Renfield


Při pohledu na to jméno jsem se nemohl ubránit úšklebku. Henry Peterson, nerozen v Bostonu, stíhaný zpočátku za škody na majetku cizí osoby následováno dvojnásobnou vraždou. Podle spisu velmi brutální a za dobu výkonu mé profese takřka jedinečné. Co mě však přimělo k onomu potměšilému úsměvu, za který by se nemusel stydět ani John Franklin, byla přezdívka, kterou ho označili senzachtivý novináři, jejichž fantasie snad neměla hranic a neznala dobrého vkusu. Henry Peterson přezdívány Renfield. Ano skutečně se mělo jednat o toho šíleného maniaka ze Stokerova nejslavnějšího románu, který jsem mimochodem nečetl a rozhodně se k tomuto činu v nejbližší době nechystám.

„Další imbecil z bohaté rodinky, který nemá nic jiného na práci, než dělat bordel a zaměstnávat tak poctivě pracující muže zákona?“ Utrousil znechuceně Tommy Edwards s rukama v kapsách svého zaprášeného saka. Jeho povadlá tvář se zkřivila jako tvář stoletého starce připraveného k odchodu na věčnost. Očima brouzdal někde po podlaze, do níž zrakem vypaloval svůj hněv.

„Tím poctivě pracujícím člověkem myslíš sebe, Tommy?“ Procedil jsem zuby a pohodlně se opřel o židli. Přede mnou na obrazovce monitoru na mě civěla podobizna zarostlého bohémského vraha manželského páru Cadwellových.

„Nech si ty vtípky, Coline! Zrovna před chvílí jsem sváděl maraton s jednou velice neodbytnou slečnou ze Sweat Home klubu…“ rozvyprávěl se Tommy opět se špetkou humoru v hlase.

„Copak, Tommy?“ vyhoukl jsem překvapeně, „Snad si neutekl z toho bordelu bez placení.“

„Aspoň někdo má náladu na vtípky,“ zavrčel podrážděně a oprašoval si bílou čmouhu na levé straně saka, „Představ si, že ta děvka ubodala k smrti svoji kolegyni zrovna, když si to rozdávala s panem klientem, který na dnešní večer opravdu jen tak nezapomene.“

Černý humor tomu chlapovi rozhodně nechyběl, i když zrovna nehýřil náladou vtipkovat.

„Dvanáct bodných ran přímo do zad a děvka lehla jak po nájezdu tucty vězňů nefetovaných stimulanty povzbuzující libido,“ pokračoval Tommy ve svém vášnivém líčení, „Všechno se seběhlo tak rychle, že pan klient nevytušil ten hrozivý fakt, že už vlastně trká s mrtvolou. Nejspíš brzy pochopil, že hlasité sténání jeho utěšitelky není způsobeno jeho “velkým egem“, nýbrž nůžkami na krájení krocana vraženými přímo mezi lopatky té nebohé ženštiny, která zrovna dřela na živobytí.“

„To si snad děláš ze mě srandu!“ vytřeštila oči do této chvíle zamlklá Lara Dixonová, která se mě právě snažila seznámit s novým případem.

„Nůžkami na porcování krocana. No představte si to!“ podivil se Tommy, kterýžto brzy zjistil, že veškeré jeho snahy zbavit jeho svršek neúhledných skvrn se míjí účinkem. Odhodil ho tedy někam do rohu kanceláře a posadil se do křesla s hlasitým povzdechem plným zmaru a únavy.

„Nejspíš jí nikdo neinformoval, že Den díkuvzdání se slaví až za dva měsíce.“ Nemohl jsem si nerýpnout. Nakonec má nechutná poznámka Tommyho pobavila. Jen Lara nevěřícně kroutila hlavou a nervózně špulila rty.

„Pokud jsi rapidně nezměnil sexuální orientaci směrem k oplzle vypadajícím houmlesákům, tak ten ksicht na tvé obrazovce nebude tvůj nový úlovek ba ani nějaký oblíbený metalový zpěvák, nýbrž další hmyz, který nedávno vylezl z kanálu, nemám pravdu?“

Bez mrknutí oka jsem Tommymu přikývnul: „Tvůj odhad je tentokrát naprosto správný. Moje orientace zůstala přesně taková, jaká byla odjakživa. Bohužel po tvém dnešním vyprávění nevím, jestli neutrpěla značné škody ta tvá.“

Tentokrát se neubránila úsměvu ani paní přísná.

