým pohledem. A pak řekla: „Hmm.“ „Jaké hmm?“ „No prostě hmm. Hmm, jakože už vím, co jsi zač.“ „Fakt?“ „Jo. Týpky jako ty znám moc dobře.“ „A co jsem teda zač?“ „No jsi namyšlený frajer, dřív si dost chlastal a teď si hraješ na abstinenta. Jo a když můžeš nějakou holku přefiknout, tak to uděláš. A už jsi to taky párkrát udělal“ dokončila psychoanalytický rozbor mé osoby. A docela mě tím potěšila. Nehodlal jsem se přiznávat k tomu, že jsem panic a s holkama moc zkušeností nemám. „Skoro jsi to uhádla. Ale jestli jsem namyšlený, to bohužel nemůžu posoudit.“ „Takže dneska jsi tady na lovu?“ „Dalo by se to tak říct.“ „Máš nějakou holku?“ „Stálou? Momentálně ne. Mám radši, když jsem volný a můžu si užívat jak chci.“ „Nepřijde ti to trochu nudné?.“ „Ani ne. Mít každý víkend sex s jinou holkou, mně to přijde docela zábavné.“ „A co ty holky? Nepřijde ti to vůči nim nefér?“ „Proč? Oni do toho jdou dobrovolně a užívají si stejně jako já“ snažil jsem se ji přesvědčit, že jsem nejlepší v sexu na celé Moravě. „Takže podle tebe by se nemělo se sexem čekat až po svatbě?“ zeptala se Alice. A vypadalo to, že ji to upřímně zajímá. A já jsem se tomu musel samozřejmě vysmát. „Kde žiješ? Ve středověku?“. „Přece, vztah by měl být založený na lásce a nemusí jít o nějakou celoživotní lásku. Ale minimálně byste se měli trochu znát a něco o sobě vědět. A tím nemyslím vědět, co ten druhý pije.“ Asi jsem vsadil na špatnou kartu. Začal jsem si připadat trochu trapně. Možná jsem konečně poznal slušnou holku a já si tady hraju na nějakého Casanovu, abych ji zaujal.

Upřímně řečeno, čekal jsem, že už se pobavila mými hloupými a vymyšlenými názory a s nějakou hodně trapnou výmluvou odejde. Zvědavě se na mě podívala a řekla: „Vyspal by ses se mnou?“ Tak tohle jsem opravdu nečekal. Holka, která byla zcela mimo moji ligu. Takovou nabídku bych nečekal ani od úplně normální obyčejné odstrkované holky, která chce nějakého kluka, jen aby už to měla za sebou. Navíc tahle holka vypadala jako anděl, který sestoupil z nebe. Asi jsem na ni hodně dlouho hloupě civěl. „To myslíš vážně?“ zeptal jsem se. „Úplně vážně.“ „Ty by ses vyspala s úplně cizím klukem?“ „Pokrytče. To bylo moralistických keců. Když se s někým vyspí holka, tak je děvka a když se s někým vyspí kluk, tak je borec, že ji ohnul? Ty by ses vyspal s úplně cizí holkou?“ „Tak jsem to nemyslel.“ „A chceš se se mnou vyspat?“ „Tak, přece se nevyspím s holkou, kterou vidím poprvé v životě.“ Alice se na mě podívala pohledem, který jasně říkal, že se mnou začíná ztrácet trpělivost. „Asi ti pomůžu se rozhodnout“ řekla. A předvedla mi to, co sem ještě v životě neviděl. Nejdřív si pravou rukou chytila na konci levý rukáv a levou ruku si rukávem protáhla dovnitř trika k tělu. Pak vzala do zubů konec pravého rukávu a pravou ruku si protáhla rukávem. Obě ruce měla nyní pod trikem a cosi tam s nimi prováděla. Měla při tom velice soustředěný výraz. Chvíli měla ruce vpředu, chvíli zase vzadu. Ale ať už zrovna pracovala na kterékoliv straně, vždy to bylo zhruba ve výši hrudníku. Pak najednou soustředěný výraz vystřídal výraz vítězoslavný. Levou ruku vytáhla levým rukávem zase ven a pravou ruku pravým. Levá ruka byla prázdná, v pravé ale svírala trofej. Bílou krajkovou podprsenku. Absolutně jsem nevěděl, co to má znamenat. „Vem si ji“ řekla a podávala mi polovinu veškerého spodního prádla, které měla na sobě. Tedy, předpokládám, že polovinu. „To mi ji jako jen tak dáš?“ zeptal jsem se jí. „Samozřejmě, že ne,“ řekla, „půjčím ti ji. Teď je skoro jedenáct. Přesně ve dvanáct hodin tě budu čekat u hřbitovní brány.“ Pak se vydala směrem ke hřbitovu. Já jsem zůstal stát na noční ulici sám s bílou podprsenkou v ruce.

