Událost, která způsobila, že mě dlouho trápily noční můry a špatně jsem spal, a ke které se tímto konečně dostávám, se stala začátkem března. Už přes dva týdny se nestalo nic mimořádného, a proto se témata hovoru pomalu stáčela obvyklým směrem. Všichni do sebe lili whisky, kouřili, hráli karty a šipky. Jako obvykle.

Nikdo netušil, k čemu se schyluje. Nikdo si nevšiml ničeho podezřelého, ani já, ani Bill.

Trvalo to patrně už dlouho a skrývali to výborně. Nejlépe, jak mohli. Přes víkend na sebe ani nepohlédli. Scházeli se ve středu, někdy v úterý. Podle toho, kdy McKinley přijel s nákladem dřeva. Ještě před svítáním se Juliet vrátila do svého pokojíčku nad hospodou a on odjel s prázdným dvoukolákem zpátky do lesa.

Jak už jsem řekl. Nikdo si ničeho nevšiml. Nikdo nic netušil.

"Řekni mu to," naléhal McKinley. "Řekni mu to!"

"To nejde," kroutila Juliet hlavou. "Nemůžu. Je hrozně majetnický."

"Tak mu to řeknu já."

"Zabije tě."

McKinley mlčel. Koutky rtů se mu malinko nadzdvihly: "A pak tebe."

Jeho slova ji zamrazila.

"Jak dlouho si myslíš, že to dokážeme tajit? Než si něčeho všimne? Ukonči to!"

"To nejde," opakovala Juliet. "Nemůžu."

Byla středa a McKinley odjel s nákladem do Christmas. Vypřáhl koně, zavedl je do stáje a zamířil k Hankovi. Noc byla jasná a mrazivá. Pod losí hlavou seděl Jewkins a v rohu spal Mike Friday.

Bar byl úplně ztichlý. McKinley pokynul na Hanka. "Dej mi pivo, whisky a něco do žaludku. Půjdu dnes brzo spát."

Hank přikývl a zmizel vzadu.

Juliet leštila skleničky. Copánky jí vykukovaly nad pravým ramenem. McKinley ji pozoroval. Juliet zvedla oči a zakroutila hlavou. McKinley si zapálil dýmku.

Ze dveří za barem se vynořil Hank. V jedné ruce talíř s nakládanou uzeninou, v druhé půlkou chleba. "Juliet, dones Bobovi pití."

"Nemá bejt nemocnej?" ukázal McKinley na Fridaye.

"Má, ale léčí se po svým, jak vidíš. Je na mol."

Hank odešel, načež přišla Juliet s pivem a whisky.

"Dneska?" zašeptal McKinley.

Juliet nepatrně pokývala hlavou.

"Nech si chutnat, Bobe," řekla nahlas.

"Díky, Juliet," usmál se.  

K půlnoci Hank srovnal několik židlí a s mokrou utěrkou přistoupil ke stolu, kde spal Mike. Byl unavený a nechtěl nic víc než padnout do postele a spát. Jako Juliet, které popřál dobrou noc už před dvěma hodinami. Na stole s tmavými mapami od vylitých drinků ležela vedle prázdné sklenky Mikova dýmka. Hank se předklonil a zatřásl s jejím majitelem.

"Hej, zavírám. Jdi se vyspat domů."

Mike otevřel oči a udiveně se rozhlížel, jakoby Hankův bar viděl poprvé v životě. Pak ale bez zbytečného zdržování a řečí – k Hankově úlevě, zaplatil a vyklopýtal ven. Zachumlal se do kabátu a opilecky vrávoral po St.Nicholas street ke své hájence. Potil se a byla mu zima. Navíc sněžilo a vločky mu zalétaly za kabát.

"Mizerný počasí," zamumlal.

Když míjel dům McKinleye, všimnul si, že se v jeho pokoji svítí. Udivilo ho to, zítra ráno přece odjíždí zpátky do lesa a měl by teď už spát. Chvíli se rozhodoval, když tomu náhoda chtěla a Bob je stále vzhůru, jestli si s ním nemá dát poslední sklenku. Na dobrou noc. Nakonec usoudil, že na jednu whisky v žaludku místo ještě má.

Když ale došel pod rozsvícené okno, zarazil se. Zdálo se mu to nebo zaslechl ženský hlas? Chvíli poslouchal. Netrvalo to dlouho a hlas se ozval zase. A pak se Mike usmál, protože ho poznal. Patřil Juliet. Nebylo pochyb. Slyšel ji jasně a zřetelně.

Nepozorován, jako duch, odkráčel do tmy.  

