Sama doma


Stála před zrcadlem a měla obnažené vypouklé břicho. Sylva byla v šestém měsíci. Hladila se po něm a pak na sebe vyplázla jazyk v neuvěřitelné grimase. Za ní se ozval smích. Sylva se trochu lekla.

,,Chodíš tu jako duch, miláčku.“

Oskar se na ní omluvně podíval.

,,Promiň. Jsem takový tichošlápek.“

Sylva se zasmála a pak se dlouze zadívala na svého muže.

,,Chceš si taky sáhnout?“

,,Vždycky, vždyť jsem taky starej frotérista.“

Došel k ní, zkoumavými dotyky ohmatal její bříško a pak se k ní naklonil, že jí něco pošeptá. Místo toho jí, ale strčil jazyk do ucha. Sylvě se naježily všechny chlupy.

,,Ty seš nemožnej.“

,,Omyl, medvídku. Já tě zbožňuju.“

,,Fajn. A teď pohladíme tvůj polštář.“

Sylva odhrnula Oskarovi tričko a pohladila mu břicho.

,,Měl bych cvičit.“

,,Mě se líbíš a víc tě nemusí zajímat.“

,,Jsi jak císař Nero.“

,,Omyl Caligula.“

 

Oskar zhasl světlo a vklouzl pod peřinu do manželské postele.

,,Zítra mi letí letadlo už v pět ráno.“

,,Já vím, miláčku.“

,,Nerad tě tu nechávám samotnou.“

,,To je v pořádku. Pozítří seš tady jako na koni.“

,,Kdybys něco…“

,,Zítra tady bude se mnou přes den Karolína a večer budeme spát.“

,,Zní to, že nemáš nejmenší obavy.“

,,Taky, že ne miláčku. Už spinkej ať zítra nevypadáš jako strašidlo.“

,,Dobrou noc.“

,,Dobrou noc …polštářku.“

 

Oskar se vzbudil chvíli před budíkem. Sylva vedle něj oddychovala a vydávala zvuky jako utahaný dřevorubec. Oskar tiše našlapoval, aby jí nevzbudil. Sešel po schodech dolů a osprchoval se v dolní koupelně. Uvařil si kávu a vnímal jen tikání starožitných hodin. Kufr už měl sbalený. Zkontroloval se v zrcadle. Pak napsal krátký lístek a odešel. Když vyjížděl v autě ani si nevšiml, že Sylva stojí v patře za oknem a pozoruje ho. Na konci zahrady se objevila červená koncová světla a blinkr. Sylva přehlédla stromy, které vydávaly ve svitu měsíce dlouhé stíny a pak si šla v klidu lehnout.

 

Probudila se až kolem desáté. Někdo držel velice dlouho zvonek.

,,Už jdu!“

Sylva namáhavě zdolala dlouhé schodiště a blížila se ke dveřím.

,,Ahoj, Karolíno!“

,,Ahoj, Sylvo. Snad jsem tě nevzbudila?“

,,Už jsem chvíli byla vzhůru.“

,,Jen nepovídej. Máš vlasy jako když Avril Lavigne projde pod ebonitovou tyčí.“

Sylva se podívala do zrcadla a musela se zasmát.

,,Pojď dál.“

,,Díky.“

 

Seděli vedle sebe na pohovce v obýváku. Karolína měla před sebou uvařenou kávu a Sylva popíjela čaj.

,,Kdy odjel Osky?“

,,Prosím tě, neříkej mu tak. Je to příšerný.“

,,Promiň, já zapomněla…Kdy odjel O-s-k-a-r.“

,,Brzo ráno.“

,,Takže zatím jsi ještě neměla moc času se začít bát, viď?“

,,Od určitý doby se nebojím. Jak jsme měli toho magora v kuchyni a mával mi nožem před obličejem jsem si řekla, že se už nebudu bát.“

,,Teď jste se ale přestěhovali.“

,,Právě. Tady jsme úplně v pohodě. Nikdo nezná naši adresu a nejsme na očích.“

,,Bála ses někdy?“

,,Jo. Jediný věci v životě, který jsem se bála bylo to, že zůstanu sama. Když jsem si vzala Oskara, bylo po strachu. Miluju ho.“

Sylva s Karolínou strávila prakticky celý den. Bavili se a mezi druhou a třetí Sylva usnula. Karolína si mezitím četla časopisy, které byly na stole u krbu. Probraly úplně všechno. Oskar volal během dne dvakrát. Jednou v jednu po poledni a ptal se, jak se jim daří. Pak volal ještě před sedmou, že jde na večeři a má jednání, takže popřál Sylvě dobrou noc a poslal jí imaginární pusu po telefonu.