   Přemýšlel jsem o tom, co se vlastně stalo. Opravdu mi ta holka nabídla, že mi dá? Jen tak? To nemohla myslet vážně. Ale netvářila se, že by to měl být vtip. Ostatně, to by měla hodně divný druh humoru. Ale stejně. A vůbec, proč se chce sejít na hřbitově? Možná, že má nějakou úchylku. Třeba se dokáže vzrušit jen na hřbitově, a proto si nemůže najít kluka. Proč si ale myslí, že zrovna mně by to na hřbitově nevadilo? Zahrál jsem tak dobře roli svůdníka? Nebo vypadám jako takový zoufalec a poznala to na mně? No, vlastně asi ano. Vlastně, nejen, že vypadám, ale i jsem. Vždyť je mi skoro osmnáct a ještě jsem neskóroval. Takže bych té nabídky mohl využít. Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere. Jenomže, co moje morálně-volní vlastnosti. Vždycky jsem si zakládal na tom, že nejsem žádný hajzl, co si na jednu noc užije a pak už se s holkou nevidí. Z přemýšlení mě vytrhl nějaký přiopilý borec. „Nemáš šprcku?“ zeptal se. „Ne, nemám“ odpověděl jsem. „Neblbni, já chci zasunout“ nedal se odradit. „Říkám ti, že žádnou nemám.“ „Nekecej, ty snad žádnou babu nešukáš, že u sebe nemáš šprcku?“ pustil se do mě s opileckou zlomyslností. „Co je ti do toho“ snažil jsem se konflikt zvládnout diplomaticky. „Počkej, ty fakt nemáš babu?“ otravoval dál. „Jdi do prdele“ křikl jsem na něj, protože jsem na něj už neměl náladu. „Vidíš, kdybys nějakou šukal, tak nejsi tak nasraný“ ryl do mě. Pochopil jsem, že je zbytečné se s ním bavit a vešel jsem dovnitř sklípku.

    Potkal jsem svého spolužáka, kterému jsme říkali Hudy. Kupodivu střízlivého. „Neviděl jsi Staňu?“ zeptal jsem se. „No naposledy jsem ho viděl, když lezl do křoví s nějakou holkou a pak už se z tama jenom ozývaly různé zvuky, chápeš.“ Chápal jsem. „Takže on si užívá někde ve křoví, jo?“ položil jsem kontrolní otázku. „No jo, už je to tak“ zněla jednoznačná odpověď. „Tak já se půjdu trochu projít“ řekl jsem Hudymu a znovu vyšel ven. Srpnová noc už byla poněkud chladnější. A ve mně to vřelo. Proč bych se zrovna já měl chovat jako hodný kluk? Proč bych zase já měl být za idiota? Snažím se ke všem a za všech okolností chovat slušně a co z toho mám? Lidi mi serou na hlavu. Smutná pravda je, že vyhrají vždycky hajzlové a nikdy ti hodní. Podíval jsem se na hodinky. Bylo skoro půl dvanácté. Už jsem měl dost svých pevných morálních zásad, životních postojů a názorů, dost sám sebe. Rozhodl jsem se. Půjdu tam a pěkně si užiju. Pak jsem vyrazil ke hřbitovu.

   Nebylo to daleko. Sklep byl pod kopcem, na kterém stálo komunistické panelákové sídliště, a naproti tomu sídlišti byl hřbitov. Vydal jsem se nahoru po chodníku, který z jedné strany ohraničovala silnice a z druhé strany řada domů. Ulice byla úplně prázdná. Každou chvíli mě napadlo, že bych se na to měl přece jen vykašlat. Celé je to nějaké divné. Trochu pozdě mě napadlo, že jsem to měl alespoň někomu říct. Ale teď, když už jsem byl na půli cesty, se mi nechtělo se vracet. Kdykoliv jsem začal mít chuť to odpískat, vzpomněl jsem si na posměšný tón všech lidí, kteří mě nepovažovali za morálně silného člověka, ale za slabocha. Za někoho, kdo si neumí najít holku. Ale teď jim ukážu! Udělám to a pak se svěřím všem kamarádům s tím, že je to přísně tajné. A za chvíli to bude vědět každý. Už se na mě nebudou dívat jako na neschopného. Díky Alici přejdu řeku, opustím břeh panictví a dostanu se na druhý břeh. Břeh těch, kteří už vědí. V takovém rozpoložení jsem se blížil ke hřbitovu.

