Rána Osudu


Tato povídka je napsaná podle skutečné události. Není moc horrorová, ústřední postava však zažila toho rána velký strach i zoufalství. Vím to, protože se to stalo mě.

Bylo to chladné podzimní ráno. Jarek Hanzelka vstával již v 6 hodin, aby měl dostatek času na veškerou hygienu a obvyklý pokec se starším bratrem, který v té době už chodil do práce. Jarek chodil do druhé třídy základní školy a v úterý a čtvrtek chodil na hodinu do družiny. Ten den bylo úterý. Jarka jako každé ráno vzbudil jeho budík nepříjemným pípáním, Jarek pomalu vylezl z postele a vedl své kroky do kuchyně, kde ho pokaždé čekala snídaně. Jarek zasedl za stůl a svoji snídani zpráskal hodně rychle. Jeho bratr Jirka se už chystal do práce. Pracoval v jednom nejmenovaném obchodě s počítači.

Po snídani měl Jarek ve zvyku jít zpátky do pokojíčku a teprve teď si nachystat věci do školy. Popadl svou aktovku ze země, položil ji na židli a naskládal do ni všechny učebnice. Nechtělo se mu vybírat učebnice na konkrétní den, tak nosil každý den všechno, jen tak pro jistotu. Učebnice v aktovce neměl, protože včerejšek strávila celá jeho třída na výletě v Olomouci. Nyní Jarek vzal aktovku a šel s ní až před vchodové dveře, kde ji položil. Nyní Jarek zašel do koupelny vykonat ranní hygienu a hned poté zašel hned vedle na záchod vykonat potřebu.

Okolo půl sedmé se Jarek obvykle začal nudit, a tak obvykle chodil do obyváku, kde se znuděným výrazem sledoval teleshopping. Jirka většinou chodíval za ním, aby s ním pokecal. Ten den to vynechal. Ve tři čtvrtě na sedm Jarek pospíchal ke skříni a rychle se převlíkal. Pak vyrazil do školy.

Venku byla ještě tma a chladno, nejezdilo moc aut a ani moc lidí Jarek nepotkal. Cesta do školy mu trvala asi 5 minut. Jarek vešel do bočního vchodu, odkud se rychleji dostal do družiny. Jako vždycky se posadil na lavičku, kde si sundával aktovku, vyndal bačkůrky, které si obul, své boty pak chytil do ruky a směle vycházel schody. Ten den ale nic nemohl na ramenou nahmatat. Ten den si aktovku zapomněl. Bleskurychle vyskočil z aktovky a v jedné vteřině byl zase v té tmě a v tom chladnu venku. Okamžitě se dal do pláče a pro sebe si stále opakoval:"Ať je Jirka ještě doma". Při tom pořád fňukal. Vzhledem k tomu, že utíkal, byl u jeho chodu do dvou minut. Podle jeho rodičů byl však příliš mladý na to, aby měl vlastní klíče, takže jeho jediná možnost byla zvonit na zvonek s jejich přimením a doufat, že někdo otevře. Asi 4 minuty se nic nedělo, z čehož Jarek usoudil, že Jirka už vyrazil do práce.

Jarek se s pláčem a nářkem opřel o schránky a pomalu sjel na zadek. Neustále plakal a říkal si: "Co budu dělat? Počkám tady, až se mamka vrátí z práce." Jeho matka Věra se z práce vracela jako první. Stejně ale už bylo 7 hodin a Jarkova mamka se vrací až v 16 hodin. Jarek, v absolutním zoufalství a nářku, najednou zaslechl: "Chlapče?" Zdvihl hlavu a viděl mladého, sympatického, avšak zcela cizího muže. "Co se stalo, chlapečku? Pročpak pláčeš"

"Když já jsem si zapomněl doma aktovku a já nemám klíče a nikoho už nemám doma"

"Aha" řekl muž zklesle, "Tak víš co? Pojď se mnou ke mě domů, tam můžeš počkat, až se někdo z tvé rodiny vrátí z práce a já tě sem pak zavedu, co říkáš?" Jarek nevěděl, co si má myslet, ale věděl, že sedět tady 9 hodin čekajíc na mamku asi není nejlepší nápad, a tak se rozhodl, že s tím mužem půjde.

