Rachotovi měli na půdě ducha, ale věděl o něm jenom Lojzík. Spatřil ho v pondělí odpoledne, když si tam nahoře hrál. Půda je pro děti magické místo. Spousta krabic s nepotřebným haraburdím, v nichž nacházejí nevídané poklady. Je tam přítmí. Vzduch naplňuje vůně dřeva a puch zatuchliny. Lojzík se přehraboval v bedně hraček. Zvedl zaprášenou loď a objevil pod ní mrtvou krysu. Štouchl do ní přídí lodi. Mrtvolka se převalila na druhý bok a ležela dál.

„Ty už mně nekousneš,“ usoudil Lojzík.

Vzal krysu za ocásek a zvedl ji do vzduchu. Otáčela se dokola před jeho očima, než se ocásek utrhl a ona spadla do klína vypelichanému plyšovému medvědovi. Hlava mu klesla a on teď zíral na krysu, jakoby chtěl říct: „Ale, ale. Kdopak mi to spadl do klína?“

Lojzík nemohl ducha vidět, jelikož se mu vznášel za zády.

„Zemřela minulý týden,“ konstatoval duch.

Lojzík se leknutím otočil. Spatřiv ducha, překotně ustoupil dozadu, až převrhl krabici s haraburdím, které se s rachotem vysypalo na podlahu.

„Neboj se,“ řekl duch. „Nic ti neudělám.“

Byla to holčička asi tak v Lojzíkově věku. Vlasy jí trčely do všech stran a mile se usmívala. V místech, kde se obyčejně nachází hruď a břicho, zela obrovská díra, kterou chlapec viděl skrz.

„Ty jsi duch?“ zeptal se opatrně.

„Ano,“ odpověděla.

Chvíli bylo ticho. Lojzík ji kriticky zkoumal.

„Vůbec nejsi strašidelná,“ poznamenal.

„A to je problém?“

„Řekl bych, že ne. Nerad se bojím.“

„Tak vidíš,“ usmívala se. „Já se taky nerada bojím.“

„V noci bych se tu bál.“

„Já tu mám naštěstí společnost. Běhá tu spousta krysáků, se kterými se kamarádím. Občas přiletí na návštěvu Jeníček. To je kluk z protějšího domu.“

Lojzík zapochyboval.

„Tam ale žádný Jeníček nebydlí, takže pěkně kecáš. Věděl bych o něm. A sem by se jen tak dostat nemohl, přes tátu a mámu.“

„Jeníček je duch, hlupáčku. Zemřel už hodně dávno na černé neštovice.“

„Na neštovice se neumírá! Měl jsem je.“

„Ale kdysi ano. Zemřela na ně spousta lidí.“

Lojzík vstal z podlahy a oprášil si dlaněmi zadek.

„Co se stalo tobě?“ zajímalo ho.

Holčička posmutněla. Sklonila hlavu a dívala se na zem.

„Teď ne,“ špitla. „Povím ti to. Brzy. Ale teď ne.“

Zezdola se ozvalo tlumené volání: „Oběd!“ Byl to hlas staré Rachotové.

„Musím jít,“ řekl Lojzík. „Maminka nemá ráda, když chodím pozdě k obědu.“

Holčička přikývla.

„Tak zas přijď, Lojzíku. Budeme si povídat.“

„Jak znáš moje jméno,“ zeptal se udiveně. „Přece jsem ti ho neříkal.“

„Vím, kdo jsi. Znám i tvoje rodiče. Když jsem ještě žila, bydlela jsem tu. A bydlím pořád, jak vidíš.“

„Fakt? A s kým jsi tu bydlela?“

„Někdy jindy, Lojzíku. Teď utíkej k obědu, ať se maminka s tatínkem nezlobí.“

Lojzík přikývl a rozeběhl se ke schodům. Potom si na něco vzpomněl a otočil se zpátky k holčičce. Pořád tam byla. Pozorovala ho.

„Jak se vlastně jmenuješ?“

„Helenka,“ řekl duch.

V kuchyni si Lojzík sundal ponožky a usedl ke stolu. Svá chodidla ukazovali jak Stará, tak Starej. Byl to rituál. Nikdo se nepozastavoval nad špinavými dlaněmi. Ty mohly být třeba od sazí či nakažené prašivinou, avšak důležitá byla čistá chodidla před jídlem. Když prošla bedlivou kontrolou pokřiveného oka Starýho, který na nich neshledal kazu, jedlo se. V opačném případě byl přistižený šmudla po celý zbytek dne bez jídla.

„Nohy,“ přikázal Starej a Lojzík mu je ukázal. Muž uchopil tlustou lupu a bedlivě zkoumal povrch chlapcových chodidel. Zamračil se a pravil: „Jsou sice čistá, ale nejsem tak docela spokojený.“

„Proč, tatínku?“

„Vzal sis po umytí ponožky!“

Lojzík sklopil hlavu a přiznal se s odůvodněním, že jej od studené podlahy zebe a nechce být nemocný. Starej se dál mračil. Stál nad Lojzíkem a ukázal na něj prstem. Chlapcův žaludek, v předtuše nejhoršího, nešťastně zamručel.

