Schíza, 1. část


Jsou dny, který sklouznou po jazyku a nezůstane po nich sebemenší chuť, a pak takový, kdy vás všechno dostává na kolena a život je celej a úplně na hovno, a nálada černější než domorodci od Niagáry, a takovejch dní je tady čím dál tím víc. Ode zdi ke zdi, od okna k oknu, pořád ten samej shit a lidi s hlavama vykradenýma jak pokladničky-prasátka po Vánocích. Asi musí bejt úplněk, odhaduju, protože je to tu horší než jindy, Saša vedle mlátí v pravidelném rytmu hlavou do zdi jak lvové o mříže, a na chodbě masturbuje vysokej hubenej kluk, kterej se sem dostal kdovíjak odnaproti, všichni maj děsný kino, dokud přes něj ošetrovatelé nepřehoděj deku a neodtáhnou pryč, a Hela se dneska poblila rovnou v jídelně, teda pánové, už toho tady mám vážně tak akorát, balím a jedu domů, kéž bych tak mohla…

Zírám tupě do svojí porce a jím aniž vím co, nezkoumám chuť, protože chuťový pohárky si vzaly dneska dovolenou. Je mi jako bych přežvykovala kartonový krabice nasáklý vodou z nádobí, napadá mě jak asi chutná písek a jak sklo a mám děsnou chuť to vyzkoušet. Jenže ani jedno není dneska na jídelníčku, a tak zkoumám okraj talíře, a můj zrak prochází jak rentgenový paprsek skrz, vidím jednotlivé atomy ve shluku molekul, a u každýho mrňavý blechy elektrony, jak přebíhaj tam a sem jako dokonalý miniaturní perpetum mobile. A pak, že neexistuje!

Ležím na posteli na zádech s rukama pod hlavou a vzpomínky se mi vracej, život se mi promítá před očima jako pár okamžiků před smrtí, učitelka ve třetí třídě namíchnutá na nejvyšší míru a já stojím jak ocas na koberečku a pohled zarytej až někam pod prošlapaný lino, dva culíky mi visej kolem uší a na zádech mám aktovku s obrázkem Fifinky a Mišpulína, a vůbec nechápu, proč se na mě křičí a co jsem zas provedla. Máma vedle mě se propadá hanbou, jako by učitelka řvala na ní a ne na mě, ale už nevím proč, blok v paměti, jenom ty slova:

"Je to problémový dítě."

Smůla se se mnou od tý doby táhla, nenáviděla jsem školu a bylo to nejspíš oboustranný, v sedmičce podmínečné vyloučení ze školy; kamarádila jsem se s klukama o ročník vejš a šli jsme tenkrát do papírnictví. Prohlížela jsem si kalendáře a ani nevnímala, že mi strkaj něco do aktovky. U východu nás chytili, na slovíčko mládeži! Kluci byli čistí, ale ze mě se sypaly drahý kalkulačky a barevný fixy. Čapli mě za krk a odvedli, tenkrát ještě na bezpečnost. Máma doma ze mě na tečku, aspon nelži, kdo lže ten krade a ty kradeš!

Ve škole jsem byla od tý doby zlodějka, a když se někomu ztratila i jenom guma na gumování, byla jsem první, komu prohledali tašku i kapsy.

V osmičce na jaře útěk, chtěli jsme tenkrát žít jako Indiáni a postavit si týpí, chytat v řece ryby a píct je v popelu, a kouřit dýmky míru, ale všichni změkli když došlo na věc. Vrátili se domů ten samej den a nikomu neřekli, kde jsem já, našli mě až za tejden, zase bezpečáci-psovodi, byla jsem špinavá a hladová jak tři psi, ale šťastná. To bylo naposled, kdy jsem zažila opravdovou svobodu.

Máma na zhroucení, když jsem se vrátila, ani neměla radost, že žiju, vrhla se na mě a začala mě fackovat, ty smrade malej, nevděčnej, já ti vařím, já dřu jak otrok, aby ty ses měla, víš co jsem si prožila za ten tejden, ty prevíte?

Ve druháku velká láska, to byl Míla, stejnej rebel jako já, kouřili jsme na kopci za městem trávu a koukali přitom na západ Slunce, a vysmátí plánovali, co budem dělat, až dostudujem, kam všude se podíváme. Nic nebylo nemožný, znali jsme všechny odpovědi i na otázky nevyřčený, a život ležel před náma naservírovanej jak na stříbrný míse.

O rok pozdějš našli Mílu na hajzlu tuhýho, s jehlou v žíle.

 

Po pohřbu totální dno a nezájem o okolní svět, do školy chodit jenom z donucení a dívat se ne na lidi, ale skrz ně. Mluvěj řečí, který nerozumím, smějou se věcem, který nejsou vtipný. Cejtím se jak bolavej zub, ale brečet nemůžu, jak mám oplakávat kluka, se kterým jsem měla prožít život, plány se zhroutily jako chatrný domečky z karet, pak nutně pocit viny a přesvědčení, že by bylo nefér žít dál, nebo se aspoň ze života radovat.

