Ranní modlitba děvky


Zatímco venku začínalo sněžit, Sandra stála uprostřed chodby jako nějaký navigační stožár. Takový, jaké bývají umístěny na letišti; kovová konstrukce s červeným reflektorem nahoře, co vypadá jako obří strašák do zelí. Se sklopenou hlavou jsem se šoural po ranveji, v rukou dvě signální lucerny, a bylo mi jasné, že se to všechno děje proto, že jsme společně rozbili těžký železný budík. Díval jsem se na její rty které se leskly, abych mohl pochopit, co jí je už dávno jasné, kvůli čemu si mě vlastně vybrala, abych zaujal místo po mrtvém Zachovi.

Šel jsem k ní po tenkém ledu. Obličej měla posetý krystaly soli, oči jako skleněné kuličky na hraní. Kapky divné nažloutlé tekutiny, pramen které jsem tušil v pochvě, stékaly po stehnech a odkapávaly z podvazků, když si pomalu, možná i ostýchavě vyhrnula sukni. Stala se z ní bludička nad močálem. Metanem živený plamen nad průrvou v zemi, hekající monstrum s blond vlasy svázanými do culíku. Objímala kouřový sloup a dlouhými nalakovanými nehty drásala jeho kůži. Byla světlo. Jediná lampa ve tmě, kolem které se stahovaly můry, fontána energie, otevřený protokol, měsíc málem v úplňku. Vycházela. Jako nestvůrně nepravidelná zářící forma se objevila za větvemi stromů, vytvořila efekt majáku, který svítí nejen na moře, ale i do vnitrozemí, nadechla se – a stoupala. Zatímco vypouštěla z plic Cyklon B, udělal jsem dalších pár kroků směrem k ní. Zvedla ruku a vypadalo to, jako když papež žehná Městu a světu.

„Opatrně.“ Varovala mě hlasem androida. „Nahoře je kyslík.“

Pochopil jsem, co tím myslí, a nechal tělo dopadnout a všechny čtyři. Nozdry nasály jed. Zároveň jsem si uvědomil, že se po zemi válí zpola rozložené mrtvolky krys, které neměly dost štěstí, aby se jim podařilo vyšplhat po kluzkých stěnách a dosáhnout hladiny. Kyselina působila na moje záda jako tatérova jehla. Kreslila čínské draky, harpyje a klikatou zmijí čáru. Nahrbil jsem hřbet, zamrkal a barvy před mýma očima se změnily: Viděl jsem teplo, podobně jako termovizí, neodpovídalo ale fyzikální veličině. Červená znamenala první smrt a modrá druhou smrt. Mohl jsem si vybrat, do kterých Durgatí se vypravím jako první.

Samozřejmě jsem věděl, že studená pekla jsou horší. Hříšníky v nich trýzní puchýře a červi, k tomu všudypřítomný zápach a drone-noisová zvuková smyčka smíchu skrze skřípění zubů. Chtěl jsem shořet. Být jako Empedoklés, který se vrhl do kráteru Etny, aby přihlížejícímu davu demonstroval své spojení s božstvím. Zbyl po něm jen sandál. Přál jsem si, aby po mně zbyla flaška bez hrdla plná spermatu. Aby se Sandra napila na způsob carských důstojníků.

„Moje prsty.“ Mluvila strašně tiše. Možná byla ochraptělá a šetřila hlasivky. „Zebou mě prsty.“

Nebylo se co divit: Stála ve vodě bosá. Otevřel jsem ústa objal jimi palec na její levé noze. Byl to spíš dlouhý dráp zakončený úzkým a ostrým nehtem, pečlivě ošetřovaným a nabarveným na fialovo. Sevřel jsem pysky a rozkmital jazyk, abych slízl něco z toho laku, a chutnalo to jako pelyněk; absint, na který jsme chodili do garsonky k Tůmovi.

