Crrr! Crrr! Crrr! Rozezněl se mobil.

Nebyla to ani hodina, co šel Martin spát. Byl to den Blbec. Šéf si ho vychutnal hned poránu a dal mu to sežrat hezky před všema.  Na poradě vedení.   A i když měl sto chutí omlátit ten jeho prasečí ksicht o dubovej stůl, zmohl se jen na nevýrazné přikyvování  pánu tvorstva.  A potom si zbytek dne vychutnával všechny ty posměšný pohledy kolegů a hloučky drbajících kolegyň. K podělání hezký den.  Cestou domů si něm pošmákla policejní hlídka.  Na tom odpočívadle ho pro změnu stavěla do latě zakrslá feministka, které uniforma s odznakem na maličkých kůzlátkách nejspíš dodávala pocit největší důležitosti. Chrlila ze sebe jeden paragraf za druhým a to jen proto, že měl prošlou lékárničku. Jako kdyby snad prošlý obvaz neplnil svojí funkci?! Furie jedna. 

A zbytek  dne strávil nad hromadou faktur. Protože kdyby to neudělal, Pán tvorstva by ho s obrovskou chutí veřejně ponížil a vyrazil. Tu radost mu přeci nemohl udělat.  A teprve  před hodinou si šel lehnout s pocitem, že další zbytečnej den je ta tam. Teda, alespoň v to doufal.  A telefón řinčel dál jako pominutej.  Poslepu nahmatal  tlačítko lampičky. Její záře oslnila jeho oteklé oči.  Hodiny ukazovaly dvanáct přesně.  Neochotně se překulil na druhý bok a vztekle hrábnul po vibrujícím Samsungu.  Na displeji se objevilo jméno Lenka.  Tohle jméno patřilo jeho bejvalce.

Žili spolu osm let. Poznali se na jednom firemním večírku.  Byla to láska na první pohled. Nejdřív spolu probrali pracovní záležitosti, ale po několika panácích rázem zapomněli, že jsou vlastně konkurenti. A týden po tom  se spolu vyspali. A  tak začal jejich osmiletý vztah, který záhy ze dne na den ztroskotal jako Titanic. Příčinou  jejich rozchodu byl Martinův workoholismus a Lenčiny depresivní stavy.

Rozešli se před dvěma léty a do dneška jsou stále ještě v kontaktu.  Martin dokonce ještě stále nosí v peněžence její fotografii. A Lenka ještě stále nosí (nebo na poslední schůzce ještě nosila ) zásnubní prsten. Vlastně jí pořád ještě miloval, ale za žádnou cenu si nedokázal představit, že by se k ní vrátil. To ani omylem!  Scházeli se jednou za dva nebo tři měsíce na předem domluveném místě.  Probrali společně své životní radosti i starosti, vášnivě se pomilovali a pak šel zase každý svou vlastní cestou.

Jenomže ať už jí miloval nebo ne, vybrala si sakra nevhodnou dobu a pokud nebude mít zatraceně pádný důvod, schladí si na ní žáhu. Nejdřív ho napadlo, že by to vlastně ani nemusel zvedat.  Může ho klidně nechat zvonit dál. ,, Proč Kriste pane nezavolá ráno?“ Zeptal se nahlas sám sebe a dál tupě zíral na displej.  Tohle totiž nebyl její styl.  Neexistoval mezi nimi žádný důvod, pro který by ho musela budit o půlnoci.  Nebo snad existoval?

,, Nechej to plavat.  Potřebuje si jen vylét srdíčko, protože jí nejspíš její šéf označil za neschopnou krávu, protože mu  polila ranní kávou jeho novou kravatu za pět tisíc.“

Napovídal mu jeho vnitřní hlas. Ano. Byl to ten stejný hlas, jenž mu dnes ráno napovídal, aby rozštípnul hlavu Pána tvorstva o stůl a taky aby poslal tu arogantní policajtku do kelu. Ale Martin nikdy svůj niterní hlas neposlechl. Ani tentokrát  tomu nebylo jinak.  Hodiny ukazovaly dvě minuty po půlnoci. Teda. Měla výdrž holka jedna. Muselo to být opravdu naléhavé. A tak nakonec stiskl tlačítko s logem zeleného telefónu a neochotně jej přiložil k uchu.

