Requiem pro Emily, 3. část

přečteno: 493x

tisknout článek

Zavřel jsem oči. Pomalu přicházeli. Cítil jsem je... Cítil jsem ten pach. Jejich parfémy... Přál jsem si konec. Přál jsem si, abych byl zase na pokoji. Ne, přál jsem si být doma, u televize, s rodiči. Nebýt TADY. Proboha, co tu sakra dělám?! Já chci domů.....

Najednou jsem nic necítil. Když jsem otevřel oči, viděl jsem miliony modrých a bílých paprsků které mě míjejí... Je to sen?

Už... Už zase cítím. Otevírám oči a...... Vidím dost rozmazaně... Tamhle! To je přece maminčin nejoblíbenější obraz, který nám visel nad krbem. Ne... Jenom jsem si to s něčím spletl. Nebo ne? Jsem doma? Šíleně mě bolí hlava... Před očima se mi začínají objevovat černé fleky... Já... Nevidím!!...

Omdlel jsem.

Ahhh.... Cítím vůni našeho starého, hnusného koberce. Přejíždím po něm rukou... To se mi asi jenom zdá. Pitomý sny! Ne... Počkat.... Otevírám oči a... Co? Stůl, televize, obývák?! Co to k sakru má znamenat? Jsem doma? Jakto? Ale... Že bych se... Teleportoval? To.. Přece není možné. Ale čemu dnes věřit, že? Vstávám. Rozhlížím se po obýváku, kde jsme s rodinou zažili to nejlepší. Jo, s tátou, jak jsme vždycky nadávali na naše fotbalové družstvo, že zase prohrávají. S mámou, jak jsem vždycky usínal u jejích romantických filmů... A s bráškou... Když jsme vždycky....?!

Někdo jde ze schodů. Slyším to... Jsou to těžší kroky, takže nějaký můž, nejspíš. Stále mě trochu bolí hlava. Opřel jsem se o stůl a koukám, kdo schází se schodů. Že by to byl nový vlastník našeho domu? Už je to přece rok, co naši umřeli, tak se sem někdo musel nastěhovat, né? Dívám se na schody. Připadá mi, jako by ta chvíle byla věčná. Kéž by to byl táta... Ty nohy poznávám... Ten župan... Poznávám?! To... Je táta! Odstrčím se od stolu a popobíhám k tátovi. ,, Tati!....... Tati!!" volám trošku pokulhávajícím hlasem. Jsem stále dost vyčerpaný. Táta se zastavil. Prodřel si oči a podíval se znova. Na mé tváři se rýsuje úsměv. Velký, šťastný úsměv. Táta se ale neusmívá. Udělal krok dozadu.. A pak druhý... A třetí. Má nejistý výraz, jako by spatřil přízrak, nebo co. Rychle běží po schodech nahoru do bráškovo pokoje. Já se ale stále směju. Dívám se, jak drží v náruči brášku a přebíhají z jedné strany na druhou, a nakonec vlezou do ložnice. Jdu pomalu po schodech nahoru. Mám trošku přizavřené oko, protože mě bolí opravdu celé tělo. Jsem vysílený, nechápu vůbec proč. A jak jsem se sem vůbec dostal? No, nad tím teď vůbec nepřemýšlím. V ložnici už to skřípe. Táta probouzí mámu. Mají otevřeno, a tak jim tam vidím. Táta mě zpozoruje a rychle jde zavřít dveře, pak je ještě zamkne. Bráška za dveřmi pláče a pořád opakuje, proč mě nepustí dovnitř. Padl jsem na všechny čtyry. Tohle už nedokážu... Ne! Musím se tam dostat. Musím! Musím vidět mámu! Šahám na kliku a snažím se otevřít. Marně, ale zkouším to dál, nevím proč, ale prostě to zkouším dál. Můj úsměv se změnil v smích. Směji se stále hlasitěji a hlasitěji. ,, Co budeme dělat?!?" ozývá se z ložnice. ,, Možná....?" slyším maminčim hlas. ,, To né! I přes všechno, co se stalo, je to pořád náš syn, Diano!" protestuje táta. Nevím proti čemu, a tak poslouchám dál, přestal jsem tahat za kliku. ,, Mysli na Arthura! Je malý!" zařvala máma. Na chvíli bylo ticho. Už jsem zase začal tahat za kliku. Říkal jsem pořád dokola: ,, Mamí..... Mamí...." byl jsem neuvěřitelně šťastný. Říkali, že jsou mrtvý! Ale oni nejsou! Nešlo mi otevřít. Ale chtěl jsem tam být!

