Čert vem devátý schod! Strašlivě vrže. Ten nesnesitelný zvuk se mi zapichuje do uší ostrými střepinami rozbitého skla, trhá mé zubní nervy a rezonuje mi ve spáncích. Děsím se – ano děsím se stoupnout na devátý schod, ale zároveň si připadám nemožný a směšný, když jej překračuji. To nevýslovně protivné zavrzání ve mně vždycky s jistotou vyvolá závrať – jsem jako Pavlovův pes. Ozve se pokaždé, když stoupám po schodišti nahoru k pokoji v patře, kde leží připoutaná k lůžku ta věc. Skvrnitá hlava se zbytky vlasů připomíná umrlčí lebku. Oči potažené bledým závojem vypadají slepé. Ty oči vidí na místo, kam zdravý člověk nedohlédne. Jsou zapadlé v důlcích uvnitř černých kruhů. Rozpraskané rty, za nimiž smrtka páčí zub za zubem, stále volají mé jméno. Skrz nezdravě zbarvenou kůži vystupují kosti těla, které odpudivě páchne. 

     Jako špinavá tajemství Majdaneku nebo Osvětimi.

     Poznal jsem taková špinavá tajemství jako mladý poručík za mé služby v armádě.

     Stál jsem v norimberské soudní síni, když světla zhasla a do tmy zavrněla promítačka. Pruh jemného světla ozářil prachové částečky vířící ve vzduchu a zraky přítomných se upřely na filmové plátno.

     Bylo to šeredné – šeredné, obludné, monstrózní a naprosto nelidské. Zamotala se mi hlava nevolností, jako bych snad z temné budoucnosti zaslechl to protivné uši rvoucí vrzání devátého schodu.

     Zavřel jsem oči, abych se nemusel dívat na film – na ta nepojmenovatelná zvěrstva. Ale můj mozek mě zradil. V duchu se mi objevilo černobílé pandemonium, mrtvá pustina s antracitovým nebem zahaleným rmutnými mračny. Slabý lumen tu pohlcovala černá díra – hypnotizující černé slunce, v němž se otáčela monstrózní svastika.

     Vyděsilo mě to. Zalekl jsem se, že uvnitř mě, v mé duši, sídlí neznámý nepřítel, snad démon, kterého baví mě takhle trýznit. Raději jsem otevřel oči. Strašidelná vize se rozplynula, ale promítačka pořád vrčela a morbidní film stále běžel. Potemnělou soudní síní se ozval tichý pláč. Několik přítomných se zvedlo k odchodu – lidé, kteří ve vyhlazovacích táborech ztratili své blízké a znechucení diváci. Nesnesli pohled na mrtvoly úhledně poskládané do řad nebo naopak bez ladu, skladu a úcty nahrnuté buldozery do vykopaných jam. Záviděl jsem jim, že smějí odejít,  že mohou klidně zmizet z trosek Norimberku někam daleko. Byl to Flegethón kostí. Z vychrtlých těl visely hlavy na tenoučkých krčcích, jako kdyby nepatřily k parodiím na lidské postavy. Smrtelně bledá kůže nedokázala skrýt žebra hrudních košů. Hůlky končetin ležely v bahně jako soušky. Pod vystouplými kyčelními kostmi nešlo rozeznat obnažené ženské klíny od povadlých údů zavražděných mužů. Pohlaví mrtvol jsem rozeznal jen díky obličejům. Nehybná, zívající ústa. Oči, které se na mne upírají. Na ty groteskní tváře nadosmrti nezapomenu – budou mě děsit do mé poslední chvíle v údolí slz a smrti.
     Střih: čtyři vychrtlé, podvyživené, bezpohlavní zrůdy se tahaly o játra vyrvaná z mrtvých spoluvězňů. Do kamery pohlédl nepříčetný obličej z obrazu Edvarda Muncha Geschrei.  

     Odvrátil jsem zrak od promítacího plátna – docela nenápadně, s hlavou stále vzpřímenou a rukama za zády pod bílým opaskem. Nechtěl jsem přitáhnout pozornost plukovníka Burtona Andruse. V mém zorném poli se tak objevili někteří obžalovaní.