,, Ano.“  Ještě trochu rozespale.  Na druhé straně bylo ticho. Slyšel jen její dech.

,, Lenko?“ 

,, Jsi to ty, Martine?“ 

,, Jo. Proč voláš takhle pozdě? Neříkej, že to na tebe teď přišlo?“ 

,, Ne. To ne.“  Vzdychla.

 Její hlas byl zvláštní.  Takový mrazivý. Plný obav a nejistoty.

,, Tak co se děje?“ 

Chvilku bylo ticho.

,, Chtěla bych se s tebou rozloučit. Odcházím.“

,, Odcházíš? A kam jako?“

,,  To sama  ještě nevím.“

,,  Je ti něco?“ 

Tentokrát jeho hlas poněkud zvážněl.  Dokonce se posadil na posteli.

,, Vlastně už ani není. Jen… Víš přeci, že nemám ráda loučení.“

,, Počkej. Tomu nerozumím…“ 

,, Já taky ne.“  Skočila mu do řeči.

,, Už nemůžu mluvit. Nezlob se  na mě.  Jen jsem tě chtěla slyšet. Vůbec jsem s tím nepočítala.“

Z jejího  hlasu bylo jasně poznat, že pláče. I když se to snažila zamaskovat.

,, Nezlob se, ale můžeš mi kruci fix konečně vysvětlit, o co tady jde?!“

Martin se tak rozčílil až si stoupnul. Na druhé straně bylo ticho, které lehce narušovalo jen nějaké nepříjemné šumění. Jako kdyby byla poblíž tekoucí kašny nebo rozladěného radia. Ať to bylo jakkoliv, rozhodně z toho neměl dobrý pocit.  A pak mu hlavou probleskla myšlenka na Pána tvorstva. A taky na jeho oblíbenou větu, kterou pronášel s naprostým cynismem a zněla asi nějak takhle:

 ,, Nezdá se vám Martine, že na tom něco nehraje?“  Lišácký úsměv. 

A měl pravdu. Na tomhle skutečně něco nehrálo. Totiž všechno tohle bylo špatně. Celej tenhle přiblblej den. Pech už od samého rána, kdy se pořezal při holení. (Ještě že se neholí břitvou) To už by touhle dobou ležel v lednici s visačkou na palci mrazem vybledých nohou.  Potom to neskutečný ponížení na poradě vedení, policejní kontrola a teď  ke všemu tenhle půlnoční hovor od své bejvalky, který nemá hlavu ani patu  a je v dnešním žebříčku podivností na prvním místě. 

,,  Opravdu už nemám moc času.“

,, Lenko? Co se prosím tě děje?!“

,, Miluji tě Martine. A mrzí mě, že to takhle skončilo.“

,, Kde jsi? Lenko?  Nikam nechoď jedu za tebou!“ 

Ale tuhle větu pronesl už jen do hluchého sluchátka. Byl klid. Lenčin hlas zmizel tak rychle, jak se objevil a s ním i to nepříjemné šumění nebo co to k čertu bylo? Martin ještě chvilku civěl do displeje a snažil se tenhle hovor nějakým způsobem vstřebat a analyzovat.  Jenomže ani jedno ani druhé se mu nedařilo.  A taky si nějak nemohl honem vybavit, co že to všechno vlastně říkala? Ačkoliv se to nezdálo, jejich hovor trval sotva dvě minuty.

V hlavě mu utkvěla jen jediná věta.  Říkala něco o loučení a taky o tom,  že odchází.  Když se spolu rozešli, tak Martin s oblibou razil heslo, že žádná ženská za to nestojí, ale teď, když přišlo na lámání chleba,  měl naprosto jasno. Lenka za to stála! I když by se k ní nikdy nevrátil. Ale přeci jen. Hodit jen tak za hlavu všechny ty vzpomínky, které načerpal za osm let, to prostě nejde ať chcete nebo ne.  Chtě nechtě, myšlenka, že by jí už nikdy nespatřil byla daleko děsivější ,než jeho vlastní smrt.