„Vzít si na čistá chodidla ponožky, znamená těžké provinění proti našim pravidlům. Moc dobře to víš.“

Lojzík vstal od stolu a chystal se odejít do svého pokoje. Stará stála mlčky v koutě a nevěřícně kroutila hlavou nad chlapcovou troufalostí.

„Ale jelikož budeš mít brzy narozeniny,“ pokračoval Starej. „Na které se pečlivě připravujeme, odpouštím ti. Musíš být na ten slavnostní den v plné síle.“

Lojzík se rozeběhl a samou radostí Starýho objal kolem beder. Ten jej silně otcovsky popleskal po zátylku a odstrčil zpátky ke stolu.

„Jdeme jíst,“ oznámil vůdce své družce.

„Dnes se podává holubí polévka s mojí u vás tak oblíbenou tajnou přísadou,“ štěbetala Stará. „A jako hlavní chod, Čau Čau na česneku. Nechte si chutnat.“

Lojzík se Starým vesele zaplesali a už se nemohli dočkat, až se do toho pustí. Stará před ně položila talíře s baštou a opět se vzdálila na své místo v koutě. Zásadně jedla až po mužích.

Chlapec vzal lžíci vydlabanou ze sousedovy čelisti a pustil se do polévky.

„A vidí vás hodně lidí?“ zeptal se Lojzík Helenky.

„Docela jo. Ale nikdo se moc dlouho nezdrží.“

Lojzík vytáhl ze sáčku soletku, kterou používal spíš jako takovou hůlku. Píchal se s ní do dlaně a zkoumal povrch kůže. Soletkový vědec. Pak začal chroupat.

„Vadí ti, že nemůžeš jíst?“

Helenka chvíli přemýšlela, načež řekla: „Teď už ne. Zvykla jsem si.“

Chlapec o své nové známosti nikomu neřekl. Tušil, že by to znamenalo problém. Chodil kolem domu, hrál si a poslouchal své rodiče. Jednou, když se Starej a Stará dívali na televizi, pocítil Lojzík nutkání, dozvědět se trochu víc.

„Tatínku, kdopak tu bydlel před námi?“

„Proč se ptáš?“ chtěl vědět Starej.

„Jen tak,“ kroutil se Lojzík. „Prostě mně to napadlo.“

Starej, nespouštěje oči z obrazovky, mlčel. Dlouhé, černé vlasy mu zakrývaly obličej. V dlani svíral dřevěný kříž. Tlusté prsty mu zdobily velké stříbrné prsteny. Oblékal se zásadně do černého. Teď seděl rozvalený v křesle, pouze v černých trenýrkách. Byl to vysoký urostlý muž rasputinského vzezření. Zdravý mu očividně sloužilo. Naopak Stará byla sešlá a budila dojem nemocného člověka. Její vlasy byly šedé a tvořily prazvláštní zcuchaninu. Takový prales různě pohozených drátků. Tváře měla vpadlé, stejně tak oči, kolem nichž se táhly kruhy tak tmavé, že vypadaly jako monokly. Červené triko, samá díra, na ní viselo. Polní strašák, řekli byste si možná. No a strašák zavrzal toto: „Bydleli tu lidé. Velmi staří. Tento dům nám po své smrti odkázali.“

„Byli to nějací naši příbuzní?“

„Ne. Přátelé.“

„Znali mě?“

„Ne. Ještě jsi nebyl na světě.“

„Aha,“ kývnul Lojzík a popojel s bagrem. Když vzhlédl zpátky k rodičům, shledal, že ho Starej sleduje. Jeho oči jím téměř pohnuly.

„Nech nás teď s maminkou o samotě,“ pravil pomalu a důrazně. „Potřebujeme klid. Za pár dní máš narozeniny. Copak jsi zapomněl?“

„Ne, tati.“

„Bude to velký den. I ty bys měl odpočívat. Tak už běž!“

„Ano, tati.“ Lojzík se rychle zvedl z podlahy. Starej byl zas nabroušený, jako břitva. To Lojzík poznal. Chvatně odcházel, aby se snad kvůli němu nestrhla bouře.

„Jestli si půjdeš hrát na půdu, vezmi si svetr,“ zavrzal strašák za jeho zády.

„Je dobré vědět, jak si co nejefektivněji utrhnout hlavu.“

„Nejefektivněji?“ občas Helence moc nerozuměl.

„Ano. Jedná se o standardní žert k vyděšení smrtelníků, kteří nás vidí.“

„Standardní?“

„Přesně.“

A Helenka si utrhla hlavu. Příjemný pohled to nebyl. Ozvalo se mrazivé křupnutí a z Helenčina krku čouhal kus míchy. Vystrašený Lojzík se utíkal schovat za dřevěný trám. Helenka držela svou hlavu v dlaních a smála se na celé kolo, jako zlikérovaná baba Jaga. Lojzík vykoukl zpoza trámu. „Pěknej hnus,“ odplivnul si.

„Hi-hi-hi, měl ses vidět. To byla legrace. Hi-hi-hi.“

„Jak jsi udělala to křupnutí?“

„Jde o takový trik…iluzi. Umím toho víc. Třeba prohodit si ruku místo nohy, sundat si kůži z lebky, rozpůlit se…“

„Chci to taky umět!“ vyhrkl Lojzík.