„Proud.“

Řekla znovu tím divným, nemocným hlasem a v příští půlvteřině mi zuby projel slabý impuls. Reflexivně jsem skousl a Sandra vyjekla. V první chvíli to znělo jako výkřik bolesti, plynule ale přešel do nadrženého vzdychání, pomocí něhož ženy předstírají orgasmus. Lichotilo mi to a než jsem si stačil dát dvě a dvě dohromady, měl jsem v puse gumový roubík a přes oči šátek. Držela mě za vlasy, ale nebyl to úplně klasický sadomasochistický úlet, protože jejím cílem očividně nebylo způsobit mi byť jenom symbolickou bolest; spíš se domáhala svého práva vlastnit, jak by řekl pravicový sociání teoretik. Návdavkem by všem shromážděným vysvětlil, že takové právo je vlastně základem všech legitimních soustav zákonů. Mnozí by mu oponovali, ale ti, kteří by se zamysleli poctivě, by museli zatlačit slzu a dát mu za pravdu: základní vzorce mezilidských vztahů stojí na principu majetnictví a žárlivosti, síly a dominance nebo, řečeno s Habermasem, strategické komunikace. I v případě sexuality jde o donucovací akt, jakkoliv záludný, což vychází už z evolučně vytříbeného biologického nastavení mužských a ženských preferencí a žádná feministka ani genderová aktivistka tenhle kámen neodvalí. Velmi hrubě můžeme sex rozdělit na znásilnění měkká a tvrdá, přičemž agresorem bývá ve většině případů muž, neměli bychom se ale dopouštět generalizace: Existují ženy, které naprostou absenci sociálního citu řeší útokem implicitním (jako Aneta, která mě znásilnila měkce) nebo explicitním (viz Sandru, která si mě podala jako kudlanka nábožná). V posledku záleží jen na tom, jestli fakta realitě odkývete jako košer nebo se postavíte na truc, jehož jediným poctivým řešením je ovšem sebevražda. Aspoň tak jsem to všechno viděl, zatímco mi Sandra svlékala košili a zatímco jsem zjistil, že vlastně není Sandra.

„Budeš dlužnej čtyři a půl litru.“ Prohodila, jako by nic. Chtěl jsem něco namítnout nebo aspoň vytřeštit bulvy, protože jsem ale měl v puse roubík a přes oči pásku, mohl jsem jenom nesouhlasně trhnout hlavou.

„Čemu se divíš? Trochu jsme pařili, něco vypili, básnili jsme o felaci – a teď tě mám šimrat v rozkroku. Všechen chlast je samozřejmě v ceně. Nejsem levná šlapka, tos měl vědět.“

Vzhledem k tomu, že jsem poslední dva roky podléhal právě odhalené iluzi, podle níž Sandra pracuje pro advokátní kancelář JuDr. Halase, jsem samozřejmě nemohl tušit, kolik jako luxusní prostitutka stojí. Nota bene, že jsem si ji nikdy nenajal, nýbrž byl víceméně zneužit, pročež jsem se zase jednou styděl za svoje temné submisivní „já.“ Až na ten roubík, šátek a lepící pásku, kterou mi zručně omotávala kolem zápěstí, to celé připomínalo večer s Anetou.

Protože ale nejsem (aspoň v to doufám) červená knihovna, další komparaci těch dvou zážitků aktivujících epizodickou pamět si odpustím. Ostatně, v danou chvíli mě nejvíc zajímalo, jestli mi Sandra spočítá všechna žebra. Lechtalo to a zároveň připomínalo, že slovo, které se stalo tělem, bylo roztrháno bakchantkami a jeho kusy rozneseny zvěří po horském lese. Na místo Hospodina nastoupil Pán. Na válečné frontě mezi dionýským a apolónským principem padli další vojáci a jejich siluety zůstaly vypáleny ve vyprahlé zemi. Mezi nábojnicemi a střepy granátů ležel i popsaný cár papíru. Trochu falešně si sám pro sebe zpíval.

 

Richarde, Kamaráde!

Až teď mi dochází, cos to měl za kliku, že ti prostřelili koleno. Vážně, uvažovali jsme o tom, že to zařídíme tak, abysme mohli za tebou. Abysme vypadli. Víš, že bysme se navzájem zmrzačili. Jenže k naší smůle změnili strategii: Raněné teď dorážejí dalmatskou ranou do zátylku a mrtvoly používají ke zpevnění valů…

Abys chápal: Z družstva jsme zůstali čtyři. Paulovi urval ruční granát obě nohy, nemohli jsme se na to dívat – tak jsme mu to udělali hezký. Rychlý je vždycky hezký, vždyť víš. Pohřbili jsme ho v jednom starým lomu a z klacků mu stloukli kříž. Šlohli jsme nářadí z arzenálu roty, abysme to mohli udělat. Brečeli jsme všichni do jednoho. Byl západ slunce a všechno to působilo tak trapně, až to vlastně bylo krásný; takový šílený melodrama, od kterýho nedokážeš získat odstup. Drželi jsme se kolem ramen.

