Půda 2.část

přečteno: 639x

tisknout článek

Ležel jsem na zemi s domněním, že ležim posteli. Když se to tak vezme tak byla podlaha stejně tvrdá jako postel. Jenomže pak jsem si prohrábl myšlenky z posledních minut a vzpomněl jsem si na to, co bylo na půdě. Rázem jsem vyskočil z té studené podlahy a podíval sjem se kolem sebe. Chvíli jsem všechno vydejchával, nakonec jsem šel do postele, která už ani moc nesmrděla. Byl jsme rád, že to mám celé za sebou. Rozhodně na půdu už nepůjdu. Aspoň ne teď.

,, Venoušku.. Vstávej.... Venoušku....." Babi se mi vkrádala do snu s Angelinou Jolie. ,, Véno vstávej!!!!" a potřásla se mnou. ,, Proboha co je?!" chvíli jsem si myslel, že se mnou potácí ta postava z půdy nebo co tam bylo, ale když jsem otevřel oči a spatřil babiččin svráštělý obličej, tak mě to rychle přešlo. ,, Jdi na půdu pro košík. Půjdu nakoupit do večerky." babi totiž nikd ynehctěla igelitky a poslední košík se ji nedávno roztrhl. Moc toho nevydržel. ,, N- n- na půdu?" zakoktal jsem. Při slově "půda" mi zamrazilo v zádech. Ta včerejší příhoda mi málem nedala spát a teď tam musím jít zase? ,,Dělej a neštvi mě!" zakřičela na mě babi, když odcházela z pokoje. Někdy mi přijde, že babka tu senilitu jen hraje...

Stál jsem dole pod půdou. Nemohl jsem vylézt nahoru když byli schody po včerejším incidentu zničený. Naneštěstí byli poblíž schůdky. Tak jsem je čapnul a pomalu lezl nahoru. Schůdky nebyli také v tom nejlepším stavu, ale nahoru jsem přece jen vylezl. Na půdu svítilo jen malým kulatým okýnkem. Světlo bylo sice malé, ale taky bylo dost velké na to, aby osvítilo aspoň část této hrůzné místnosti. Konečně jsme byl nahoře. Rozhlídl jsem se kolem sebe. Nikde nikdo. Rychle jsem přeběhl na druhou stranu půdy pro košík a běžel zpátky k poklopu. Jediné, co mě vystrašilo, byla babiččina kočka, která na mě skočila když jsem byl téměř u poklopu. Jinak jsem tutu cestu na půdu přežil celkem bez újmy.

Byla už noc. Babi už spala, a já nemohl usnout. Stále mi vrtala hlavou ta půda. Míchali se ve mě pocity, pocity strachu, zvědavosti.... Co nejvíc zarytej v posteli jsem úplně čekal na to, až zase uslyším ty dunivé rány. A taky uslyšel. Hned poté mi začala i páchnout postel. S obavami jsem sebral baterku a vydal se přes obývák na půdu. Šel jsem pomalu, pomalinku, ale stále sjem se musel ohlížet za sebe, jestli za mnou někdo nejde. Už jsem byl u schůdků, které vedou na půdu. Lezl jsem ještě pomaleji, než kdy předtím. Představa, že tam zase budou ty nohy a ta krev, mě bodala jako tisíce nožů. Jenomže zvědavost vítězila. Už jsem byl skoro nahoře, když vtu se podemnou schůdky zase podlomili. Trochu jsem leknutím zakřičel. Už jsem se naštěstí držel rukama za podlahu na půdě a poklop byl už dávno odendaný. Zapomněl jsem ho při cestě dolů pro košík zavřít. Vydrápal jsme se nahoru. Se schodama jsem upustil ovšem také baterku- takže po světle jsme si mohl nechat jen zdát. Na půdu svítil jen lehký měsíční svit. S hlubokým dechem a silným bušením srdce jsems e podíval do všech koutů půdy. Nic. Když jsem se přesvědčil, že na půdě nic není, tak jsem chtěl jít zase dolů. Zas taková výška to není takže bych to mohl v klídu skočit dolů. Najednou ovšem zase prolítl ten stín kolem okýnka. Málem mi vylezli oči z ďůlků. Šel jsme k okýnku blíž... Abych se podíval, co to bylo...