Helenka si nasadila hlavu zpátky. Znělo to jako vymačkávání citronu.  Potom vylétla k mrňavému oknu, jedinému na půdě, a tam zkoumala obrovskou pavučinu, kterou si tam její majitel vyráběl už týden. Lojzík se zatím dole pokoušel o zopakování triku, jenž mu duch před chvílí ukázal.

„Takhle?“ zavolal na Helenku.

„Uhm, ale teď to nezkoušej Lojzíku,“ řekla, zrovna když se chlapec chystal trhnout. „Kdyžtak až potom.“

„Kdy potom?“

„Po smrti.“

Pozoroval je škvírou mezi dveřmi. Dělo se tak každý večer. Starej natáhl injekční stříkačkou nažloutlou tekutinu ze skleněné lahvičky, načež to všechno napumpoval do Starý. Ta pak ležela celou dobu na gauči jak mátoha a střídavě podřimovala, nebo se chichotala. Potom jí předčítal úryvky z knihy, kterou psal. Lojzíkovi to připomínalo zaklínadla ze strašidelných pohádek. Autor četl hlubokým, chraplavým hlasem, ze kterého vstávaly vlasy na hlavě. Jindy zas šlo o příběh, v němž jakýsi démon vylézal z díry v zemi a unášel děti a mladé dívky. Děti jedl, zatímco dívky si ponechával a měl s nimi vlastní potomky. Nestvůry, které se šílené toulaly noční krajinou a lovily zvěř a tuláky. Lojzík pociťoval strach z těch příběhů, avšak zároveň se jich nemohl nabažit. Byly tajemné a neproniknutelné.

Když Stará vytuhla, Starej odložil knihu a zapálil si dýmku. Soustředěně kouřil. Nadýmal se při tom jako žába, rudnul a kašlal. Potom sedl k počítači a začal psát. Lojzík nemohl tušit, že Starej kouří crack.

Lojzíkův otec občas zatnul a pozoroval svoje svaly. V jednom z pokojů si vybudoval malou posilovnu. Ozýval se odsud řev jak z opičí klece a taky to tam tak páchlo. V těch chvílích Stará vychutnávala vodku s pomerančovým džusem a s oblibou listovala erotickým časopisem určeným pro homosexuály. Mlsně si olizovala rozpraskané rty a pod děravým červeným trikem jí tvrdly bradavky. Starýmu tvrdlo celé tělo. Byl to chlupatý, nařvaný heterosexuál.

Když venku hřmělo a schylovalo se k dešti, měl Lojzík dojem, že se za okny míhají děsivé, okřídlené přízraky. Pištěly a škrábaly na sklo. Vyplazovaly na něj dlouhé, růžové jazyky. „Otevři nám Lojzíku. Pusť nás dovnitř, aspoň na chvilku,“ skřehotaly. Chlapec netušil, zda se jedná o sny, nebo ho skutečně chtějí dostat bytosti přicházející ze tmy. Oči se jim leskly. Dýchal rychle. Dýchal ústy.

Rachotovi nemívali návštěvy často. Ani o ně nestáli. Avšak v tento zvláštní den, kdy obloha nad světem nevysvětlitelně zoranžověla, k nim zavítal starý muž a mladá žena. Muži při pozdravu klesla brada jako hradní brána a dívka vypnula prsa. Starej je slavnostně uvedl do svého domu. Na muže pěl samou chválu. Lichotil jeho příšernému zjevu umrlce s tím, že navzdory svému věku vypadá až neuvěřitelně mladě. Muž přikyvoval, zdvihal ukazováček a pokaždé, když se chystal promluvit, sjetý Rachota halasně spustil o tom, jak netrpělivě už na jejich návštěvu se Starou čekali. Napřed hosty zavedl do koupelny, aby si tam pečlivě omyli svá chodidla. Starý muž usedl na okraj vany a dívka mu je nad škopkem vydrhla. Sama pomoc nepotřebovala. V pase byla štíhlá jako palec a celá byla mrštná jako žížala. Vykopla nohu nad umyvadlo, až Starýmu poskočilo srdce při pohledu na šťavnatá stehna a osmahlá lýtka. Jelikož si všimla Rachotova žádostivého pohledu, povytáhla flirtovně obočí a škubla koutkem úst. Stařec se usmíval. Při tom se mu od očí rozbíhaly hluboké vrásky ve tvaru roztaženého netopýřího křídla. Vypadaly, jako prastaré kaňony, jaké tu existovaly před příchodem prvního člověka. Komíny z pekla!

Zavedl své hosty do kuchyně a usadil je ke stolu. Stařec vytáhl z igelitové tašky pozlacenou termosku a obřadně ji podal Rachotovi. Ten ji otevřel a opatrně přičichl k uzávěru.

„Krev z koloucha,“ zachraptěl stařec. „Čerstvá.“ Rachota poručil své ženě, aby nalila hostům a jemu, přičemž ji neuznal hodnou přípitku. Jakmile tak učinila a postavila sklenice na stůl, poslal ji Rachota dosti nevybíravým způsobem do rohu místnosti. Na zemi tam ležela odrbaná deka.

