Requiem pro Emily, 1. část

přečteno: 563x

tisknout článek

,, Ty jsi taková kráva!! Co pro ně ještě neuděláš? Proč? Proč sakra? Copak nesjme kamarádi? Já ti tak věřil!!! Jsem tak hloupý!!! Tak hloupý!!! Jsem takovej idiot!!!!"........... Kolem mě se řinul jejich smích. Ale...... Ona se neusmívala...... Emily ne..... Ona věděla, co k ní cítím.... Ona věděla, že mě ztrapní..... Ona to věděla... Ale proč to udělala? Jejich smích byl nevydržitelný.... Do krve se mi vpouštěl adrenalin.... Má duhovka se nalila barvou krve a má čočka se rozšířila. Naposledy se v mých očích odrazil smích mých nepřátel. Pak už to šlo ráz na ráz....

**************************************

Dnes je 26. 5. 2006, 2 roky před tim dnem. Napouštím si vanu, je už večer a mám tisích chutí jít už spát. Seběhnu rychle ze schodů, přičemž nadávajíc zakopnu o kočku. Za rohem už číhá můj menší brácha. Pořád nadávám na kočku, když v tu na mě vyjede brácha a vybafne na mě. Rychle mu jednu fláknu se slovy: ,, Neser boha." a šáhnu po radiu. Brácha samozřejmě brečí a běží za mámou do ložnice. Ale to už nějak nevnímám, dělá to pořád....

Hmmmmmmm.... Vana je krásně teplá, mám puštěné rádio na stoličce nad vanou, a začínám snít o Cindy. Je jí 15- stejně jako mě. Je to modrooká blondýna ze školy- no prostě můj idol! Jenomže je tak trošku nanynka. No, co si budem namlouvat. Je to OBROVSKÁ NANYNKA. Takže se na ni můžu už možná jenom tak vybodnout. Vana je tak teplá a .... Já mám... Chuť jít..... Spát....... Naposledy zívnu a už jsme se ponořil do vody. Odcházím do krajiny snů....

,, Ahoj Emily!" Zaječím šťastně na černovlasou dívku která stojí nedaleko ode mne. Jsme u moře, a já se na ní slastně dívám... Má nádherné oči.... Už ležíme v písku a naše rty se přibližují..... Náhle uslyšíme podivný zvuk- jakési startování motoru. Z dálky se na nás řítí automobil! Pomáhám Emily vstát a už běžíme pryč. Po písku se ale neběhá zrovna nejlépe a když k tomu začne pršet, jste v koncích. ,, Vodkuď se ti mraky vzaly?" Písek tmavne a mění se v bláto. Auto už nás dohání. Emily zakopne a auto už je tady. Já nevím, co mám dělat. Zachránit si holý život, nebo pomoct Emily, na kterou už šahá smrt? Nedělám nic. Stojím a dívám se jak se auto mění v psa a roztrhává Emily na cucky... Pes poté, co dokoná své dílo, se zlostně podívá i na mě.... A vyběhne.... Já se nemůžu hýbat.. Né!!!

PRÁSK!!!! Probudil jsem se a praštil jsem se o tu stoličku nad vanou. ,, Uf, byl to jenom sen..." Ale..... Na stoličce bylo rádio.... Rychle upřu pohled na stoličku a pozoruju, jak radio pokulhává na straně stoličky a už už padá. Nestihnu rádio zachytit, rádio padá do vany, a sním padá i má poslední naděje....

****************************************************************

25. 5. 2007

,, Jsem mrtvý?" říkám si. ,, Kde to jsem?" říkám šeptem. ,, Jsi v nemocnici." řekla mi nějaká osoba.... ,, Mamka!" Otevírám pomalu oči... Trošku mě pálí.... Mamka a taťka sedí na mé posteli a brácha popodál studuje z okna auta a každou chvílí vykřikuje nějakou značku auta. ,, Mami, co se stalo?" zeptal jsem se se slzama v očích. ,, ......Poté, co ti rádio spadlo do vany jsi dostal velkou ránu. My s tatínkem jsme ovšem ihned přiběhli a zachránili tě. Rok jsi byl v kómatu. Ale teď už je vše v pořádku, viď zlato?" odpověděla mi maminka. Takhle se na mě ještě nikdy nepodívala. Oči se mi začali plnit slzama. ,, Mami, takže jsem propásl mé narozeniny.... Vánoce..... A taky náš tradiční rodinný den?" slzy jsem už neudržel. Mé srdce začalo rychleji tlouct. ,, Neboj, vše si to vynahradíme." Pak přiběhl bráška a řekl mi: ,, Brácha, máme Playstation 3, mamka s taťkou nám ho koupili, budeme si spolu na něm hrát, viď?" Já jsem se jenom usmál. Byl jsme tak šťastný, že mě rodina drží nad vodou.

,, Paní sestro, tady se něco děje. Ten kluk se probudil, ale povídá si tady s někym, koho já nevidím!" ozývá se šeptem od vedlejšího kluka, který je se mnou na pokoji. Mluví do nějaké mini- vysílačky. ,, O čem to mluví mami?" otáčím se na mamku, která se jenom lehce pousměje a trochu se ode mne oddálí. V tu přijde sestra. ,, Jsi v pořádku, chlapče? Máš horečku! S kym sis tady povídal?!" ptá se mě s vyděšeným, ale přátelským výrazem. Je to mladá a nezkušená sestřička. ,, Nic mi není, přišla mamka s taťkou a taky brácha, jsou támhle u okna!" a ukázal jsem tím směrem.... Podíval jsem se tam. Kde..... Kde jsou?! Sestřička se podívala také tím směrem a řekla mi: ,, Co.... Cože? To, to není možné! Tvý rodiče před rokem zemřeli, když tě vezli sem do nemocnice...... Promiň chlapče, je mi to líto. Hlavně tvého malého brášky, neměl šanci. Přeřízlo ho to vejpůl a ...." chtěla pokračovat vyprávět mi ty hrůzy té osudné noci, když ji náhle někdo přerušil. Byl to doktor. ,, Ste snad šílená!!!??? Okamžitě vypadněte!!!!!"

Sestřička odešla. Já jen zíral do prázdna. Zorničky se mi stáhli na nejmenší velikost a oči jsem měl zalité ne slzama štěstí, jako to bylo před chvílí, nýbrž slzama smutku... Co.... Kdo to teda byl..? Byl to sen?

Konec 1. části