V pátek, když se Friday vrátil do lesa, zatáhl po obědě Granta za boudu. A když se Grant za minutu vynořil, každý podle výrazu jeho tváře ihned poznal, že se něco stane.

Grant zamířil k místu, kde pracoval McKinley. Navlečený v huňatém kabátě vypadal ještě mohutněji než obvykle.  

"McKinley!" zahřměl.  

Když Bob uslyšel svoje jméno, přestalo mu bít srdce. Chvíli trvalo, než se přinutil narovnat. První, co upoutalo jeho pohled, byla velká dřevorubecká sekera s tlustým zahnutým topůrkem zašedlým smolou, která se k němu blížila. Ve svých medvědích tlapách ji svíral Grant, a když McKinley spatřil jeho tvář, málem se mu podlomily nohy. V tvrdém obličeji měl vztek člověka, kterému někdo zabil psa, načež ho rozřízl, vyndal vnitřnosti, položil je spolu s tělem před vchodové dveře a zazvonil. Vztek, který překročil hranici kontrolovatelnosti.

McKinley svíral pilu, ale ta, uvědomil si, byla stejně nepoužitelná jako nůž proti pistoli. A navíc, poslední věcí, kterou chtěl, bylo bojovat s obrem jako Grant.

Začal couvat.

"Byla u tebe ve středu v noci Juliet?"

"Byla, ale není to tak, jak si myslíš."

"Chceš mi říct, že jste spolu vyšívali dečky? Nebo přišla na čaj?"

"Ne, to ne. Byla u mě, protože…"

Grant zdvihl sekyru. Byl už pět metrů od McKinleyho, který zřetelně viděl třpytící se ostří. Někdo ji musel dnes ráno nabrousit, pomyslel si. Možná dokonce před chvílí. Polkl.

"Byla u mě…"

Uvědomil si, že ať už řekne cokoli, nijak mu to nepomůže. Otočil se a začal utíkat. Grant kráčel zvolna za ním. Nespěchal, jako někdo, kdo ví, že oběť, jež sleduje, běží chodbou, na jejímž konci jsou zamknuté dveře. Sekera v jeho rukou se kývala ze strany na stranu.

"Grante, neblbni, nestojí za to…" řekl kdosi z přihlížejících polohlasně.

Grant se ani neohlédl.

Oba zmizeli v lese. A až do večera o nich nikdo neslyšel.

"Měl právo to vědět, do prdele!" prskal Miky bezzubými ústy.

"Proč ses neporadil s ostatníma? Nebo to prvně neřekl McKinleymu, ty hňupe?" řval Watson a posunul si beranici, která mu padala do čela. "Grant ho zabije, uvědomuješ si to vůbec?"

"Jděte všichni do prdele," řekl Mike, odplivl si a přihnul si z lahve. 

To odpoledne byli všichni zaražení. I já s Billem. Mlčky jsme naproti sobě tahali velikou pilou, sledovali gejzíry zářivě žlutých pilin odletujících od zubů a doufali, že čím usilovněji budeme pracovat, tím více se osvobodíme od všech tíživých myšlenek. Až když jsme za necelou hodinu strom skátili a začali ho opracovávat, řekl Bill: "Pořád si představuju, že jsem na McKinleově místě."

"Co?"

"Že mě teď Grant se sekerou honí po lese a chce mě zabít."

Zamyslel jsem se. "Ty bys nemohl bejt na jeho místě."

"Proč ne? Řekni mi, proč ne? Víš, kolikrát jsem měl nutkání za ní jít a říct jí… Říct jí, že…"

"Víš, proč bys nemohl bejt?" přerušil jsem ho. "Protože by s tebou nic mít nechtěla. Seš na ni moc malý ucho, trumbero. Mlíko ti teče po bradě."

Normálně by mě povalil do sněhu, nebo se začal smát.

Místo toho se zeptal: "Myslíš, že je mrvej?"

"McKinley?"

Přikývl.

"To nevím, ale jsou pryč už sakra dlouho." Tichem tupě duněly tlumené údery seker ostatních dřevorubců pracujících blíž boudě a rozléhaly se lesem jako ozvěna v tunelu. Svíral se nám při nich žaludek

Asi za hodinu se z lesa bez varování vynořila postava od hlavy až k patě obalená sněhem. Byl to McKinley. Všichni jsme nechali práce a šli k němu. Až na Mikeho, který si sedl na nejbližší kládu a začal pěchovat dýmku. McKinley došel k boudě, opřel se o venkovní zeď a pak se sesunul na zem. Nebyl zraněný, ale úplně promočený a vyčerpaný.

Přistoupil k němu předák. "Za dnešek nedostaneš zaplaceno. Ty ani Grant," oznámil mu.