„Vtipná kaše dnes zřejmě nechyběla na tvém ranním jídelním lístku.“ Houkl Tommy hledě do šanonu vycpaného různými typy hlášení, „Zatímco si zaznamenám dnešní vzrušující večer, mohl bys mi prosím tě říct, o co se jedná?“

Vybídl jsem Laru a ta lektorsky začala osvětlovat Tommymu nový případ: „Ten chlap na obrazovce, nad kterým si oba honíte ego, se jmenuje Henry Peterson, ale dnes už nepotkáte nikoho, kdo by ho neznal pod přezdívkou Renfield…“

„Jak originální!“ dodal ironicky Tommy črtající na kus papíru své hlášení.

„Tuhle přezdívku si vysloužil hned poté, co vyšly na světlo světa jeho zločiny. Zásahová jednotka u něho na farmě našla tucty všelijakých zvířat od hmyzu počínaje, přes ptáky všeho druhu, až po psy a kočky. Vrchol všeho však byly dvě mrtvoly spoutané na jeho posteli. Po dlouhé identifikaci se zjistilo, že se jedná o Johna a Marii Cadwellovi. Jejich mrtvoly se totiž našly ohlodané na kost. Zbyly jen cáry kůže a neporušené vnitřnosti. Otisky zubů zanechané na zbytcích masa patřily Petersonovi.“

Tommy odvrátil zrak od spisu směrem k Laře. Jeho zamračený obličej se začal barvit jako tělo chameleona.

„Nejhorší na tom všem je, že oba snědl za živa, když byli spoutaní. Pitva taky ukázala, že ti dva nebožáci měli na večeři ony psy, které tam choval. Maso zvířat bylo sirové, takže nepředpokládám, že by nebylo zkonzumováno stejně jako John a Maria. Zaživa!“

Koutkem oka jsem si vyměnil překvapené pohledy s Tommym, který nejspíš už zapomněl na dnešní večerní dobrodružství.

„Chceš snad říct, že ten Renfield, nebo co to je za pošuka, unesl dva nebožáky, spoutal je u sebe na farmě, donutil je sníst ty zvířata a pak je sám oba snědl?“ ujasňoval si Tommy situaci.

„Přesně to říkám!“ vyhrkla Lara podrážděně.

„Tak to aspoň vysvětluje tu přezdívku.“ Hlesl kolega a opět se zanořil do šanonu s papíry.

„Jak to myslíš?“ otázal jsem se ho.

„Renfield z Drákuly přece pojídal hmyz, krmil jím pavouky a ptáky a pak je sám zdlábnul!“ vysvětloval, aniž by spustil zrak ze své práce. Já se nervózně pohupoval na židli a hleděl na obrazovku před sebou. Ten chlap možná vypadal jako ztělesnění zmaru a úpadku, ale rozhodně nevypadal na zvrhlíka takového charakteru.

„Kdo ten případ měl na starosti před námi?“ optal jsem se Lary, která závratnou rychlostí kmitala prsty na klávesnici.

„Bob a Stevens! Ale po posledních událostech od toho raději dali ruce pryč. Proč se ptáš?“

„To abych věděl, komu poděkovat za zmaření placeného volna.“ Pronesl jsem klidně, i když mé rozčílení právě dosáhlo bodu varu. Vypnul jsem obrazovku a bez dalších slov jsem se odebral domů si odpočinout. Brzy ráno mě totiž čekala těžká práce.

 

***

 

„Promiň za to zpoždění, ale hajzly ve třetím patře jsou zase ucpaný,“ přivítal mě zbytečnou poznámkou dnes již dobře naladěný Tommy s frajersky rozepnutým ale hlavně čistým sakem, „Nejspíš to ucpalo zase nějaký to velký hovno!“

„Leda tak tvoje. Beztak používáš místo hajzláku noviny.“ Zazubil jsem se opíraje se o služební auto, které se nedávno stalo terčem nekontrolovatelné agrese jamajských gangsterů ze západní části Los Angeles.