Karolína odjela v osm. Sylva jí musela doslova vyštvat, protože nechtěla, aby jela za tmy a navíc věděla, že už na ní netrpělivě čeká její nový přítel policista Zbyněk.

Sedla si na pohovku. Byla oblečená do bílých tepláků a světle bílého volného trika od Armaniho a sledovala na DVD Zaříkávače koní s Robertem Redfordem a Kristin Scott Thomasovou. Pojídala při tom jahodovou zmrzlinu. Čas ubíhal. Když film skončil, tak se protáhla a lehla si na pohovku. Přitulila se k polštáři a vnímala jeho vůni. Připomínala si Oskara a vzpomněla si na jednu intimní historku s ním. Je to příliš soukromá historka, než bych si dovolil vyprávět, ale každý máme v srdci minimálně jednu takovou, která je určena právě těm dvěma. Každopádně se po chvíli nahlas zasmála, protože tam byla sama a poté, ještě vydala spokojený mručivý zvuk.

Sylva spala na pohovce. Těsně objímala polštář a na tváři se jí začínal objevovat znepokojivý výraz. A pak zazvonil telefon. Ostrý pronikavý zvuk. Několikrát. Sylva se podívala do tmavého prázdného pokoje. Vstala  a šla po tmě ke sluchátku, které bylo asi deset metrů od ní. Pak zvedla telefon. Na konci bylo chvíli ticho. Pak slyšela kroky a vrznutí podlahy. Bála se cokoliv říct, protože okamžitě věděla, že se něco děje.

Ze sluchátka se pak ozvalo velice slabým šepotem:

,,Sylvo, tady jsem já Karolína. Dobře mě poslouchej. Kousek ode mě je naprostý šílenec. Má zaražený ve stehně nůž a v jedné ruce drží služební revolver. Policii nevolej. On je policie. Je to můj přítel Zbyněk.“

,,Kde jsi?“

,,Teď jsem právě u tebe ve sklepě.“

Pak se ozvalo jak byl hovor přerušen.

Sylva se podívala na hodiny se svítícím zeleným displejem.  Bylo příliš málo hodin na to, aby byla nějaká naděje, že by to mohl Oskar vyřešit jako posledně s tím šílencem v kuchyni, protože do jeho příjezdu zbývalo ještě pár hodin.

Sylva musela jednat. Podívala se na své pohodlné tepláky, bílé tričko a nafouklé břicho. Do sklepa vedly dvě cesty. Jedna chodbou a pak po schodech dolů a druhá ze zahrady. Pak zaslechla výstřel. Teď už nebyl čas. Vzala do ruky velké kovové těžítko ve tvaru krávy. Pak vyšla. Venku před domem zběžně přehlédla zahradu. Vypadala stejně jako včera ráno, když odjížděl Oskar. Pak šla velice pomalu a velice potichu ke dveřím do sklepa. Když otevírala dveře ani nedýchala, zatnula zuby. Bála se, aby nevrzly a naštěstí se tak nestalo. Vklouzla dovnitř.

Všude byla tma. Snažila se zaostřit, ale sklep byl příliš temný. Přemýšlela, kde je vypínač. Možná by pak mohla využít moment překvapení. Pak jí také napadlo, kde by mohla být Karolína. Mohla být schovaná v jedné z těch velkých beden s knihami, které ještě nestihly všechny vybalit, nebo v některé ze starých skříní. Byl to starý sklep a ne všechny věci, které tam byly patřily jim. Něco bylo i od předchozích majitelů. Pak jí blesklo hlavou, jest-li nemůže mít ten policista u sebe baterku.

Do tiché noci spadla na zem kovová konev na zalévání. Bylo to od ní asi tři  možná čtyři metry. To, co jí ale opravdu vyděsilo bylo vyslovení ,,sakra“ mužským hlasem, který neidentifikovala.

