Schiza, 2. část


Válím se na posteli s výhledem na strop a čtyři zdi, je mi nijak. Depku zahnali Tegretolem, vzdor a vztek Váliem, schízu Seroquelem a Risperdalem Consta. Jsem chodící reklama na farmaceutický průmysl, ať žije!

Žádný emoce. Vyléčená, ale prázdná jako díra v zubu po vypadlý plombě. Na Kašpárka už jenom vzpomínky.

Strop a čtyři zdi, koušu si z nudy zbytky nehtů na kterých jsem si dřív tak zakládala. A pořád vzpomínám.

Ty příšerný tři tejdny strachu. Plíživý pohledy, temný znamení. Na silnici rozjetá kočka, rezavějící vrak starýho auta na kraji lesa, na nebi mraky jako poselství: šelma před útokem. Nůž. Oběšenec. Kříže. Ty byly najednou všude: na vlakovým přejezdu, ve větvích stromů, dokonce v čárách na mojí dlani. Víc než náhoda.

A špehovali mě. Bezzubej dědek vynášející popel do popelnice. Policajt s bouchačkou u pasu, co se po mě tak divně kouk. A u vlakovýho přejezdu schíza největší, výstražný kříže, a výstrahy jak klinkání umíráčku. Červený šibenice jdou dolů a já zdrhám škarpou po pás vysokejma kopřivama, zdrhám až už nemůžu, srdce až v krku a pálení v plicích, a krev šumí ve spánkách, prosíííím vás. nééé. Nechci popravu.

Ležím v plevelu u drátěnýho plotu nějaký fabriky, ležím na hromadě šutráků nebo střepů, kdo ví, a zas ten pocit, že nejsem sama, že se na mě někdo upřeně dívá jak na křečka v teráriu, připadám si nahá a zranitelná jak oloupaný vejce, není kam utýct, viděj mě, i když já je ještě ne, ale to přesně chtěj.

Strach úplně ze všeho, z Mílova zabijáckýho fotra, z vlastní mámy, strach opustit dveře bytu a strach vracet se zpátky domů, fobie z davu a uzavřenejch prostor s výjimkou mýho pokoje, strach jít do školy – drátěný klece šaten a zámky připravený zaklapnout, v dusný třídě dejchat stokrát vydejchanej vzduch, dejchat smrad mejch spolužáků.

Strach zvednout telefon, a pustit sprchu, aby nešel plyn jak v koncentráku, a největší strach sednout do autobusu MHD, to je jako rovnou se dávat všanc. Lidi co mi dejchaj na krk, málem je slyším cenit zuby, lidi co předstiraj že se koukaj ven, ale ve skutečnosti vás pozorujou v odraze okna jako pavouci nic netušící mouchu. Dveře jak nenasytná tlama, to je past, dveře bez kliky nad kterýma nemám žádnou moc, ale nejvíc ty úchytky co visej od stropní tyče jako řada prázdných oprátek, připravených pro mě.

Dejchám jak čtyři a někde nad náspem se přehnal vlak, zaprášený okýnka s anonymníma tvářema se mi míhaj před očima. Támhle je, říkaj ty pohledy a posílaj to dál, volaj to mobilama a vytrubujou do světa, támhle je! Šílenej strach, že vlak se skřípotem zastaví a vyhrne se dav a půjde po mě, a hned nato napůl absurdní úleva, že to už budu mít konečně za sebou. Ale rychlík přesupěl dál a mizí v zatáčce, nevěřícně se koukám za červenejma koncovkama.

Pro tentokrát.

"Ale my víme, kde jseš." ozve se odnikud, tečou mi nervy, rozhlížím se trhaně na všechny strany, nikde nikdo. Akorát v dálce strážní domek u trati, jsou tam! Kravaťáci s černejma brejlema a obojkem na neposlušnýho, vzteklýho psa.

Jako kamerou se zoomem si přitáhnu strážní domek, vidím je! Neuvěřitelný, co udělá adrenalin se smyslama, instinkty a pudy převládaj nad zdravým rozumem.

Vidím jako orel. Slyším jako netopejr. Cejtím pachy jako nějakej loveckej ohař. Třesu se jak králík před krajtou. Chci utíkat jak gepard, ale stojím vrostlá do země jako dub.

V hlavě mi kolujou absurdní obrazy. Chvíli jsem predátor, chvilku zase kořist. Chvilku jsem všechno a pak zase vůbec nic. už si nepamatuju, co všechno se mi honilo mým předopaminovaným mozkem. Pak mě něco vtáhlo zpátky do hororový reality, střelím pohledem ke strážnímu domku a už zdrhám.

