Sayonara, zrzoune


Chalupu, co jsem zdědil, považuju za danajský dar. Původně to byla chalupa mojí tety, která v ní vyrůstala s mojí mámou. Měli jsme spolu napjatý vztahy, ale vždycky jsme to před naší mámou zahráli do ztracena.

Naše vztahy ochladly, když mi bylo sedmnáct. Ve vesnici se pořádně zakalilo ve společenské místnosti obecního výboru. A jak už to po takových bujarých veselicích bývá, skončilo to vždycky pořádnou řeží. Tuhle jsem vyprovokoval já, když jsem zařval na syna místního doktora:

,,Chaloupko, zabiju tě.“

Všichni se zasmáli až na Chaloupku, který pochopil, že tohle je výzva.

,,Zabiju já tebe.“

Když po mě hodil půllitrem, kterému jsem se jakžtakž vyhnul, dal jsem se na útěk do chladné noci.

Znáte to, honil jsem ho za sebou dobrýho půl kilometru.

Chaloupka běžel za mnou k místnímu kačáku. Chybou lávky se ukázal natažený drát mezi stromy přímo v úrovni krku. Vyletěly mi nohy do vzduchu a pořádně jsem si ustlal v blátě. První kdo ke mě dorazil, byl pochopitelně Chaloupka.

,,Ježiši, seš živej?“

Můj opilecký smích mu byl dostatečnou odpovědí. Sice jsem si málem uříznul hlavu, ale v tu chvíli mi to přišlo vtipný.

Během chvíle nad námi stály dvě místní holky Jarka a Denisa.

Jarka se podívala na můj otlačený krk s lehce zařízlou stopou, z které místy tekla krev.

,,To by chtělo vydezinfikovat.“

Během chvíle mi polévala ránu vodkou.

,,Seš blbá, takový škody?“

Vyrval jsem jí z ruky láhev a zhluboka se napil.

,,Vejdi a neuškoď.“

Chaloupka brzy pochopil, že naše kočkování skončilo a tak velice neromanticky položil ruku na Jarčin zadek a začal jí hladit v místech, kde to slušný holky napoprvý nemají rády ani ve tři ráno po flašce zelený. Jarka ale nebyla slušná holka a tak na jeho naléhavé pozvání k Chaloupkovým odpověděla rázným úkrokem k jejich domu.

Ležel jsem tedy na zemi a Denisa se nade mnou pořád skláněla, i když v nás vodka už dávno zmizela a my tam byli sami. V takových okamžicích čas nehraje žádnou roli. Věděl jsem, že domů už po svých nedojdu a navíc v chalupě byla teta, proto jsem Denisu povalil na sebe a začal se s ní muchlovat. Netušil jsem, ale že je pěkně jetá, protože mi začala dělat na mou zkrvavenou ránu cucfleky. Příliš jsme se nežinýrovali. To je asi tak jediný, co bych k našemu úletu řekl, protože víc si nepamatuju. Další záchvat paměti mám, jak jsem se sprostým výkřikem zapadl do čerstvě vykopané jámy před chalupou. Během chvíle se rozsvítilo na zápraží a nade mnou stála teta.

,,Ježiši,seš živej?“

Vybavil jsem si, že už jsem to dneska jednou slyšel a tak moje reakce byla možná až příliš neformální.

,,A ty jdi taky do prdele!“

Příštích 10 let jsme se spíš jenom tak decentně zdravily. Mámě to naštěstí nikdy neřekla. Ta byla tenkrát pěkně vykulená. Měl jsem naříznutej krk s cucákama, a řek bych, že právě ty cucáky, jí vytáčely víc než to, že jsem byl málem bezhlavej jezdec.

Nic to ale nemění na tom, že jsem měl tetu rád a její smrt mě zaskočila. Byla náhlá a nečekaná. Každopádně máma o chalupu nestála a já jsem si řek, že by každej chlap měl mít nějaký útočiště.

Profesí jsem dendrolog a tak jsem se těšil, že si na poměrně rozsáhlém pozemku budu pěstovat vzácný dřeviny ze semen, co jsem stopil v práci. Jinak mi to bylo jedno. Stálou partnerku nemám, ale to neznamená, že bych nechtěl.

