Sára a Samuel


Jsem Sára, je mi 15 a mám mladšího brášku Samuela. Samuelovi je 11let.

Jednou jsem chtěla po dlouhé době jít do kina, myslím že na horor Noc oživlých mrtvol, ale musela sem tam vzít i brášku. Ptáte se proč? Protože nemáme rodiče. Zemřeli opravdu zvláštně: Naši rodiče začali být nezvěstní od doby co šli na nějakou akci. Nikdy už mi neřeknou kam šli. A pak se ztratili. Byli nezvěstní 2 roky od mých 8 let do mých 10ti. Pak je jednou objevili za vysílacím plátnem kina Capitulo. Kino chtěli zrušit, ale den před tím než bylo kino zavřeno, všechna aparatura zmizela a z promítacího sálu zbyly jen čtyři holé stěny…

O rok později se slavnostně otevřelo nové a jediné kino ve městě. Do tohoto kina mám dnes s bráškou namířeno. Brášku jsem tam tak tak dostala, protože přístupnost do toho kina byla až od 13ti. Už jsme v kině, sláva. Už se pomalu vypínají světla a lidé se ponořují do děsivé atmosféry v kině.

Film byl o nějakých třech dětech, které chodí často a rádi do kin a pařit na různé večírky atd. A jednou se jim to vymstilo. Šli z jedné akce opilí a skoro o sobě nevěděli. Začali řvát do tmy, že chtějí aby si pro ně někdo přišel, najednou se vynořila ze tmy postava. Dál už jsem to neviděla, protože jsem viděla brášku jak se vedle mě klepe. Nechtěla sem aby se moc bál, tak jsme šli domů.

A další den se děly zvláštní věci. Hned ráno jsem omylem roztrhla jedinou a poslední fotku, kde byli i naši společně se mnou a Samíkem. Pak se Samík snad poprvé v životě řízl do prstu. Dodnes nevím jestli to mělo být varování.  Pak jsme šli jako vždycky do školy. Každý chodíme do jiného křídla naší obrovitánské školy, takže jsme se museli rozdělit. Před školou sem nepotkala nikoho z naší třídy, což mi bylo divné, protože si neumím představit, že by si třeba takovej Jirka přivstal. No dobrá, vešla jsem do školy, šla jsem dál chodbou do naší třídy.

Když jsem tam vešla připadala jsem si jako hřbitově. Ve třídě bylo ticho, všichni tam už byli, nechápala jsem co se děje. Všichni byli tak mrtvolně bílí, jejich oči jako by měly všechny stejnou barvu. A všechny ty oči se upíraly přímo na mě!!! Když sem se do nich podívala jednomu spolužákovi, zjistila jsem že se ty oči upírají HLADOVĚ!!! Nevěděla jsem co dělat, tak jsem si řekla, že budu hrát divadlo, jakože jsem si toho nevšimla a šla jem si jako vždy sednout do lavice k Mary, mojí nejlepší kamarádce. Až teď jsem si všimla že tam není. Rozhlížela jsem se po třídě, jestli ji neuvidim někde v zástupech těch mrtvolně bílých tváří. Jediné místo, kam jsem se nepodívala, byla katedra, trklo mě to tak se dívám a…UF!!! Mary tam stojí uplně normální a usmívá se. Nechápu sice jak se může usmívat, ale…AU!!! Někdo mě kousl!!! Koukám se, a zjistím že se měním…trochu blednu, začínám zjišťovat že ta krev v Maryině těle musí být tak sladká, tak šíleně slaďoučká…Usměju se naposled a vrhám se k Mary. Moje teď už pařáty se zatínají do jejího mladého těla. Vysávám tu úžasnou rudou tekutinu z jejího těla. Vidím jak jí ubíhají poslední minutky života. Tak sladká. Tak úžasně teplá. Už je mrtvá. Její tělo chladne. Hody na jejím ještě trochu teplém těle mohou začít.

Sdílejte článek

Nový komentář