,,Vylez ven, ty couro, ať si to s tebou můžu konečně vyřídit.“

A pak do ní ten chlap narazil. Sylva se strašně lekla. Adrenalinová ručička skočila daleko za červené pole a Sylva pocítila silné vzrušení z této nebezpečné situace.

,,Co to, sakra…“

A pak někdo rozsvítil. Policista si instinktivně zakryl oči. U vypínače stála Karolína. Z hlavy jí tekla krev a stékala jí po spánku. Sylva se rozkoukala rychleji. Spatřila revolver, který se začínal pohybovat jejím směrem. A pak mávla kovovou krávou. První úder narazil do čela a ozvalo se zadunění, jak něco křuplo. Další nápřah šel na spánek a další na nos, který ten tlak a sílu nemohl vydržet. Policista se kácel k zemi. Náraz na zem devadesátikilového policisty byl jako výbuch menšího granátu.

Karolína stála nehybně jen krátkou chvilku.

,,Hajzl jeden.“

,,Co se stalo?“

,,Čekal tady kousek odsud na mě. Byla jsem ráda, že ho vidím. A pak po mě vystartoval s tím nožem. Jenže já ho přeprala a vrazila mu ho do nohy. Pak jsme se dostali sem do sklepa.“

,,Proč to udělal?“

Karolína stála už nad Zbyňkem a v ruce držela lopatu.

,,To fakt, nevím.“

Ozval se temný praskavý zvuk.

,,Co tvoje hlava?“

,,Já doufám, že je o.k.“

,,Tvůj plán?“

,,Hodím toho sráče do jeho auta a seru na něj.“

,,To ho tam jako necháš jen tak?“

,,Jo, říkám ti, že na něj seru.“

,,Myslíš, že se na to přijde?“

,,Nevím. Spíš ne. Opravdoví policajti nejsou jako ty machři z Kriminálky Las Veagas.“

Karolína vzala bezvládné tělo za ruce a táhla ho ven.

,,Ne, aby tě napadlo mi pomáhat. Jdi si lehnout. Já něco vymyslím. A promiň, že jsem tě do toho zatáhla. Vděčím ti za život. Děkuju.“

,,To je v pořádku.“

Sylva vyšla ze sklepa nahoru do domu a lehla si do postele. Za chvíli usnula.

 

,,Miláčku!“

Sylva se probrala a dívala se tváří v tvář do obličeje usměvavého Oskara.

,,Ahoj, zlatíčko.“

Políbili se.

,,Jsi v pořádku?“

,,Ano. Všechno v pořádku.“

,,Bála ses?“

,,Ne, nebála. Byla tady přece Karolína.“

,,To je moc dobře, zlatíčko. Moc dobře. Jsem rád, žes tu nebyla pořád sama.“

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Eraserhead 4 prosince 2008 v 20:43

     To mě nejvíc pobavila zmínka o Avril…., my u nás používáme jiný přirovnání – máš účes jako když rozkopneš drn! Líbí se mi, jak jde vidět, že se snažíš pracovat s maličkostmi a popisy. Občas ale používáš hodně krátké, strojopisně popisné věty, kdy to vypadá, jako by člověk četl telegram – přijedu zítra.těším se.líbám. Nelíbila se mi ale jedna věc, jak jsi vstoupil do děje poznámkou o tom, že nebudeš zmiňovat její vzpomínku na Oskara. To tam podle mě vůbec nemá co dělat. Ale možná to je tvůj styl psaní, nevím, ale podle mě to tu povídku naruší, alespoň u mě jí to trochu shodilo v tom smyslu, že mi to ukázalo že nečtu něco, co se mohlo skutečně stát, popis reálné situace ale jen něco, co mi někdo vypráví. A ani by moc nevadilo, že tam nejsou uvedeny příčiny Zdeňkova chování, kdyby tam byl zmíněn trochu vícekrát. Takhle tam je jen jednou zmíněn a podruhé se tam vyskytuje už jen takřka těsně před svou smrtí. To je trochu málo. nemusel by tam zrovna být vysvětlen motiv jeho chování (to se mi i trochu líbilo, že to tam tak nějak není), ale nějak mi prostě chybí nějaké informace a indicie k tomu, si ho v tom příběhu představit…. Jinak se mi povídka a zápletka dost líbí

Nový komentář