,, Co jsi měla k snídani?“

,, Tatarák.“ Ozvalo se z obýváku.

,, To si někdo žere…“ 

Mrkváč to pronesl více méně pro sebe a při pohledu do prázdné, líně bzučící lednice mu zakručelo v žaludku.  Moc na výběr tam nebylo.  Dvě žluté krabičky filmů  Kodak a taky zlatá konzerva sardinek. V přihrádce  stálo ve stojánku pět vajec  a  hned vedle láhev kečupu.  Spodní  šuplíky byly přeplněné zeleninou všeho druhu a uprostřed  jedné prázdné poličky stála  smetana na šlehání.  Konec  exkurze.

Takže pro dnešek zase půst. V kredenci našel téměř poloprázdnou krabici od sucharů, která tam ležela už rok. Byla tam od té doby, kdy měl čtrnáct dní střevní chřipku a nic kromě sucharů nepřipadalo v úvahu. Měl trochu pocit, jako kdyby se snažil rozkousnout betonovou destičku.  Nakonec  i krabice se suchary opsala svižný oblouk a zakotvila v koši na odpadky.

Cestou do obýváku si odskočil na malou stranu a pak se ještě chvilku zastavil před šmouhatým zrcadlem, aby zkontroloval  svůj biceps,  jestli se přes noc náhodou nezmenšil nebo taky jestli mu stále sluší to drsňácké tetování  lebky s černým baretem, které si nechal udělat v kriminálu. Ani jedno ani druhé nezaznamenalo v jeho tmavých očích žádných změn.  Biceps byl pořád stejně( velký)? A Lebka se dál tvářila tak morbidně…

,, A co jako budu mít k žrádlu?“ Podrbal se v rozkroku svých vyšisovaných džínsů s dírou na koleni a usednul do koženého křesla. Vlastně buran by řekl, že se tam rozvalil, jak to prase.  Kikina seděla shrbená na pohovce. Rezaté vlasy spuštěné podél ramen a smaragdově zelené oči se pilně soustředily na tahy stětečkem zeleného laku.  Ona si v klidu lakovala nehty na nohou a on umíral hlady. Na sobě měla jen spodní prádlo a v koutku úst jí dýmila cigareta s dlouhým, ohnutým popelem.

Její vlastní jméno bylo Daniela, ale kamarádky jí už od školy říkaly Kikino. Mrkváč vlastně taky. Danielo jí říkal jen v posteli nebo když ho zrovna srala, přesně jako teď. On se jmenoval Karel, ale už od dětství mu všichni říkali Mrkváč. Už ani nevěděl proč? Prostě to byl Mrkváč a Kikina mu tak říkala pořád. V posteli i když jí zrovna sral, jako teď…  Jinak ho ale stále milovala. Seznámili se v nemocnici, kdysi dávno,  kam přivezli Mrkváče po přestřelce a ona tam pracovala jako  sestra.  Tehdy jí slíbil, že už si nikdy na zbraň nesáhne.  Byl to poslední slib, jenž od té doby splnil.

Tenkrát jí ještě říkal andílku, ale dneska jí tak řekne jen když  ho chce vykouřit nebo prachy.  Byli oba dva stejně staří. Krásných dvacet osm na krku a taky byli oba dva Kozorozi. Osud jim prostě předurčil společnou lásku.  Kikina jeden čas moc ujížděla na koksu, takže vypadala tak na pětatřicet. Naštěstí toho ale nechala a teď už je několik let čistá. Hotový andílek.

,, Zaplatila jsi složenky?“ 

,, Jo!“  Trochu napruženě.

,, Celý dny jsi doma. To nemůžeš alespoň nakoupit?“

,,  Nemám peníze. Málo se staráš.“

,,  Co to kecáš? Dával jsem ti dva tisíce a lednice je prázdná.“

,, Potřebovala jsem nový kozačky.“

,, To si děláš prdel?“

Dva tisíce za boty bylo dost. Mrkváč občas trpěl záchvaty afektu. Zrovna teď mu ve spáncích tepala vroucí krev.  Ta pitomá kráva utratila dva tisíce za kozačky. On nemá co jíst a ona se v klidu lakuje. Jako kdyby se nechumelilo. Měl chuť jí párkrát proplesknout,  jako za starých časů, ale od doby, kdy přestala s fetem jí přísahal, že už na ní nikdy nevstáhne ruku.  Ale dva litry za posraný boty byl velkej hřích. Aby nějak zaměstnal nervózní ruce zapálil si cigaretu. Taky poslední. Krabičku vzteky zmuchlal a odhodil na podlahu, kde už se válela polyesterová krabice s logem čínské restaurace.  

,,  Seber tu krabičku!“

,, Co prosím?“  Připálil si cigaretu.

