"Ségra, táta říkal, že tady s náma budeš bydlet navždycky."

Podívala jsem se do tváře své drzé devítileté sestry Denisy. Mít ve třiadvaceti pokoj v paneláku s o deset let mladší sestrou je alespoň podle mě potupa.

"A v jaký souvislosti to říkal?"

"Protože nemáš chlapa, tak tady s náma budeš bydlet napořád, ale až se vdám já, tak si budeš muset něco najít, protože tři už se do pokoje nevejdem."

"Skvělý, to seš hodná, Denisko."

"Ráda to pro tebe udělám, Renčo."

Nevěděla jsem na koho mít vztek dřív. Jít vynadat tátovi, seřvat ségru nebo jako obvykle vyjet kvůli nějaký blbosti na mámu dřív než ona na mě? Před dalšími výčitkami mi zavolala moje kamarádka Robin, která mě pozvala na kafe do kavárny v Umělecko-průmyslovém muzeu.

Robin byla moje nejlepší kamarádka. Chlapi po ní jeli, protože byla ten typ melancholické krásky s dlouhými havraními vlasy a oříškově hnědýma očima. Jenže vždycky, když si někoho omotala kolem prstu tak, že pro ní byl ochoten udělat doslova cokoliv, odešla. Ti nešťastníci se nikdy nedozvěděli proč. Věděla jsem to jenom já a možná proto jsem Robin měla tak ráda.

"Dala bych si vínko," řekla jsem.

"Já si nedám, Reni. Poslední dobou mi alkohol nedělá moc dobře. Dám si raději vážně to kafe."

"Tak povídej, kterej nešťastník to byl tentokrát?"

"Seš jediná komu to můžu říct. Slib, že už to nikomu neřekneš."

"A komu bych to prosím tě vykládala?"

" Přesně. To je ta hláška, která tě uklidní před tím, než to řekneš, ale pak se to stejně od někoho dozvíš."

"Aha, to vypadá vážně."

"Taky to vážně myslím."

"Tak už mě nenapínej."

"Dala jsem si inzerát."

"Na seznamku?"

Robin se usmála a než se napila kávy téměř neslyšitelně procedila mezi zuby:

"Erotickou."

Jsem z konzervativní rodiny a sama jsem spíš stydlivá, ale jsem také zvědavá.

"Kecáš."

"Nekecám. Dala jsem si inzerát, že budu čekat na výpadovce na Plzeň v lesíku. Řidič přijede, zastaví a zaváže si oči. Já pak vejdu a už víš, co… Nesmí se na mě ani podívat, ani se mě dotknout a já pak zase odejdu. Bude to jako sen."

"Robin, seš blázen? Víš, jak je to nebezpečný? Ať tě ani nenapadne to udělat!"

"Už jsem to udělala třikrát a je to čím dál tím lepší."

"S pořád tím samým?"

"Blázníš? To by nebylo ono."

Napila jsem se vína.

"A jaký to bylo?"

"Fantastický. Nejlepší sex mého života, ale říkám si, třikrát a dost. Budu muset vymyslet zas něco jinýho. Teď jsem si dala další inzerát na seznamku a domluvila si rande, myslím jako normální seznamku, odpověděl mi na to takovej mladej doktor, zabývá se magií a léčitelstvím, ale asi tam nepůjdu."

"Ten by moh bejt dobrej v posteli, ne? Jestli ovládá čáry."

"Na můj vkus je to málo…"

"Co, úchylný?"

"Jo, spíš by to bylo něco pro tebe."

"Vo tom mi vůbec nevykládej. Kdybys slyšela včera mojí ségru. Naši pořád říkaj, kdy už si konečně někoho najdu. Taková potupa."

"A kdy už si konečně někoho najdeš?"

"Prosím tě, nezačínej s tím."

"A ty nikoho nechceš?"

"To víš, že chci. Ale je to komplikovaný. Přece nebudu nikoho zvát na rande a na inzerát bych neodpověděla, na to jsem moc velkej srab. A navíc, stejně všichni kecaj. Cizí fotky, falešný míry nebo chtěj poslat kredit na telefon."