„Tam si lehni a buď v klidu,“ poručil Rachota. „A čelem ke zdi,“ dodal ještě. Když shledal, že je vše v pořádku, zavolal Lojzíka. Chlapec zvesela, jako králík, přihopkal k jejich stolu. Rachota jej představil svým dvěma hostům. Ti si ho pozorně prohlíželi a každý podle svého uvážení láskyplně pomačkali. Dívka si Lojzíka posadila na klín a hrála s ním koníky. Smál se a zuby mu o sebe cvakaly, jak poskakoval na těch kolenech, které tak přitahovaly Starýho. Nemohl z mladice spustit zrak. Nevěděl, kam koukat dřív. Každý kousek jejího těla byl skvostem. Plná byla jen tam, kde se to sluší… „…A tak to má být,“ zašeptal Rachota.

„Prosím?“ zeptal se ten stařec.

„Ale ne…nic. Uvažoval jsem nahlas.“

Stařec se zamyslel s pohledem upřeným na Lojzíka. Mnul si bradu svými zohýbanými prsty s obludnými, až vulgárními klouby. Koutky úst se mu roztahovaly, až už nemohly víc. Ten člověk totiž dostal geniální nápad.

„Pane Rachoto,“ řekl.

„Ano?“

„Tomu chlapci bude sedm let, že ano?“

„Sedm,“ přikyvoval. „Už za tři dny.“

„Jistě, to vím.“

„Něco se vám snad nezdá, mistře?“ oslovila starce dívka.

„Právě. Nezdá. Je hrozně bledý. Jakoby v sobě ani neměl žádnou krev. Musíte o něj více dbát,“ mluvil teď k Rachotovi. „Nebo se narozenin ani nedožije.“ To Rachotu vážně polekalo. Vážil si slov toho starce a nikdy by mu neodporoval.

„Ale to by bylo zlé, mistře. Moc zlé! Co navrhujete?“

Starý muž spokojeně zamlaskal a navrhl toto: „Nalijte našemu malému příteli něco koloucha. Ať si s námi připije, ať mu zčervenají tváře, ať obalí maso jeho křehké kosti,“ už téměř křičel. „Vždyť ten spratek vypadá, jako kdyby utekl z Osvětimi. Tak dejte mu napít. Dejte mu napít z koloucha, do ďábla!“ Rachota prudce vstal a doběhl pro sklenici, kterou naplnil po okraj a postavil ji na stůl před Lojzíka. Ten byl malinko vystrašený starcovým srdnatým výlevem a nedůvěřivě pozoroval sklenici. Už nejel na koníčcích. Stáli v napjatém očekávání.

„No tak,“ pobízel jej stařec. „Pij, chlapče, dej se do toho.“ Lojzík se podíval na svého otce, co na to říká. Ten pouze mlčky přikývl, čímž chlapce natolik uklidnil, že svou sklenici do poloviny vyprázdnil. Stařec byl v sedmém nebi a Rachota svému synovi pyšně rozcuchal vlasy. Lojzík nevěděl, co si myslet. Pití mu nechutnalo, ba bylo přímo odporné, ale zároveň byl rád, jak všechny potěšil. Dokonce se zdálo, že i Stará teď leží v koutě jinak. Šťastněji. Koníčci se pod Lojzíkem opět rozjeli a on vesele zavýskl.

„Je to pašák!“ hulákal Rachota. „Pašák!“

„Krásný chlapec,“ šklebil se stařec.

„Náš malej šikulka,“ šeptalo děvče chlapci do ouška. A Lojzík uháněl s povykem vpřed na svých černých hřebcích.

„Přešel bych teď k hlavnímu chodu,“ zamumlal stařec, jenž byl doslova hypnotizovaný pohledem na chlapce. Muž se jmenoval Kališ. Mistr Kališ.

„Samozřejmě,“ přitakal Rachota, hypnotizovaný dívčinými pohupujícími se ňadry.

„Hlavní chod, hlavní chod,“ skandovala dívka, hypnotizovaná představou hlavního chodu. Jmenovala se Veronika. Lojzík se smál a smál. Krev mladého koloucha se smísila s jeho krví.

„Slyšíš, ženská?“ křikl Rachota ke strašákovi v koutě. Ten se hbitě zvedl a postavil se do pozoru.

„Ano, drahý?“ zavrzal.

„Přines hlavní chod, hosté čekají.“

Strašák odběhl, aby se hned zas objevil s čokoládovým polárkovým dortem, na který všichni tak čekali.

Dvacet. Přesně tolik schodů vedlo na půdu. Na osmnáctém ležel mrtvý netopýr. Lojzík k němu sehnul hlavu, aby si jej lépe prohlédl. Takhle zblízka ještě nikdy netopýra neviděl. Drobné, ostré zoubky čouhaly z pootevřené tlamičky. Čenich připomínal prasečí rypák. Vyhaslé oči byly dokořán a pokryté slabou vrstvou prachu. I přesto se v nich Lojzík viděl. Dva notně zmenšení Lojzíci s obrovskou hlavou. Netopýr mu tedy připomněl miniaturní chlupaté prase s křídly. Ta měl roztažená a jedno přesahovalo hranu schodu.

