Prostě obyčejná upířina


Byla to malá holčička

její naděje se rozplynuly v prach,

nikdo ji nedokázal pochopit,

nikdo nevěděl z čeho má strach.

Pod černýma linkama skrývala svou tvář,

plný temných stínů byl její snář.

V nekonečném labyrintu hledala spřízněnou duši.

Někoho! Kdo ji neviděl je v hrobě.

Přestala věřit každému.

Ale nejvíc sobě.

Každou noc se vkrádal do jejího snu

On-bytost jež nechtěla jmenovat.

Každý večer na něj čekala,

naučila se ho milovat…

 

Stála před starým domem. Dívala se na ztrouchnivělou omítku. Temná noc se jí odrážela v očích. Očích černým jakoby už dávno mrtvých. Měla utéct? Měla křičet? Nemohla. Nemohla se vrátit. Nebylo cesty zpět. Spáchala ten nejhorší hřích ze všech…..zdál se ji ještě krásnější-než včera, kdy žil…..zdál se ji ještě strašnější-než včera, kdy ji zbil. Nechtěla…nechtěla ho zabít-zabila a už to nešlo vrátit. Nemilovala ho, milovala toho jež se ji večer vkrádal do snu, ale ho ne. Byla s ním jen proto že potřebovala oporu.

Rozhodla se. Rychlým krokem vyšla napříč nejbližšímu lesu. Jen odlesk pouliční lampy odrážel její bledou tvář, jen dech chladného zimního větru rozevíval její havraní vlasy. Přemýšlela o svém životě. Proč ji nikdo nedokázal pochopit? Svým vzhledem dívky ďábla se odlišovala od ostatních, od tvorů slepých a hluchých, kteří nepochopí, kteří odsoudí. Byla stále blíže lesu. Už cítila jeho natažené paže. Hledala. Hledala dlouho. Nakonec našla. Strom jež se měl stát svědkem jejích nejtajnějších myšlenek. Chtěla už konečně odehnat to zoufalství a vztek a nechat se položit do obětí smrti.

Najednou jí z jejího činu vytrhlo štěkání psů v nedaleké vesnici. Začínala mít strach. Něco se k ní blížilo. Neuměla to popsat-ale věděla že se to blíží. Měla z toho divný pocit….nepopsatelný, stejný jako při svých snech. Vzadu na krku ucítila chlad, zprudka se otočila ale nikde nic, prázdno. Postavila se a začala rozhlížet, nevěděla co si o tom má myslet. Zavřela očí. Přála si nebýt. Neexistovat. Její pocit se začal stupňovat strach. Věděla že před ní stojí, on-záhadný princ jejího snu….strach se v ní bil s nedočkavostí kterou už nedokázala dál přežívat. Zpomalinka otevírala oči. Stál tam. Muž v černém dlouhém plášti. Byl to on? Neviděla mu do obličeje, ale cosi v ní ji říkalo že je to on. Začal se k ní přibližovat. Už mu viděla do obličeje….krása se v něm rozprostírala s krutostí, připadala si s ním v bezpečí ale zároveň z něj měla neovladatelný strach. Přišel až úplně k ní, cítila jeho vlhký dech na své kůži. Jemně ji zvedl ruku a co nejněžněji políbil. Tvar jeho rtů naznačoval usměv. Pro všechny ostatní by to bylo to nejhorší, ale pro ni to byla nejkrásnější věc. Chtěla mu říct, že ho miluje, ale nedokázala ze sebe vydat ani hlásku, byla jako přikovaná. Chtěla aby tento okamžik už nikdy neskončil. ,,Zítra” vdechl ji do vlasů jemným hlasem. A pak jakoby se rozplynul s tmou. V beznaději se zhroutila na zem. Ale v jejích očích bylo štěstí.

Oblékla si tenké bílé šaty,vypadala jako krásná princezna z pohádky, nezáleželo ji na tom že přichází chladný zimní večer, hřála ji touha. Těšila se na svého tajemného prince. Konečně se začalo stmívat. Vyběhla z domu a s nedočkavostí běžela k tomu místu. Ale ještě tam nebyl.