„Beztak to bylo to Morrisonovo,“ rýpnul si na kapitánův účet, „Jinak vidím, že nám autíčko opět hodili do gala, i když s těmi průstřely vypadalo drsněji.“

„Nech si ty svoje chytrý úvahy a sedej!“

Jak už Tommymu napovídal šestý smysl, měli jsme namířeno směrem na Petersonovu farmu, která se nacházela pár kilometrů za městem Arcadia. Přesněji v místech, kde se dálnice 330 stáčela směrem do útrob zalesněných hor. Krátili jsme si cestu tradičním tlacháním o rodinném životě, řešením otázek, na které nikdy nenalezneme odpověď, vše zakončené se smířlivým pocitem, že tohle všechno, co se kolem nás dennodenně děje, je prostě jen součást koloběhu života, který svoji tradičnost jen tak lehce nezmění.

Projížděli jsme kolem mechovitých skal lemující dálnici až do míst, kde se tyčily mohutné stromy, přes které lehce probleskovaly paprsky slunce. Farmu jsme nemohli minout, protože byla obehnána výstražnou žlutou páskou, kterou zde zanechali strážníci. Při bližším zkoumání se dalo snadno odhadnout, co se tu nedávno dělo. Zásahová jednotka na to šla hodně zostra. Vysklená okna v přízemí a rozštípané dveře na třísky toho byly jasným důkazem. Ale i bez těchto nechvalných kosmetických úprav tohle místo nebudilo dobrý dojem. Těžko uvěřit, že tu někdo žil. Všude, kam oko dohlédlo, se rozprostíralo stromoví a zem kolem oprýskané budovy čpěla vlhkostí a nevábně zapáchala. Samotná stavba jakoby svým zevnějškem žadonila o demolici.

„A co že tu přesně máme na práci?“ optal se mě Tommy nejistě. Jeho dobrá nálada, s kterou jsem přijel, při pohledu na tu hromadu neštěstí, byla právě na cestě zpět do města.

„Trošku se tu porozhlédneme po nějakých stopách. Prostě po čemkoliv, co tu ti idioti zapomněli prozkoumat a co by nám mohlo pomoci v pátrání po tom kanibalovi.“

„Myslíš Drákulova hmyzožravého posluhovače?“ dodal Tommy s pitomým úšklebkem na tváři, načež jsem mu pokynul, ať mě následuje. Vyhnuli jsme se výstražným páskám a pokračovali blátivou cestou směrem k vymláceným dveřím. Čím více jsem se blížil ke vchodu, tím víc se mě zmocňoval podivný pocit nejistoty. Každou chvíli jsem šmátral po pistoli u pasu, abych se přesvědčil, že tam skutečně je.

„Přinesl sis s sebou taky dřevěný kůl a svěcenou vodu?“ Tommyho vtipné poznámky mě naštěstí vždy v takových situacích konejšili. Toho chlapíka s nagelovaným hárem a s vizáží playboye si prostě nedokážu vynachválit, i když mi někdy pořádně pije krev.

„Místo těch tvých stupidních otázek mi raději posviť!“ vybídl jsem ho a k jeho překvapení a snad trochu i k mému jsem vytasil bouchačku s pochvy. Hleděl na mě se svraštělým obočím, když vytahoval baterku zpod saka.

„Víš snad něco, o čem bych měl taky vědět?“ vystřelil otázku směrem ke mně, ale já mu rázně naznačil, že není čas na další sérii zbytečných řečí.

I za denního světla se uvnitř domu rozprostíral chlad a tma. V některých koutech dokonce taková, že bych stěží poznal, kdyby se tam někdo schovával. Stěny chřadly pod nánosem vlhké žlutozelené plísně, krmící okolní vzduch otravným zápachem hniloby. Dům vypadal naprosto pustě a vzhledem k sociálním podmínkám naprosto neobyvatelně. Tommy se znenadání zastavil u jednoho z okenních výklenků a zůstal zaujatě pozorovat prostor za domem.