Utíkám po kolejích a beru pražce po třech. Přede mnou i za mnou se táhnou lesklý linky kolejnic až někam donekonečna. Zdá se, že se v dálce setkávaj, splývaj jedna s druhou. Blbost, našeptává mi zbytek logiky, co mi zbyl, jsou to rovnoběžky.

I když beru pražce po třech, zdá se mi, že stojím na jednom místě. Děsná zoufalost. Chtít brečet. Nemít kam jít. Nemít kam utýct. Vzdávání se.

Tak si pro mě pojďte! Já už nemůžu utíkat, plíce mi kolabujou za příšernejch bolestí, jako by mi dělali pneumotorax bez umrtvení, a v boku mě píchá, jako by mi po operaci kýly nechali v břiše nůžky. nemůžu. Vzdávám se. Jsem vaše. Míla, Brandy, teď konečně i já. Velký rozhodnutí. Nebo spíš rezignace z vyčerpání.

Ale nikdo nepřichází. Hrajou si se mnou jak kočka s myší. Kam se hrabe Hannibal Lecter! Zbejvá umlčet ještě jedno jehňátko.

Otupělost, bezcílné bloudění po ulicích, vím že mě hlídaj. Kluk na druhým chodníku píše smsku, že právě mířím ke koupálku. Nechám ho při tom, ale když mu zmizím za rohem, jdu schválně spodem, abych je zmátla. Prodírám se olšema pod mostem a brodím se bahnem, akátová větvička mi roztrhla triko a nechala hlubokej škrábanec na rameni. Další znamení.

To mě ale nerozhází, protože aspoň ještě žiju, ale když vylezu za ohbím, zase děsnej úlek, protože kolem akorát projíždí červená škodovka a je to zase v prdeli.

A tak dál a dál, domů se dopotácím až za tmy a únavou padám na držku, a máma vyšiluje:

"Kde's byla tak dlouho? Nevíš, kolik je hodin?"

Nevím, ale ty mi to ráda řekneš, viď.

Pak si všimne, jak jsem zřízená a špinavá jako prase, a nový divení. Vím, že to jenom předstírá, ve skutečnosti móóc dobře ví, ale hraju tu hru s ní a vymejšlím si chabý vejmluvy.

Několik dní nevytáhnu paty z baráku, závěs přes okno, aby mě nemohli špehovat, můj pokoj je jak nedobytná pevnost, Faradayova klec. Pálím meditační tyčinky jako při vymítání ďábla, máma už má podezření, že to vím, a nenápadně testuje, kolik toho a co přesně vím.

"Neber to!" vylítnu na ní, když v půl devátý večer zvoní telefon.

"Co blbneš?"

Zvedne to, a půl hodiny s někým žvaní. Poslouchám a snažím se rozluštit ty tajný, zašifrovaný, zakódovaný zprávy.

"To byla Ivana," řekne mi, když položila, proč mi to říká? Já se přece neptala!

Kouká na mě jak kos na žížalu:

"Ty. jseš v nějakým průšvihu?"

"Ne." chci se vypařit, ale jde po mě, chytá mě za rukáv, což nesnáším.

"Romčo, ty něco bereš?"

"Co jako???"

"Drogy," řekne zlověstně. Bože, proč já musím mít tak naivní mámu? Nebo to divadlo hraje jenom kvůli mě?

"Neberu. Žádný. Drogy!!!" řeknu pomalu a důrazně, jako bych mluvila s mentálně zaostalým člověkem.

"A teď mě prosím tě omluv."

Nechápu, proč hraje tu komedii. Proč pořád předstírá, že se vůbec nic neděje.

 

Bílej strop a čtyři zdi, z chodby hysterickej Sašin smích, potisící se sama sebe ptám, co tu sakra dělám.

Pane doktore, uzdravím se?

Ne. Proč se ptáte?

Zmatenej kolotoč myšlenek v hlavě a emocionální vzduchoprázdno, a nevyřčená otázka visící ve vzduchu jako černej mrak nad uhelnejma dolama:

Co když tam na mě venku pořád čekaj?

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Stan 16 dubna 2010 v 17:35

     Je to pěkně napsané… Bohužel vím z vlastní zkušenosti, co je to schizofrenie. Nejvíce se mi líbí, že píšeš podle pravdy(znáš fakta- léky(mimochodem Risperdal Consta je pěkný svinstvo), více dopaminu v mozku atd.) Doufám, že ještě nějakou povídku o schizofrenii vložíš. Fakt pěkný. 

Nový komentář