,, Jsi snad retard? Koukej sebrat tu krabičku. V kuchyni je totiž taková plastová bedna. Jmenuje se koš na O-d-p-a-d-k-y.! Už mě do hajzlu nebaví po tobě neustále něco uklízet! To je pořád něco! Ponožky! Vajgly po celém bytě! Kolikrát už jsem ti říkala, že v posteli hulit nebudeš. Tisíkrát? A když se jdeš vychcat, tak to pak po sobě spláchni a dej dolů prkýnko! Je to ho snad moc?!“

,, Zavři…pusu. Začínáš mě srát.“

,, Ty už mě začínáš srát. Pořád jen samé sliby a kulový z toho. Chtěla jsem jen takovou maličkost. Opravit podělanou kliku na dveřích! Ani toho nejsi schopnej! A co ten zájezd do Paříže, co mi slibuješ už pět let?“  Na všechno sereš. Příjdeš akorát, když chceš sex.  A hrozně tě žere, že si chci jednou v životě udělat radost a koupím si boty! Jako kdybych ti nikdy nic nekoupila! Chudáčku!“

,, Přestaň! Už na tom pracuju. Do toho Španělska pojedeme. Jen co seženu prachy!“

,, Pane bože!  Vždyť ty ani nevíš, kde vůbec ta Paříž je?“  Rozhodila vztekle rukama.

,, Slečna chytrá se ozvala! Tak promiň, že nejsem tak sečtělej v zeměpisu!“

,, Tohle jsou ale všeobecný znalosti ,Mrkváči!“

,, Neser! Už jsi zase chytrá?“ Plácnul dlaní do stolku.

,,  Na rozdíl od tebe, broučku. Jsem alespoň dokončila školu a moc dobře vím, kde je Paříž.“

A takhle se dokázali hádat celé hodiny. Někdy i celý večer. Tentokrát  to odneslo těžítko a sádrová soška vnadné indiánky. Ale ještě před tím, než se se stihla rozpoutat pořádná válka Roseových, všechno se nějak zvrtlo a oba dva se octli v pevném objetí  v ložnici a spokojeně oddychovali. Mrkváč si zapálil další cigaretu a Kikina si ještě s hlavou v oblacích užívala poslední doušky odcházejícího orgasmu.  Bylo to další krásné  květnové ráno.

Ona ještě polehávala  tak, jak jí pán bůh stvořil a v ruce držela pohlednici na které byla vyobrazená Eiffelova věž ve vší své kráse nočního zrcadlení.  Musí to být nádhera, stát tam nahoře ruku v ruce s někým koho milujete a celý svět vám leží u nohou.  Jenže občas si nebyla tak jistá, jestli je Mrkváč ten pravý s kým by tam chtěla být. Dokonce i její matka jí několikrát varovala, aby se od něho držela dál. Vlastně on je ten důvod, proč se s matkou už nenavštevují.   A když  se jednou matka odhodlala poctít  dceru a zeťe návštěvou, bylo to v době, kdy měl on toulavou a celé dny nepřišel  domů.  A tohle byla poslední kapka. Místo toho, aby viděla, jak je její malá holčička šťastná, musela jí sledovat, jak tři dni pláče s hlavou na jejím rameni. 

A potom  se Mrkváč  obléknul, políbil Kikynu na tvář a odešel.  Když se během odchodu zeptala, kam zase jde, láskyplně se usmál a odpověděl, že jde sehnat peníze.  A ona byla šťastná. Byla moc šťastná, že konečně pojedou spolu do Paříže.  A potom následovala  každodenní rutina.  Umýt nádobí, uklidit celý byt a nakoupit věci na dobrou večeři.  Při svých toulkách městem potkala kamarádku a nakonec společně zabloudili do dámského oddělení,  kde si Kikina koupila  erotické spodní prádélko a nakonec se ještě zastavila ve vinárně pro lahvinku modrého Portugalu, ročník  2005.

Hodiny na zdi ukazovaly šest  hodin přesně. Touhle dobou se  Mrkváč vracel z práce. Večeře už byla hotová, jen maso v troubě se ještě dodělávalo do zlatova.  Kikina byla jako na trní. Pobíhala nervózně od okna ke sporáku. Jen aby vše stihla.  Dnes byl totiž vyjímečný den.  S obrovskou pečlivostí prostřela stůl, vložila do radia CD s největšími Italskými trháky a šla konečně přichystat sama sebe. 

Příprava v koupelně před zrcadlem  jí zabrala nejvíce času.  Když už byla nalíčená, musela svému odrazu v zrcadle zatleskat,  vyndala z tašky nové francouzské kalhotky a podprsenku.  Nakonec si na sebe oblékla  kratičkou sukýnku  a  dámskou  košili s proklatě  velkým výstřihem.  A  nakonec  vše zakončila svůdným  úsměvem do zrcadla a sama sobě nahlas přiznala, že je prostě kočka.