Proto skutečnost, že jsem začal jezdit na chalupu čím dál častěji nenechala některé místní vdavekchtivé slečny chladnými.

Jarka byla sice volná a docela o mě stála, ale byla rozvedená a na krku měla už dva parchanty, z toho každýho s jiným frajerem. Ještě tam byla Máňa, ale ta byla vážně neprovdatelná a pak Denisa. Vypadala pořád dobře, ale měla jednu vadu na kráse. V současnosti chodila s mým kolegou z práce Minářem, kterýmu nemůžu říct jinak než ,,zrzavej idiot.“ Už od malička nesnáším zrzavý lidi. Vždycky jsem se smál vtipu svině zrzavá, jak přijde Pepíček před barák a zvoní na svýho souseda:,,Mařenko, máš doma, maminku?“ a Mařenka:,,Nemám,“ a pak se Pepíček znova zeptá:,,A máš doma, tatínka.“ A Mařenka odpoví:,,Ne ani tatínka, sem doma sama.“ A Pepíček na ní:,,Svině zrzavá, svině zrzavá.“

Tenhle infantilní vtip ve mně dodneška zůstává jako životní motto a když jsem se dozvěděl, že zrzouni jsou vlastně potomci neandrtálců, tak jsem se jenom utvrdil v tom, že zrzouni jsou divný.

Denisa se s tímhle trotlem seznámila přes facebook. Já blbec ho měl v přátelích a i když jsem s ním sdílel úplný minimum, dostal se k mým přátelům a nějakým záhadným způsobem k ní přijel na návštěvu a sbalil jí. No záhadně, ten blbec jí nařezal dříví na zimu. Nechápu, proč neřekla mě, ale… No dobře chápu, od našeho sexuálního úletu jsme na sebe promluvili asi tři věty.

Já Denisce přeju všechno nejlepší, pochopitelně. Chci aby byla šťastná a sám si přeju to samý. Se mnou by byla šťastná, s tím zrzavým hovadem, ale moc štěstí neudělá. Zatraceně, copak ta holka chce mít zrzavý děti?

V naší vesnici nežije moc lidí a vždy je to hrozné haló, když se tam chce někdo nastěhovat. Ve chvíli, kdy mi zrzoun řek v práci, že vážně uvažuje o tom, že by se tam nastěhoval a že by chtěl rozštípnout vztah s Denisou jsem pochopil, že se musím rozhoupat. Chtěl jsem být se svou úchylnou sousedkou na vsi a zároveň jsem nechtěl, aby nedaleko vedle mě bydlel zrzoun.

Zrzek odjel na školení do Plzně a já si vzal dovolenou. Vyrazil jsem na chalupu. Denisa se vracela z práce v místním prasečáku kolem půl druhý odpoledne.

I když jsem takříkajíc Pražák vodkojenej Vltavou, to máme totiž s Reyem Korantengem stejný, tak mám asi nějaký buranský geny, nebo co. Jinak si to nedovedu vysvětlit.

Šla v hezkých těsných džínách a přiléhavém tričku podél silnice a v ruce nesla košík, přes kterej měla přehozenou světlou mikinu. Bylo pořádný vedro. Nad asfaltem se tetelil vzduch. Zatraceně, mě už taky nebaví se každej večer přitulovat k polštáři!

Přibrzdil jsem svojí sportovní hondu.

,,Ahoj Denisko! Nechceš hodit?“

,,Ahoj, no to bych byla docela ráda. V tomhle vedru se mi nechce moc chodit.“

Nasedla si ke mně do auta a přitom se mě náhodou dotkla na koleně. Projela mnou silná vlna elektrizujícího vzrušení…

,,Kde máš Milana?“

… a jak přišla, tak odezněla.

