Revizor


Karlíček měl dnes opravdu špatný den. Jeho práce také moc dobrých dní nepřinášela. Revizor Karlíček si už za svoji pětiletou kariéru vyslechl na svoji adresu tolik nadávek, vulgarismů a invektiv, že by z nich v důchodu mohl sestavit slovník. A to si prý ještě s neukázněnými cestujícími neužil zdaleka tolik, jako jeho starší kolegové. Ale dnes vstal pan Karlíček skutečně levou nohou. Nebo minimálně všichni, se kterými ten den přišel do kontaktu. Již cestou do práce ho jakýsi zbrklý řidič ohodil vodou z kaluže, když kolem ní procházel. To Karlíčkovi, a zvláště jeho bílým kalhotám, moc na vzhledu nepřidalo. Navíc ještě uklouzl po rozbahněné cestičce, která se klikatí z kopce cestou od jeho bydliště k tramvajové zastávce. Mimo to, že si tímto válením sudů po rozbláceném kopci zcela zničil svoji vizáž a přišel o poslední zbytky důstojnosti, tak si také řádně natloukl koleno a narazil dvě žebra. Karlíček se pod kopcem bezradně rozhlížel kolem sebe a přemýšlel, jestli takto načatý den má vůbec smysl dokončovat a jestli by nebylo lepší se jít schovat domů do postele a takový den blbec raději zaspat. Jenže v tomto osudovém okamžiku Karlíček doplatil na svoji pracovitou povahu. Rozhodl se, že se do práce přeci jen dostaví. Cestou tramvají se snažil nevšímat si posměšných pohledů spolucestujících. Kdyby dokázal zhodnotit situaci objektivně, tak by musel uznat oprávněnost pobavení v jejich obličeji. Silně totiž připomínal křížence mezi vodníkem, hejkalem a Rambem. Nikoli svojí vypracovanou postavou, ale tím, že se důkladně, i když ne zrovna úmyslně, zamaskoval blátem. Jenomže Karlíček nepatřil mezi ty, kteří by situace hodnotili objektivně. A rozhodně nepatřil mezi ty, kteří by něco podobného přešli mávnutím ruky. Naopak se velmi těšil, až si svoji zlost vybije na černých pasažérech. Možná i pro to si práci revizora vůbec vybral. Když dorazil do vozovny, která byla zároveň i sídlem dopravního podniku, tak si alespoň částečně oddechl. Nejen tedy, že zde bylo, na rozdíl od venkovního blátivého březnového počasí, poměrně teplo, ale také zde měl náhradní šaty, do kterých se hodlal převléknout. Tedy, ono to vlastně nebyly tak docela jeho šat, spíše taková podniková sbírka ztrát a nálezů. Nicméně se nepředpokládalo, že by se o těch několik vytahaných svetrů, triček a párů rukavic někdo přihlásil. Když se onou hromadou svršků Karlíček probíral, našel ke svému překvapení i jedny vytahané džíny. Chvíli přemýšlel, jakým způsobem asi někdo může ztratit v tramvajové vozovně kalhoty, ale pak nahlas pronesl: „No co, nebudu darovanému kanárkovi hledět na nohy, nebo jak je to staré moudré přísloví“. A tak Karlíček ke kalhotám přišel.