A tak, když už si byla jistá, že je vše přesně tak, jak má být, usedla na pohovku.  Přehodila si nožku přes nožku a přemýšlela,  čím by tak Mrkváče ještě okouzlila. Přemýšlela a čekala.  Hlavně čekala.  Ručička hodinek  se už dvakrát obtočila kolem své osy. Italské hity už běžely asi po desáté dokola a Kikina začínala poněkud těžce oddechovat a bedlivě zírala směrem ke dveřím.  Její  zelené prstíky nervózně bubnovaly do polštáře a zuby nekompromisně drtily spodní ret.  Ale Mrkváč nikde. Ani jí nezavolal. 

A pak zachrastil  klíč v zámku. Byl to on.  Jako vždycky ze sebe skopnul boty uprostřed verandy.  Bundu  pohodil na botník a pokračoval dál.  Když přišel mezi dveře, hluboce se nadechoval, jako kdyby chtěl něco říct. Ale když spatřil Kikynu a taky všechny ty věci kolem jako kdyby oněmněl.

,, Kde si byl?“ 

,,  Co blbneš?“  Zeptal se jí.

,,  Copak ty nevíš, co je dneska za den?“ Opáčila.

A než stačil odpovědět, do zad mu vrazil vyholenej pořez v seprané bundě a kolem krku mu vysela šála v barvách Sparty Praha.  Mrkváč úlekem škytnul.  Kikina už dávno poznala, že je tak trochu společensky unavenej. 

,,  Dávej pozor vole!“  Napomenul ho . 

Plešoun  si  udiveně prohlédnul Kikynu, jak sedí v sukýnce a  vysokých podpadkách na pohovce.  Dlouze hvízdnul a pak  jeho medvědí dlaň přistála na Mrkváčově rameni. 

,,  Tak tohle je ta nejluxusnější rajda.“  A jeho rudě zalité, prasečí oči se rozzářily štěstím.

,,  Drž hubu! To je moje holka!“ 

,,  Si říkal, že objednáš děvky, tak jsem myslel…“

,, Jo tak děvky?… Děvky!“  Utnula rozzuřeně tlusťocha.

,,  Nezlob se Kiky… Tohle je Čenda. Jsme se malonko picli no. Na fotbale. No. Škyt!“

,,  Cau. Hele  a sorry za tu rajdu… Nemáš něco k pití?“  

Kikina  s sebou prudce trhla a pak vykouzlila ten nejfalešnější úsměv na světě.  Mrkváč okamžitě poznal, že je zle.

,,  Víš, co je dneska za den?“  Hlas už jí malonko přeskočil do fistulky a pak pevně sevřela mezi dlaně polštářek. Vlastně ho začala vzteky drtit.  Mrkváč se chvilku tvářil, jako že vůbec nerozumí, na co se ptá.  A pak se zase chvilku tvářil, jako že hodně přemýšlí a na konec jen pokrčil rameny. 

,, Takže ty nevíš?“

,, Promiň brouku, kdyby jsi mě zabila, tak si prostě nevzpomenu.“ 

A pak Mrkváče zasáhnul do břicha letící polštářek a ona začla hystericky vyvádět.

,, Fajn! Tak já ti to povím. Dneska máme výročí ty idiote!“ 

Mrkváč jen tak tak uhnul před letícím ovladačem.  Čenda se otočil na podpadku a zmizel za dveřmi. On dál stál mezi dveřma a opileckým pohledem tiše zíral, jak Kikinu popadnul záchvat šílenství. Celá se třásla a bušila pěstma do zdi a přitom drmolila něco o debilní krávě. Snad tím nemyslela sebe? Pomyslel si Mrkváč a pak se vydal směrem k ní. Ona stála zády k němu. Dlaněmi se opírala o zeď. Vlasy jí vysely podél ramen a hrůzostrašně vzlykala.  Mrkváč jí prsty opatrně pohladil po hlavě.  Plácla ho přes ruku. 

,, Tak já celej den lítám jako kráva abych připravila hezký večer  a  ty?“

,, Víš, že ti to ale sluší.“ 

,, Cože?“  Pomalu se na něho otočila. ,, Co jsi to říkal?“ Přestala plakat.

,, Říkám, že ti to moc sluší a je mi to líto.“

,,  Líto?!“ Rozčílila se Kikina.