Znenadání se zavřel poklop. Úplně sám. Já se lekl a běžel k poklopu. Tval jsme ho pryč ale nic nepomáhalo. Začal jsem křičet. ,, Babi!!! Někdo!! Pomoc!!" ale nikdo nic neslyšel. Bylo to divné, při takovýmhle rachotu by se babi normálně vzbudila... Ale nevzbudila. Takže jsem si trošku dobyl vědomosti. Poklop, který byl neznámou sílou zavřen, už nepůjde otevřít! Dobrá, řekl jsem si. Přiběhl jsme k tomu malému okýnku a rozbil jsem ho. Jediné, co se mi do něj vešlo byla moje ruka. Rychle jsem ji prostrčil okýnkem a mával jsem ven. Všichni spali. Nikdo nereagoval. Jen pár psů mi dopovědělo hlasitým štěkáním a vrčením. Podíval jsem se z okna, ale jelikož jsme tím okýnkem nemohl prostrčit hlavu, tak jsme toho moc neviděl. Už jsem zpanikařil. Podemnou to taky dost skřípalo, protože dřevěná podlaha taky zažila svý a při takovýhle tramtadádě mě asi už nemá moc v plánu udržet. To jsem ale nevnímal. Stále jsem přemýšlel, jak utéct. Panika a strach se mě zmocňovali čím dál víc. Ruku jsem měl odřenou od střepů z okýnka. Pak jsem ale přestal. Náhle se vzduch ochladil a po půdě se rozprostřil ostrý zápach. Srdce mi už téměř vyskakovalo z mého těla. Cítil sjem beznaděj. Za mnou jsme slyšel pomalé, plíživé kroky a jakoby na zem kapala nějaká tekutina. Nejspíš to byla krev. Limonáda asi těžko. Pomalu jsem se otáčel abych spatřil to nejhroznější, co jsme v životě viděl- a možná taky poslední. Byla to mladá žena, ale byla celá bílá. Z očí ji tekla krev a měla bílé šaty, které byli poskvrněni krví- měla rozpárané břicho...

S úsměvem se na mě podívala a zeptala se mě: ,, Jak se ti líbím?" a zatočila se. Trošku na mě vystříkla krev a z té rány ji trčel kus střev. ,, Nelíbím?! Nelíbím?! Jemu jsem se vždy líbila!!!" uchopila mě obouma rukama za hlavu. V jejích očích jsem viděl nenávist a zoufalství. Oči mě začali děsně pálit. Ale před sebou jsme už neviděl tu ženu, před sebou jsem viděl jakoby pohled do minulosti. Bylo tam tohle:

Bylo to u nás. Teda přesněji tady v babiččině domě. Nějaká žena a muž se líbali před barákem. Ten muž vypadal jako můj děda- akorát mnohem mladší. Ta žena vypadala jako ten přízrak z půdy. A z domu je sledovala jiná žena- nejspíš moje babi. Ano, byla to moje babi! Akorá ji bylo tak 30, nebo nějak tak. Můj děda a ta žena přišli dovnitř a děda se babi ptá: ,, Tahle žena mi zachránila život. Nemá kam jít.. Nemohla by tu jeden den přespat? Zítra bych ji odvezl domů. Už je skoro večer." Moje babi přikývla. Když ji vedl do pokoje, ve kterém dnes spím já, té mladé ženě říkal: ,, To s tou záchranou života jsme to pěkně vymysleli co?" a odvedl ji do pokoje. Pak nastala noc. Ta mladá žena už spala. Pak přišla moje babi a nožem ji nejprve několikrát bodla. Děda to vše viděl. Babi ji pak odnesla na půdu a tam ji dodělala- rozřízla ji břicho.... Pak byl záběr na den, kdy děda zemřel. To bylo před 3 roky. Byl u rybníka. Řekl: ,, Jdu za tebou, Petro." a skočil do vody. Utopil se. Takže to nebyl omyl!!! On spáchal sebevraždu.

Pak jsem se vrátil do reality. Zase jsem viděl normálně. Předemnou byla ta žena a řekla: ,, Pomsta..." Následně si vyškrábala oči a začala ječet. Já jsem pomalu šel dozadu, jelikož jsme se ji strašně bál a nevěděl jsme, jestli mi chce ublížit či co. Ona šla ale za mnou. Nakonec to ta podlaha nevydržela a propadla se......

Teď vypráví matka Matěje:

Přišli jsme do baráku moji matky. S manželem jsme se celou cestu hádali. Přišli jsme dovnitř a tam jsme viděla tohle: moje matka ležela v koutě s podřezanýma žílama. Z vedlejšího pokoje, kde byl přístup na půdu, se ozývalo: ,, Haló? Babi?! Pomoc!" Ten hlas jsem poznala- by to Matěj. Vešla jsem tam a uviděla jsem ho tam, jak leží na zemi a.... Nemá oči. Na zdi za nim bylo napsáno krví: Pomsta.