„Hele, hele, jak letí!" zaklepal kdosi na zarosené okno autobusu a propukl v hurónský řehot, stejně tak ostatní zvědavci, kteří se museli okamžitě přesvědčit, co že se to děje.
Shane se naklonil k otevřenému okýnku a zakřičel: „Vydrž brácha, celý autobus na tebe hledí!"
„Ty drž hubu!" procedil Alex mezi zuby a dál se snažil držet krok se školním autobusem.
„Tak tomu pošukovi zastavte, ať se moc neužene!" zavolal jeden z Alexových spolužáků se smíchem na řidiče.
Alex si konečně oddychl, autobus zpomalil. Vyvrávoral po schodech nahoru, zamumlal „Díky." a jelikož už nebylo nikde volno, sedl si na zem. Sotva popadal dech. Shanea by s největší chutí zabil, že ho nemohl trochu popohnat, nebo mu aspoň říct. Takhle dělal blbečka polovině města.
„Tak co, protáh sis nohy?" strčil do něj Shane, když vystupovali z autobusu, až se málem natáhl.
„To víš že jo." Odsekl Alex, ale štulec svému staršímu bratrovi nevrátil. Jak byli rozdílní. Shane budil rozruch už jen svým vzhledem – černé vlasy, černé oblečení, černě nalakované nehty, tetování na rameni a na zádech, kovové doplňky, pentagram na krku… Nebyl satanista, prostě ho jen bavilo, když na něj lidi zírali. Nikdy neměl problém dát najevo svůj názor a co bylo zakázané, to pro něj byla největší legrace. Byl o dva roky starší než Alex, který byl jeho pravý opak. Konfliktům se vyhýbal jako čert kříži, volný čas trávil v knížkách nebo sportováním. O kolik byli ale rozdílnější v chování, o to si byli podobnější vzhledem, i když se Alex oblékal podstatně střídměji a vlasy měl své původní, špinavě blond.
Víceméně oba ve škole trpěli. Alex byl černá ovce, protože nekouřil, nepil, a měl dobré známky. Koho zajímalo, že to bylo prostě jen od toho, že na to měl hlavu. A Shane zase dával jasně najevo, co mu všichni můžou.
„Ty máš hodinu volna?" dotázal se ho nevinně Alex, když ho uviděl na hřišti, jak si suverénně pokuřuje se skupinkou kamarádů, ač věděl zcela určitě, že tenhle den společnou hodinu volna nemaj.
„No jasně, permanentně." Zasmál se úsečně Shane a vyfoukl z plic oblak dýmu, „Copak, bráško, chceš taky?"
Až teď si Alex všiml, že mají jointa. Mohlo mu to dojít aspoň podle toho smradu.
„To víš že jo, celej nakřivo." Pohodil Alex hlavou. Přidušeného smíchu si nevšímal.
„Tak co chceš? Prachy?" ptal se dál Shane.
„Chtěl jsem ti poděkovat za to ráno, byl jsi milej jako vždycky." Odsekl Alex a chtěl odejít.
„Hele, kašli na to, vždyť to byla blbost." Zabrzdil ho Shane.
„No jo, ty mutante, radši se pořádně zhul, ať je od tebe pokoj." Vytrhl se mu Alex a zamířil na školní dvůr, kde pravidelně za hezkého počasí sedával. Zabral se do knihy.
„Tak co, baby, ještě se zlobíš?" vyrušil ho po nějaké době Shane poměrně neurvalým způsobem – prohrábl mu vlasy, div mu neutrhl hlavu. Ale to už u něj bylo normální, podobné lekačky.
„Jestli ses přišel udobřovat, tak jsi to začal doopravdy božsky." Odvětil Alex, ani nezvedl oči od knížky. Nesnášel, když ho Shane častoval přezdívkami „baby", „mimi" a tak dále a tak podobně. Asi mu dělalo hodně dobře, když si připomínal, kdo že je to tady vlastně starší.
„No tak, nedělej voloviny, za to ráno se omlouvám." Nedal se Shane jen tak odbýt.
„I kdyby ses neomluvil…" trhl Alex rameny.
„Pán bude dělat uraženýho…" rozesmál se Shane, obešel lavičku a opřel se o Alexova kolena. Vytrvale se při tom usmíval.
„Slez, určitě vypadáme jak nějaký incestní úchylové." Pokusil se ho sklepnout Alex.
„Tak ať." Trhl Shane rameny, „Nám to na image neuškodí."
„Chtěl bych mít tvojí bohorovnost." Ušklíbl se Alex.
„Co seš tak uštěpačnej, o co ti sakra de??" zvedl se Shane.
„Kašli na to." Mávl Alex rukou, „Jen jsem se ráno přednasral na celej den, a tys tomu pomoh, to je celý. Teď ses omluvil, tak můžeš mít klidný svědomí."
„Tos mě fakt uklidnil." Sedl si Shane vedle něj a zapálil si. Alex sklapl knížku, protože poznal, že teď už toho moc nenačte.
„Předpokládám, že teď se na mě začneš oslnivě usmívat, budeš mi říkat bráško a budeš do mě tak dlouho hustit nějaký přízemní vtípky, dokud se nezačnu smát a neřeknu ti, že je to O.K." otočil se Alex na svého bratra.
„Nooo…" udělal na něj Shane nevinné oči a Alex se skutečně pousmál. Vždyť byli koneckonců sourozenci, tyhle zlomyslnosti už patřily k věci. Ale nikdy to ani jeden nemysleli zle.
„Fajn, tak jsi dosáhl svého cíle." Pokýval Alex hlavou.
„To jsem rád." Zazubil se Shane, „Vždyť víš, že není nic, co bych pro tebe neudělal."
„Jo? Tak zruš školu." Zasmál se krátce Alex.
„Na to stačí trocha trhaviny." Potáhl Shane z cigarety, „Anebo kyselina máselná. Stačí trocha a máme na tejden pokoj."
„No, ale to bych v tom případě doufal, že budu hodně daleko." Zaškaredil se Alex, protože tu kyselinu už jednou v akci zažil a z toho smradu mu bylo špatně dva dny, myslel, že si vybleje celý žaludek i se střevy.
„Jo, to bych tě nejdřív musel naučit hákovat." Ušklíbl se Shane, „No nic, já mizím, rozhodně se doma neukážu před pátou, tak čau večer."
„Jasně, ahoj." Rozloučil se s ním Alex. Díval se za ním, jak odchází. A takhle je to pořád. Každý jiný, ale oba pošuci. Myslel na tu větu, co mu Shane řekl: Udělal bych pro tebe všechno… No to měl hoch pravdu, byl schopný se mu začít smát v těch nejnemožnějších chvílích, pomyslel si Alex v duchu.