 Její pěst se zřetelným  švihnutím zastavila o jeho nos.  A další rána mlaskla s chirurgickou přesností  do oblasti žaludku. Mrkváč silně zachrmlal. Oči měl ještě zalité slzami a probral se až když těžce dopadnul na zadek.  A pak se překulil na bok a vyklopil na chundelatý koberec  paprikovou klobásu, kterou si koupil na fotbale. 

Kikina ho sledovala  znechuceným pohledem. I jí se chtělo zvracet.  Nejvíc  jí ale vadilo, že to bude nakonec  ona, kdo to bude muset všechno  uklízet. Tělem jí projela další vlna vzteku.  Ve spáncích jí silně tepalo.  To hovado zeblilo koberec, který dostala od maminky.  ,, Tak tobě je to líto?“  Rozeběhla se na něj.  On si zrovna otíral do rukávu pozvracenou bradu.  Nakopla ho špičkou boty do ramene.

,, Ty jsi žešílela!“ Svíjel se bolestí. 

,, Naopak.  Právě teď  jsem  dostala rozum!“  A pekelně se zachichotala.

A pak ho jen tak překročila a odešla  pryč.  Mrkváč byl vyřízenej. Slyšel, jak za sebou práskla dveřmi .  Kikina byla pryč celou noc.  Vrátila se až pozdě ráno.  On jí viděl z okna, jak vystupuje z cizího auta.  Za nedlouho  uslyšel  klapot jejích bot.  Seděl  rozvalenej na pohovce.  Na nose si držel balení  čínský směsi a tupě civěl do prázdna. 

Kikina se objevila ve dveřích.  Vypadala strašně. Jako někdo, kdo celou noc nespal.  Mrkváč měl spousty otázek.  Vlastně měl v úmyslu zbít jí jako koně, ale najednou ho to přešlo. Vlastně už dávno se na ní přestal zlobit. Kikina se svlékla mezi dveřma  do spodního prádla a klátivou chůzí zapadla do ložnice.  Ještě slyšel, jak za sebou zamkla. 

A  pak z té ložnice nevyšla celé dva dny.  Byla tam zabedněná jako krtek. Vždycky si jen odskočila na toaletu a pak zase rychle zpět.  Nepromluvila s ním ani slovo. Několikrát se jí snažil na chodbě zdržet a promluvit si, ale pokaždé ho doslova oběhla a zaklapla za sebou dveře.  Stál tam celé hodiny. Klepal a omlouval se.  Ale uvnitř bylo  naprosté ticho. 

Otevřela až začátkem třetího dne.  Mrkváč uklidil celý byt. Bylo to poprvé, kdy udělal něco podobného. Uvařil jídlo,  vydrhnul pozvracený koberec a koupil jí tucet rudých růží. A pak znovu zaklepal na dveře a kleknul  si na kolena.  Prosil jí. Bylo mu to nesmírně proti srsti. On totiž nikdy holku neprosil.  Byla to pro něj ta největší potupa,  ale miloval jí.

,,  Otevři  miláčku. Já se nezlobím.  Mám pro tebe překvapení.  Opravdu.“ 

 A ona skutečně otevřela.

,,  Překvapení?“  Zeptala se.

 Mrkváč  pohotově sáhnul do kapsy a podal jí účet za zaplacený výkend v Paříži. A pak jí taky okamžitě dal kytky. Ona k nim dlouze přivoněla. 

,,  Miluji tě.  Jsi jediná žena mého života. Nedokážu bez tebe žít.“  

,, To je od tebe hezké. Miláčku… Můžu ti taky něco říct?“

,, Poslouchám tě lásko.“ 

,, Víš… Nejspíš si to zapomněl, ale já nesnáším růže. Takže si je strč do zadku!“

On nemohl věřit vlastním uším. Ona po něm hodila kytici a znovu za sebou zabouchla.  Klečel na kolenou a tupě zíral do dýhovaných dveří.  Ale ne  dlouho.  Chvilku zapřemýšlel.  Potom se sebral a odešel  na chodbu  tohohle zapadlýho činžáku a jeho  zrak spočinul na skleněné skřínce.  Byla to požární  skříňka  a zevnitř té truhly se na něho tetelila sekyra…

,, Takže počítám do tří.  A jestli neotevřeš. Checheche.“  Ozvalo se skrze dveře. 

Kikina ležela na posteli.  Zády ke dveřím.  V uších měla nasazená sluchátka a listovala si v dámském časopise.  Neměla sebemenší  představu o tom,  co se právě odehrává za jejími zády. 

,, Ke mě se takhle chovat nebudeš! Nebo mi chceš říct, že mě po tom všem nedokážeš odpustit? Už jsi zapomněla?!“  Potěžkal si v rukou sekyru a vyčkával na její odpověď.