 

Díval se na ni z poza stromu. Bavilo ho pozorovat jak se utápí v melancholii a nedočkavosti. Už to nedokázal vydržet. Nedokázal se ovládnou. Ta strašlivá touha po ní mu kousek po kousku užírala srdce. Nečekaně rychlým pohybem k ní přiskočil a sevřel jí ve svém kamenném objetí. Vzhlížela na něj jako na temného anděla, svého spasitele, bezcitně chladnokrevného, který ji s vražednou láskou políbil. Vraždil ji polibky ve své pekelné lásce, zkažené ale přesto tak nádherné. V poblouznění ji dělal modřiny na krku ale nevadilo ji to, v tu chvíli by nechala ztratit vše na čem ji kdy záleželo a nechat se jím unést a shořet s ním v pekle hlavně že bude v jeho obětí. Obklopoval ji těmi nejkrásnějšími slovy, nerozuměla jim ale i tak pro ní byla ta nejkrásnější. Už to nemohl dál snést, ten pocit krve, tam, někde uvnitř jí. Nedokázal zkrotit své myšlenky. Tvrdým polibkem se přisál k její kůži na krku. Vyhrkly ji slzy, když na svém krku ucítila jak se jí jeho zuby zařezávají do kůže. Ano už pochopila, kdo je její neznámý. Noční přízrak, krvelačná šelma, upír, který ji jen nevděčně využil….ale co když jí miluje, co když k ní hoří stejnou láskou jako ona k němu! Ta myšlenka ji napomáhala. Ve vší té sžíravé bolesti, se dokázala usmát. Cítil to, věděl že se jí to začíná líbit. Odklonil se od její rány na krku a podíval se na ni svým temným hlubokým pohledem. Její sladká krev pomalu stékala po jeho rtech. Krvavě ji políbil na rty, už nedokázala, nedokázala se hýbat, nedokázala stát…odevzdala se, byla jenom jeho.

 

Den po dni noc po noci, se bezhlavě odevzdávali pohlcující vášni. Zatracení Bohem a milovaní Ďáblem. Přikláněla se do upírova obětí, který jako by chtěl obejmout celý její život. Jen v jeho náručí chtěla zemřít. Byli bezpáteřní a nádherní.

 

 

 

Můj sladký princi
Povstal si z prachu prokleté země
Patřil si hlíně jejich hrobů
Ale vůbec ne mě
Propadla jsem temnotě pod vlajkou tvé moci
Klaněl ses mi jako slunci
A já tobě jako tmavé noci
Můj sladký princi
Moc brzo si pochopil že jsem tvá zkáza
Že jsem původce tvých příčin
Byl si pod křídly mých stínů
A nevěděl si co s tím
Můj sladký princi
Patříme k sobě jako střepy
Našich srdcí bez citu
Byl jsi proklet ďáblem
Jak v nějakém starém mýtu
Zakusuješ se do hrdel mých žil
A saješ z nich krev
Si jako krvavá šelma
Jejíž stín je na mých zdech
Můj sladký princi
Uctívám život a volám smrt
Jsem jako pod tvou kletbou
Tak proč mě už nemiluješ?
Proč nechceš být se mnou?

 

 

 

 

Skoro utopená ve svých slzách bloudila osamělými uličkami. Dívala se ne měsíc, který až neskutečně jasně svítil. Vzhlížela k němu jakoby k ní promlouval. Jakoby viděl všechnu tu bolest v jejích očích. Jakoby od něj chtěla slyšet všechny odpovědi. Proč ji už nechce?! Už ji snad nemiluje?! Samozřejmě, čekala od něho nadlidskou lásku. Byla snad tak hloupá, že nepoznala jak nevděčně ji využívá. Využil ji ke svému potěšení, svému zvrácenému hříchu. Ale ona ho milovala, tak proč?!. Nemohla to vědět. Nemohla vědět co se mu v té samé chvíli honí hlavou. Nechtěl od ní lásku, chtěl víc. Chtěl ji ochraňovat ale přitom ji ničil. Chtěl aby se kvůli němu usmívala, chtěl aby kvůli němu plakala. Ale bál se toho co příjde. S každým kousnutím. S každým políbením. Věděl to, věděl to už dávno, ale nechtěl si to připouštět. Tahal ji sebou dolů, do hlubin zapomnění. Musel to ukončit, zabil by jí. A pak by zabil sebe.