McKinley pokýval hlavou, ale ani nevzhlédl. Přivřenýma očima se díval na udupaný sníh mezi svýma nohama, jako by sledoval nějakou nudnou divadelní hru.

Předák odešel.

"Kde je?" zeptal se Watson. "Grant."

"Nevím. Ztratil jsem se mu." Zakroutil hlavou a oddechl si. "A je zázrak, že se mi podařilo najít cestu zpátky."

K večeru jsme s Billem odešli na úplný konec mýtiny s tím, že pokácíme ještě jednu jedli. Byli jsme stále nervózní a práce nám přišla lepší než kouřit v boudě a představovat si Granta, jak se se sekerou v rukou prodírá hlubokými závějemi. Přiložili jsme pilu ke kmeni a začali tahat. Po půlhodině, když jsme byli zhruba v polovině, jsme si udělali přestávku. A najednou jsme zaslechli praskot větviček.

Zvuk pochvíli utichl, ale hned se ozval znova. Připadalo nám, jako by se lesem prodíral mohutný černý medvěd, který se co chvíli zastaví a větří kořist. Ale na medvěda byla ještě moc velká zima. Bill chtěl couvat, ale já mu naznačil, aby se nehýbal. Byli jsme tak půl míle od boudy, ale zvědavost byla silnější než strach.

Zvuk se ozval znova. Šero už přešlo v tmu a my neviděli na víc než na nějakých sto yardů. Pak jsem zahlédl, jak v dálce z ohýbaných větviček spadl sníh. Ukázal jsem Billovi směr.

"Co to může být?"

"Doufám, že…" Zrovna jsem chtěl říct, že doufám, že to bude Grant, když jsem ho poznal. Byl to on.

"Je to Grant," zašeptal jsem.

Bill mžoural do tmy. Měl horší zrak než já. "Má sekeru?"

"Myslím, že ne."

Grant vstal a udělal dva kroky. Pak opět upadl. Byl celý od sněhu. Stejně jako McKinley.

"Neměli bychom skočit pro chlapy? Nebo mu jít pomoct?" zeptal se Bill.

"Ne," zavrtěl jsem hlavou. "Ještě počkáme," řekl jsem, jako bych tušil, co bude následovat.

Mlčeli jsme a nehybně sledovali, jak se mohutná Grantova postava prodírá lesem. Zrovna, když jsem na něj už chtěl zavolat a vykročit k němu, protože se zdálo, že je skutečně na pokraji sil, ozvalo se odkudsi z lesa nové praskání větviček. Praskání se přibližovalo a zesilovalo. Nebylo pochyb, že ke Grantovi spěchalo něco rychlého a velkého. Zvuk náhle obohatilo lámání velkých silných větví. Bylo to, jako by lesem projížděla lokomotiva.

"Co to je?" zeptal se Bill.

"Nevím, vůbec nevím."

Grant se ohlédl, chvíli strnul, pak se zvedl a začal utíkat. Asi po deseti krocích přešel jeho hlasitý dech v jakési úzkostné chrčení. Znovu se ohlédl a tentokrát se rozeřval hrůzou. Ztěžka běžel, řval a rozpaženýma rukama máchal do stran, jako by se brodil bažinou.

Vtom se za ním objevil přízrak. Pohyboval se po dvou nohách jako člověk, ale jeho tělo pokrývala hustá dlouhá srst. Z protažené tlamy trčely dlouhé tesáky. Pod huňatým obočím svítily úzké červené průzory očí.

Grant už neutíkal, ale zastavil se. Otočil se a v němé hrůze předpažil ruce. Těsně předtím, než se na něj přízrak vrhl, zakřičel. Byl to přiškrcený hlasitý skřek, který se zařízl do lesa jako pila do dřeva. Ztuhla nám z něho krev v žilách.

Stáli jsme s Billem se staženými obličeji neschopní pohybu a sledovali děsivé divadlo před námi. Stvoření Granta povalilo na zem a zatnulo do něj své drápy. Grant se vzepřel a s využitím nějakých skrytých zásob sil se mu podařilo nestvůru shodit. Jako šílený pes pospíchal po čtyřech směrem k nám. Ve tváři mu ze šrámu od drápů tekla krev.

Bill nerozhodně nakročil, ale já ho pevně chytil za ruku a strhl mu s ní.

"Ne! Zůstaň!"

Nestvůra se zvedla a dvěma skoky Granta dostihla. Nalehla mu na záda a zakousla se mu do ramene. Grant měl obličej ve sněhu, a proto k nám jeho řev doléhal tlumeně, jako kdyby křičel do polštáře. Příšera mu do zad zatínala drápy, a když se Grant přestal hýbat, sklonila se k jeho krku.

