"No tak, děcka!" snažila se paní kuchařka zklidnit zběsilou řeku, která se hnala do jídelny jako povodeň. Marně. Za chvilku už desítky rukou držely kartičku a snažily se dostat co nejblíže ke čtečce. "Pusť mě!" "Já tu byl první, ty pitomče!" "Nevytahuj se, jo?! Mně to dovolila paní učitelka!" "Jo, která?" "Nech toho!" "Zmiz, nebo až půjdeš ze školy…" "Hele, vy dva, přestaňte se hádat -" "Nepleť se do toho, ty kozo jedna!"

                                      Tak vypadal poslední den před vánočními prázdninami.

     Lenka, hubená třináctiletá dívka si sedla k Martinovi a Sylvii. Všimla si, že její kamarádi se dnes oba tváří poněkud sklesle. "Co to s vámi je?" zeptala se starostlivě. "Ale nic," zavrtěl hlavou Martin. Sylvie však řekla: "Jenom že my žádné pořádné prázdniny mít nebudeme. Tátova fima totiž zkrachovala a máma přišla o práci, dali jí výpověď za to, že už osmkrát za sebou nějak popletla čísla a zkazila formuláře." "A byly to důležitý formuláře?" zeptala se smutně Lenka. Přišlo jí líto, že oba sourozenci nejspíš nedostanou ani čtyři dárky. "Jo, byly," kývla hlavou Sylvie a vzala do ruky vidličku. "Něco s poštou, znáš to." Martin přestal zírat na frontu svých spolužáků, kteří do sebe horlivě strkali, a pro změnu se zaměřil na svůj talíř, jeho oči však měly skelný výraz.

     "Já už vím, co!" vykřikla najednou šťastně Lenka. "Můžete jít k nám, určitě tam dostanete nějaký dárky a máma s tátou to stoprocentně dovolí." Martin se na ni překvapeně zadíval. "Ty fakt myslíš, že by to šlo?!" ujišťoval se. "Jasně!" souhlasila Lenka a ani si nevšímala, že si máčí vlasy v omáčce. "Já jsem se mámy ptala už před měsícem, jestli bych si nemohla na Vánoce pozvat kamarády, tehdy jsem ještě chtěla pozvat Hanku, ale víte, jak šla kecnout učitelce, že jsem jí prý potrhala sešit nebo co. A já mámě neřekla jméno, takže si můžu pozvat vás!" "Ty jsi vážně ta nejlepší kamarádka," prohlásila pokojeně Sylvie a pustila se do knedlíků.

     Příští den v osm hodin už Lenka čekala před svým domem, obleená v mikině, vínovém zimním kabátu, v manšestrových kalhotech a na rukou měla chlupaté žluté rukavice od babičky. moc se jí nelíbily, ale hrály nejlépe ze všech ostatních. Konečně zahlédla dvě postavy ve vánici. Nejdříve siluety, pak už rozeznala i obličeje. "Ahoj!" pozdravila. Místo nadšeného opětování pozdravu se však obě postavy zastavily, otočily a začaly odcházet směrem od ní. "Kam jdete?" volala za nimi překvapeně Lenka. "Tady jsem! Halóó! Martine! Sylvie! Sem pojďte!" Postavy se však neotočily a za chvíli opět zmizely. Lenka už neviděla ani jejich obrysy.

     Měla na ně strašný vztek. Proč si z ní takhle utahují? Vždyť moc dobře vědí, kde bydlí. Snad ledaže by přes ten sníh neviděli… Ale ne, řekla si. Spatřila totiž ty postavy znovu. Tentokrát však už neodešly, ale přiklusaly k ní a Lenka spatřila důvěrně známé obličeje svých kamarádů.

     "Proč jste mi to udělali?" vyjela na ně vztekle. "Víte, jaký jsem měla strach? Myslela jsem, že už znova nepřijdete!" "O čem to mluvíš?" podívala se na ni nevěřícně Sylvie. "O čem to sakra mluvíš? Vždyť my jsme nic neudělali!" "Jo?" přemáhala vztek Lenka. "Tak proč jste se teda najednou otočili a odešli někam do pekla?" Sylvie se překvapeně zadívala na bratra, jako by u něj hledala oporu. Martin se do hádky vložil také: "My jsme se ani jednou neotočili! To sis vymyslela!"