,, Jestli mě  miluješ Danielo, tak otevři! Copak už si nepamatuješ, co všechno jsi mi dlužná?! Ale já ti to nechci vyčítat! Dělal jsem to rád! Otevři lásko!“

,,  Ty moc dobře víš, co jsme zač! Udělal jsem to jen kvůli tobě! Nejspíš, už ti nejsem dost dobrej!“

KŘACH! Čepel prolétla dveřmi jako nic.

,, Varoval  jsem tě!“ 

KŘACH!

Ve dveřích  zůstaly čtyři záseky.  Ten pátý  roštípnul  kování kliky. A když konečně vypáčil zaseknutou čepel, tvrdým kopem  rozrazil  dveře.   ,,  Zlato, jsem  doma!“  Zamával zuřivě  sekyrou ze strany na stranu.  Kikina se otočila. Strachy vytřeštila oči. Doslova si vyškubla z uší sluchátka.  Mrkváč  napřáhnul.  Ona zaječela a skulila se z postele na zem.  Čepel se zakousla do matrace  a do zduchu se vznesl  obláček peří. 

,,  Ty jsi se zbláznil!“

,,  Co si o sobě myslíš, ty namyšlená huso!?“

,,  Huso?“ Opáčila vztekle.

,,  Krávo!“ 

,,  Óóóó!“ 

Kikina  se natáhla po nočním stolku, kde ležel mobilní telefón.  ,, Zavolám policii!“  Mrkváč znovu pozdvihnul sekyru  nad hlavu. Tentokrát pořádně.  Kikina akorát vymačkávala 158. Ještě jednou jí varoval, aby položila ten mobil, ale ona to neudělala.  V zelených panenkách se zatřpytily slzy. A on švihnul.  Vzduchem se prohnalo duté prasknutí.  Mobilní telefón  opsal dlouhý oblouk a na čerstvě vymalované stěně přistál rudý šlinc…

Crrr!  Crrr! Crrr! Domovní  zvonek. 

Mrkváč otevřel dveře.  Hluboce oddychoval.  Za nimi stála stará Jeřábková, jenž bydlela hned naproti.  Znáte to. Staletá  důchodkyně, co neustále vykukuje z okna nebo postává na chodníku před domem a všechny kolem sebe ráda moralizuje, protože ona ví všechno a vidí všechno.  Mrkváč byl nejednou kvůli tý bábě na městský radnici, kde ho na rudém koberečku stavěl pan radní do latě. 

,, Paní Jeřábková.“

,,  Už zase!“ Započala poněkud zhurta.

,,  Už se zase hádáte! Kdo to má pořád poslouchat! Jsem stará a chci si tu v klidu dožít!“ 

,, Omlouvám se.  Paní Jeřábková. Už se to nestane.“

,, To já znám! Jako vždycky! Ale já to takhle nenechám. Budu si stěžovat! Na radnici!“

Bába se tak rozčílila až celá sbělala. Třásla se vzteky jako osika. Křičela na celou chodbu, protože byla hluchá jako tetřev. A mlela a mlela. Protéza jí přeskakovala sem a tam a pořád mlela a mlela. Tentokrát už to ani on nevydržel.  A ke všemu páchla stuchlinou a potem.  No řekněte, kterej debil by v létě nosil sněhule? No přeci stará Jeřábková. A kterej debil by v dnešní  době vyvěšoval prvního máje do okna sovětskou vlajku?… Ta stará rachotina měla už nejmíň třikrát přetočenej tachometr. Byla tu na obtíž. Když jí zamorduje, udělá vlastně dobrej skutek a všem lidem v tomhle baráku ulehčí život.  Smlouvu s ďáblem  už stejně podepsal, takže to bude jen kapička do moře. 

A bábě pořád jela huba o sto šest. Protéza jí v hubě klapala jako pominutá. Klapy, klapy klap! A když mu začala vyhrožovat, že zavolá policajty a to neprodleně, protože prý bije svojí družku, jeho ruce automaticky sevřely bábu pod krkem a ona konečně zmlkla. Zatáhnul jí dovnitř a praštil s ní o zem.  Jeřábková  rázem ztratila řeč.  Mrkváč  zamknul dveře a klíč si schoval do kapsy.

Bába ležela nehnutě na podlaze. Nejspíš šokem omdlela.  Mrkváč si odskočil do ložnice. Kikina seděla na stejném místě.  Vlasy měla krví přilepené k čelu. Zelené oči ze  široka otevřené, smutně hleděly kamsi.  Zapřel se nohou o její rameno a jedním škubnutím vypáčil sekyru z rozštíplé lebky.  Dlouze to mlasklo.  Jedním tahem setřel z čepele zbytky mozku.  Papírovým kapesníčkem.  Byla zase jako nová. Dokonce tak, že se v ní viděl.  A pak se vrátil zpátky.