„Jsi tu?“ zeptal se Lojzík a rozhlédl se kolem.

„Přímo nad tebou,“ zasmála se Helenka. Chlapec kouknul nahoru. Duch se vznášel asi dva metry nad ním.

„Co se mu stalo?“ ukázal na netopýra.

„Moc se polekal,“ odpověděla smutně.

„A čeho?“

„Mně. Udělala jsem na něho baf, zrovna když se probouzel. Krátce kníknul a pak spadl dolů. Slyšela jsem, jak mu puklo srdíčko. Chudáček.“

„Neměla jsi na něj bafat. Asi už byl starej,“ usoudil.

„Když mi duchové děláme baf hrozně rádi. Je to srandovní. Na jednoho pána jsem jednou takhle vyskočila a přitom si nechala vypadnout oči a jemu pak zbělely všechny vlasy. Je to už spousta let. Musely ho odvézt v sanitce. Úplně přestal mluvit. Jenom furt čenichal, zvláštně sebou cukal a z koutku úst mu tekla slina. Mohla jsem se smíchy potrhat,“ a smála se i teď. Když si tu scénku Lojzík představil, rozřechtal se taky. Poté vyšel dva zbývající schody a sedl si na prohnilou židli bez opěradla, na které sedával pokaždé. Slabě zasténala. Helenka mezitím létala místností a vesele zpívala jakousi písničku, jejíž melodii i slova Lojzík poznával. Zněla hlučným rákosím. Rád ji sledoval, jak sviští vzduchem, občas takovou rychlostí, že viděl pouze bílou šmouhu a víc nic. Létala mu nad hlavou, kolem něho i skrze něj. Fascinovaný tím divadlem křičel smíchy, nebo kulil oči a Helenku ta nenadálá pozornost velice těšila.

„Kdybys byl mrtvý,“ řekla. „Mohly bychom tu takhle létat spolu.“

„A to musím být mrtvý? Jinak se to naučit nedá?“ vyzvídal. Duch zastavil těsně před Lojzíkem, přičemž, stále se vznášeje, složil své nohy do tureckého sedu.

„Bohužel ne. To žádný živý člověk neumí.“

„A jaké to je, umřít?“

„Především snadné. Můžu ti poradit jak na to. Ušetříš si tím spoustu bolesti a nepříjemností.“

„Jaké bolesti a nepříjemností?“

„Někteří lidé, ale i zvířata, umírají ve strašných bolestech a bolest je nepříjemná. Tedy, aspoň pro většinu lidí. Můžeš tomu předejít. Existuje i příjemná smrt.“

„Nevím, jestli chci umřít. Sice bych uměl létat a mohl dělat stejné věci, jaké umíš ty, ale zase bych nemohl jíst. Nebo si hrát s mutantí rodinou a svým bagrem na vysílačku. To bych asi nevydržel,“ kroutil Lojzík vážně hlavou.

„Chtěla jsem ti jen pomoct. Je to na tobě.“

Lojzík zabloudil pohledem k osmnáctému schodu. Viděl polovinu blanitého křídla a prasečí rypáček. Bylo mu divné, že netopýr už takhle zůstane napořád. Shnije a zůstanou jen kosti. Nebo ho roztahají krysy po celé půdě. Jeho tělo prostě zanikne. Kosti v tlapičkách a zubatých tlamičkách.

„Myslím, že ještě umřít nechci. Zatím to plánovat nebudu. Zítra mám narozeniny a jsem zvědavý, co dostanu. Každopádně, až se tak rozhodnu, obrátím se na tebe.“

„Jak myslíš.“

Lojzík zadumaně hleděl. Potom si vrazil do pusy palec a začal s hryzáním nehtu. Ukousl zubatý půlměsíc, který vyplivl na podlahu.

„Bolelo tě, když jsi umírala?“

„Hrozně,“ souhlasila po chvilce mlčení. „Přála jsem jsi, aby už byl konec.“

„To je mi líto.“

„Nemusí, teď je mi dobře.“

A oranžové nebe venku ztmavlo. Přes plátno přejela velká stínová ruka.