Každou volnou chvíli utíkám do úlevné samoty pokoje, kde je tma i ve dne, protože těžký závěsy jsou zatažený ve dne v noci, a pálím vonné tyčinky, až je v pokoji zakouřeno jak v hospůdce pátý cenový skupiny.

Ležím na posteli a donekonečna poslouchám Mobyho, co je jak anestezie na mojí rozbolavělou duši, chci brečet pro kluka, kterýho miluju a kterýho teď žerou červi, ale nejde mi to.

"Přestaň blbnout a jdi se aspoň projít," řve na mě máma, když se netečně válím v posteli už druhý týden v těch samých teplákách a triku, s mastnýma vlasama a prázdnou dírou v místech, kde dřív bejvalo moje srdce. Otráveně se ploužím po ulicích, aby neměla kecy, a čím dál víc si uvědomuju pohledy, který na mě lidi vrhaj, útěk domů a pod sprchu, kde smeju několikadenní pot a špínu a zoufalství, čistý triko, ale lidi čuměj dál, už mi to vážně vadí.

Jsem jiná? Doma dlouhý zkoumání v zrcadle, je to jako když na mě kouká někdo cizí, jsem to vážně já? V autobuse si přised nějakej chlápek, děsnej strach, co po mě chce, uteču na nejbližší zastávce ve čtvrti, o které sotva vím, že existuje, bloudím místama, kde jsem nikdy nebyla.

Cizí pohledy mě pálej ze všech stran, nedá se to vydržet, jsou všude: za spuštěnejma záclonama v oknech, za každým rohem, koukaj na mě zpod novin, co předstíraj, že je čtou, a v autobuse na mě otevřeně koukaj všichni, a pak vidím toho divnýho chlápka se slunečníma brejlema a kravatou, a krev mi ztuhne v žilách.

Podruhý v životě za školu a schovávat se pod schodama, čekat až máma odejde do práce a pak zpátky do mého začouzeného pokoje. Poslouchám Mobyho a žeru lžící strouhanku, abych utišila hlad, protože na nic jinýho stejně nemám chuť.

Máma nemá ani tušení, a bere mě na nákupy, přestaň s tím, doprošuje se mě, nechápu o čem mluví a střílím očima na všechny strany, brejlatý v kravatách jsou všude, a jeden co předstírá, že čte zájezdy Čedoku, je ke mně sice zády, ale vidím, jak mě ve výkladní skříni pozoruje. Serem na nákupy, dělej pohni, vem mě domů, mámina naštvanost se mění v nervozitu, o několik dní později jakoby nic:

"Co kdyby sis s někým promluvila?"

Nechci mluvit, není o čem mluvit, vmete mi do očí zaškoláctví, řvem na sebe jak dvě hysterky. Motám se v kruhu doměnek, že všichni jsou proti mě, teď i máma.

Dělám nádobí a ona skuhrá, pořád něco, co dělám špatně, zavděčím se ti vůbec někdy? Musíš dodělat maturitu, nechci dodělat maturitu, ale musíš. A furt dokola jako ohraná deska, dech se mi zrychluje a před očima barevný záblesky, vím co na mě šije.

"Zejtra jdeš do školy," řekne nesmlouvavě a je to ortel, proti kterýmu se na místě odvolám a prásknu talířem o dlaždičky, ještě z něj kapala pěna. Přeskočilo ti? Řve na mě a další talíř letí na ní, chcípni! Rozstřískal se o zeď pár centimetrů od její hlavy, totálně zkameněla. Moje ruce berou talíře z okapávače a ty lítaj vzduchem jako poltergeist, slyším ji ječet:

"Romčo, nééé, přestaň!"

Ale místo strachu vidím v její tváři úšklebek, opovržení, a teď to vím, je jedna z nich, celou dobu jsem to věděla, ale nechtěla si to přiznat.

Vyklepaný ruce lověj ze škopku hrnky, jako ve zpomaleným filmu vidím, jak letí vzduchem a voda jak tlustej provaz za ním jako ocas komety, na okamžik visí ve vzduchu jako ve stavu beztíže, a pak se provaz vody rozpadá na jednotlivý kapky a molekuly H2O, vidím dva atomy vodíku třepetat se jako dvě malý modrý křídla na kyslíkový kouli, a je to haluz jako prase, hustá mela, kam se hrabe Maruška, najednou jsem klidná. Škopek prázdnej a na podlaze hromada střepů a uprostřed nich moje máma v embryonální poloze, a rukama si kreje hlavu, nezvedne jí ani, když vytáhnu špunt ze škopku teď už úplně klidná, a pečlivě otřu mycák, až nezůstane ani kapka, a utěrku stejně pečlivě poskládám, roh k rohu, a záhyb uprostřed uhladit, a přeloženou ji věším na držadlo trouby. Spokojeně zkontroluju mycák bez poskvrnky a odejdu do pokoje, kde zapálím dalších pět tyčinek a pustím si Mobyho. Slyším jí kvílet, tak zesílím zvuk.