     Když Lenka viděla, že se asi nedočká přiznání, mávla rukou a prohlásila: "To je jedno. Hlavně už pojďte, mrznou mi tady nohy." Rychle se odebrali ke dveřím. Lenka vzala klíče a strčila je do zámku, ne a ne však odemknout zámek. "Co to ksakru…" divila se Lenka a lomcovala s klíčem, div se nezlomil. "Vždycky mi to šlo otevřít!" "Asi to zamrzlo," uvažoval Martin. "Nevadí, tak půjdeme zadním vchodem," navrhla Lenka, odstoupila ode dveří a vydala se zasněženou cestou. Její kamarádi ji následovali.

     Tato cesta byla daleko neudržovanější než chodník, protože sem skoro nikdo nechodil. Rostla tu bujná křoviska, jejichž holé větve píchaly jako jehly, a kdyby Sylvie, Martin a Lenka neměli kabáty, byli by poškrábaní až za ušima. Konečně se prodrali ke dveřím. Vypadaly o něco starší než ty u hlavního vchodu a také byly na skle mrazem namalované vločky. "Pojďte," zvala je Lenka dovnitř, když se jí bez problémů podařilo otočit klíčem v zámku. "Hele," ukázala náhle na sklo ve dveřích Sylvie. Lenka poodstoupila ode dveří a zadívala se tam, kam teď hleděl i Martin.

     Zdálo se, že ve vrstvě zamrzlé vodní páry je něco vyškrábané. Bylo to špatně vidět, ale jelikož za sklem byla tma, bylo to dobře čitelné. Stálo tam: "Chtěla bych si hrát, dětičky. Chcete si hrát se mnou?" "Ach bože," zavrčela Lenka. "Ti zfetovaní blázni snad nikdy nepřestanou čmárat nesmysly." "Myslíš, že nás někdo chce třeba zdrogovat?" vyděsila se Sylvie. "Jasně," přesvědčovala ji Lenka. "Jednou jsem potkala nějakou ženskou a dva chlapy, a víte, co mi řekli? ´Pojď sem, maličká, nechceš bonbónek? Pojď, bude legrace.´- jako kdyby mi bylo pět!" "Hnus," otřásl se Martin a strčil do dveří, aby se znovu otevřely.

     Chodba byla tichá a prázdná, dokonce trochu strašidelná, to však jen proto, že za zdmi hučela vánice. Všichni sousedé byli nejspíš zalezlí ve svých vytápěných bytech a hřáli si nohy ve škopku s horkou vodou, možná k tomu ještě ukusovali z vanilkových rohlíčků. Jakmile na to Lenka přišla, začaly se jí sbíhat sliny. Už aby byly Vánoce! Tolik cukroví… a žádná škola! Nic, co by jim nemohlo zkazit svátky. Jak budou Sylvie a Martin rádi, až dostanou dárky… Musí rodiče přesvědčit, aby koupili dárky i jim. Ale co když ne, myslela si Lenka… Ale co, vždyť jim může vysvětlit, v jaké se Sylvie a Martin nacházejí situaci. Nemohla se nabažit toho, jak jí teď všechno bude perfektně vycházet.

     Martin zamířil k výtahu a chtěl zmáčknout tlačítko, neozval se však rachotivý zvuk přijíždějícího výtahu. Mačkal tlačítko dál a dál, výtah však ne a ne přijet. "Co se děje?" zeptala se Sylvie. "Ten zatracenej výtah asi nefunguje," zlobil se Martin. "Ukaž, já to zkusím," přistoupila k výtahu Lenka. "Mám to vyzkoušený." Položila prst na tlačítko a držela. Držela deset sekund. Držela půl minuty. Nic nepřijelo.

     "Já už vím, co s tím bude," zavýskla najednou Sylvie, až se všichni lekli. Ozvěna letěla po schodech nahoru a působilo to celé dojmem, že jsou v nějakém nekonečném vězení. I Sylvie to cítila, a tak si omluvně zacpala pusu a potišeji řekla: "Ten výtah se někdy zastaví na stanici, protože nejsou přivřené dveře. Musíme vyjít nahoru, najít výtah a ty dveře přivřít. Pak už pojede…"

     Urychleně, i když neochotně vyrazila Lenka po schodech nahoru. V prvním patře výtah nebyl, a ani nefungoval, když opět neúspěšně stiskl Martin tlačítko. Bylo tu takové ticho, že si začali povídat: "Co myslíš," obrátil se Martin k Lence," jestli nám tvoji rodiče dovolí zůstat u tebe?" "Stoprocentně," opakovala Lenka. "Stačí, když jim řeknu, že vaši rodiče nemají práci, a určitě nám to vyjde, uvidíte." V druhém patře však výtah nebyl. Ani ve třetím. "Kolik tenhle panelák má ještě pater?" hekala Sylvie, když se lopotili snad s dvanáctými schody. "Osm," špitla Lenka. Přišlo jí divné, že by někdo jel výtahem tak nahoru a nepřivřel dveře, jen tak, zničehonic. Tohle se jí ještě nikdy nestalo.