,,Je v Plzni na školení. Přijel jsem jen zasadit škumpu lakovou.“

,,To je strom?“

,,Je a naprosto fantastickej. Dělaj se z něj přírodní laky na nábytek a lakový práce. Zkusím to tu vypěstovat.“

,,Kde to roste?“

,,V Číně a v Japonsku, chtěl bych si vyzkoušet takovej substrát, jestli se mi to v tom chytne. Vlastní výroba, víš?“

,,Aha.“

,,Já vím, že je na školení, přijede zítra večer.“

,,A kdy?“

,,Až kolem jedenáctý. Má oslavu osmdesátin svojí matky.“

,,A on tě nepozval?“

Bylo to svinský, uznávám, ale zkoušel jsem to na všechny strany.

,,Pozval, ale moc jsem o to nestála. Bavili jsme se o tom, že bychom si jí k nám nastěhovali.“

,,K nám?“

,,Sem.“

Zrzoun a jeho osmdesátiletá matka, předpokládám taky zrzka, přinejlepším ještě odbarvená. Kousnul jsem se do rtu, asi trochu silněji, protože jsem cítil krev.

,,Večer jsem chtěla něco ugrilovat, nechceš se stavit?“

Chvíli jsem nestíhal, jestli to řekla ona nebo já, ale když jsem viděl její výraz pochopil jsem, že to řekla ona. A já měl přitom v lednici na chalupě naloženou snad půlku prasete.

,,Zrovna jsem to chtěl navrhnout.“

Moje představy ideálního večera byly ten den naplněny měrou vrchovatou. Popíjeli jsme kozlíka médium, pojídali dobré masíčko, poslouchaly vzrušené cvrlikání hmyzu a vdechovali sladkou vůní borovic. No možná mě ta dendrologie asi vážně trochu poznamenala.

Bylo už kolem půlnoci a bylo na čase jít spát. Deniska vstávala brzo do práce, ale přitom se jí zrovna moc nechtělo. Šla mě doprovodit k vrátkům, ale nerozsvítila. Políbili jsme se na dobrou noc a přitom se nám do sebe jazyky zapletly jak za starejch časů.

,,Když jsi sem zase začal jezdit, bylo to pro mě hrozný. Vrátily se mi starý vzpomínky.“

Vybavil jsem si jak olizovala krev z mýho krku s příchutí ostnatýho drátu.

,,Miluju příchuť tvojí krve.“

Asi je taky trochu deformovaná povoláním z prasečáku. Kolik tam toho musí sprovodit ze světa.

,,Ten čubčí syn mě na matčinu oslavu nepozval. Jako by se za mě styděl. Užít si s vesnickou holkou a mít zadarmo chalupu na venkově. Nevěřím mu ani slovo, že by tu se mnou byl.“

Ovanul nás horký vítr. Cítil jsem další elektrizující výboj a vnímal horký žár sálající z její blízkosti.

,,Mám pocit, že ho chceš zabít, že jo, ty filuto? Koukáš na něj jako vrah. To ženská pozná.“

Začala se hystericky smát.

,,Myslíš to ve srandě?“

,,Jasně.“

Trochu se mi ulevilo.

,,Mám ve chlívě starou bourací palici. Chtěl jsem mu rozsekat tu jeho zrzavou kebuli.“

,,A co bys udělal s tělem?“

,,Šoupnul bych ho do toho chemickýho substrátu pod škumpu lakovou. Je to takový svinstvo, že by se pod těma kořenama rozložil během docela krátký doby.“

I když jsem na ní moc neviděl, z obrysů její tváře jsem viděl, že se usmívá.

,,Ach jo. Já nemám štěstí na chlapy.“

Najednou si smutně povzdychla.

,,Ale kdybys mu rozsekal hlavu palicí kvůli tomu, abys mě získal! To by bylo teda něco. Každá ženská by chtěla chlapa, kterej by pro ní udělal něco tak romantickýho.“

Její představa o romantice mi začínala nahánět trochu husí kůži.

,,Když mě chlapi poznaj, tak chtěj dělat jenom samí prasečinky a úchylárny, když zjistěj, že se mi to taky líbí.“

Olízla si rty a postavila se tak, aby bylo vidět, že má bradavky v pozoru.