Ležel na své matraci a díval se do tmy, protože když to dělal, za nějakou chvíli se z ní začaly vynořovat obrysy. Obrysy Lojzíkova stolku, nebo skříně na oblečení. Poslouchal daleké ozvěny zvenčí. Ty nejasné zprávy o jemu neznámém nočním dění mimo dům. Dnes ty okřídlené přízraky nepřicházely. Možná chtěli chlapci dopřát nerušenou noc před jeho velkým dnem, oslavy. Na zjizvená skla oken nic neškrábalo. Přesto klidný nebyl. Třásl se a svíral peřinu v drobných pěstech. Vytáhl si ji až po bradu a jektal zuby. Třeštil oči do tmy, ze které ostře vyhřezávaly obrysy nábytku, jehož hrany se zdály nebezpečné, jako čepele nožů. Nad jeho pokojem byla půda a podle zvuků, jež slyšel, to tam žilo, jenže on věděl jistě, že na půdě není živého člověka. Starej se Starou si jeli svou rutinu vedle v obýváku. Ale i kdyby setrvávali nahoře… Z půdy se ozývalo příliš mnoho kroků, příliš mnoho hlasů. Nikdy nebyl svědkem takové zloby. Strašidelné okamžiky zažíval celý svůj krátký život. Měl co do činění s bytostmi ze tmy, ale agresi, která se odehrávala nad ním, by si klidně odpustil. Muselo jít o zrůdy. Podařilo se jim dostat dovnitř svá zmrzlá těla a pokřivenou mysl. Podlaha pod nimi se chvěla. Strop nad ním se otřásal. Odpadávaly z něho kusy omítky, přičemž poletovaly vzduchem jako sníh z šedých mraků. A ty hlasy! Žádné šeptání, nýbrž křik, zoufalé sténání, hysterický smích. Zrůdy někoho lapily. Přehodil přes sebe peřinu a zacpal si uši. Postel se chvěla a on s ní. Nahoře řinčely řetězy. Cosi zavelelo: „Drž tu svini!“ Potom se ozval řev tak děsivý, že už to Lojzík nevydržel a přidal se k němu.

Na Lojzíkovu oslavu narozenin nepřišlo nikdy tolik lidí, jako dnes. Byl tu mistr Kališ spolu s Veronikou a oplácanou stařenkou, paní Kališovou. Dostavil se i strýc Norman a teta Tippi. Dalších pět lidí, tři muže a dvě ženy, Lojzík neznal a nikdo se ani neměl k tomu, aby mu je představil. Nevšímal si toho, jelikož jej ti ostatní okamžitě obstoupili a jali se mu srdečně blahopřát k sedmým narozeninám. Tak slavnostní den a jenom kvůli němu. Jindy se to odbylo zákuskem a rozlitím horkého vosku po chlapcových dlaních. O to se staral Starej. Pak dostal Lojzík zabalenou hračku, kterou podle rodinných pravidel sice směl rozbalit, ale hrát si s ní mohl až sedm dní po narozeninách. Do té doby byla vystavena na kuchyňské polici, vysoko z dosahu Lojzíkových nenechavých rukou. Dávala ji tam Stará, kdežto Starej hračku chlapci předal. Všechny narozeniny se moc povedly, ale tyhle byly vážně velkolepé. Dospělí Lojzíka štípali do tváří, cuchali mu vlasy, zazpívali narozeninovou píseň a Veronika mu znovu udělala koníčky. A pak ještě jednou. Rachota přísným okem prohlédl všechna zúčastněná chodidla a mohlo se začít jíst. Přítomní usedli kolem jídelního stolu a Stará postavila talíře s hostinou na černý ubrus. Tři muži a dvě ženy stáli nehybní u dveří, přičemž sledovali scénu přivřenýma očima. Lojzík se k nim na židli otočil a vesele zamával. Jako na povel se zvedlo pět dlaní k pozdravu. K velkolepému dni patřil i velkolepý dort. Lojzík sfoukl hořící svíčky a přítomní zatleskali. Tentokrát seděla u stolu překvapivě i Stará. Krmila se dortem jako ostatní. Brzy se jim koutky ústy zaplnily sladkým krémem a z ucpaných děr padaly kousky nespolykaných soust zpátky do talířů. Takto se tenkrát hodovalo u Rachotů, do sytosti. Po tomto hlavním jídle Rachota přinesl dezert, jenž sestával z polosyrové, naporcované lišky s osrstěnou hlavou (ta byla na samostatném tácu, jako bonus), jelikož odsud se kůže nestahovala, a opečených plátků brambor. Při pohledu na dezert se mistr Kališ rozechvěl vzrušením a strýc Norman zaúpěl.

„Taková sláva!“ zvolala paní Kališová, zatímco Veronika povytahovala flirtovně obočí a škubala koutkem úst směrem k Rachotovi, který z dívky neměl chvilku klidu. Teta Tippi políbila Starou krémovými rty na tvář a ta zrudla, jako její vytahané tričko samá díra.

Po dezertu se všichni rozvalili na židlích a strýc Norman si musel povolit páset u kalhot. Starej dlouze, spokojeně říhl a složil paže na prsou.

„A co dárky?“ zeptal se Lojzík nedočkavě. A tu Rachota pravil vážně: „S dárky je konec, synáčku. K této oslavě nepatří. Jsi už dost starý na to, abychom ti dávali nepotřebné hračky. Od teď budeš samostatný. Musíš se o sebe postarat sám.“ Zmatený Lojzík to jaksi nepochopil. Myslel, že tohle budou ty nejlepší narozeniny jeho života a ono se to takhle pokazilo. V ústech pocítil hořkost a v koutcích očí se mu usadily kapky slz.

„To nedostanu ani ponožky?“ nechápal.

„Žádné dárky. Bylo by to zbytečné,“ řekl mistr Kališ a položil kostnatou dlaň na chlapcovo rameno.

„Ale proč?“

„Pssst,“ chlácholila jej Stará, aniž by se naň třeba jen podívala. Aniž by se ho dotkla.

„Proč?“ obrátil Lojzík pozornost ke Starýmu.