Jeřábková  zrovna zvedala své obtloustlé tělo zabalené v ušmudlané zástěře.  Když spatřila Mrkváče ze sekyrou v ruce, začla pištět jako krysa.  Pištět a řvát na celý kolo. On přidal do kroku.  Jeřábková počala oschlou rukou sběsile lomcovat klikou a když zjistila, že jsou dveře zamčené, řvala jako siréna.  Jenomže touhle dobou byli ještě všichni v práci. Byl tu jen on a ona.  A tak křičela až se zalkla. Ale ještě než jí stihnul vrazit sekyru mezi lopatky, bába se našponovala jako pravítko a sesunula se hubou k podlaze.  Nastalo dlouhý ticho. Asi jí trefil šlak. A on dostal obrovskou chuť na pivo…

Vrátil se až za tři dny. Už v předsíňi ho praštila do nosu exotická vůně vonných tyčinek.  Nedůvěřivě se rozhlížel kolem sebe.  Byl ještě lehce pod vlivem  destilátů. Opatrně pokračoval dál. Z obývacího pokoje byla slyšet hudba. Romantická. Otevřel dveře.  Stůl byl čerstvě prostřený. Na něm byli dva talíře, plápolající svíčky a v kbelíku s ledem zelá orosená láhev šampaňského.  Pomalu usednul za stůl.  Za chvilku se z kuchyně ozval klapot podpadků.  Kikina.

A byla ještě hezčí, než kdy jindy.  Měla nový účes a na sobě latexový komplet, kterej byl v kombinaci se zrzavými vlasy neskutečně sexy. Vlastně celá byla daleko přitažlivější, než kdy jindy.  Věnovala mu lásky plný úsměv. Jako kdyby se zrovna vrátil z měsíční, služební cesty.  On vždycky poznal, když na něho hrála divadélko, ale tentokrát z její aury nezářilo nic, z čeho by měl mít strach.

,, Ty už jsi doma. Miláčku?“  Došla až k němu. Usedla vedle něho. Ladně si přehodila nožku přes nožku a tvářila se velmi zvědavě.

,, Co to na mě zkoušíš?“ 

,, Co bych měla zkoušet, jen si myslím, že už toho bylo dost ne?“  Něžný úsměv. 

,, Souhlasím.“  Ale moc důvěřivě se netvářil. 

Za to ona oplívala dobrou náladou až to hezké nebylo.  Krom toho, že měl chuť si jí vzít hned teď a tady se taky nesmírně bál, jen se k ní přiblížit. Kikina otevřela šampaňské. Nemohl si nevšimnout, jak se jí od čela táhne bledá jizva, která se ztrácela ve vlasech.  Ale on věděl, že pokračuje dál. Hodně dál. Na barovém půltu dýmily tyčinky sladce omamující aroma.  Byla to jediná zvláštnost, které si všiml.  Za žádnou cenu té potvoře nevěřil. 

Kikina ho pohladila po vlasech a pak donesla slavnostně ozdobené talíře. Byl to bažant na víně se zeleninou.  Tohle jídlo neměl…spousty let.  Kikina si dala záležet na každém detailu. Byla tajemná a hříšně svůdná jako když se tenkrát poznali.  I když měl nutkání se do své porce s obrovskou chutí zakousnout, neudělal to.  Jen sledoval, jak Kikina lahodně olizuje kostičky.  Důvěřoval jen šampusu, protože to byla jediná věc, kterou otevřela před jeho zrakem.

Měl spousty otázek. Ne, nějak důležitých, ale přesto měl. A ona mu je jednu po druhé zodpověděla. Ten její zkurvenej klid ho zatraceně vyváděl z míry. Potom všem, co jí udělal, s ním teď  laškuje a dělá mu nemravný návrhy. Za jiných okolností, by to byla docela jiná hudba. Ale scénka se sekyrou, která se mu přehrávala v hlavě kdykoliv se jí podíval do očí, do tohohle rozhodně nepatřila. Co asi měla za luben?  Bažanta nechal bažantem a radši si dolil další sklenici.  Stále byl ale ve střehu. 

,, Ty nebudeš jíst?“

,, Ne. Nemám hlad.“

,, Dobře.“   Dala mu něžný polibek na tvář. Tělem mu projela obrovská slast.

Kikina sbalila talíře a odnesla je do kuchyně. Mrkváč  očima bedlivě prozkoumával celou místnost. Kousek po kousku. Nikde nebylo nic, co by věštilo zradu. Zvláštní. Tohle totiž nebyl její styl. A pak se jeho zrak zastavil na sekeře.  Byla položená na obývací stěně. Její čepel se pod září bodovek leskla jako zrcadlo.  Přeci tu nebude jen tak sedět a čekat až se vrátí z kuchyně a v rukou bude držet třeba brokovnici a rozstřílí ho na kusy.