Jenže smůla Karlíčka neopustila ani v příštích hodinách. Do prázdné tramvaje ve vozovně sice nastoupil s již lepším vzezřením, ale další porce neštěstí se na jeho hlavu měla snést už za chvíli. Z prázdné tramvaje vystoupil na první zastávce, kde už čekali první ranní cestující. A jelikož nechtěl, aby bylo hned poznat, co je zač, tak z tramvaje vystoupil, počkal, až hlouček cestujících nastoupí a odjede. Měl v plánu počkat si pár minut na další tramvaj a hlavně na nové lidi nebo jak on často říkal na „nový materiál“. Jenomže se tak zabral do svých myšlenek, že v několika okamžicích upadl nejdříve do lehké dřímoty a pak do hlubokého spánku. Usnul na zastávce jen tak na lavičce, opřený o skleněnou stěnu zastávky. Když se probudil zjistil, že si poslintal vypůjčenou bundu. Pomyslel si, že je dobře, že je jen půjčená a možná dnes nebude mít až takovou smůlu, jak si myslel. Chvíli kolem sebe mžoural očima, přesně jako člověk, který usne na zastávce tramvaje. Chtěl se podívat na hodinky, aby se trochu zorientoval. Ale v tom si všiml, že ze stanice právě vyjíždění osmička, se kterou se chtěl svézt. Vyskočil z lavičky a rozběhl se směrem k odjíždějící tramvaji a mával při tom ve vzduchu rukama, jako kdyby signalizoval přistávajícímu letadlu. Jenomže nemohl tušit, že ani řidič tramvaje Milan Pazdera, nemá dnes svůj den a nehodlá nikomu slevovat, natož aby zastavoval nějakému opozdilci. Jenomže nějakému postaršímu pánovi úřednického vzhledu se patrně Karlíčka zželelo a proto začal klepat na kabinu řidiče. Ten, ač nerad a s několika nadávkami na jazyku, přeci jenom zastavil a otevřel Karlíčkovi dveře. Chtěl mu říct něco pěkně peprného, jenomže Karlíček na řidiče hned vytasil odznak revizora. Pazdera něco zabručel, zavřel dveře a rozjel se. Vytasením placky ovšem Karlíček evidentně nepotěšil pána, který za něj tak orodoval. Karlíček k jeho smůle nepatřil k nejvděčnějším a tak první cestující, kterého se rozhodl zkontrolovat, byl právě onen starší pán. Ten působil nejdříve trochu zmateně, posléze zblednul a pak se s námahou snažil něco vykoktat. „Ale , ale…“ nemohl se vyjádřit. „No tak máte platnou jízdenku, nebo nemáte?“ postupoval Karlíček přesným úředním předpisem. „Samozřejmě, že ano“ pán se již trochu vzpamatoval a evidentně se snažil najít nějakou dobrou výmluvu a co nejvíce si prodloužit čas na manévrování. Takových rozhovorů již Karlíček zažil stovky a slyšel také stovky ubohých výmluv. Samozřejmě jízdenku mám, musela mi tu někde vypadnout…někteří jdou dokonce až tak daleko, že si kleknou na podlahu a začnou po neexistující jízdence pátrat pod nohama spolucestujících nebo si začnou teatrálně obracet kapsy a při tom ho ještě stíhají ujišťovat, že ji každou chvíli musí najít. Jenomže kdepak s takovými výmluvami na Karlíčka. Na něj nefungují dokonce ani hluboké výstřihy nebo kratičké sukně mladých děvčat. Podle Karlíčkovy teorie takové oblečení dokonce ukazuje u těchto děvčat více, než kdyby tramvají jela nahá, protože ony magické křivky ještě více zvýrazní. Nicméně Karlíček v těchto chvílích odháněl své filozofické já a soustředil se na svou úředničinu. „Jsem povinen vás upozornit, že pokud nemáte jízdenku, pak jsem oprávněn udělit vám pokutu a to až do tisíce korun.“ „Musel mi někde vypadnout…“ „Máte u sebe občanský průkaz?“ „Opravdu jsem ji tady měl, někde v kapse…“ „Pokud nemáte občanský průkaz či jiný průkaz totožnosti, tak mě budete muset následovat na nejbližší policejní stanici.“ Když pán pochopil, že s revizorem nic nenadělá, tak z peněženky odevzdaně vytáhl svůj občanský průkaz a podal jej Karlíčkovi. Ten si z identifikačního průkazu opsal příslušné nacionále. Zbyšek Koudelka, narozen 6. 7. 1956, bydliště… „Tímto vám uděluji pokutu tisíc korun, kterou můžete uhradit do patnácti pracovních dnů od doručení oznámení o pokutě, oznámení vám přijde domů, respektive na adresu uvedenou ve vašem občanském průkazu.“ Pán se jen nešťastně zatvářil, vzal si zpět občanský průkaz, posadil se a díval se z okna. Na příští zastávce mlčky vystoupil. Jenomže Karlíčkův úděl nebyl zdaleka u konce.