"Koukám, že už si to teda zkoušela."

"Seš blbá? Já? Nikdy!"

"Říkej si, co chceš, ale já to na tobě poznám."

"Oukej, párkrát to nevyšlo."

Robin se na chvíli odmlčela a pak vítězoslavně zvolala:

"Reni, on neví, jak vypadám."

"No, když má zavázaný voči."

"Ne, ten šaman. Půjdeš tam zítra místo mě."

"Neblbni, copak jsi ho viděla?"

"Jasně, že jo. Vyslepičil o sobě skoro všechno a tak jsem se u něj nechala vyšetřit. Nic nepoznal."

"A co je to za doktora?"

"Zubař. Bylo to skvělý. Vrtal mi šestku dole. Je hrozně citlivej. Tvářil se, že ho to bolí, víc než mě. Ale kdepak, mě to bolelo mnohem víc. Fakt jsem si to užila."

"Ty bys koukám potřebovala úplně jinýho doktora."

"Asi jo…Ale baví mě to. Tak co říkáš?"

"Já nevím."

"Takže jo."

Bylo půl osmý a stála jsem před domem U Černé matky Boží. Robin mě připravila na moje první rande za poslední dva roky četbou e-mailů, které si s mým potenciálním nápadníkem vyměnila. Byla jsem ráda, že se nechala oslovovat přezdívkou, i když na můj vkus nic moc. Sama bych si přezdívku "Smyslnice" asi nedala, ale kdybych musela předstírat, že se jmenuju jinak, určitě bych se prořekla. Už od malička neumím lhát.

Přišel mladý muž, kterého mi Robin popsala. Trochu jsem se uculila a on ke mně hned přišel. Už jsem říkala, že neumím lhát?

"Ahoj, smyslnice. Seš to ty, nezapírej."

"Ahoj. Už je to tak."

"Takhle jsem si tě nepředstavoval."

"Vážně? A jak sis mě představoval?"

"Víc povrchní."

"A z toho vyplývá?"

"Že jsem nadšen!"

Zrudla jsem a sklopila cudně oči.

"Myslím, že si budeme rozumět."

No, dostal mě. Nebyl to žádný zoufalec, ani neskrýval nic, co by mě šokovalo a že mi toho během prvního měsíce navykládal spoustu. Dozvěděla jsem se o jeho nejniternějších pocitech a já mu na oplátku trochu odtajnila ze sebe. Vypadalo to, že ho vážně zajímám. Bylo to pro mě úplně nové. Úplně jsem mu propadla a on beze mě nedal ani krok.

"Když tě to doma tak otravuje, můžeš bydlet se mnou. Na psí knížku."

Políbila jsem ho.

"A ty bys mě doma chtěl?"

"Měl bych tě alespoň pořád na očích, smyslnice."

Usmála jsem se. Nemusel říkat dvakrát. Naházela jsem plyšáky z pokoje do krabice od banánů, zabalila si všechny svršky, políbila mámu i tátu. Ten byl tak dojatý, že mi dal do začátku i peníze, což dosud bez mé akční přičinlivosti ještě neudělal.

Bylo to začátkem dubna a já se ocitla v bytě u svého nového a když tak přemýšlím, mého jediného přítele. Už jsem u něj párkrát byla, ale nyní to bylo pro mě všechno úplně nové. Velký prostorný byt na I.P. Pavlova, vysoké stropy, pohlednice z dálných krajin, africké masky po zdech, vycpaný korálovec, kohoutí pařáty, vybělené kostry malých ještěrek, barevné látky a ta vůně – sladká a přitom nebezpečná. Přitahovalo mě vše, ale hlavně mě přitahoval můj přítel – můj šaman, jak jsem mu říkala.