     Když šlapali do sedmého patra, zeptala se Lenka: "A víte co, nemůžeme prostě jít do našeho bytu? Nemusíme přece spravovat ten výtah." "Ale musíme," prohlásila Lenka. "Když bude chtít nastoupit nějaká stará babička do toho výtahu, nebude přece šlapat nahoru po schodech kvůli přivření dveří!" "To je fakt," musela uznat Lenka. "Zahrajeme si na schovávanou? Prosím…" ozvalo se náhle za nimi. Sylvie i Lenka se obrátili na Martina, který šlapal vzadu. "Přeskočilo ti, brácho?" zlobila se Sylvie. "Co?" zeptal se udiveně Martin. "Teď si chceš hrát na schovávanou?" přidala se Lenka. "Copak jsi mimino?" "Houby si chci hrát na schovávanou," zavrtěl hlavou Martin. "Tak to neříkej, když to nechceš," radila mu rozčileně Lenka. "Říká, co nechce…" šeptala si ještě pro sebe. "Ale já nic neříkal!" ozval se za nimi Martin. "To spíš vám dvěma přeskočilo!" "Ty jeden…" "Nechte toho!" okřikla je Lenka. "Už jsme nahoře."

     Výtah tu však nebyl. "Kde je?" rozkřikla se Lenka a dívala se nahoru. Nic tam nebylo. "To snad není možný!" kroutil hlavou Martin. "To je jedno," řekla mrzutě Sylvie. "Stejně těm opravářům někdo zavolá, tak co."

     Zamířili ke dveřím, u kterých byly tři zvonky: jeden hlásal "Couvalovi", druhý "Radilovi" a třetí "Kasalová". "Tady," ukázala Lenka na první zvonek. Vzala klíče a strčila jej do klíčové dírky, aby otevřela.

     Okamžitě vpadli do teplého bytu. "Zavři ty dveře, prosím," poprosila Sylvie Lenku. Jakmile ta však udělala, co po ní Sylvie chtěla, ucukla ode dveří, jako by se spálila, couvala za oba sourozence a šeptala se strachem v očích: "Já se bojím!" Ukazovala přitom na vnitřní stranu dveří. Visel tam lístek, na kterém bylo zřejmě v mírném spěchu oranžovým fixem napsáno: "Já už jsem schovaná. Kdo bude pykat?"

     Všem vyskočilo srdce až do krku. "Ježíši!" vykřikla tichounce Sylvie. "Někdo je tady v bytě," šeptal Martin. "Někdo se sem musel dostat…" "Já jdu pryč!" téměř neslyšně křičela Lenka, ke dveřím se však přiblížit neodvážila. "Jdu zavolat policii," navrhla Lenka. "Ale nejdřív rodičům." Vytratila se z chodby a zamířila do obávacího pokoje, kde byla pevná linka, nejbliží zdroj pomoci.

     Vtom se však ozval tichý výkřik. "Co se stalo?" zaúpěla se slzami strachu v očích Sylvie a přitiskla se ke svému bratrovi. "Co se tam stalo?" "Jdu se tam podívat," navrhl Martin a vešel do obývacího pokoje. Nikdo tam však nebyl. Lenka nebyla k nalezení.

     "Pšššt," syčel ten někdo za Lenčinými zády. Ležela zkroucená v naprosté tmě, ani nerozeznávala předměty. Strach jí nedovolil se pohnout. "Ať tě nenajdou…" Vtom se ozvaly hlasy, sice tiché, ale zřetelné: "Lenko! Lenko, kde jsi!" Lence poskočilo srdce, avšak vtom ucítila na hrdle obrovský chlad. Jako kdyby se jí dotkla sama smrt; s hrůzou se podívala směrem dolů – a zjistila, že ji drží ledově bílá ruka, hubená a vyzáblá. "Schválně, jestli najdou dřív tebe, nebo mě," řekl jízlivě hlas. Lenka nevěděla, jestli je ženský nebo mužský, hluboký nebo vysoký, byl to prostě hlas, strašidelný a neznámý.