Pátravě se rozhlížel po voze a vybíral si příští oběť. Všichni posvátně ztichli a koukali se na podlahu nebo ven z okna. Karlíčkovi to připomínalo situace z jeho školních let, kdy si učitel vybíral, koho vyvolá. Když se Karlíček na někoho podíval, tak na hlavu dotyčného spadla všechna tíha světa a okamžitě ji sklopil a usilovně se soustředil na něco na podlaze. A v tom ji spatřil! Náctiletá holka, která měla i přes chladné březnové počasí minisukni a paradoxně také bundu s kapucí lemovanou kožešinou. Slečna se znuděně dívala rovnou na Karlíčka, přežvykovala žvýkačku tak usilovně, jako by si chtěla vykloubit čelisti a s uší jí visely dráty od mp3. V takových chvílích Karlíček začínal vidět rudě! Jestli něco nesnášel ještě více než nepřítomné pohledy a převalování žvýkačky v ústech, tak to bylo neustálé vyťukávání SMS do mobilu. To sice dotyčná právě nedělala, ale Karlíček už na svém rozhodnutí nehodlal nic měnit. Vykročil pevným krokem přes vůz směrem k objektu svého zájmu. Právě, když se chystal oslovit ji strohým, chladným tónem, tak se slečna otočila k oknu a něco venku upřeně pozorovala. To Karlíčka rozpálilo téměř doběla. Začal se třást po celém těle, na čele mu vyrazil pot, a aniž si to uvědomoval, tak taky zaťal pěsti. Pak se pokusil napočítat do deseti, ale příliš mu to nešlo a tak se dopočítal jenom někam k pěti. Pak zaklepal co nejdůrazněji slečně na rameno. „Revize jízdenek“ procedil Karlíček skrz napůl zaťaté zuby. Karlíčkovo upozornění nevzbudilo žádnou reakci. To umožnilo, aby se Karlíčkova cholerická povaha projevila naplno. „Vy jste hluchá? Revize jízdenek!“ neudržel se a začal s neukázněnou teenagerkou cloumat. „Co to děláš,ty úchyle?“ rozkřičela se najednou slečna přes celou tramvaj a vzbudila tím značnou pozornost okolních cestujících. „Já, já…“ Karlíčka tím dokonale zaskočila. „Nemáš doma starou, že musíš osahávat mladou holku?“ ozvala se nějaká paní, které mohlo být kolem třiceti. „To je omyl, já jsem revizor!“ bránil se najednou docela bezradný vykonavatel úřední moci. „To by mohl říct každý“ okřikl ho nějaký muž v obleku s batohem, který se do tramvaje moc nehodil a s kombinací obleku a starého batohu se moc nehodil nikam. Karlíček se pokusil situaci zachránit tím, že vytáhl svůj odznak, ale ve voze se již vytvořila atmosféra Karlíčkovi nepříliš přátelsky nakloněná. „Takovou placku jsem loni koupil u Vietnamců vnukovi k narozeninám“ zvolal nějaký děda v rádiovce. „Jenomže já jsem opravdový revizor“ vypískl velmi zoufalým tónem Karlíček. Jenomže odpor obyčejných lidí proti revizorům, léta pěstovaný, právě v tuto chvíli vykrystalizoval v tramvaji číslo osm a ke Karlíčkově smůle, rovnou proti němu. Karlíček si ani mnoho nepolepšil tím, že stále jednou rukou držel slečnu za bundu a kvůli nepříjemné situaci si ani nevšiml, že jeho ruka sjela nevědomky o kousek níže a místo toho, aby ji držel za rameno, jí spíše osahával prsa. To už se ani trochu nelíbilo mladíkovi, který stál až do teď kousek opodál. Mladý muž okolo dvaceti let, u kterého se výrazné svalstvo rýsovalo i přes zimní oblečení, už nehodlal nečinně přihlížet. Přistoupil ke dvojici, kterou tvořili Karlíček a domnělá oběť sexuálního obtěžování, popadl Karlíčka za límec od bundy a jedním škubnutím ho dostal na dostatečnou vzdálenost od chudinky, kterou chtěl ten úchyl zprznit. Stále držel Karlíčka za límec a nevěděl, co sním. Takhle daleko to patrně nedomyslel. Jenomže to už se o dění v přední části vozu zajímali i lidé ze zadní části a kolem Karlíčka a svalovce se začínal tvořit hlouček. „Co se stalo?“ volali zvědavě lidé, kterým až doteď příběh unikl. „Ten úchyl chtěl znásilnit nějakou holku!“ odpovídali jim ti, kteří také nic nevěděli, ale jejich fantazie pracovala na plné obrátky. „To je nějaký omyl!“ volal už Karlíček směšnou fistulí a snažil se vyprostit z mladíkových rukou. „Zlynčujte ho!“ navrhovala nějaká paní nekompromisně. To se Karlíčkovi ani za mák nelíbilo. Nikdy se nepovažoval za nějak obzvlášť dobrého bojovník a postavit se rozzuřenému davu bylo rozhodně nad jeho síly. Možná, že kdyby řidič tramvaje Pazdera neotevřel dveře, tak by jej rozhořčený dva skutečně ztrestal dle svého úsudku, ale Karlíčkovi, natlačenému těsně na dveře, se nakonec přeci jen podařilo dostat ze svalovcova sevření a utíkal od tramvaje, jak nejrychleji mohl. Pazdera se ušklíbl, mladík na něj ještě zahrozil pěstí a zakřičel nějakou nadávku, které ale nikdo nerozuměl. Milan Pazdera, naposledy v životě zavřel dveře tramvaje. Rozjel se a o padesát metrů dál zemřel, stejně jako dalších 27 lidí, které zabil výbuch amatérsky vyrobené bomby. Ten pán v obleku a s batohem, který Karlíčka okřikl, totiž nedávno přijal nové jméno Muhammad Rašíd al-Salílí a rozhodl se stát se pěšákem ve Svaté válce a dostat se do ráje, kde už jej čeká jeho 72 panen. Karlíček od té doby pracuje v zahradnictví Ráj květin a je rozhodnutý, že do tramvaje už v životě nenastoupí.