První dny byly jako z pohádky. Milovali jsme se celé noci za zvuků afrických bubnů a můj miláček chodil do práce unavenější než z ní odcházel. Utekly dva týdny a my spolu leželi po další vášnivé noci pomalovaní barvami, které se naším potem roztekly do fantastických výjevů.

"Ten Broukal je sráč."

Broukal byl jeho kolega z práce. Postarší nerudný chlap s třemi dětmi a věčnou turbulencí po kapsách po dvou rozvodech, kdy šetřil na právníkovi, což se mu mělo s přibývajícími lety šeredně nevyplatit.

"Co ti udělal, lásko?"

"Ty jeho poraženecký kecy. Všechny vztahy posral, děti na něj kašlou a mně se směje, protože jsme spolu tak šťastní."

"Blbec. Tak si ho nevšímej."

"To nejde. Je to zlý člověk."

"S tím se nedá nic dělat. Takoví někteří lidé už prostě jsou."

"Ale dá."

Vstal z postele, jak ho pán Bůh stvořil a energickými kroky šel do kuchyně.

"Zlo nezůstane nepotrestáno. Tak to nejde. S tímhle parchantem se zlobit nebudu."

Vzal papír ze sešitu na nákupy a černou fixou napsal jméno svého kolegy. Pak vytáhl sůl a naplnil jí igelitový sáček, dovnitř strčil papírek se jménem a dolil vodou až po okraj. Na chvíli zavřel oči, pytlík uzavřel a strčil do mrazáku.

"Co jsi to udělal miláčku?"

"Jediné možné, Reni."

Utekl týden a můj přítel pookřál. Usmíval se od ucha k uchu a dělal mi pomyšlení. Měla jsem velkou radost, že už ho zloba přešla a tak jsem se ani neptala, co se mu stalo. Konečně podle mě nastal čas zeptat se ho na to, co mě již delší dobu trápilo. Moji rodiče se s ním chtěli za každou cenu setkat na obědě. Tušila jsem, ale že na to jen tak nepřistoupí. Teď se mi zdálo, že by mohl.

"Miláčku, co kdybychom šli v neděli do restaurace?"

"To je dobrý nápad. Dáme si něco dobrého."

"A vadilo by ti, kdyby šli s námi moji rodiče?"

Krev se mi nahrnula do hlavy, když se na mě otočil a vážně na mě začal strnule zírat.

"Říkala jsi, že jsou nesnesitelní."

"To bezesporu jsou, ale jsou to moji rodiče."

"Tak dobře miláčku, snad mi moje dobrá nálada vydrží."

"A co se stalo?"

"Vzpomínáš, jak jsem ti vyprávěl o tom příšerném kolegovi z práce."

"Ano?"

"Velice vážně onemocněl a leží na Homolce, nikdo neví, co mu je. Aspoň je v práci klid."

Políbil mě a odešel do práce. Zůstala jsem sama, věděla jsem, že se musím jít podívat do kuchyně. Musela jsem to vidět. Otevřela jsem mrazák a vytáhla zmrzlý pytlík se solným roztokem, ve kterém byl mrazem natažený papír se jménem kolegy a podivnými klikyháky pod ním.

Seděli jsme s mými rodiči v restauraci na Vinohradech a po dobrém obědě si povídali u horké kávy a dezertu. Moje matka vyprávěla trapné historky z práce a otec se úlisně usmíval. Takhle asi vypadá peklo. Kupodivu to ale zvládl dobře. Vyprávěl o medicíně i afrických šamanech a také o mně. Zatímco otec se spiklenecky usmíval, moje matka měla výraz vytočené bohyně pomsty.

Večer to přešel naprosto v klidu. Pomilovali jsme se a šli spát. Ráno, když odešel do práce, mi přišel e-mail od Robin. Chtěla se sejít v naší oblíbené kavárně. Asi se zase rozešla s přítelem.

"Co je Robin? Zase jsi se rozešla s přítelem?"

"Ále ne, to ty budeš muset!"

"Co blbneš?"

"Podívej, tohle jsem našla na internetu."