"Dobře", řekl Jarek mezitím, co se zvedal ze země. Jarek pomalu šel směrem k tomu muži, když v tom se za prosklenými dveřmi někdo mihl. Dveře se rychle otevírají a ze stínu vylézá jenom hlava:"Jari?", řekl Jarkovi známý hlas. Skrze zaslzené oči Jarek poznal Jirku a zajásal:"Jirko! Ty si ještě doma!" Jarkovi se jasně rozvesela tvář a veškeré zoufalství zmizelo, zatímco utíkal k Jirkovi. "Jirko, já jsem si doma zapomněl aktovku, můžeš mi prosím tě otevřit dveře?" Z Jarkového hlasu šla krásně slyšet jeho radost. Jirka se podíval na muže, který Jarkovi nabízel pomoc. Ten muž nasadil zlostný výraz ve tváři, otočil se a neobvykle rychlým krokem odkráčel pryč. "To víš že jo, Jardo. Tak pojď".

Jirka otevřel dveře, Jarek popadl aktovku a upaloval do družiny. Cestou nepřestal se slovy:"To se mi ulevilo". Přitom si ještě utřel slzy a bez problémů došel do družiny. Paní vychovatelka ho pokárala, že přišel o 10 minut později, Jarkovi ale široký úsměv na tváři vydržel i přesto.

Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se můj brácha neukázal včas.

Sdílejte článek

Profilový obrázek

j.calling.2bad ( profil autora )

Miluju horror jakožto žánr veškerého umění, ať už jde o filmovou či herní branži, nebo i kresby, obrazy, hudební motivy apod. Kromě horroru samozřejmě zbožňuju i komedii, no a když se oba žánry zkloubí, vznikne Braindead, Evil Dead a podobné klasiky. To dává smysl, ne? Miluju karty. Ani ne tak moc karetní hry, jako čistokrevnou manipulaci s kartami (to jest impromptu karetní magie, neboli "hospodské" karetní triky, které vyžadují pouze a jenom balíček karet. I když jsem ale ozbrojem pouze jedním normálním balíčkem karet, můžu se pyšnit tím, že mám mocnou zbraň, neboť mé prsty jsou šikovné a ruce rychlé. Nikdy ale není na škodu využít i nějakou specialitku, která následně vyzdvihne zdánlivě hospodský trik do nadpřirozených výšin, kdy už mi lidé začínají říkat "tak mi něco ukaž, Copperfielde". Stojí to neskutečný prachy, ale v mým životě jsem asi nemohl učinit lepší investici. Několik let tvrdého tréninku a zaručuju se jako někoho, kdo vám pořádně zavaří v hlavě. Budete se zoufale snažit pochopit, a já budu pokračovat, budu vám ukazovat další a další věci, které jsou čím dále méně uvěřitelné a více nepochopitelné, až to konečně vzdáte, vyserete se na myšlení a jenom si užijete pohled na dění v cizích rukách. Je to prostě krásný pocit, když se člověk má čím pochlubit. Miluju angličtinu a podle toho to taky tak vypadá. Počet for, které pravidelně navštěvuju a do kterých přispívám je velký, a více než polovina je právě anglická. Jo, fakt je to dobrej pocit, když se člověk má čím pochlubit. Je mi 16 let a od dob, kdy jsem vylezl z plenek jsem nepustil karty z těch malých ručiček. O pár let později jsem zase nevynechal příležitost věnovat se angličtině. Roky plynuli, já se zlepšoval. A při vší upřímnosti jsou to jediné dvě věci, kterými se můžu skutečně pochlubit a směle říct, že díky nim vyčnívám z řad teenagerů. Jo, dělám s Photoshopem, manipuluju s fotkama a říkám si, že mi to po těch třech letech učení se se zmíněným fotokrámem docela dobře jde (viz. mé webovky, které skutečně mé weboky vůbec nejsou :-P). Tak či onak, v životě jsem zatím dokázal celkem hovno (když nepočítám zlepšování se v jistých schopnostech na samu sobě), ale vždyť mi není ani 18, tak kdo by ode mě už teď čekal nějaký výrazný výsledky, no ne?

  1. Profilový obrázek
    CashDogGirl 14 července 2007 v 13:33

    Wow … ta druhá třída je nějak prokletý období, ne? … mě se zas ve druhý třídě stalo to, že otcovi ukradli auto, ve kterym sem právě seděla, ale já bleskurychle vyskočila … to auto ještě udělalo ten známej zvuk jako z akčních filmů a ujelo. Takovej šok … ale to by spíš patřilo na stránku akcnifilmy.cz …  jinak tvýho bráchu by asi potřeboval každej

Nový komentář