     Tehdy se mne znovu zmocnila krajní nevolnost a já jen s vypětím všech sil zůstal stát na nohou v předepsaném postoji. Moje mysl se však odebrala kamsi do neznáma. K mé škodě nikoliv na Elysejská pole nebo nebeské pastviny. Spíš právě naopak. Byla to Propast – černý tunel v mé subtilní psychice, vtahující mne hluboko dolů: pryč z našeho světa. Odněkud z cizích prostorů, neznámých lidstvu, jsem zaslechl víření bubnů a pištění fléten. Hrály Die Fahne hoch! Znělo to jako mechanický orchestrion, v němž se hrací válce otáčejí bez řádu a stálého směru. Před očima mi tančily louče pohanských ohňů. Do mé pravice vjel elektrizující proud horké energie. Bojoval jsem, seč mi síly stačily, abych soustředil svou vůli, která bránila vystřelit mé pravici do vzduchu v pradávném římském pozdravu. Pohlcovala mne energie onoho černého slunce nad soumračnou pustinou, které jsem spatřil vnitřním zrakem. Hroutilo se samo do sebe, dokud nebylo nekonečným bodem, zároveň však plným obludných démonů, měnících tvary svých nestvůrných těl pod vlivem nevýslovné gravitace. A v centru toho akusticko-vizuálního pandemonia se na mne nelidsky šklebila samolibá, odulá tvář Hermanna Göringa, nasvícená neonovým osvětlením z nainstalované rampy, aby bylo vidět, jak se obžalovaní tváří. Otočil se ke mně se zájmem snad proto, že vycítil, že to vidím a slyším? Že jsem díky zlomku magické vteřiny, trvající možná tisíce let, pochopil národní socialismus? Zahleděl se mi zpříma do očí. Totiž ne. Vpil se do mne svým pichlavým pohledem jako hladový upír, hypnotizující svou oběť. Zajímal se o mou mystickou zkušenost – o mou rouhavou gnózi. Mohl jsem ho cítit uvnitř sebe, cítit, jak se mými žilami rozlévá naprosté Nic, absolutní Nicotnost, která žravě hltala moje kosti i svaly, když mi před očima tančila chaotická změť symbolů čísla nuly: různě veliké, tištěné, psané nebo jen snově průsvitné nuly – až k omdlení – jako z filmů expresionistů. Těsně před tím, než jsem se málem svalil k zemi (jak mne Nicota požírala zaživa), kývla na mne opuchlá, nehezká tvář maršála Göringa gestem: Ty víš. Někdo z obžalovaných vykřikl: „To je lež!“ Snad Rudolf Hess (který se neustále kroutil a pitvořil jako naprostý šílenec) usazený vedle Göringa. Údery soudcovského kladívka uklidnily přítomné a Hermann Göring, o kterém jsem si byl nyní stoprocentně jistý, že to není člověk, ale jen tělesná schránka posedlá nějakým dravcem z kosmických propastí daleko od Slunce, se se zájmem a chladným úsměvem otočil zas čelem k promítacímu plátnu.

     Roky, které následovaly po 

     (Ty víš)

     procesu, jsem si tajně pohrával s myšlenkou, že jsem nakažený, že mou duši zachvátila invaze nějakého cizího nezemského viru, kterým jsem byl infikován v armádě, především v norimberské soudní síni, kde se promítaly obludné filmy a vystavovaly mumifikované hlavy nebo lampičky se stínítky z lidské kůže.

     Bože!
     Bože? Copak může Bůh existovat navzdory takové morbiditě? Rozprostírat se indolentně nekonečným vesmírem, být Nepřítomným Hospodářem na Zemi?

     Bože můj! Taková ohavnost! Takové rouhání vůči lidskosti, křičel jsem zoufale uvnitř své lebky, dívaje se nyní stále častěji na ukřižovaného Krista v kostelech a katedrálách nové Evropy. Některé z chrámů doposud nesly známky války. Tam uvnitř, v tom tichém chladnu, mě napadlo, že Bohem, který na svém vlastním synovi připustil takové dopuštění, nepohnuly srdceryvné modlitby ani zoufalé výkřiky z Osvětimi, Dachau nebo Treblinky prostě proto, že takový Bůh není. Bůh jednoduše neexistoval, když esesáci vařili nebo naopak mrazili vězně z koncentračních táborů k smrti, když je odlidštění lékaři operovali bez anestetik nebo je sledovali kulatým okénkem v masivních vratech dekompresních komor, kde se jim trhaly plíce na kusy, a kde si zoufalstvím rvali vlasy. Bůh spal, když nepřátelé Říše zmírali v dobytčích vagónech nekonečných transportů, aby se jim kolena podlomila hrůzou při pohledu na mastný, černý kouř z komínů krematorií, když Rudolf Höss vyřešil svůj problém s čísly Cyklonem B. Prozřel jsem a pochopil, že Bůh nejspíš zemřel a jako memento po sobě zanechal chladný kosmos, žijící svým vlastním chaosem. Tehdy jsem vskutku prozřel a v mém životě Boha více nebylo.