„Co vyhlížíš, lepší zítřky?“ otázal jsem se ho zcela neslyšně. On ale mou otázku postřehl zcela bystře a hned mě kývnutím hlavy upozornil na dvojici policejních strážníků. Jen tam tak postávali jako párek znuděných adolescentů s cigaretou v ústech a se směšnou čapkou na hlavě. Já a Tommy jsme se vydali na rozoranou zahradu směrem k nim. Až teď jsem si všimnul několika docela obstojných jam vyhloubaných v řídké a vlhké půdě. Strážníci na naši výzvu zahlaholili něco o držení stráží, kterou jim určil policejní komisař.

„Myslím, že jsem v jedné té díře něco viděl,“ oznámil Tommy kráče k jedné z nich, „Něco jakoby tam svítilo nebo co.“ Stále naříkal jako malé dítě, kterému jsem absolutně nevěnoval špetku pozornosti. Zatímco prozkoumával dotyčnou jámu, já jsem častoval zvídavými otázky dva strážníky, kteří nekladli moc odhodlání spolupracovat. Náhle můj sluch zbystřil Tommyho pronikavé vykřiknutí. A je tam! Pomyslel jsem si, a jak se ukázalo, má intuice byla správná.

„Tak co? Svítí, svítí?“ křenil jsem se na zablácenou postavu, jenž se právě značně neúspěšně pokoušela vyhrabat ven z výkopu.

„Ty vole, už zase!“ zaklel Tommy při pohledu na nevábný vzhled svých svršků, „Svítilo to, než jsem k tomu došel. Radši mě vytáhni ven, ty krávo!“

I s kolegy jsme tomu kopytu natahovali pomocnou ruku, když v tom Tommymu podjely nohy a nebožák s hlasitým žuchnutím zahučel zpátky dolů. Očekávaný proud nadávek se však kupodivu nedostavil. Chvílí se rozhostilo ticho, až jsem začal mít strach, že si ten šašek svým posledním pádem něco doopravdy udělal.

„Hele vole tady něco je,“ ozvalo se zezdola, „A není to trubka!“

„Ty jsi trubka, že jsi tam vůbec lezl!“ Opáčil jsem.