Byla to namyšlená fiflena, která ho  neustále otravovala stupidníma otázkama a svýma duševníma stavama, ale taky to byla žena, která vždy stála po jeho boku a nikdy mu neřekla, že je k ničemu, protože neumí  zatlouct ani hřebík.  Ona ho milovala úplně stejně jako on ji, jen spolu nedokázali žít v jedné domácnosti.  Takhle jim bylo nejlíp. Čas od času se sejít v kavárně, jeden druhého ujistil, že nejsou ti největší zoufalci pod sluncem a pak strávili noc v hotelu.

A proč taky ne? Spousty bývalých milenců se přeci dál schází a polovině z nich prostě jen tak ze zvyku ujedou nohy. Navíc, Martin si do té doby nenašel stálou partnerku. Vlastně si na samotu už zvyknul a když zrovna potřeboval ukojit svoji  živočišnou touhu, nějaká se vždycky našla. S tímhle neměl nikdy problém. Dokonce i teď ve svých čtyřiceti létech si mohl ženy vybírat.  Byl to prostě fešák.

Lenka sice měla druha, ale byl to takovej arogantní pitomec, že mu Martin s obrovskou radostí nasazoval parohy.  Strašně moc si přála děti, ale nemohla otěhotnět, což jejich pouto ještě posílilo. Lenka v Martinovi hledala útěchu.  Ale tady to všechno končilo. Nic víc. Žádné přebíhání od pitomce k bejvalému. Všechno, co spolu dělali, věděli jen oni dva.  Bylo to jejich tajemství.  Jejich věc. 

No a teď mu po tom všem jen tak zavolá, že už ji nikdy neuvidí? To snad nemohla myslet vážně.  Nejspíš se předávkovala Brufenem.  Martinovi přebehnul mráz po holých zádech až se oklepal. 

Nejdřív zamířil do koupelny a chrstnul si do obličeje proud studené vody. Oblékl si kalhoty, do podpáždí si strčil tričko a bez ponožek hupsnul do svých tenisek.  Ať je to jak chce, odejít jí nenechá. Alespoň ne dřív, než jí obejme.  Možná to tak trochu zavánělo  sobectvím, ale ona neodejde. O to se postará a když bude třeba, postará se i o toho jejího vola. 

Trvalo to sotva pár okamžiků a Martin za sebou zabouchl dveře svého bytu. Sotva si obléknul tričko, už vytáčel Lenku.  Hlas na druhé straně mu odpověděl, že volaný účastník je dočasně nedostupný. Martin přešel do rychlé chůze a v polovině schodiště se doslova rozeběhl.  Celým poschodím se nesl hluk jeho dupání.  Poslední dva schody v přízemí doslova seskočil. Dveře rozrazil a namířil si to rovnou ke koloně zaparkovaných aut.

Beep! Beep! Centrální zamykání jeho auta. 

Stačilo už jen nasednout a otočit klíčem. A přesně tohle taky udělal. 

Ještě, než vyjel z ulice, zkusil znovu vytočit Lenku. A opět mu hlas na druhé straně hlásil, že volaný účastník je nedostupný.  Nakonec  ho napadlo, že by jí mohl alespoň nechat vzkaz. Po pípnutí signálu. Moc o tom nepřemýšlel a řekl to první, co ho napadlo.  “ Neodcházej. Jedu za tebou miláčku!“ A praštil s ním o sedadlo spolujezdce.  A teprve teď mu došlo, co jí právě řekl. Takhle jí neoslovil od chvíle, kdy se jejich cesty rozešly.  Sám nevěděl, proč to řekl? Začínal si připadat, jako baba. Bejvalka mu oznámí, že už jí nikdy neuvidí a on se z toho málem zhroutí.

,,To chce klid. Klid. O nic přeci nejde. Je to jen ženská. A ženský často přehání, aby dosáhly svého.  Klídek chlape. Koukej se sebrat!“

 Zase ten vnitřní hlas. Ten niterní démon, který má snahu  všechno zlechčovat.