     "Ach ne!" vykřikl náhle tiše hlas. "Asi nás přece jen najdou, když tady budeš tak hlasitě dýchat." A chlad se náhle změnil; Lenka ucítila na svém krku něco neméně studeného, ale jakoby ostřejšího a rovnějšího. "Je mi to líto," řekl hlas dětským, smutným tónem, "ale já ještě chci, aby hledali…"

     Martin se Sylvií stále prohledávali byt. "Já přece jenom jdu zavolat policii," špitla se slzami v očích Sylvie. "Jdu s tebou," řekl pevným, konejšivým hlasem její bratr a zamířili k telefonu. "ÁÁÁÁ!" vykřikla náhle Sylvie, která vkročila do místnosti první. Omdlela a zhroutila se. Martin se podíval směrem, na který před chvílí upírala oči – a hrůzou se z něj vytratil stejně ohromný výkřik. Všechny dráty byly přeřezány a jejich konce měly jasně červenou barvu, snad ještě tekutou. Na zdi hlásal obrovský červený nápis: "NEUMÍTE PYKAT, PODVODNÍCI… ALE NEVADÍ, HRAJEME DÁL."

     Martin se ani nezdržoval se zvedáním své sestry, protože cítil něčí přítomnost. Jako kdyby chlad zvenčí někudy našel cestu sem, cosi ho ochromovalo a byla mu zima. Jaksi povdědomě překročil Sylvii, která dosud nehybně ležela na zemi, a začal přecházet k oknu, jako kdyby se chtěl tomu podivnému, mrazivému chladu podívat do tváře…

     Najednou ucítil, že ho něco drží za šálu, kterou si ještě nesundal a která teď způsobila, že se začal silně dusit. Snažil se řvát a tahal za šálu svou vlastní vahou, to mu však ještě více stahovalo krk. Za ním zlostně syčel čísi hlas: "Ne! Ne! Nikdy mě nenajdeš! Nikdy!" Martinovi lezly oči z důlků. Nakonec se šála přetrhla a on spadl jak široký tak dlouhý na hranu stolu. Rychle však vstal a mátožně se dal do běhu; nohy jako kdyby samy znaly cestu pryč. Z nosu i z úst se mu řinula krev a barvila jeho modrý kabát do fialova, on si však bolest neuvědomoval. Se šíleným řevem vrazil do dveří, uchopil za kliku a lomcováním dveře otevřel. Věděl, že něco uhání za ním, a hnal se přímo ke schodům; v běhu však ztratil rovnováhu a křik, který do té doby zněl ozvěnou a rozléhal se po celém domě, stonásobě zesílil…

     Dveře se otevřely. "Co myslíš, bude už Lenka doma?" ozval se ženský hlas."Určitě ano," odpověděl mu jiný, mírný mužský hlas. Dveře však při otevírání o něco zavadily. Žena strkala do dveří, dokud se jí nepodařilo je rozrazit přímo dokořán – a vykřikla tak, že by to slyšel i hluchý. Slzy se jí vyvalily z očí nazdobených stíny, takže to vypadalo, jako kdyby ronila černé perly. Přímo za dveřmi byla ledabyle poházená tři mrtvá těla. Nejblíže dveřím ležela Lenka s podříznutým hrdlem, kde krev stále ještě barvila křídově bílé hrdlo. Obličej i zbytek těla měl však normální barvu, dívka však měla oči vytřeštěné posmrtným strachem, který stále ulpíval v jejím výrazu. U botníku ležel Martin s přeraženým nosem i pusou, jinak však nic kromě několika boulí, odřenin a podlitin nenapovídalo, že má zlámané snad všechny kosti v těle. U dveří vedoucích z obýváku, nejdále od šokovaných rodičů, ležela Sylvie, která se zdála být absolutně nezraněná. Měla však v obličeji stejný výraz absolutní hrůzy a zděšení, jindy hnědé vlasy jí dočista zbělely. Na dveřích z druhé strany – což zjistila Lenčina maminka, když se k ní připlazila a snažila se neuvěřit tomu, že jejich dcera je rmtvá – bylo kostrbatým, dětským písmem napsáno červenou tekutinou: "Moc hezky jste si se mnou pohráli. Děkuji vám." Z nápisu ještě tekly kapičky.