Sbohem, mami...

přečteno: 729x

tisknout článek

,,Škola. Škola. Škola. To odporné slovo se na mě lepí ze všech stran. Kamkoliv přijdu, každý se mě hned ptá na školu. Proč? Nee, špatně, všechno je špatně. Ach jo. Proč tohle vlastně říkám? Už to na mě zase jde. Nic nedává smysl. Já nedávám smysl..‘‘ Uprostřed mého opětovného přemýšlení o tomhle stupidním světě, ve kterém vládne iracionální myšlení, mne přerušil výrazný hlas mé mamky: ,,Naty, Naty! Přijdeš pozdě. Nezapomeň, že právě dnes skládáš zkoušku z účetnictví!‘‘

,,Jo jasně Nikki, už jdu.‘‘ Nikki – tedy vlastně Nikolette, tak se jmenuje moje máma. Já jí ale říkám Nikki. Každý se mě vyptává, proč jí neříkám mámo. Vždy všem odpovím: ‚Hodí se to k ní‘.

,,Nikki, kolikrát ti mám říkat, že to není žádný skládání zkoušky, ale naprosto normální čtvrletka z účtka.‘‘ spustila jsem na ni při snídani.

,,Panebože, a kolikrát ti mám říkat já, Naty, že máš mluvit spisovně. Jaký žádný, čtvrletka, účta nebo účtka, no co jsi to vlastně řekla.‘‘

,,Účtko.‘‘ odpověděla jsem.

,,No ano. Správně by jsi to měla říct takhle: Kolikrát ti – ‘‘

,,Dost! Nikki, potřebuju psychicky podpořit a ne poslouchat tvoje kázání o tom, jak ta dnešní mládež v čele se mnou mluví spisovně. Teda nespisovně, promiň.‘‘

,,No jo, tak pojď, odvezu tě tam.‘‘ usmála se na mě.

V autě vládla podivná atmosféra.

,,Ty Nikki, necítíš něco?‘‘

,,Ano. Tvůj parfém smrdí na sto honů. Proč na sebe šplícháš tolik voňavek?? Nestačí ti jedna?‘‘

,,Vždyť to je jen jedna. Ale to jsem nemyslela. Já cítím takové zvláštní napětí. ‘‘řekla jsem, ale po chvíli mi došlo, co jsem to vlastně řekla.

Nikki se na mě nenápadně podívala: ,,Měla by jsi přestat…‘‘

Já se jen zahleděla před sebe a čekala jsem, až mě vysadí před mojí střední školou. Tam jsme ovšem nedojeli. Najednou do nás cosi narazilo. Vyděšeně jsme se na sebe podívali. Druhá rána. Byli jsme tak vystrašené, že jsme se nemohli hýbat. Nikki přestala řídit.

,,Jeeeeeď!!‘‘ křikla jsem.

Nikki sebou trhla, ujelo jí to, chtěla zabrzdit. Nešlo to. Místo toho jsme se s vozem točili dokola. Naše zastavení ukončil prudký náraz do stromu. Ticho. Jediné, co jsem v tu chvíli slyšela, byly kroky, které se však vzdalovaly, vzdalovaly až zmizely kdesi v dály….

V nemocnici.

,,Její stav je špatný. Dostali jsme zprávu o nárazu do stromu. Nebylo v tom i něco jiného? Přece jenom vy jste v naprostém pořádku..‘‘ řekl policejní důstojník.

Nikki se rozčílila: ,,Co??? Mohl by jste to zopakovat?? Chcete snad naznačit, že jsem své…áách..‘‘ omdlela.

Přiběhla zdravotní sestřička: ,,Co se stalo?? To by jste neměl dělat. Právě nám ji přivezli se svojí dcerou. Stav dcery je špatný, ale na paní jde taky něco poznat. Vaše otázky ji mohou ještě více ublížit, i když podle laiků – jako jste vy, se zdá být paní v pořádku. Budete s ní moc mluvit, až to povolí pan primář. Poroučím se, důstojníku.‘‘zamračeně odešla s Nikki ve vozíku.

Pan primář přišel do místnosti, jež byla celá bílá. Jediné, co ji zvýrazňovalo byla krev na Nikkině teplákové soupravě.

Doktor ji znovu prohlédl a opakoval to, co sdělovali před pár minutami lékaři rychlé záchranné služby: ,,Paní Farrisová, váš stav je mnohonásobně lepší než stav vaší dcery. Dostal jsem zprávu, že je to s ní lepší, ale i přesto ji mí kolegové upoutali na jednotku intenzivní péče. Vás můžeme propustit.‘‘

Nikki skrčeně seděla a jen tupě zírala. Po chvíli odpověděla:,,Proč? Jak je možné, že já jsem v pořádku a Naty ne??‘‘

,,Obě dvě jste de facto stejné, tedy až na věk. V tomto případě si dovoluji opovážit, jedná se o štěstí.‘‘ odpověděl primář.

,,Štěstí? Štěstí. Kde je moje dceruška?‘‘zeptala se Nikki.

,,Zavedu vás tam.‘‘vydechl potichu primář.

V pokoji.

Nikki se plíživým krokem přibližovala k Natině lůžku.

,,Naty?‘ zeptala se Nikki.

Její hlas se šířil pokojem jako kdyby jste pod nějakým mostem zavolali ‚pomóc‘. Tak moc se to rozléhalo. Tedy alespoň pro mě. Nedokázala jsem vyslovit jedinou větu, jediné slovo, jediné písmeno. Prostě nic. Chtěla jsem jí říct, jak moc ji mám ráda. Naposledy obejmou svoji maminku a říct jí, jak moc ji mám ráda. Jak moc ji mám ráda, jak moc pro mě znamená. I když jsem byla napojena na nejrůznější přístroje, nemohla jsem se ani nadechnout. Už mi docházely síly. Sedmnáctileté dívce, obyčejné dívce, která nikdy po nikom nic nechtěla, najednou potřebovala sílu. Sílu říct nejmilovanějšímu člověku na světě, co pro ni znamená. Jako by mne Bůh vyslyšel.

,,Ma…ma – mi…-n..mami – nko…..já…moc ráda…má..ám tě….moc ráda..‘‘

Nikki se s vodovýma očima na mne podívala a spustila: ,,Já tebe taky moc, zlatíčko. Budu tady s tebou vždycky.‘‘ rozbrečela se.

Chtěla jsem jí zopakovat souvisle moji předcházející větu, ale z hrdla se mi vydralo pouze: ,,Sbohem.. sbohem, mami…