-.-.-

„Kdy že jsi to říkal, že se má Shane vrátit?" vešla do Alexova pokoje jeho matka.
„V pět." Odpověděl Alex, ani nezvedl pohled od další knížky.
„Je půl šestý." Mrkla matka nervózně na hodiny.
„To je ještě v pohodě, jako bys ho neznala." Snažil se jí odbýt Alex, aby ho nerušila.
„No já stejně nevím, tyhle jeho pozdní příchody nemám ráda…" řekla pochybovačně matka, víceméně zase odešla.
„Bůhví kdy přileze." Poznamenal si pro sebe Alex. Nechápal, že si jeho máma ještě pořád nezvykla na to, jak je Shane obdivuhodně dochvilný. Rozhodně si nedělal starosti.
Po půlhodině znovu někdo zaklepal na jeho dveře.
„Co zas??" vydechl otráveně Alex. Do pokoje vešel jeho otec.
„Alexi, pojď dolů, stala se strašná věc." Řekl jeho otec, v obličeji bledý jako křída. Alex vystartoval jako na pérku. V obýváku uviděl na gauči sedět svojí mámu, v jedné ruce křečovitě svírala skleničku s vodou, v druhé kapesník, po tvářích se jí řinuly slzy.
„Mami, co se děje??" vyděsil se Alex ještě víc.
„Právě volala policie. Shane…" chtěl mu otec vysvětlit, co se stalo, ale hlas ho na okamžik zradil, „Je mrtvý. Srazilo ho auto. Ještě neznáme okolnosti."
Alex na něj nevěřícně vytřeštil oči. Cože? Shane, a mrtvý? To je přece blbost, to musí být nějaký omyl! To přece není pravda!!
Strop se zhoupl na podlahu a Alex se odporoučel na zem.