No, pak jsme odešli – ještě jsme viděli, jak přiletěl nějakej pitomej holub a na ten kříž se vysral. Nikdo to nekomentoval. Otočili jsme se a mazali zpátky dřív, než se dostanem do zápisu. Pošahaná válka! Víš, vzpomněl jsem si na Tenkou červenou linii: Když jsme šli na vojnu, jak jsme sakra měli vědět, že bude válka? Ten film je celej divnej, ale pár vět si z něj budu pamatovat do konce života. Zvlášť teď, když můžem akorát čekat na poslední spršku a krátit si čas honěním čůráků. A jestlipak jsi pochopil, v čím jménu se tohle všechno děje?

No nic, nechci ti kazit náladu. Rychle se uzdrav a vrať se domů. Pozdravuj Martu, zatímco my se budem válet na Martovových polích.

 

Tvůj
Andrew

 

Byl Andrew bhaktou Apolóna nebo Dionýsa?

Já měl jasno. Uctíval jsem Sandru a kdyby nás špehoval poctivý sexuolog, mohl by náš příklad zapojit do školní sexuální výchovy.

„Milé děti, toto je sado-maso bez bičíku. Chlapci, kdo z vás už na něco takového myslel, když si tahal za pindíka?“

Šplhal jsem po žebříku, na jehož poslední příčce visel velmi nápadný falický symbol: Vyvrcholení. Splynuli jsme se Sandrou v dokonalé jedno. Klečela na mně a rty mi dráždila předkožku, zatímco já lízal jeji chodidla. Byli jsme katedrála s klenbou, Geb a Nút, řeka překonaná visutým mostem denně zatěžovaným desítkami vesničanů, kteří ho svou vahou hrozí strhnout. A Sandra byla světlo. Mouchy se stahovaly kolem ní a lezly mi po zádech, pak zezadu po krku, po hlavě, po čele a nose. Daly by cokoliv za to, aby se mohly ztratit v intelektuálně unavených očích, nedokázaly ale překonat neviditelnou bariéru: Byly to ty známé Wittgensteinovy mouchy na skle. Zůstávaly v prázdnotě mezi obličeji, chycené jako pod sklenicí, úplně zmatené, a fungovaly jako transmittery našich myšlenek. To je celá záhada telepatie a všeljaké psychotroniky. Zbavený zraku i hlasu jsem mohl mluvit se Sandřiným studeným pohledem.

„Tvoje jméno. Kdo jsi skutečně? Prosím, děvko.“

Zasmála se. „Jména jsou moc a pro tebe se žádná nehodí. Neptej se. Nepros a nemodli se ke mně. Kdybych se pro tebe měla stát bohyní, sama bych ztatila právo na modlitbu. A já potřebuju tu populární berličku, jak říkají ateisti. Potřebuju tušit něco nahoře nad krtinou.“

„Jak se modlíš?“ Nedal jsem se. „Co říkáš, když večer sama klečíš, děvko?“

„Nedá se to přesně popsat. Nebo aspoň já to nedokážu. Je to obřad. Starý rituál paleolitických lovců, při kterém tančím s mouchami. Uctívám pána zvířat. Toho, který dává sílu kořisti. Prosím ho, aby udělal mé oběti silnějšími. Aby jim živočišná energie zatemnila rozum a vůle k moci potlačila vůli přežít. To je moje večerní modlitba.“

Vysávala mě. Vtahovala do sebe moje nadledvinky a já se cítil jako eunuch. To je asi ponížení, pro které se pár chlapů nechává zbičovat. Mě Sandra deptala pomalou mentální kastrací.

„A co dál?“ Ptal jsem se ještě, zatímco šátek, který mi zakrýval oči, nasákl denaturalizovaným lihem. „Co tvoje ranní modlitba, děvko?“

Už neodpověděla. Nezbýval čas – ejakuloval jsem. V mých střevech se z larev líhli motýli…

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Pavel 9 února 2012 v 21:02

    Tak něco podobného jsem tady ještě nečetl. Místy jsem se v ději tak trochu ztrácel, tohle je na můj mozek moc velkej level. Škoda, protože jsem si to mohl daleko víc vychutnat. Už jen samotný název mi jasně naznačoval, že to bude mít pořádný grády a taky mělo. Co se týče literárního směru- smekám…Nemůžu jinak už jen proto, že uctívat dívčí nohy, je krásná úchylka:-)

Nový komentář