   Už z dálky jsem viděl, že u hřbitovní brány stojí postava. Předpokládal jsem, že to bude Alice. A taky byla. Hřbitov nasvícený bleděmodrým měsíčním světlem poněkud kontrastoval s obrazem sídliště nasvětleným oranžovým světlem pouličních lamp. Ale těžko říct, který pohled byl horší. Staré paneláky na jedné straně nebo hřbitov na druhé. Blížil jsem se k bráně a už jsem Alici bezpečně poznával. „Ahoj, tak jsi přišel?“ řekla. „No jo, přece si nemůžu nechat něco, co jsi mi jen půjčila.“ Alice nasadila nechápavý výraz. „No přece, tohle“ řekl jsem a podával jí podprsenku, kterou jsem měl zastrčenou ve velké kapse v mikině. „Aha, tohle“ rozesmála se. „Klidně sis to mohl nechat jako suvenýr“ řekla a spiklenecky na mě mrkla. „No ale, když už jsi tady, tak sis se mnou asi nepřišel jen popovídat, že?“ „No, já…“ „Nic neříkej, je mi to jasné, vždyť jsem ti to sama nabídla. Tak pojď, provedu tě po svém království“ řekla, vzala za kliku hřbitovní brány a otevřela. Na poslední chvíli jsem znejistěl a proběhl mi mráz po zádech. „Tak na co čekáš?“ řekla, chytila mě za ruku a táhla mě dovnitř. Nemohl jsem se bránit. Snad jsem ani nechtěl.