-.-.-

Už se pomalu smrákalo. Nebyl nijak teplý den a teď se ještě víc ochladilo. Chlad ale stoupal především ze země. Před sochou shrbeného anděla kdosi klečel a slzy se už ani nesnažil osušovat.
„Proč se tohle muselo stát…" zeptal se Alex tiše. Bylo to tak prosté, tak jednoduché, až z toho mrazilo v zádech. A nejhorší ze všeho bylo pomyšlení, že Shane v tom byl nevinně. Srazil ho další z těch blbců, co si myslí, že když má namakaný auto, že si může hrát na závodníka a dopravní předpisy pro něj neplatí.
„Kdybys věděl, jak to bolí… Ty už necítíš nic." Mluvil Alex dál k soše. Doma to bylo peklo. Matka se nervově zhroutila, otec se uzavíral do sebe a celé dny trávil zavřený ve své pracovně, kde ale pracoval jen málokdy, většinu času si prohlížel společné fotky nebo prostě jen zíral do zdi a pil jednu kávu za druhou.
„Nedokážu si představit, že budu trávit ještě tolik času tady, kde mi tě všechno připomíná." Špitl Alex. Zatím byl ze školy omluvený, byl doma, ale to bylo stejně nesnesitelné. Procházel a běhal ulicemi, kterými dříve procházel společně se svým bratrem, narážel na místa, kam rádi chodili… A to bolelo. Moc to bolelo.
„Přál bych si, aby to bylo obráceně. Abych byl mrtvý já. Nemusel bych teď…" zmlkl Alex uprostřed věty a utřel si slzu, co mu skanula až ke rtům. Ucítil slanou příchuť.
„Tak… Se tu zatím měj hezky." Zvedl se po několika minutách mlčení. Po pár krocích se otočil zpátky k soše a hrobu. Měl pocit, jako kdyby ho socha vyprovázela svým pohledem. Hořce se pousmál. Třeba tam s ním Shane skutečně byl. Pak odešel definitivně.
A na tváři sochy se objevila tenká červená šmouha, skoro jako krvavá slza…

-.-.-

Udělal bych pro tebe všechno, bráško… Chceš si hrát na uraženýho nebo co?!… Promiň, byl to vtip… Není nic, co bych pro tebe neudělal…
Alex polekaně otevřel oči. Od té doby, co byl Shane mrtvý, ho pronásledovaly sny, v nichž se mu promítaly jejich poslední společné chvíle. Vždy to bylo nepříjemné. Ale teď k tomu cítil takové nepříjemné, až děsivé mražení v zádech. Rozhlédl se kolem sebe. Bylo něco po půl druhé ráno. V pokoji byl sám, jen oknem pronikalo slabé světlo z ulice…
Počkat, proč je to okno otevřené? Je možné, že ho špatně dovřel, když ho před spaním zavíral?
Nevěděl to a nechtěl to řešit. Prostě vyskočil z postele, rychle ho zavřel a teď honem zase zpátky. Zaspat tuhle noc, na nic nemyslet, počkat na ráno… Na nic nemyslet…
Málem zakřičel jako hysterická ženská. Na půl cesty zpátky do postele jako kdyby přímo před ním vyrostla temná postava. Jenom díky tomu, že k sobě stáli tak blízko, poznal svého bratra a na poslední chvíli výkřik zdusil do jakéhosi přiškrceného šepotu.
„Sha… Shane!!"
„Pšš." Položil si Shane ukazováček na rty, „Vždyť jsem ti přece říkal, že bych pro tebe udělal všechno, bráško…"

-.-.-

„Zkusil bych už dneska jít do školy." Navrhl Alex u snídaně.
„Jestli se na to cítíš…" pohladila ho matka něžně po ruce.
„No…" ošil se Alex a ruku odtáhl, „Měl bych v tom případě chvátnout, ať neletím za autobusem jako blbec."
„Kdybys to nezvládal, tak se klidně můžeš vrátit, ano?" dodal ještě otec.
„Myslím, že to nebude potřeba." Trhl Alex rameny a natáhl se pro bundu.
„Zlato, ta je ale Shaneova…" zaprotestovala slabě matka.
„Jak to, vždyť je moje." Otočil se po ní Alex s mírně nelibým výrazem v obličeji, „Tak zduř rodino, vrátím se kdy buď."
Jelikož za sebou v tom samém okamžiku zavřel dveře, ani si nemohl všimnout překvapených obličejů svých rodičů. Přesně takhle je každý den při odchodu do školy zdravil Shane…