„Nekydej a pomož mi ven!“

Natáhl jsem ruku k druhému pokusu a tentokrát již s úspěchem. V pravé dlani svíral neznámý předmět obalený v nánosu bahna. Při podrobném ohledání jsme zjistili, že se jedná o jakousi knihu, na které bylo pevně přisazeno jakési zrcátko. Tommy se při nalezení důkazného materiálu zatvářil velmi vítězoslavně. Naše nadšení opadlo v momentu, kdy jeden ze strážníků zcela nečekaně žuchnul do bláta. S úděsem ve tvářích jsme hleděli na bezvládné tělo nejmenovaného policisty, kterému na krku chyběla věc, kterou do téhle chvíle snad nikdy nepoužil. Vykroucenou hlavu, ze které trčely cáry krvavě rudého masa, svíral v náručí muž vysoké postavy s mastnými černými vlasy spadajícími do nezdravě zkřiveného obličeje. Z opuchlých úst mu crčela jakási nechutná černá tekutina, jakoby právě zvracel staletou sraženou krev, které se chce tělo okamžitě zbavit. V očích jsem i přes jeho mrtvolný zjev viděl jiskru života a nenávisti. Krůpěje krve potřísnili jeho khaki bundu a kalhoty, což nezvaného hosta na rozdíl od nás rozhodně netrápilo. Jako predátor instinktivně zbystřil pozornost, když Tommy jako první z přihlížejících nahmatal pistoli na svém opasku. Já a strážník jsme se v této chvíli nechali jeho reakcí plně inspirovat. Než jsme však byli schopni cokoliv udělat, ta lidská bestie po nás skočila jako divoký tygr. Tommyho tvář v mžiku sekundy zdobily čtyři tenké jako po zásahu žiletky, ale nejspíše hluboké škrábance. Chudák byl tak vyděšený, že svého zranění vůbec nedbal a hned se začal sápat po bouchačce. Bez váhání jsem uštědřil bestii jednu ránu do břicha a druhou do hrudníku. To poskytlo Tommymu potřebný čas pro návrat do akceschopnosti. Stačil ale vystřelit pouze jedinkrát a už letěl po tvrdém úderu loktem znovu do díry. Potom se ta věc přehnala ke mně a jako buldozer mě smetla k zemi. Okamžitě jsem se snažil vydrápat na čtyři, ale bránila mi v tom nestravitelná bolest v žebrech. Jako kdyby mě před chvílí někdo přetáhl mohutným kovářským kladivem. Další rána směrem do zad mě uzemnila úplně. Věděl jsem, že není v lidských silách, aby někdo s třemi průstřely dokázal takto koncentrovat sílu, dokonce ani ti na drogách. Postřehl jsem Tommyho, jak se s vytřeštěným výrazem vynořuje z jámy. Kdybych se zrovna necítil jako rohožka pro koně, určitě bych si tuto scénku vyfotografoval pro nostalgické chvíle v penzijním životě. Vedle mě zatím strážník s hlasitým halekáním vystřílel celý zásobník a gestem zmaru po chodícím golemovi mrštil svoji služebku. Poté ale nebožák vyděšeně pozoroval, jak mu protivník prorazil hrudní koše skrz na skrz, až to nechutně zapraskalo. Policista lapal po dechu, ale marně. Jediné co vstřebával, byla dusivá vůně smrti. S krvavými chrchly v ústech se zcela oddaně zabořil do bahna. Střelhbitě jsem se překulil na bok a snažil se vstát. Ruce se mi třásly jako po silném abstinenčním hurikánu na mých loňských narozeninách. Pud sebezáchovy a stresová reakce mi ale dodávaly potřebnou sílu. Pevně jsem sevřel pistoli a namířil proti chodícímu kolosu svoji hlaveň. Pokropil jsem ho další sérií tentokráte nepřesných ran. Než jsem stačil zaměřit na jeho mozkové ústrojí, už jsem cítil jeho kamenný stisk na mém krku. Tiskl ho tak pevně, až jsem si myslel, že mi ho dřív rozdrtí, než se udusím. Bušení pěstmi do jeho mastné kštice nebo kopání do citlivých míst zůstalo bez reakce. Jakoby to snad byl nějaký stroj na zabíjení. V ten okamžik, kdy se mi před očima přehrával celý můj život včetně tváře mojí ženy, se zpoza útočníka vyřítil Tommy a s burácejícími hlasivkami zarazil kus zrezivělé trubky přímo mezi krk a rameno. Tohle konečně ten zkurvyďábel pocítil. Přestal drtit můj ohryzek a svoji pozornost obrátil na Tommyho, který naivně dál plýtval náboji. Jedním tupým úderem mého bratra ve zbrani smetl z cesty. Takhle jsem rozhodně umřít nechtěl. Ne jako nějaký kus lidského odpadu zašlápnutý do bahna. Ze všech sil jsem přiskočil směrem k němu a popadl zaraženou trubku v jeho těle. Zasekl jsem jí a začal s ní cloumat do všech stran. Medvědí tlapy se po mě sápaly ve snaze mě polapit. Tommyho má nadlidská snaha imponovala natolik, že bez reakcí na bolesti způsobené tímhle monstrem, přispěchal na pomoc a s šíleným výrazem ve tváří mu vmáčkl oči do lebky. Z očních důlků vystříkl gejzír krve. Kolos se sesunul s řevem jako bouře k zemi a k naší úlevě naposledy vydechnul. Tommy ještě stále vřeštil jako opice na skřipci se zabodnutými palci v jeho očních důlcích. Zdálo se to až neuvěřitelné, ale toho Goliáše jsme nakonec udolali. Několik desítek minut jsme hleděli na tu zakrvácenou čeládku před námi a těžko se vzpamatovávali z těžkého psychického šoku. Mrazivé ticho po prudké bouři protnul krví a blátem zaneřáděný Tommy: „Tak tuhle práci nám nikdy dost nezaplatí!“

 

P R O L O G

 