Lenka bydlela necelých padesát kilometrů daleko. Což se s Martinovým rychlým autem po státní silnici a navíc v tuhle noční dobu,kdy je provoz zcela nulový, dalo zvládnout dobře za půl hodiny. To ale nebyl ten hlavní problém. Daleko větší starost mu dělal pitomec. Jak bude asi reagovat, až zazvoní v půl jedné ráno na dveře jejich bytu s tím, že chce jen obejmout svojí bejvalku a zase pojede? 

Asi to nebude tak lehký.  Martin se totiž naposledy rval  na základní škole.  Shodou okolností v tom byla taky holka. Martin byl sedmák a jeho sok deváťák. Ona byla krásná osmanda.  Rozdali si to na pánských záchodech. A výsledek? Martin dostal přes hubu a ještě k tomu vyfasoval  ředitelskou důtku.  Takže celkem  dobrý vyhlídky.  Ale pitomce snad zvládne.  Za předpokladu, že tam ovšem bude. Třeba má zrovna noční nebo už spolu možná nejsou.  Ale to by se Lenka zmínila.

Jak tak přemýšlel a jeho černý Ford se řítil noční silnicí jako temný přízrak, nějak si nevšimnul, že se několik  metrů před ním chystala přejít vozovku kočka.  Její smaragdové oči probodla záře světle modrých, xenonových světlometů.  Zvíře doslova zamrzlo uprostřed vozovky a zuřivě zaprskalo.  On si jí všiml až v momentě, kdy se její mourovaté tělo ztratilo pod nárazníkem. Martin se úlekem zarazil do sedačky a kvílející brzdy začaly kočce spřádat requiem.

Někde pod autem to  hlasitě chrouplo. Martin ještě mrknul do zpětného  zrcádka, ale ničeho si nevšiml.  Nejspíš musel ten náraz kočku odmrštit do příkopu.  Zhluboka  vydechnul. A ne proto,  že by chtěl truchlit pro jednu kočku. Měl na svém kontě už další dvě, ale napadlo ho, že pokud se nebude úplně soustředit na řízení, může se tam přístě objevit třeba srna nebo divočák a to by mohlo špatně skončit…

Pevně sevřel volant. Oběma rukama. A pak v seznamu uložených stanic vybral svoji nejoblíbenější.  Nehráli nic moc, ale potřeboval se trochu hodit do pohody.  Asi po pěti minutách ale začaly jeho panenky pošilhávat po mobilu a strašně si přál, aby začal vyzvánět. Ale on dál ležel tam, kam jej pohodil.  Proč nezavolá? Proč? Šrotovalo mu v hlavě. 

Obvykle to nedělal, ale dneska byl dost nesvůj. Sáhnul do jedné z přihrádek a vložil si do úst cigaretu.  V tuhle ranní hodinu nikdy nekouřil. A ani v autě nekouřil. Jenomže zrovna teď měl chuť na cigaretu víc, než kdy jindy.  Slastně potáhnul.  To byla úleva. Jenomže stala se další věc, se kterou nepočítal nebo lépe řečeno ji přehlédl. I když ani tohle se mu obvykle nestávalo.  Na ukazateli už druhým dnem svítila oranžová kontrolka doplněná logem tankovacího stojanu. 

Asi v půli cesty byla čerpací stanice. Martin dal směrovku a myškou zabočil k pumpě.  Na velikém parkovišti  stálo několik  kamionů a taky zahraniční auto s obytným přívěsem.  Zastavil u stojanu s nápisem DIESEL a vrazil pistoli do nádrže. Jeho oči zvědavě sledovaly, jak na číselníku nebezpečně stoupá cena a když dosáhla hodnoty pětset korun devadesát haléřu, pustil spoušť  a vrátil pistoli zpět.

Zamkl auto a vydal se rychlou chůzí zaplatit. Za pultem se znuděně rozvalovala starší prodavačka, jejíž výraz prozrazoval, že je tady nejspíš za trest.  Čarodějnice jedna.  Když  Martin odcházel,  u dveří  posedával u plastového stolku tlustý řidič kamionu a hlasitě usrkával ze šálku doutnajícího kafe.