„Už jsem řekl. Jsi velký. Od teď závisí vše jen na tobě. Všichni to chápou, jenom ty ne. Zamysli se. Dospělý muž nepotřebuje dárky. Jak řekl ctihodný mistr Kališ, jsou pro něj zbytečné.“ Lojzík sklopil smutně hlavu a propletl prsty v klíně. Starej tleskl a zvolal: „Následuje odpolední spánek. Mám pro všechny připraveno ležení. I v tak slavný den, jakým je ten dnešní, by se mělo odpočívat. Proto vás teď chci všechny pozvat do spánkového pokoje.“ Když domluvil, vstal a ostatní jej namáhavě a roztržitě následovali. Různě se poupravovali, pozapínali si opasky, nebo stírali kapesníky horký pot ze zvlhlých čel.

„Následujte mne,“ zval přítomné Rachota a oni pomalu kráčeli za ním a někteří se na Lojzíka usmáli.

„Já musím taky?“ chtěl vědět.

Rachota otočil své mohutné tělo a řekl: „Dělej, jak myslíš, chlapče. Je to na tobě.“ Dveře do spánkového pokoje se zavřeli a chlapec zůstal sám. Pětice lidí stála u dveří. Byli, jako z kamene.

„Co tu budete dělat?“ zajímalo Lojzíka. Neodpověděli. Jako by tu ani nebyl. Zírali před sebe, kamsi do neurčita.

„Aha.“

Lojzík se vydal za Helenkou.

„To jsou hrozný narozeniny. Vůbec nic jsem nedostal“ vztekal se. Helenka mu smutně naslouchala.

„Jen blbej dort!“

„A byl dobrý?“ zeptala se s nadějí.

„Co?“

„Jestli byl ten dort dobrý.“

„Jo… To jo,“ připustil. „Moc mi chutnal, ale ta liška ne!“

„Věřím,“ kývla Helenka. „Dodnes, když si na tu pachuť vzpomenu, otřesu se hnusem.“

Napřed neřekl nic. Zatínal pěsti a skřípal zuby. Až potom k sobě její slova pustil. Zamračil se a otevřel ústa.

„Ty už jsi tu lišku někdy jedla?“

„Ano.“

„Kdy?“

„Dávno. Hodně dávno.“ Díval se teď na ni s velkým zájmem. Zapomněl na to, co se před chvilkou stalo dole, a vybavil si děsivou noc, jež předcházela tomuto dni.

„Co se tu v noci dělo?“

„Tys to slyšel?“ polekala se.

„Slyšel jsem něco hroznýho, ale už nevím co. Možná se mi to jenom zdálo, ale bylo to hrozně opravdový.“

„Ozvěna minulosti,“ řekla. „Čas od času se to vrací. Vždycky raději odcházím.“

„Někdo tu byl. Někdo moc zlej a naštvanej. Kdo?“

„Dějí se příšerné věci. Tolik příšerných věcí. Nechápu…“

„Co se ti stalo? Kdo vlastně jsi?“

Helenka sklopila hlavu a dovolila tak svým vlasům, aby jí zakryly tvář. Potom pomalu zvedla ruku a roztřeseným prstem ukázala do tmavého rohu místnosti. Lojzík se tím směrem podíval a uvědomil si, že to tmavé místo vůbec nezná. Jako by ho viděl poprvé. Jenže to byl nesmysl. Chodil sem příliš často. Prolezl každou skulinku. Musel ten kout prostě nějakým nedopatřením přehlédnout. Možná se před ním schovával. Nechtěl, aby jej chlapec našel. Když se zadíval pozorněji, všiml si dvou železných kruhů připevněných skobami do zdi. Byly ve stejné výšce nad podlahou, asi tři metry od sebe. Helenka vykonala pomalý krouživý pohyb dlaní a vzduch se náhle zatetelil, jako kdyby se ocitli někde uprostřed horké pouště, až na to, že tady teplota naopak klesla o několik stupňů a Lojzíkovi teď od úst stoupala pára. Jako na filmovém plátně se v koutě objevilo několik lidí. Byl tam i plynový vařič a na něm velký hrnec s vroucí vodou. Chlapec poznal mistra Kališe. Stál s otevřenou knihou v ruce, na sobě dlouhý černý plášť. Mumlal cizí slova, která vyčetl ze stránek a dělal při tom ohavné grimasy. Paní Kališová stála vedle svého muže a vařečkou míchala vodu v hrnci. Byla pouze ve spodním prádle. Její stáří a otylost působily v té chvíli až groteskně a absurdně. Ve tváři měla blažený výraz. Zakláněla hlavu, přičemž se jí zpocené bílé vlasy lepily na holou kůži. Stará ležela na podlaze s nataženou paží, z které právě Starej vytahoval stříkačku. Byla v limbu cobydup. Starej se zvedl a rozepl si kalhoty. Přešel k mladé dívce, velmi podobné Veronice. Tahle však měla krátké vlasy. Byla úplně nahá. Opřená lokty o stůl vystrkovala na Starýho zadek. Kroutila s ním a dotýkala se ho. Teta Tippi sledovala Normana. Nebylo vidět, co ten dělá. Všichni vypadali o pár let mladší, ale byli to oni. Starej byl k dívce přitisknutý zezadu. Třásl boky. Ty pohyby Lojzíkovi připomínali bití, akorát trochu jinak. Starej sténal. Ona křičela.