Renfieldův deník, do kterého si zaznamenával veškeré jeho nechutné praktiky, se stal terčem mého zájmu ihned poté, co jsem uspořádal menší individuální a hlavně tajnou výpravu do policejních archivů ve Stonebridge, kde jsem si zmíněný důkazní materiál “vypůjčil“. K mému překvapení mě vše, co si ten šílenec zaznamenával, doslova uchvátilo. Jakoby Renfield netrpěl žádnou psychickou poruchou. Všechno do sebe zapadalo jako kostky od lega. Zpočátku je deník veden zmatenými slovy, ve kterých se snaží vyjádřit něco, čemu snad sám nerozuměl. Poté ale umělecky vykresluje svoji domněnku o nesmrtelnosti. Postupuje se podle určitého scénáře. Začíná se od malých drobných organismů, jako třeba hmyz, který se stane potravou jiného hmyzu a ten zase potravou obratlovců od nejmenších druhů po větší. Tyto praktiky jsou naprosto totožné s těmi, které si osvojila stejnojmenná fiktivní postava v románu Drákula (mimochodem jsem nedávno celé dílo konečně přečetl). Pokud se Renfieldovi opravdu podařilo experiment dokončit, což jen potvrzuje fakt, že se uchýlil ke kanibalismu a pozřel člověka, který byl nasycen tímto koloběhem života, stal se tak vysoce imunní vůči bodným a řezným ranám, včetně přímých zásahů z pistole, aniž by byl pod vlivem nějakých stimulačních látek. Podle Renfieldovy teorie nejen že člověk zesílí fyzicky, ale stane se nedotknutelným pro všechny druhy nemocí. A zvláště tato pasáž mě donutila k činům. Činům, kterých budu bezpochyby litovat, ale které jsou naprosto nezbytné. Těžko vůbec popsat, co pro mě znamená moje žena Wendy. Vždy jsem ji bezmezně miloval a ona mě, a každý, kdo tento nadpozemský pocit poznal, ví, o čem mluvím a snad také pochopí mé jednání. Před měsícem jsme oba dostali osudovou ránu od krutého života. Wendy trpěla dlouho dýchacími problémy a palčivou bolestí na hrudníku. Lékaři jí diagnostikovali rakovinu plic, jehož původcem se stal zhoubný nádor, který nad mojí milovanou Wendy podepsal rozsudek smrti. I když se moje životní láska dokázala s tímto faktem statečně vypořádat, já jsem tolik psychické odolnosti nepobral. Nikdy se s tím nesmířím! Nikdy ji nenechám umřít! S touto myšlenkou jsem do jejích vlasů vložil hlaveň služební zbraně. Mírně jsem jí pohladil a přikázal jí pod pohrůžkou, aby se pustila do dnešní netypické pozdní večeře. Už vidím ten zítřejší článek v novinách. “Šílený muž, který donutil svojí ženu zaživa sníst člověka“. Ústy mi projel rezignovaný úsměv. Chudák Tommy. Trhá mi to srdce dívat se na jeho nahé tělo připoutané k dřevěnému stolu, jak se na mě nechápavě dívá. Pohled plný výčitek a strachu neznajícího hranic. Pohled, který mi tříští duši na kousíčky střepů, zabodávajících se do všech koutů těla. Není to ale nic oproti pocitu, který se dostaví ihned, co má žena zemře, pokud ji nezachráním. Zachráním-li její život, zachráním i svůj. Bez ní totiž nemohu žít. I když jí dnešní večer nepochybně způsobí veliké trauma, pomůže jí překonat tu prokletou nemoc. Ještě jednou jsem pohlédl Tommymu do tváře. Renfieldovi škrábance byly stále viditelné. Těmito škrábanci vštěpil Tommymu dar, o který se Renfield snažil celý život. A teď ten dar patří mé ženě. Mojí přesladké Wendy.