     (Ty víš!)

     Doslova nic se mi nedařilo. Nakonec: není člověk stvořen k tomu, aby celou svou bytostí směřoval k Bohu? Nač jsem sáhl, měnil jsem v bláto nebo prach. Dávno jsem svlékl svou uniformu a z Evropy se nikdy nevrátil domů do Park Slope v New Yorku. Zůstalo mi pouze dobré jméno po otci a brooklynský přízvuk. Utápěl jsem se v alkoholu a injekcích morfia. Skoro celé rodinné jmění jsem prohrál: v kartách v Paříži, v ruletě v Monte Carlu nebo neuváženými sázkami v Londýně či Amsterodamu. Trpěl jsem panickým strachem z jaderné války. Atomová bomba v tajemných záhybech mého mozku a v propastech mého šílenství nějak nespecifikovatelně souvisela s hrůzostrašným zážitkem v norimberské soudní síni. Na fotografiích atomového hřibu jsem v nukleárním mračnu vídal tucty modifikací šeredné tváře Hermanna Göringa, osvícené norimberskými neony. Připouštím, že to možná nebyl jen Göring. Nejspíš i sám Hitler a zbytek jeho nohsledů. Nejčastěji jsem ale viděl démony. Podal vám někdy váš psycholog kartičky Rorschachova testu a vy jste viděli postavy, tváře, zvířata a věci ve skvrnách? Já viděl čiré rouhání v atomovém výbuchu: spletenec viskózních hlavonožců bez stopy lidské podoby, bezobratlé krakatice vytažené z oceánu nevědomí. A znovu a znovu byl můj mozek týrán pandemonickým vířením bubnů a kakofonickým pištěním fléten. Budil jsem se zpocený vlastním křikem. Opakovaně se mi zdálo o černě zářícím slunci, které se hroutilo do nekonečného bodu uvnitř universa bez hranic. Skoro každou noc jsem vedle své postele vídal vyzáblé mrtvoly, které se po mne sápaly kostnatýma rukama. Sípaly a chroptěly z otevřených úst, jejich strašidelné hlavy se škubavě pohupovaly na groteskních krcích, mrtvé oči mi vyčítaly: Ty víš! Ty víš! TY VÍŠ!!!  

     A pak jsem potkal Lukrecii van der Groenovou – věčně smutnou krásku. Spatřil jsem jí v římské opeře, jak divadelním kukátkem sleduje Gabriela Santiniho, který dirigoval La Traviatu. Seděla docela sama v přítmí lóže, výstřih jejích večerních šatů se pohyboval v rytmu vzrušeného dechu. Ten večer odložila stranou svůj žal, pro ni naprosto příznačný. O přestávce jsem se odvážil jí oslovit a pozvat na skleničku. Před tím, než jsme se pod vlivem kokainu vášnivě pomilovali v hotelovém pokoji, vsadili jsme v kasinu na jedno číslo. Lukrecie se docela proměnila. Vzrušeně vískala a nadšeně tleskala, když se bílá kulička zastavila na zeleném poli se symbolem nuly. 