Začínal jsem přemýšlet, jestli by nebylo lepší se z toho vyspat a dát si radši druhej den inzerát na klasickou seznamku.

Moje agresivní nálada začínala vyprchávat. Připadalo mi, že jsem se pomalu, ale jistě odmilovával. Já přece nejsem žádnej úchyl a vrah, mám vysokou školu přírodovědeckou, pěstuju kopretiny, azalky a tulipány, na zahradě opečovávám stříbrný smrky, tis a další dřeviny, dokonce je hladím po jehličí a povídám si s nimi.

Další polibek iniciovala ona.

,,Měla bych být s tebou a ne s tím…“

,,Zrzounem.“

,,Jak jsi dneska říkal, že se řekne japonsky na shledanou.“

,,Sayonara.“

,,Zejtra se s tím zrzounem rozejdu. Takhle to dál nejde. Je čas udělat sayonara, zrzounovi. Mám na víc.“

,,To si taky myslím.“

,,Byla jsem s tebou moc ráda.“

,,Taky tak. Dobrou.“

 

Zaklaply se za mnou vrata a já šel pár kroků k sobě do chalupy. Přemýšlel jsem nad tím, do čeho jsem se to zatraceně zamotal. Nalil jsem si doma panáka tulamorky a pustil si televizi. Dávali film o Tedu Bundym, po chvíli jsem to přepnul a tam vrcholil remake Texaskýho masakru motorovou pilou v prasečáku. Potřeboval jsem se spíš trochu uklidnit. Pustil jsem si raději rádio, kde hráli retrospektivu Waldemara Matušky.

Probral jsem se až po poledni s kocovinou a hlavou jako střep. Šel jsem se podívat na zahradu. Bylo strašné vedro a tak jsem zapojil hadici a trochu pokropil stromy. Čas v kocovině utíká strašně rychle. Odpoledne prošla kolem baráku Deniska, ale zahlédl jsem jí dřív a schoval se do chlíva, abychom se nemuseli pozdravit. Snad mě neviděla. V opici to holt zkrátka moc nemyslí, to jsem si měl uvědomit až později.

K večeři sem si udělal hemenex a koukal na komedii s Luisem de Funésem. Trochu jsem zabral. Probral mě až zvuk starého renaultu, který mi projel pod okny. Byl to Minářův pekelný stroj.

Bylo chvíli po jedenácté. Zhasnul jsem, vypnul televizi a přesunul se k oknu, kterým bylo vidět k Denisce. Měla zase zhasnuto. Možná jí praskla žárovka, pomyslel jsem si.

Zrzoun vystoupil z auta. Nezhasnul světlomety, ani nevypnul motor.

,,Vylez ven, ty děvko!“

Nemusel jsem být až u něj, abych pochopil, že je úplně vopilej.

,,Taháš se tu s chlapama za mými zády! Všechno vím! Volala mi to tvoje sousedka, ty couro!“

Plivnul směrem k jejímu domu. Zavrávoral pod tíhou alkoholu. Pak ovšem spadnul doopravdy. Na světlomety dopadla krvavá sprcha. Byl to mžik. Jenom jsem mrknul. Viděl jsem Denisu jak ho mlátí do hlavy bouracím kladivem.

,,Do prdele.“

Vyběhnul jsem z pokoje a utíkal na zápraží, abych zkontroloval chlív. Chtěl jsem rozsvítit, ale nešlo to.

,,Do prdele. Kráva jedna úchylná.“

Určitě ho likvidovala tak, jak jsem jí to řek.

Běžel jsem zpátky do chalupy pro baterku, co jsem měl na okně. Uslyšel jsem jak někdo zastavil motor u renaulta. Znova jsem se ocitl ve chlívě a posvítil na hromadu nakupeného nářadí.

,,Sakra, tady je taky vidět kulový.“

Začal jsem se přehrabovat v lopatách, hrábích, krumpáčích, motykách a dalším rezavém nářadí. Vzpomněl jsem si na své předsevzetí koupit si regál.

Měl jsem pocit, že slyším kroky. Otočil jsem se, ale cítil jsem jen strašný náraz a pak se mi zatmělo před očima.