„Nic se neboj, moje lásko,“ šeptám jí do ouška a políbím jí na slané tváře od jejích slz, „Dobrou chuť!“

 

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Pavel 6 dubna 2013 v 11:56

    Svým hrdinům říkej, jak chceš. Dělájí to spousty lidí a pokud se příběh odehrává v Americe nebo Anglii, asi těžko můžou mít česká jména. Tohle všechno bych byl schopnej pochopit, protože to dělá sposuta pisatelů, ovšem za předpokladu, že bych si po závěrečné větě prologu mohl říct: ,, Skvělej příběh. Svižná povídka, která se s ničím nesere." Já měl ale pocit, že jsem zrovna dokoukal tupej, americkej, béčkovej horor, s absolutně nezáživným příběhem. A neber to tak, že tě chci schazovat. Naopak. Tvrdím, že patříš mezi zdejší elitu. Ale taky si vzpomínám, že jsi dokázal vytvořit daleko poutavější příběhy. Zařadit tohle, mezi zdejší odpad nelze. Protože po slohové stránce to trhá prdele drtivé většině zdejších prací, ale příběhově no…, sakra u tebe přivřu oko a prostě řeknu, že jsi se do své práce zamiloval, jako každý autor a přestal si vidět její neduhy…Máš na víc.

  2. Profilový obrázek
    Isaac 5 dubna 2013 v 22:38

    Kritiku beru všemi deseti. Bohužel, co se týče té amerikanizace, tomu se prostě nevyhnu. Česká jména do povídek prostě nepoužiji ať se děje co se děje. Co se týče Renfielda, těžko jsem mohl vybrat něco jiného, páč ten chlápek připomínal postavu (mimochodem to byl Angličan) z Drákuly. Ale jinak souhlasím s bodem jedna – občas jsem opravdu mohl poskládat větu jinak 🙂

  3. Profilový obrázek
    Anonym 5 dubna 2013 v 20:17

    No Isaacu, tvůj slavný comeback se až tak moc nepovedl. V mých očích rozhodně ne. Ty jsi přede mě předložil knihu, která má hezký obal, ale všechno ostatní už tak trochu pokulhává. Píšeš a psal jsi dobře. To je bez debat. Nicméně, povídka má dle mého vkusu hned několik vad na kráse.

    1) Tvůj vytříbený jazyk. Nic proti, ale ty ho používáš i tam, kde by jsi mohl malinko zlidovět. Např :Než jsem stačil zaměřit na jeho mozkové ústrojí. Víš kámo, tady bych použil větu : Než jsem mu stihl vystřelit mozek.

    Bušení pěstmi do jeho mastné kštice nebo kopání do citlivých míst
    To si snad děláš prdel, že jo? Naprosto nevhodný spojení, který v dané situaci působí neskutečně směšně. Proč si třeba nenapsal, že Bušení pěstmi do hlavy a kopání do koulí, rozkroku, mezi nohy, podbřišku, prostě cokoliv jiného, jen ne citlivá místa… Na další věci si nevzpomenu, bylo tam toho víc, co mi drásalo nervy. Víš, ono v takových situacích použití nespisovných nebo hovorových slov má své kouzlo. Vypadá to všechno přirozenější a prostě víc to pasuje k povaze té či oné situace. Chápu, že si na tom třeba zakládáš a vlastně to asi ani špatně není, ale mě to neskutečně vadilo.

    2) Příběh byl jedna velká nuda. A nezachránila to ani tvá přehnaně dokonalá slovní zásoba. Mě ten příběh prostě neoslovil. Nesedlo mi to. To není tvá chyba, prostě jsem nedostal to, co mám rád. Každýmu se nezavděčíš.

    3) Já chápu, že v dnešní době je zvykem přebírat spousty věcí ze západu. Vím, že to možná vypadá víc drsně a taky tě západní filmy v tvé tvorbě jistě trochu inspirovaly, ale… Ale proč by se to kurva nemohlo odehrávat v Čechách? Máš snad pocit, že Tommy, Colin a Lara jsou víc cool, než třeba Richard, Martin a Jana? Tohle bych ti ještě odpustil, ale když někde čtu, že vrahovi se říkalo, Renfield, Seriousface, Scarface a Duckface, tak bych snad vyskočil z kůže… Proč by tomu vrahovi třeba nemohli říkat heparinový vrah nebo vynohradský řezník? na mě osobně to působí daleko hrozivěji, než všechny ty pseudonymy made in USA!

Nový komentář