Sdílejte článek

11 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Cabbage 26 března 2010 v 22:53

     Děkuji Allegorovi i Irce za vesměs pochvalné komentáře. Uznávám, že s horrorovým žánrem to moc společného nemá, ale četli jste sbírku 100 nejlepších horrorů od Miroslava Švandrlíka? Tam byste našli příběhů, které s horrorem nemají nic společného, to by jste se divili. Jinak za odstavce se omlouvám, byla to pracovní verze a zapomněl jsem ji upravit. Jinakk tomu počtu mrtvých. V tramvaji, jako v uzavřeném prostoru by se síla té bomby znásobila, takže by jich bylo hodně.

    P.S. Pavle, ty povídky ti možná zamítli, protože místo MI píšeš MY.

  2. Profilový obrázek
    ilca 25 března 2010 v 18:47

      No nechi kritizovat protože my Adminové už dvě povídky zamítli (nevím proč dali se číst)ale tohle…Na hodně stránkách o horrorech kde jsem se zaregistrovala sem měla své vlastní povídky protože adminové mi je většinou shválili.Jen na málokterých stránkách ne.Takže vlastně kritizovat můžu.Vzdyt tohle není ani trochu horror.No nejvíc se tady hodí asi tyhle styli:Emo styli(ty nejčastější) bezdějové styli (nějaký lidé sem píšou povídky ktyrý nedávají vůbec smysl-nebo spíš hodně lidí takže je to tu také v modě)Srandovní styli(málo horroru,hodně směšnosti se tu také oběvuje)duchařské styli(netřeba něco dodávat)a to (nej)horší nakonec.To se nedá říct do stylu.Ale řeknu jak nějaký lidi píšou povídky:Du do kuchyně,Rachel tam není.Do ložnice není.Nikde není.Do pokoje,není.´Du tam a tam a tam.Najdu ji,je mrtvá.Vyděsím se volám policii.Než přijedou,sem mrtvej,a blá a blá a blá a blá a blá a blá a blá a blá a blá a blá a blá ablá blá a blá a blá a bláboly.To se tu teké velmi často vyskytuje.Nevím co to má znamenat

  3. Profilový obrázek
    Solo 25 března 2010 v 13:30

    Celé mi to přišlo jako když fotr dojde domů a řekne: že neuhádnete co se mi stalo dneska po cestě do práce? A to ještě není všechno…… Kromě posledních dvou vět o teroristovi mi to přijde, jako by jsi vypravoval příběh, který ti někdo řekl v hospodě. S hororem to nemá nic společného, ale kdyby to bylo na nějakém jiném serveru, tak bych ti napsal asi i pochvalný komentář, protože se mi to četlo dobře. 

Nový komentář