Podala mi vytisknutou černobílou stránku. Tisk byl rozmazaný, ale nebylo pochyb, mezi ostatními fotkami byla podobizna mého přítele.

"Co to je za stránky?"

"Stránka čarodějů, co já vím. Prostě lidí, co překročili poslední práh."

"Jaký práh?"

"Lidí, co zabíjí."

"Nebuď směšná, vždyť je to doktor?"

V mém hlase ale už zazněla pochybnost. Ani jedna hádka, ani jedno špatné slůvko a náš vztah měl trhliny, jak po prvním rozvodovém stání.

"Je to šaman, co používá černou magii. Šíří kolem sebe zlo. Podívej se, prý už někoho zabil. Nějakého svého kolegu."

Jako bych dostala skotské střiky.

"Říkal, že onemocněl."

"To ano a pak zemřel. Jsou to dva dny. Podrobnosti neznám."

"Odkud to všechno víš? Neříkej, že jsi to náhodou našla ve vyhledávači."

"To ne. Já jsem taky čarodějka, ale dělám jen bílou magii. Víš, jak jsem na tom s chlapama, proč si myslíš, že mám takovej úspěch?"

A já si myslela, že je hezká. Jsem ale naivní.

"No, jo, ale co mám dělat?"

"Co, vypadnout od něj. Můžeš chvilku bydlet u mě. Pronajala jsem si byt. Tam se vejdem, jako za starejch časů. Najdeme ti někoho jinýho."

Milovala jsem ho. Toužila jsem po tom s ním být, ale ne za takovouhle cenu. Musela jsem ho opustit. Robin se nabídla, že půjde se mnou. Počkala jsem až ráno odejde na dopolední směnu. Chtěl se se mnou ráno ještě pomilovat. Bylo to báječné. Užila jsem si to, jako by to mělo být naposledy. Snad nic nepoznal. Odešel jako obvykle, ale před tím mě vášnivě políbil mezi dveřmi. Asi mě to mělo varovat, ale já byla jak smyslů zbavená. Za pár minut se objevila Robin.

"Máš sbaleno?" pronesla už mezi dveřmi.

"Ještě ne. Nemohla jsem."

"Ježišmarjá, holka ty si zahráváš."

"Když já nevím, třeba je to náhoda. Ráno byl…"

"Snad jsi s ním teď nespala?"

Přišlo mi, že slyším z jejího hlasu trochu závist.

"Není to jedno?"

"Tak jdeš nebo ne? Já na tohle fakt nemám. Že já husa jsem se do toho míchala."

"Tak teď jsi to vystihla."

Otočily jsme se naráz a ve dveřích stál můj milý, jak ho Pán Bůh stvořil.

"Teď jsi odešel do práce!"

"To jsem odešel, ale přitom neodešel. Tušil jsem holky, že na mě něco šijete."

"Miláčku, zrovna jsem ti chtěla říct, že s tebou chci zůstat až do smrti."

"To je od tebe sladký, zlatíčko. Ani nevíš, jak rád to slyším. A mám pro tebe překvápko, do smrti se mnou opravdu zůstaneš, neboj. O to se postarám, aby naše láska takříkajíc nevyšuměla!"

Rozesmál se.

"My teď odejdeme, ty úchyle."

Smích přestal.

"Nezahrávej si se mnou, Robin. Děláš to už příliš dlouho. Když jsi mě zavázala oči v tom lese poprvé, bylo to rajcovní, podruhé to bylo ještě lepší a potřetí…"

"O tom nemůžeš vědět. To ti řekla Renča."

"Kdepak. Já nejsem žádný začátečník, jak už jsi zjistila. Umím vstupovat do jiných těl. Naučil mě to jeden šaman v Keni za tři kozy a flašku slivovice."

"Kecáš."

"A jak jsem ti vrtal zuby, to byla opravdová rozkoš. Jsi neuvěřitelně zvrhlá, má to ale jeden drobný háček. Tím jak jsem se o tebe začal zajímat jsem vystoupil z anonymity a všimlo si mě pár ostatních šamanů. Proto se mi ulevilo, když jsem se sešel na místo tebe s Renčou. Mimochodem Reni není důvod mít takové mindráky, jsi mnohem lepší než Robin. Ve všem, miláčku."