Cože jsi to říkala o škole?

"Speak to me, baby," zpívá Moby z repráků a já mám pocit, že mluví ke mě.

"Just speak to me."

Azyl mýho pokoje, kam mě nepronásledujou agenti s kravatou, je moje poslední útočiště. Tam venku dopadla nukleární bomba, a co nezničila hned, na to teď dopadá radioaktivní popílek, co zabíjí všechno živý. Můj pokoj je poslední místo, kam se dá jít, poslední bezpečnej kryt, ale taky konečná.

Touha se zabít, ale nemám v pokoji nic kromě lžíce od strouhanky, chtěla bych se milovat s chladnou čepelí nože nebo kovem osmatřicítky Magnum, ale nemám.

Radioktivita zničila svět, kde jsem žila, otrávila stromy i řeky, a ryby plavou břichama nahoru, na nebi dohasíná oheň, a mraky plný kyselýho deště visej nízko.

Všechno tam venku umřelo nebo umírá, tráva shnila a kytky zčernaly, ptáci s holýma křídlama a zbytky peří sežraných od kyseliny padaj k zemi jako kameny, touha, ale neschopnost udržet se ve vzduchu. Ptáci bez křídel jak invalidi bez vozíků se bezmocně válí na zemi v blátě, popadaný hvězdy. Tlučou zobákama kolem sebe v marný snaze vzlítnout do stromů, který trčej holýma větvema k obloze jako pařátem čarodějnice.

Apokalypsa.

A mezi tou spouští choděj venku agenti s brejlema i bez brejlí, s úsměvem na tenkých bezkrevných rtech, imunní vůči ozáření. Stojí tam, uprostřed té mrtvé krajiny plné kráterů, u nohou se mu plácají duchové raněných ptáků, nedbale sešitých. Těch, co už nikdy nevzlétnou.

Nebe je modré, ale takovou divně kobaltovou barvou. Není Slunce, obloha vydává zvláštní luminiscenci, podobnou záři vydávanou hlubinnými rybami, takový fosforeskující jas, modrý, studený, bez půvabu.

Neexistuje žádná hranice mezi minulostí, přítomností a budoucností, všechno existuje současně.

Vím, že jdou po mě, jsem jediná co zůstala, co uniká, a vím, že máma vedle zvedla telefon a třesoucí se rukou vytáčí číslo na jednoho z nich, mluví tiše a chvatně: Už je čas.

A pak tichý pláč, nebo hystericky potlačovaný smích, řekni ty stará čarodějnice: výčitky nebo úleva?

Není kam utýct a čekání mě ničí, moje poslední oáza jsou čtyři zdi mýho pokoje a poslední zbytky dýchatelnýho vzduchu, a končí oknem zataženým závěsem, ne, nekoukej se ven, protože the sky is broken, a Moby to taky ví. Stavím barikádu, protože už slyším výtah, už jdou. Skříní zatarasit dveře a dovnitř vklíním noční stolek a všechno těžký, co najdu.

Zmáčknu rewind: just speak to me, zpívá Moby, a rudá tečka na konci tyčinky žhne do tmy, a pentlička dýmu se líně vine ke stropu.

Zmáčknu rewind: vracím film zpátky, ze střepů je zase talíř, přiletí mě do ruky, pak i ty ostatní, rovnám je na odkapávač, zpátky;

a ptákům dorůstá peří, a vzlítaj do mraků – do bílejch beránků na modrým nebi, a do zelených korun stromů, černá polehlá tráva se zvedá a kytky rozkvítaj, hnijící ryby se zase mrskaj v průzračný vodě, zpátky, zpátky;

sedíme s Mílou na kopci, hulíme trávu a život zas malujem barvama jak od Piccassa, a kalkulačky zpátky do polic, už nejsem zlodějka. páska se přetáčí, je mi osm a culíky přes uši, a taška s Fifinkou. zpátky.

Mít tu moc.

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Pavel 15 dubna 2010 v 21:13

    Dost temná a smutná atmosféra. Je fakt ten, že tento styl tak úplně není moje parketa, protože jednak dávám přednost spíše černohůmorným dramatickým věcem s hororovou pointou a za druhé mě to hrozně moc připomíná několik místních věcí typu : Život je na hovno asi skočím z mostu, protože v nebi jsou andělé a bude tam líp. Jenomže jsem ji přečetl až do konce protože to má nějakou úroveň a je to podaný dosti realistickým popisem, takže pominu moje výšše uvedené názory ohledně mého vkusu a 

Nový komentář