Nebude čekat. Vezme si tu sekeru a dokončí to, co začal. Přesně takhle to udělám. Přikývnul sám sobě. V kuchyni řinčelo nádobí.  Tohle byla poslední příležitost, jak jí překvapit, než to udělá ona.  Mrkváč se chtěl zvednout ze židle. Ale ono to nešlo.  Nemohl se od ní odlepit.  Prostě to nešlo.  Cukal  s sebou jako blázen, ale ani se nehnul.  A pak si všiml, že samotná židle byla nějakým záhadným způsobem přidělaná k podlaze. A to velmi důkladně.

,, Ty už jsi na odchodu. Puso?“ Oslovila ho. Stála mezi dveřmi.  A bylo vidět, že se velmi baví.

,, Ty jedna podělaná couro!“  Snažil se odlepit ze židle.

,,  Zbytečně se snažíš. Zbytečně Mrkváčku.“ 

,, Znáš tu reklamu, kde chlápek přilepí na strop kovadlinu a ona drží?“ Zachichotala se.

,,  To si děláš prdel?“ 

,, Však vidíš sám. Drží dokonale. Pro jistotu jsem namazala všechny.“

,, Jak jsi věděla, že příjdu?! Ty zasraná mrcho!“

,, Jak jsem věděla?“ Na chvilku se zamyslela. ,, Ale no tak. Vždyť  tě znám dlouhých třista let.“

Až do teď si nevšimnul, že ona drží v ruce krabičku, ovázanou mašlí.  Kikina usedla na stůl a opatrně jí položila před něj.  Nebyla velká. Asi jako krabička od sušenek.

,,  Je to dárek. Pro tebe.“

,, Žádnej dárek nechci. A už vůbec ne, od tebe!“

,, Jsem si jistá, že hoříš nedočkavostí.“ 

,,  To ani omylem!“

,, Já ti jí otevřu. A to si piš, že ti z toho dobře nebude.“  Začala rozvazovat stuhu.

Ale ještě než jí otevřela, dala Mrkváčovi facku. A to takovou, že mu brada spadla na rameno.

,, Parchante!“  Otřela si slzy.

,, Jak jsi mi to jen mohl udělat?“

  Odklopila víčko a sáhla dovnitř.  A když vyndala ruku, držela v ní granát.  Mrkváčovi se udělalo mdlo. Byl na světě už moc dlouho, aby poznal, že je pravý. 

,,  Tak co, jak se ti líbí?“

,, To neuděláš!“

,, Když  myslíš.“ 

,, Tohle přeci člověk člověku nemůže udělat!“ Začal žadonit.

,, Ovšem, že ne. Asi jako rozštípnout mi hlavu vejpůl, že?“

,, A už drž zobák nebo ti ho hodím do kalhot.“

,,  To teda neuděláš!“ 

,, Tak se hezky koukej.“

Naštěstí  měl volné alespoň ruce.  Pokusil se po granátu hrábnout, ale ona byla rychlejší. Potom vstala od stolu.  Obešla ho ze zadu a než stihnul cokoliv udělat, ucítil v krku píchnutí.  Netrvalo to ani deset minut a celé tělo mu ztěžklo. Ruce mu bezvládně padly do klína. Nemohl pohnout žádnou částí těla. Dokonce nemohl ani mluvit. Kikina ho celou dobu sledovala a spokojeně popíjela šampus.

,, Právě jsem ti píchla neurotoxin.  Sice se pár hodin nebudeš moct ani pohnout, ale věř mi, že všechno ostatní budeš cítit dokonale.“  Pekelný smích. 

Jeho povadlé oči jen  tupě sledovali,  jak mu Kikina přitiskla granát na ústa a několikrát mu omotala kolem hlavy lepící pásku. Potom přinesla vlasec.  Jeden jeho konec  přivázala k očku pojistky a druhý konec  ke klice na dveřích.  Náramně se u toho bavila. Mrkváč se začal potit.  Oblékla si na sebe kabát a přes rameno si  přehodila kabelku.  Mezi dveřmi se ještě otočila.

,, Ber tohle, jako že je mezi námi konec.“ 

,, Doufám,  že chcípneš! Nebo sis opravdu myslel, že jsem zapomněla?“ Poklepala si prstem na jizvu. 

 ,, A mockrát děkuji za tu Francii.“

,, Užíj si to. Pá.“ Zamávala mu konečky prstů.  

Opatrně se protáhla dveřmi a odešla. Nasedla do auta.  Vyndala mobil a vytočila číslo. Na druhé straně se ozval mužský hlas. Byl to její dávný milenec, jenž jí  i dnes stále vyznával obrovskou přízeň.