     Miloval jsem Lukrecii čistou láskou. Nešlo mi o rodinný majetek van der Groenů, jak si všichni myslí, jak si všichni šuškají a jak píše zatracený bulvár. To ne, na to zapomeňte! Kdybych byl tak šťastný, tak požehnaný, že bych věřil v Nejvyšší-a-Nekonečně-Dobrou- Bytost, kdybych tedy věřil v Boha, klidně bych to před ním odpřísáhl. Miloval jsem její rusé vlasy – znamení vášnivosti –, její labutí šíji, kolem které spadaly na alabastrová ramena, miloval jsem i její oči barvy smaragdů, její ňadra i klín, do kterého jsem se nořil, abychom společně splynuli s Bohem, jehož jsme toužili exhumovat z jeho kosmického hrobu svou vášnivou láskou. Miloval jsem její melancholickou povahu a sdílel jsem s ní uplakané depresivní nálady. Nikdy jsem se jí nezeptal, co trápí její duši, proč jí jakoby halí smuteční závoj. Měl jsem dojem, že v depresi přišla na svět, že se smutná narodila. Jako dítě nejspíš dávala přednost samotě před radostmi dětských her a jako dospělá ještě více porozuměla pochmurné a beznadějné podstatě světa, ve kterém se mohou smát jen idioti nebo šílenci. Po jejím boku jsem na chvíli docela zapomněl na své strašidelné vize, na víření bubnů a pištění fléten, na nukleární chaos, okázale zjevující nelidské podoby démonů v atomovém hřibu. Společně jsme ochutnali všechno zakázané ovoce ze zahrady zapovězených rozkoší. Na stříbrném podnosu byl vždy připravený kokain a naše šaty skoro sežrali moli, protože jsme je nenosili.
      (Teď jsi tu ty, má lásko, abys mi dala zapomenout.

     Teď jsi tu ty, můj nejdražší, abys slíbal mé slzy.)

     Předmanželská smlouva mi připadala zcela zbytečná, na nic takového jsem ani nepomyslel. Čert vem majetek van der Groenů! Ti, kdož mě mají za zlatokopa, tuto skutečnost rádi přehlížejí. Neplánoval jsem rozvod ani žádné jiné nepředvídatelné události. Byl jsem pošetilý – pošetilý optimista, který ignoruje realitu. Po letech nočních můr konečně šťastný. Nedošlo mi, že mým osudem není radost a štěstí. Kdepak, ani náhodou!

     A tak se do našeho spokojeného života drze a nemilosrdně vplížila smrt.

     Nejprve si smrt vzala naše dítě. Byl to chlapec. Kdyby se neuškrtil na pupeční šňůře, dali bychom mu jméno Michail, podle Lermontova, našeho oblíbeného básníka.

     Pak se smrt vrátila jako ta zatracená děvka  Rakovina. Neviditelné ionizující záření radioterapie. Hnusný pařát, který rval z Lukreciiny hlavy rusé vlasy vášnivosti po chuchvalcích a kostnatým pařátem páčil její bílé zuby, zbarvené vykašlanou krví.

     Když jí omývám její klín, nespojuje mne to s bohem. Cítím moč a výkaly. Nad vodou mne drží injekce morfia. Nově zrozený optimista ve mně nadobro zmírá. Přesně tak. Umírá společně s Lukreciinou krásou.

     Hlas moderátora z puštěného rádia oznamuje rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě. Vím, že devátý schod pronikavě zavrže, až budu s umyvadlem, žínkou a mýdlem v rukách stoupat k pokoji v patře van der Groenovic viktoriánského sídla. Dnes mi závrať z nevolnosti způsobí nezvladatelnou nerovnováhu. Cítím to. Bože! Vím to. Pád mi zlomí vaz. Pod schodištěm najdou hadrového panáka uprostřed rozházených toaletních potřeb. Jakmile zděšené služebnictvo otočí vypínačem rádia a elektronky pohasnou, z pokoje v patře uslyší krákavý hrdelní hlas, který mne volá vyměnit plínky, volá mne, abych čichal smrt. „Owene… Owene… Kde jsi? Jsem špinavá. Owene!“ Jenže já tam už nebudu. Myslíte si, že naleznu na druhé straně klid? Ptám se vás: je tu taková šance – šance, že svět zahalený oponou nevědomosti je lepší než svět, kterým duní nukleární exploze? Ach, víte přeci, že už dávno nejsem optimista, a tak se smrti děsím. Uchovávám si a hýčkám jen svou pošetilou naději, že Lukreciin duch pak opustí mrtvé vězení těla, aby mne na Druhé Straně našel. Pak budeme spolu mrtví věčně. Ne, nejsem optimista, přesto mne můj děs nutí doufat, že až společně přeplujeme řeku Styx, najdeme v záhrobí něco jiného než jen nekonečnou a naprosto bezobsažnou NULU.

KONEC