   Za branou se ale moje nálada zcela změnila. Přízračně ozářený hřbitov už vůbec nepůsobil strašidelně. Spíš nadpozemsky krásně. Bílé mramorové hroby svítily mezi temnou trávou jako špičky ledovců v moři. Nikde se neproháněli kostlivci ani duchové. Všude jenom klid. A jestli nás nebožtíci přeci jen pozorovali, tak si říkali, že jim už do pozemských radovánek nic není. „Víš, proč to tady mám tak ráda?“ vytrhla mě z rozjímání Alice. A ani nečekala, až se jí zeptám proč. „Protože tady jsem sama a zároveň nejsem. Sice mě tu hlídají, ale jenom tak nenápadně. Do ničeho mi tu nikdo nemluví. Ani taky nemůže.“ „Jak to myslíš?“ „To je jedno. Tobě to tady nepřipadá krásné?“ „Jak kdy. Zrovna teď docela jo.“ „A jindy hřbitovy nemáš rád?“ „Ani ne. Hlavně za tmy. Když svítí měsíc, tak to ještě jde. Ale třeba, když je mlha. A rozhodně nechci být na hřbitově pohřbený, protože bych se tu bál.“ „A jak se ti tu líbím já?“ Líbila se mi a hodně. V měsíčním světle vypadala jako víla. Pobíhala mezi hroby a kolem mramorových sloupů hrobek se obtáčela jako okolo tyče. Takhle daleko to ještě víly nedomyslely.  „Líbíš se mi.“ „I tady?“ „To je jedno kde. Ty by ses mi líbila všude.“ „A nepřijde ti divné, co táhne holku na hřbitov?“ „Máš ráda ten klid?“ „To taky. Proč jsi vlastně přišel?“ „Protože se mi líbíš.“ „A chceš se se mnou vyspat? Tady?“ „Proč ne?“ „A vážně ti nevadí, že mě vidíš poprvé v životě?“ Váhal jsem. Vadilo mi to. Ale kdybych řekl, že mi to vadí, třeba by couvla. Rozhodl jsem se lhát. „Ne. Nevadí mi to. Jsem na to zvyklý.“ „Už jsi měl hodně holek?“ Zase jsem se rozhodl pro lež. „Jo, docela dost.“ Chtěl jsem dál mlžit, ale nedostal jsem šanci. Během chvilky mě kdosi srazil k zemi, o kterou jsem se praštil hlavou. Během dalších chvil jsem nebyl schopný žádné obrany, čehož neznámý využil. Bleskově jsem měl svázány ruce i nohy. Ve finále jsem dostal roubík. Pak mě opřeli o studenou zeď hrobky. Slyšel jsem směsici hlasů. Nevím, kdy jsem se vzpamatoval. Snad za pár minut, snad za pár desítek minut. Uviděl jsem tři postavy. Jedna z nich byla Alice. Spolu s ní tam stáli nějací dva chlapi. „Á, host se probudil“ prohlásil posměšně jeden z nich. „Dovol, abych se ti představil,“ řekl „Já jsem Myslivec. Alici už znáš a támhle kolega je Krysař. Věřím, že tě těší, ale nemůžeš nám to kvůli roubíku sdělit. Takže ti rovnou vysvětlím, proč tady jsi. Abych to zkrátil, protože jsi prase. Víš, tady Alice je hezká holka. To sis asi všiml. A to lidi jako ty provokuje. Myslíte si, že když už je nějaká holka hezká, tak se musí chovat jako děvka. I kdyby nechtěla. A berete si to klidně i násilím. Když bylo Alici třináct, tak ji znásilnili tři kluci, všem bylo kolem osmnácti let. Našli jsme ji špinavou a zničenou v příkopě. Trvalo dlouho, než se z toho chudák holka dostala. A součástí terapie bylo to, že jsme ty chlápky jednoho po druhém našli a všechny jsme je zabili. Ale samozřejmě, že jsme si je předtím vychutnali. Tady Krysař tady dělá hrobníka. Takže si dovedeš představit, jak to umí s lopatou. Člověče, řeknu ti, ti chlapi si ten anál s násadou od lopaty museli fakt užít. No neboj, tebe to taky čeká. Tady s Alicí jsme se totiž rozhodli, že budeme proti úchylům jako jsi ty, bojovat jaksi preventivně. Bohužel tě po tom samozřejmě nemůžeme nechat odejít, protože bys to vykecal. Takže tě Krysař šoupne do díry k nějakému nebožtíkovi, že?“ „Hmm“ zabručel Krysař. „No, tak už abychom se vrhli na tu lopatu, musíme tě stihnout zahrabat, než bude světlo. S Alicí se můžeš rozloučit, protože ji vidíš naposledy v životě. Bohužel ji časem tahle část akce omrzela a chodí už jenom na lov. Zábavu pak přenechává nám. Takže teď už si užiješ jenom s náma“ zazubil se Myslivec. Alice ke mně přistoupila a dala mi pusu na čelo. Já jsem ji sledoval s hrůzou v očích. Roubík mi bránil vysvětlit, jaký tragický omyl se stal. Že vůbec nejsem úchyl ani prase a k holce jsem se nepřiblížil víc než na půl metru. Pánové už měli jasno. Krysař a Myslivec mě popadli a odnášeli do jedné z hrobek. Naposledy jsem pak zahlédl Alici, která mi mávala na rozloučenou.

 

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    voodoo 26 září 2010 v 18:05

    Ach jo, zase ty odstavce. Při čtení jsem jedl nektarinku, a protože jsem nemohl odtrhnout oči od monitoru, abych neztratil niť, kousl jsem se do prstu. Tím ti to dávám za vinu . No možná to bylo i tím, jak poutavě je to napsáno.  To, že se to žánrově malinko míjí, mi kupodivu nevadí. Je spousta thrilerů, které nesou označení horor. A navíc, kolikrát se na těchto stránkách objevilo něco naprosto nehororového, že?

  2. Profilový obrázek
    Cabbage 22 srpna 2010 v 14:27

     Pár slov na vysvětlenou. Za prvé, už jsem sem dlouho nci nedal a moje grafomanie mě nutila něco uveřejnit. Za druhé je to jen takový předkrm před povídkou, kterou už mám skoro hotovou, jen vymýšlím tu správnou pointu. Tak se mnou prosím vás mějte trpělivost a slibuju, že se polepším a příští povídka, kterou chystám, se už bude na tyto stránky žánrově hodit.

    P.S.

    Přesto si trvám na tom, že takový Švandrlík (můj oblíbený autor) je uváděn jako horrorový autor, ale většina povídek je taky taková thriller/mystery/sci-fi, případně úplně volný styl.

Nový komentář