,, Ahoj Richarde. Tady Kiki.  Jsem sama doma.  Co ty na to? Čekám na tebe v obýváku. Klíč je pod rohožkou.“  A zavěsila. 

Na její tváři se objevil  ten nejškodolibější úsměv.  Richard si dával na čas. Stihla vykouřit dvě cigarety. Ale nakonec se objevil. To víte,  chtíč je silnější  něž  přátelství. Zaparkoval o ulici vedle a k domu přišel pěšky. Nesl se, jako kdyby byl král ulice. Nejistě se rozhlédl  kolem sebe a vešel do vstupních dveří. Kikina s obrovským zaujetím sledovala okno jejich bytu. Byla tak nedočkavá, že si musela zapálit další cigaretu. 

Ale nakonec se dočkala. Za několik okamžiků  se ozvala ohlušující rána a okno jejich bytu se rozzářilo víc, než slunce.

,, Promiň. Ríšo.“ 

Otočila klíčkem. Motor naskočil a ona sešlápla plyn až k podlaze. Ani jednou se neotočila zpět. V hlavě měla jasno. Už nikdy se sem nevrátí a začne nový život. Daleko. Už žádný Mrkváč. I když hluboko v duši ještě hodně dlouho cítila, že pořád miluje. Ale čas tohle všechno srovná. A ona bude mít spousty času.  Víc, než kdo jiný.

A byla to krása. Kikina skutečně začala nový život. Našla si jiného Mrkváče.  Pracovitého, inteligentního a strašně romantickýho kluka, kterýho jí dokonce schválila i matka.  Hned za pár měsíců spolu odjeli do Francie. A to dokonce na celý dlouhý týden.  Všechno bylo naprosto skvělý a  ona si byla opravdu jistá, že s tímhle klukem chce zestárnout( i když moc dobře věděla, že to není možný).

Byla sobota. Den před odjezdem.  Kikina s Michalem jen tak polehávali na posteli, popíjeli víno a sledovali z okna starou dámu v její největší kráse nočního zrcadlení.  Michal pracoval jako designér a ve Francii trávil poměrně dost času.  Zrovna dostal výborný nápad.  Nechtělo se mu poslední  den jen tak polehávat  a nabídnul své milované vyžití v jednom z místních nočních klubů.  Ani na vteřinu neváhala.  Kikina si odskočila do sprchy. Michal šel dolů do recepce zajistit taxi.

 Odhrnula závěs sprchy. Omotala si kolem sebe ručník a chystala se vyfénovat si hlavu, když se ozvalo klepání na dveře.  Michal… Už zase. Nejspíš si tady zapomněl kartu a teď nemůže otevřít dveře.  Obula si žabky a šla otevřít. Mokré vlasy jí cestou pleskaly po zádech.  Jen otevřela  dveře a přehodila si přes hlavu ručník a začala si utírat hlavu.

,, Ty si jednou někde zapomeneš vlastní hlavu.“

A pak ucítila zvláštní zápach. Zápach, který velmi dobře znala, ale rozhodně by neměl být tady. Tady rozhodně ne. Otočila se zpět ke dveřím.  Nebyl to Michal. Vysoký chlápek v kožené bundě, co páchnul jako připálený maso.  Na očích měl tmavé lenonky.  Kikina chtěla začít volat o pomoc, ale pak si všimla, že má ten chlap kolem krku stehy.  Černou nití. Měl hlavu přišitou ke krku. A zrovna teď za s sebou zabouchl dveře a pomalu si sundal brýle. 

Ona úlekem krátce vyjekla a  padla zadkem na postel.

Jeho důlky byly prázdné. Jako kdyby mu něco vyklovalo bulvy.  Jeho tvář byla znetvořená.  Hlavu měl úplně vyholenou a na ní nasazenou kšiltovku s nápisem: Welcome to Paris.

Udělal několik kroků ku předu.   Teprve teď si ho mohla pod září stropnic prohlédnout ve vší jeho kráse.  Obličej byl seškvařený. Neměl horní ret a vůbec vypadal jako mumie v posledním stadiu rozkladu.  Zápach spáleného masa tentokrát přidal na intenzitě.  Neměla sebemenších pochyb o  jeho totožnosti.  A  neudělala vůbec nic.  Najednou, se jí chtělo strašně moc plakat. Strašně moc. Takhle to nechtěla. Takhle přeci ne!

,, Ahoj miláčku.“ 

A i když mu nebyl vůbec podobný, teď už ho poznala. Byl to on.

 A pak vyndal z pod bundy vrtačku.

,,  Tak tohle tě bude mrzet ty rezatá čubko!“

Kikina zavřela oči. 

Vrzzzžžžž!!!