 

Nechtěla. Nechtěla věřit, nechtěla znát. Chtěla zapomenout. Na něj. Upíra jež ji vstoupil do života a celý ho zničil. To on ji přinutil dělat věci, které ji jsou proti srsti. Zničil její naděje a její touhu. Už nikdy. Nikdy nikomu nebude věřit, už nikdy ji nikdo neobejme, nebude ji říkat krásná slova, drtit kosti v obětí, ani zraňovat polibky. Ne. Skončí se vším. Usne a už se neprobudí. Vždyť ji už tady nic nedrží.

 

Z jejího přemýšlení ji vytrhl pohled na místní hřbitov. Nevěděla kolik je hodin ani jak dlouho už bloudí. Teď pro ni existovalo jen to místo- tajemné a nádherné. Šla k hlavní bráně ale ta byla už zavřená, samozřejmě že byla zavřená, bylo už pěkně po půlnoci. To ji ale neodradilo. Měla štěstí že hřbitovní plot nebyl moc vysoký a tak se lehkým pohybem přes něj přehoupla. Procházela se po opuštěném místě, byla v té nejstarší části hřbitova. Dívala se na stolet staré náhrobky, uchvacovaly jí a nevěděla proč. Něco tajemného, něco strašlivého. Zadívala se na obrovský kříž, přišla a klekla si pod něj. Vytáhla z kapsy malou ostrou věc. Střep. Začala si jím přejíždět po zápěstí až do té doby než se objevila krev. Pomalu se nechávala unášet smrtí. Najednou její vražedné snění přerušil. On. Ten kterého nenáviděla a milovala. Byla už slabá na cokoliv, na hýbání se, na mluvení. V nečekaném zoufalství a se slzama v očích ji objal a co neněžněji políbil na rty. Jak to mohl dopustit. Nechtěl ji ublížit ale přitom ji zabil. Nechápal, nevěděl co má dělat. Tohle nechtěl nemíří se s tím. Chladne, umírá mu v rukách. A on je tak bezmocný. Najednou, jako rána to lehké promluvení zaznělo.Řekla to, čemu se vyhýbal, čeho se nejvíc bál.,,Udělej ze mě to čím jsi ty, splň mi to z čeho mám strach“.Ta slova jako vyrytá z anděla. Nejraději by toho anděla zabil. Jen aby tohle nemusel slyšet. Ale už se stalo. Věděl že když to udělá nadosmrti bude litovat, zohaví její krásné bílé tělo a udělá z něj noční krvelačnou stvůru. Ne! To nemůže! Nechce! Už dýchala nestále, slabě, s posledních sil. Podíval se do jejích skélných očí. V nich viděl znovu tu prosbu, tu děsivou prosbu jakoby říkaly ,,Chci s tebou sdílet temnotu, tvé utrpení tvůj hrob“. Už to nemohl snést. Udělá to. Zachrání ji ale přitom ji zatratí. Kousl si do zápěstí a nechal jeho krev stékat po jejích rtech. Cítil to, jakoby křičely tisíce dětí.Usnula navždy. Už neožije. Stává se z ní přízrak, noční tvor, upír. Bytost krásnější než cokoli na světě.

Sdílejte článek

11 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Allegor 19 listopadu 2009 v 02:41

     No, těch 15 let z toho dýchá a přesně to nesnáším, ale vzhledem k tomu, že na rovinu přiznáváš, kdy jsi to psala a že dneska už bys tvořila jinak, tak je mi to kupodivu i vcelku sympatické. Je vidět, že nějaký talent máš, hlavně co se týče básní, tam se objevují občas už skutečně básnické pasáže, což v patnácti letech není zrovna zvykem. Samozřejmě by stálo za to zpestřit slovní zásobu, víc přemýšlet nad rytmem, doladit rýmy a spoustu dalších aspektů, ale základ to je slibný. Celkem by mě zajímalo, co píšeš teď za poezii:)

Nový komentář