Musela jsem se zardít při jeho lichotce. Bylo to přeci tak úchylné, ale na druhou stranu mě to i mírně potěšilo. Zato Robin se moc nezasmála.

"Kdo to odešel z bytu?"

"Můj dvojník. Může být venku tak dvě hodiny, pak se vypaří."

"Zahráváš si."

"Ne, hraju vabank."

"Právě teď je v tvém bytě, Robin."

Nechápavě jsem vytřeštila oči.

"Miláčku, tvoje nejlepší kamarádka se mě právě pokouší zabít mým vlastním trikem se solí. Už dva dny mi není dobře. Nejdřív jsem si myslel, že se ti v neděli trhla ruka, když jsi solila brambory, ale stejně pak chutnal i hamburger v mekáči a vlašák v nemocniční kantýně."

"Je to pravda, Robin?"

"Musela jsem tě chránit."

Otevřely se dveře. V nich stál můj oblečený doktůrek a v ruce držel pytlík se solí a s papírkem uvnitř. Pak se podíval na Robin a jediným úderem hřbetem ruky jí omráčil. Sesula se na zem jak pytel brambor.

"Jsem zubař a ne psychiatr, ale tohle se mi jeví jako jistá forma schizofrenie."

Bylo to bizarní divadlo. Najednou se začali prát. Můj nahý milenec se svým oblečeným dvojníkem. A oblečený evidentně vyhrával. Nevěděla jsem, jestli je to dobře. Oblečený ho najednou chytil za genitálie a jedním trhem z něj udělal obřezaného.

"Tak mi kurva pomož!"

Musela jsem si zakrýt oči. Nesnáším pohled na krev. Slyšela jsem šamanovo úpění míchaný s nářkem a vzlykáním. Pak mě něco chytlo za nohu. Lekla jsem se a prudce otevřela oči. Na zemi ležela Robin, z úst jí vytékal pramínek krve.

"Uteč, proboha! Copak nechápeš, co se děje?"

Podívala jsem se směrem k bojujícím. Už bylo dobojováno. Ten nahý, nebo spíš to, co z něj zbylo, už byl mrtvý. Oblečený si právě pochutnával na jeho srdci, které doslova vyrval z jeho hrudního koše.

"Pojď se mnou!"

"Blázníš. Někdo to musí zastavit. Mohlo by to mít nedozírné následky. Když pozře jeho hlavní orgány, tak tu zůstane jen jeho dvojník a nikdo neví, co se pak stane!"

"Tak já ti pomůžu!"

"Ne, vypadni odsud. Vím, jak na něj. Měla jsi zmizet už dávno. Sejdeme se u mě."

Sebrala jsem v sobě všechnu odvahu a vyběhla z našeho hnízdečka lásky. Prožila jsem tam nejkrásnější okamžiky svého života. Okamžiky lásky, porozumění a slasti. Konec však chutnal hořce.

Sedím v bytě Robin. Mám v sobě už druhé kafe a nejsem schopná ničeho. Zaslechla jsem otočení klíče v zámku. Šla jsem se podívat. Ve dveřích stála Robin a usmála se na mě.

"Robin."

Běžela jsem k ní a objala jí. Tak ráda jsem jí viděla. Robin nohou přibouchla dveře.

"Zvládla jsem ho."

Chodbou venku se roznesl výkřik.

"Uteč!"

Robin mě najednou pevně sevřela kolem pasu. Znejistěla jsem. Nepatřil ten hlas z chodby náhodou jí? Ucítila jsem v podbřišku příšerný tlak a v ústech jsem cítila slanou krev. Pomalu ze mě začínal vyprchávat život. Aspoň, že má smrt podobu mojí nejlepší přítelkyně. Sevřela jsem ji co nejpevněji. 

Konec