,,Kam jedeš?“  Započal trochu neomaleně konverzaci, jak už je ostatně u řidičů známo. Vybraným chováním opravdu obdařeni nejsou. 

,, Do Lovosic.“ Odseknul Martin, pokračující v cestě.

,,Tak jeď opatrně. Já jsem tím směrem přijel. Je tam nehoda.“

,,Tam bejvá bouračka každou chvilku!“  Odseknul znovu. 

,,Smrťák!“   Vyhrknul řidič a přihlouple se zařechtal.  

,,Já už viděl u silnice spousty křížků. Kamaráde. Dneska dají řidičák každýmu. Jezdím kamionem patnáct let. Patnáct! A zatím bez škrábance… Nemyslíš! Zaplatíš! Věř tomu kamaráde. Nebo tam taky zhasneš.“  Kývnul hlavou směrem k noční silnici.

Martin se na moment zarazil, ale nakonec se ani neohlédnul, protože měl chuť  tomu buranovi vrazit  jednu do zubů.  Co se bude  rozčilovat s jedním primitivem.  Hodil to za hlavu a v klidu nasednul. Jen co zabouchl dveře a připoutal se, okamžitě sáhnul po telefónu s nadějí, že mu volala Lenka. Jenomže nevolala. Nejspíš to myslela vážně.

Už to nebylo daleko. Byl v půli cesty. Pumpu s čarodějnicí a tlusťochem nechal v prachu a dál jako jediný na silnici pokračoval směr Lovosice. Silnice vedla podél vody a po pravé ruce měl trať. Zrovna před chvilkou po ní přejel vlak.  Obloha se  zatáhla tmavým mračnem, jako kdyby mělo každou chvilku chumelit. Jen měsíc v úplňku se zlověstně tyčil nad úpatím kopců a jeho záře se odrážela na hladině jinak  klidné řeky.

Taky ho napadlo, že by možná nebylo až  tak nemožný, kdyby se  k sobě zase vrátili. Přeci jen, takhle by jí měl stále na očích a ta představa, že se jí dotýká  to hovado,  byla nechutná.  Ať si každý říká, co chce. Faktem zůstávalo, že byla sama dost zranitelná. A taky to byla pořád ještě luxusní holka.  Opálená blondýna, která ve svých osmatřiceti vyučuje Zumbu. A je nesmírně sexy.  Jiný ženský mají v jejím věku problémy  s nadváhou, začínají jim vylézat šediny a celé dny tráví posedáváním u televize  a sledují stupidní telenovely. 

Ale Lenka taková není. A nikdy nebyla. A určitě nebude. Stát se domácí puťkou neby její sen. Chtěla cestovat, otevřít si vlastní školu, kde by vyučovala tyhle tlustý machny Zumbu (samozřejmě za řádnou marži) a kdyby byla hodně povolná, prodal by byt a šli by bydlet na venkov, kde je klídek.  Města stojí za velké kulové. A kdyby to nevyšlo, alespoň jí rozmluví ten nápad s odcházením. Protože bez ní by byl jeho život prázdný. Nikdy si to jako tvrdej chlap nechtěl přiznat, ale bylo to tak.

Ten neomalenej primát z pumpy měl pravdu. Světla jeho auta ozářila pohybující se zelené reflexní vesty. U krajnice stála zaparkovaná policejní auta. Jedno hasičské a všude na silnici byla rozsypaná taková ta bílá látka, která má do sebe vsáknout provozní kapaliny, které při bouračce vytečou ven.  Uprostřed silnice stál policajt a kroužil výstražným terčem. Martin přibrzdil a stáhnul okénko.

Policista mu ale dal znamení, že může pokračovat v jízdě.  To musela být ale rána. Silnice byla pokreslená čárami. Svodidla byla v jednom úseku téměř slisovaná. Všude kolem postávali hasiči, policajti a také tam pobíhalo několik novinářů.