Probudil jsem se na pohovce u zapnuté televize. Hlava mě bolela jako střep. Podíval jsem se z okna a uviděl jí. Svítila si baterkou a rvala zkrvavenou mrtvolu zrzouna do substrátu. Na rukou měla gumové rukavice. Z dálky jsem viděl, že se guma pod chemikáliemi škvaří. Kdyby se mě zeptala, tak bych jí řek, že tohle by se vůbec nemělo dostat do kontaktu s ničím. Když se ale dostala její tvář pocákaná temnou zaschlou krví do světla baterky uviděl jsem, že se směje.

Opatrně jsem vstal z pohovky. Budík ukazoval dvě ráno. Šel jsem si pro dlouhý kuchyňský nůž, který byl ve dřezu. Otřel jsem ho o utěrku. Postříkal jsem si tvář vodou a rychle spolknul dva čtyřkilové ibalginy.

Láska neláska. Nebyl čas zamýšlet se nad tím, co by se stalo až zrzouna pohřbí do chemického substrátu pod škumpu lakovou. Nechtěl jsem čekat jestli bouracím kladivem přijde prozkoumat třeba taky mojí hlavu.

Udělal jsem dva kroky ke dveřím, když na zahradě zhaslo světlo baterky. Znejistěl jsem. Poslepu jsem došel chodbou ke dveřím do dvora. Pomalu jsem je otevřel.

Nic jsem neviděl, jenom jsem slyšel strašné hekání, které vycházelo z míst, kde zakopávala Denisa zrzouna.

Najednou se rozsvítila baterka u díry se škumpou. Na krátkou chvíli jsem tak v okamžiku záblesku světla baterky uviděl jeho zkrvavený obličej zabořený do její nohy a rozleptanou ruku od substrátu který jí cpal do pusy přes už její značně poleptaný obličej. Chemikálie rozleptala baterku tak, že zhasla.

Dvůr se ponořil do tmy. Slyšel jsem zvuky zápasu a úpění. Už musela mít rozleptaný jazyk a on měl hlavu v takovém stavu, že nechápu, že ještě žil. Holt zrzouni, to jsou držáci.

Rozhodl jsem se, že ráno je moudřejší večera a šel si lehnout. Nůž jsem vrátil do dřezu a usnul jako špalek.

Ráno jsem vstal a uvařil si kávu. Nechtělo se mi jít ven hned, ale věděl jsem, že mě to nemine. Hlava mě bolela víc jak po kocovině.

Na dvoře se mi naskytl hrůzný pohled. Oba byli rozleptáni od mého chemického substrátu od škumpy. Bylo mi jasné, že v tomhle by mi ten strom stejně uschnul, tak jsem byl rád, že mi zůstane aspoň drahá dřevina. Jediné, co mě zarazilo byl fakt, že zrzoun byl neforemná hrouda masa a kostí, ale pořád měl zrzavý vlasy a svý hnusný tesilový kalhoty.

Otevřely se dveře na dvůr a v nich stála osmdesátiletá stařena se zrzavými vlasy.

,,Haló, je tu někdo?“

Nevím, kde se tam vzala, ale zrzoun jí možná přivez v renaultu a ona tam usnula. Nebyl čas nad tím přemýšlet. Bába si dala zatraceně rychle do kupy, co jsem asi tak moh udělat. Začala hystericky křičet, vrahu, na celé kolo.

Asi vám nepovím úplně přesně proč jsem to udělal, ale vzal jsem do ruky bourací kladivo a rozeběhl se k pištící zrzavé stařeně. Konec konců nenechám si na vlastní zahradě spílat urážky, navíc od zrzounů.

Konec konců na venkov se jezdí kvůli klidu. A věřím, že moje pěstěná zahrada splňuje všechna kritéria oázy klidu, krásy a dobré pohody. Zrzoun mi sice pohnojil plány v osobním životě, ale škumpu pohnojil dokonale. Možná přehodnotím nakonec i ty zrzouny.

Sdílejte článek

Nový komentář