Zase jsem přestal na chvíli vše cítit. Ale tentokrát jen na chvíli. A když jsem otevřel oči, byl jsem v ložnici! Stoupl jsem si. Moje rodina byla zalezlá v koutě a třesala se. Já jsem se na ně chvíli koukal. Máma už to nevydržela a zařvala: ,, ZMIZ!!! MY TĚ TU NECHCEME!!!" snažila se být vážná. Ale brečela. Já to viděl.... PRÁSK!

Ona vystřelila.... Měla v ruci pistol... Ona.... Na mě? Na svého syna? Nemohu tomu uvěřit. Podíval jsem se na místo, kam dopadla střela. Byla tesně vedle mě. Ve zdi. Ale počkat... Něco tam bylo... Ve zdi.... Rodiče se na mě s přísným pohledem podívali. ,, Nelez tam, varuju tě!" řekl táta. Já ale nedal a začal jsem vytrhávat kusy zdí od té díry. Nebylo to těžké, protože tam nebyli žádné cihly, jen barva. Byla tam krabička. Červená. Ze dřeva. Otevřel jsem ji. Potsavila se tam taková malá panenka a začala se točit. K tomu zpívala nádherná písnička. Když jsem se podíval pořádně, bylo tam napsáno: Requiem pro Emily.

PRÁSK! Druhá rána. Myslel jsme, že zase vedle. Ale ne... Začal jsme pociťovat chlad... Bolest na straně břicha. Krev...?

Když jsem padal k zemi, před očima jsem měl takovou scénu:

Mladý kluk je ve škole. Přišel do třídy a všichni se začali smát. Jen ta jedna holčička ne. Ten kluk na ni začal řvát. Nadávat... Byla to Emily. Jmenoval ji tak. Ten kluk zrudnul k nepříčetnosti. Pak náhle přestal řvát. Všechny děti spadli k zemi. Nevím jestli byli mrtví, ale nehýbali se. Jediná Emily zbyla- seděla v lavici a brečela. Nejspíš se nikdy nedovím, co jim řekla. Kluk, bledý ve tváři, se slzami v očích, pomalu přistoupil k Emily. Ta na něho vyskočila a objala ho. Kluka to zjevně zaskočilo. Ještě před tím, než stačil zaraegovat, ho ovšem políbila. Kluk zčervenal. Chtěl něco říct, ale... Přidal se k ostatním. Spadl na zem. Mrtvý? Ano... Z úst mu tekla krev. Emily na to: ,, Frederiku.... Ty jsi byl výjimečný... Stejně jako já... Ty jsi byl ale velmi výjimečný... Zabíjet pohledem? To neumí každý... Mě ovšem proudí v krvi a v slinách jed," na chvíli se odmlčela a pokračovala: ,, vlastně bys mi měl být vděčný. Nepůjdeš tam, kam mě moji rodiče nyní pošlou. Máma je těhotná. Prý čeká kluka. A doufá, že nebude jako já. Výjimečný.... Doufá, že takový nebude." já jsem ten kluk, kterého máma čekala... Já jsem měl sestru! ,, Teď mě pošlou do takzvané nemocnice. Dají mi injekci, aby se mi něco zdálo, nakecají mi, že umřeli, a nechají mě tam. Jmenuje se to Xanatorium. Budou tam na mě dělat testy, Frederiku. Já to všechno vím. Já to vím. VÍM!!!" spadla na kolena a brečela. Od toho obrazu jsem se vzdaloval a vzdaloval. Už jsem neviděl tu holku, jak brečela. Byl jsem na zemi a umíral. Pomalu jsem zavíral oči. Poslední věc, kterou jsem viděl, byl bráška, schoulený v koutě. Po jeho těle proběhl malý elektrický blesk. Potichu jsem naposledy pronesl: ,, Gratuluji, bráško, jsi taky výjimečný. V lepším případě, umřeš, jako já. V horším, v horším, pozdravuj Hope."

Jaký byl můj zločin? Byl jsem výjimečný?! Stejně jako má sestřička? Kde je? Je ještě v tom centru, kde na ní prováděj pokusy? Nebo už... Zemřela? Asi ano. Možná se s ní uvidím v nebi. Stejně jako s ostatními dětmi, které umřeli v centru, nebo někde jinde.

Maminka: ,, Je mrtvý?"

Konec