Lojzík vyděšeně sledoval scénu před sebou. Starej zařval, prohnul záda a hlasitě oddechoval. Potom dívku chytil a odhodil ji stranou. Všechno ze sebe sundal, až byl i on nahý. Norman mu podal cosi dlouhého a lesklého. Starej to od něj přijal a hodil to do hrnce. Pod Helenkou ležela natažená bílá plachta, aby její krev nezašpinila podlahu. Byla připoutaná řetězy k těm železným kruhům ve zdi. Tam, kde obvykle bývá hrudník a břicho, zela obrovská díra. Norman byl celý od krve. Starej mu vysvětloval, že vykonavatelé musí být vždy nazí, jelikož oblečení přece není zadarmo. Oba se tomu smáli. Mistr Kališ dál monotónně odříkával text z knihy, kterou držel. Starej přešel k Helence. Zdálo se, že ještě dýchá. Měla zavřené oči a byla bílá, jako stěna. Starej uchopil sekáč a začal s ním máchat, jako smyslů zbavený.

„Dost!“ křičel Lojzík. „Dost už, to stačí!“ Plakal a schovával si obličej do dlaní. Byl v šoku. Něco tak příšerného ještě neviděl. Byl zpocený a třásl se. Helenka mávla rukou a vzpomínka zmizela.

„Už je to pryč,“ šeptala. Lojzík se po chvilce vzpamatoval. Utřel si nudle a slzy do rukávu košile. Šokovaně zíral na Helenku. Potřeboval nějaké vysvětlení, okamžitě. Měl pocit, že mu rupne hlava. Tak ho bolela. Pořád to měl před očima. To hrůzné, krvavé divadlo.

„Co… bylo?“ koktal.

„Právě jsi viděl své početí a mou smrt. Ta žena dole není tvá matka. Je to pouhá otrokyně tvého otce. Ví, co má říkat, i co má dělat. Je však matkou jiného dítěte. Přišla k němu úplně stejným způsobem, jako ta žena, kterou jsi před chvílí viděl. To je mimochodem tvoje skutečná matka. Teď nejspíš vychovává jiné dítě, které časem dopadne stejně, jako já. Jako ty!“

„Já?“

„Jsi další v řadě. Dnes zemřeš. Všechny jejich děti umírají v den svých sedmých narozenin. Je to pravidlo. Proto je dole ta mladá dívka. Tvůj otec jí vyrobí další dítě a ty při tom zemřeš.“

„Ale proč?“ Lojzík už byl vážně vyděšený.

„Já nevím. Nikdo z nás to neví. Žádné z dětí, které zemřelo jejich rukou, nebo rukou někoho jiného. Nechápeme, proč nám to dělají.“

„Musíš mi pomoct!“

„Nemůžu. Nesmím. Není to v mých silách. Promiň, bratříčku.“

„Co?! Ty jsi moje sestra?“

„Ano,“ usmála se. „Máme stejného otce. Už se těším, až tu budeš se mnou. Nemusíš se bát, nebudeš sám. Všechno ti ukážu. Musíš jen překonat tu bolest. Musíš se tomu postavit. Odsud neutečeš. Mají tam ty své hlídače, jako tehdy. Málem se mi podařilo jim uniknout, ale chytil mě jeden ze strážných.“

„Proč?“

„Všechno má své souvislosti Lojzíku, věř mi. Každý nemůže mít štěstí. Vytáhli jsme si špatnou kartu. Jednou na ty lidi dojde. V jiném světě, víš? Ten oni neznají, i když si myslí, že ano. I tady se může najít někdo, kdo je potrestá, ale to není nic proti tomu, co je čeká potom. Uvidíš sám. Tobě se nic zlého nestane.“

„Umřu!“

„To ano. Musím jít. Nechci se na to dívat. Uvidíme se pak.“ Helenčin obraz rychle blednul.

„Počkej,“ volal Lojzík. „Pomoz mi! Slyšíš?!“

„Nemůžu,“ už ji téměř neslyšel. „Brzo bude dobře, brzo bu…“ A byla pryč. Lojzík osaměl. Nic kolem něj se nepohnulo. Klid. Ticho, jak na pohřbu. Sevřel se mu žaludek. Seděl na své oblíbené židli a třásl se strachy. Nechápal, jak se mohlo všechno takhle pokazit. Rychle vstal a začal bláznivě pobíhat po místnosti. Hledal nějaký úkryt. Brzy však pochopil, že není kam se schovat. Náhle se zezdola ozvalo otevírání dveří a kroky lidí vycházejících ze spánkového pokoje. Tlumené hlasy, hihňání, veselé Normanovo šaškování. Nemělo to cenu. Chlapec vzhlédl k jedinému oknu na půdě. Bylo tak vysoko. Díval se jím na oranžové nebe venku. Potom okno zahalila temnota. To velká stínová ruka sevřela celý Rachotovic dům.

Potom kdosi otevřel dveře od půdy a oni se vyřítili po dřevěných schodech nahoru. Řinčely při tom řetězy, jako ďáblové.