Řidič autobusu, 1. část

Stála na autobusové zastávce a čekala. Krásná, patnáctiletá holka s dlouhými černými vlasy. Jako obvykle čekala na autobus. Dnes ji čekala těžká písemka z matematiky, a tak se na ni pilně připravovala. Jakmile uslyšela zvuk autobusu, zvedla automaticky hlavu a schovala učebnici lineárních rovnic.

Autobus zastavil. Ona nastoupila, zaplatila a jako obvykle si šla sednout na své oblíbené místo vedle Daniely, její nejlepší kamarádky.

"Ahoj Dančo, těšíš se na tu písemku?", zeptala se s úsměvem na tváři. Byla nejchytřejší dívka ze třídy a všichni ji považovali za velkou autoritu.

"Ani mi nemluv", odpověděla jí kamarádka,"včera sem u toho usnula a rodiče mě pak museli budit."

Martina (ta černovláska) se podívala z okna a dodala: "To já jsem celý den proseděla nad učebnicí, ale když mě to přestalo bavit ,šla jsem si sednout k televizi."

Bydlela totiž se svými rodiči v luxusní vile u zámku, kde její matka dělala průvodkyni.

Jakmile dojely do školy, vystoupila z autobusu, zamávala známému řidiči a utíkala do šaten. Matematiku měli první hodinu, ale ona se stejně těšila, že ta písemka se povede.

Z matematiky měla (jak jinak) jedničku. Měla z toho velkou radost a Daniela se radovala s ní, i když sama dostala dvojku. Po škole se Martina s Danielou postavily na zastávku a čekali. Jenomže místo obvyklého autobusu přijel starý a podivně zapáchající. Daniela se na Martinu podívala a nastoupila. Martina se chvíli rozmýšlela a nastoupila za ní.

Než zaplatila, zeptala se teď neznámého řidiče: "Mohla bych se zeptat, proč dneska jede tendle autobus?"

"Jseš moc zvědavá mladá dámo a jestli si nepudeš sednout, mohlo by to taky blbě dopadnout," a zašklebil se.

Martina se mu podívala do obličeje a spatřila něco, co vypadalo jako tvář mrtvoly. Raději si šla sednout k bledé a vyděšené Daniele.

"Tohle se mi nechce líbit, pošeptala jí do ucha, když si sedala na místo vedle ní.

Vyjeli. Obvykle autobusem jely děti ze školy, ale teď  tam seděla Martina s Danielou úplně samy. V polích najednou autobus absolutně bezdůvodně zabočil na lesní cestu. Martina vykřikla. Rozběhla se k řidiči a zeptala se s hrůzou v hlase: "Kam to ksakru jedete?". Hlas se jí třásl.

"No přece do záhrobí," usmál se řidič a rozchechtal se nepřirozeným smíchem.