 Supové zasraný. Pomyslel si Martin. Na takovýhle věci radši nemyslet.  Už už byl skoro nakonci, když míjel odtahové vozidlo, na jehož korbě byl naložený červený Golf.  To, že to byl Golf poznal dle zadních světel, protože to byla asi jediná věc, která zůstala v celku. Celé auto vyhlíželo jako hromádka slisovaných plechů.

Vlastně na tom  rozšmelcovaném autě nebylo nic moc zvláštního. Jen jeho SPZ přiměla Martina zastavit a ještě jednou si ji přečíst. V duchu se modlil, aby se mu to jen zdálo.  A tak znovu upnul svůj zrak na značku a v duchu si hláskoval písmena a čísla. Jako když se učí mále děti číst. A znova a znova. Polilo ho horko a mráz zároveň.  To není možný. Určitě ne.  To nemohla být ona. Spíš ten její debil. Snad… Nakonec zhasnul motor a vystoupil ven.

Trochu zkroušeně začal obcházet kolem té hromady zmuchlaných plechů. V duchu se stáleuklidňoval, že to  nemohla být ona. Pomaloučku obešel celé auto a upřeně  se zahleděl na SPZ. Bezpochyby to bylo Lenčino auto. A Martinovi se roztřásla kolena. Na čele mu vyrašil studený pot a jeho  žaludek se pevně sevřel.   Jeho oči dál nevěřícně hypnotizovaly  značku. 

Něčí ruka opatrně dopadla na jeho rameno a probrala ho z delíria. Byl to policajt.

,, Tady není nic k vidění pane. Pokračujte v jízdě.“ Rázně jej napomenul.

,, Co se stalo?“

,, Pane. Jménem zákona bych vás chtěl poždát, aby jste…“

,,To auto patří mé ženě!“ Přerušil toho poldu uprostřed věty. 

Polda hloubavě přikývnul a pak odvedl Martina kus dál. Dokonce se otočili zády k rozbitému autu.

,, Co se děje? Kde je Lenka?“  

Strážce zákona se zhluboka nadechl a jeho modré oči vykoukly z pod kšiltu jeho čepice a soustrastně se zahleděly do těch Martinových. A Martin měl v tu chvilku pocit, že  půjde do kolen.  Pochopitelně, že to tušil, ale nechtěl to příjmout.  Ale policajtův pohled to řekl sám.

,, Paní Horňáková jela směrem od Lovosic. Podle brzdné dráhy musela jet kolem stotřiceti kilometrů. Srazila lesní zvěř. Nejspíš srnu. Těžko říct, to zvíře se  dalo jen těžko identifikovat. Narazila do svodidel a auto sjelo ze svahu.“

,, A kde je Lenka?“ 

,, Je mi to moc líto pane… Ale  byla na místě mrtvá. Našel jí tu řidič kamionu a zavolal nám.“

,, Kdy se to stalo?“

,, Kolem jedenácté.“

,, Ale to přeci není možný! Před půl hodinou jsme spolu telefonovali!“

,, To bude asi nějaký omyl . Paní Horňáková havarovala před hodinou.“

,, Já vám říkám, že jsem s ní mluvil! A byla úplně živá! Přeci nejsem magor!“

Policajtův soucitný pohled mu ale jasně říkal, že magor je. Jeho ženuška se totiž už hodinu válí v mrazáku a je úplně tuhá. Také mohl v jeho výrazu vyčíst, že se tomu ani moc nediví. On by se asi taky zbláznil, kdyby jeho žena prolétla čelním sklem, které jí oddělilo hlavu od těla.  Tohle by rozdýchal jen málokdo.  Odvedl zkroušeného Martina do policejního auta.  Říkal, že sežene pomoc a hned se vrátí. 

,, Přeci nejsem magor! Ne nejsem.  Říkala, přeci, že se chce rozloučit.“ 

Byla to ona. Tím si byl naprosto jistý. Ale mrtví přeci nemohou telefonovat. 

,,Nebo do hajzlu můžou?“

Může mu vlastně někdo vysvětlit, co se to děje? Tohle přeci není normální! Přeci nemohl mluvit s Lenkou půl hodiny po její smrti. 

A pokud ano, odkud to teda telefonovala?