Asi půl minuty jsme se poté dívali na to, jak to monstrum tiše pije Grantovu krev. A celou tu dobu jsme slyšeli mlaskavé chlemtání, ze kterého se nám zvedal žaludek.

Zatímco příšera se sklopeným pohledem pila, my jsme se pomalu, krok za krokem, vzdalovali. Pak jsme tiše přidřepli za mohutný kmen, každý z jedné strany, a koutkem oka sledovali, co bude dál.

Přízrak na Grantových zádech rostl a mohutněl. Už byl dvakrát větší, než když jsme ho zahlédli poprvé. Srst mu zhoustla, prodloužila se a ztmavla. Když se narovnal a oblíznul se, jeho tesáky už byly dlouhé jako eskymácké nože. Tváře i čelo měl zarostlé jako dlouho neholený muž, ale přesto mu na v obličeji prosvítala holá kůže.

Vtom se natočil směrem k nám a znehybněl. Bill rychle schoval hlavu a křečovitě zavřel oči, jako kdyby mu maminka dávala výprask. Já se ale dívat nepřestal.

Chvíli, malou chvíli, která mi v ten moment však přišla jako věčnost, jsem se díval přímo do těch úzkých červených očí. Připadalo mi, že se dívám do hlubokého červeného oceánu plného krve. Po celou tu dobu jsem se nenadechl. A nedýchal jsem se ještě dlouho poté, co se onen přízrak postavil, jednou rukou zvedl za kabát Grantovo tělo, jakoby nevážilo víc než malý balík slámy, a odkráčel s ním do lesní tmy.

"J-j-jak jim to řekneme?" koktal Bill, když jsme spěchali zpátky k boudě. Sníh nám hlasitě křupal pod nohama. Pilu jsme samým rozrušením zapomněli u stromu, ale ani jednomu se pro ni nechtělo vracet.

"Nebudeme říkat nic," sdělil jsem mu důrazně a zastavil se. Bouda byla zhruba dvacet yardů před námi.

"M-musíme jim něco říct. Vždyť zítra uvidí tu krev! Musíme jim říct o té nestvůře, která se tady potuluje. Která má na svědomí všechny ty zmizelé lidi a mrtvá zvířata."

"Nebudeme říkat nic," opakoval jsem.

"C-co? Proč?"

"Protože by nám nikdo nevěřil, chápeš? Kdy by věřil devatenáctiletejm klukům, kteří přijdou s nějakou pohádkou o nestvůře pijícím krev?"

"Ale oni to zítra uvidí!"

"Pak řekneme, že jsme si ničeho nevšimli. Že se to muselo stát v noci."

"Ale vždyť museli slyšet ten řev. Grantův řev! Před chvílí! Budou vědět, že se to stalo večer, když jsme tam byli."

"Neví nic. Kdyby slyšeli řev, dávno by k nám už přišli," řekl jsem.

"Takže budeme mlčet?"

"Přesně tak."

"A co když umřou další lidé?" zeptal se Bill. "Další, které bychom mohli varovat?"

Hleděli jsme na sebe v očích strach a zmatek. A mlčeli.

Pak jsme odešli do boudy, uvařili si čaj a šli spát. Nikdo se nás na nic neptal a my také nikomu nic neříkali.

V noci napadl čerstvý sníh.

Druhý den ráno odešla polovina lidí Granta hledat. McKinley přísahal, že ho setřásl někde hluboko v lese a od té doby ho neviděl.

"Volal na mě, na rameni sekeru, ale nemohl mě dohnat. Prostě nemohl," opakoval už po sté. Na důkaz dobré vůle se pátrací akce zúčastnil také, ale cesta, kterou šel, se mu po pár mílích samozřejmě ztratila. Bylo to marné hledání. Nalézt v obrovských lesích severního Michiganu mrtvé zasněžené tělo, byť tak velké jako Grantovo, je prostě nemožné.

A nakonec to také každý tak uzavřel.

Druhý týden se v novinách objevil další článek. Psalo se v něm o provedených pitvách. Zjistilo se, že všechna uhynulá zvířata neměla téměř žádnou krev. Krev se z těla ztratila poté, co něco jemně nakouslo krční tepnu. Vzhledem k minimálnímu kontaktu krve se srstí zvířat a také skoro žádné krvi nalezené na místě činu se nabízí hypotéza, zda nebyla zvířecí krev vysáta.

"Upíři," začíná poslední odstavec článku. "Je možné, aby se tato východoevropská legenda (*v současné době velmi populární kvůli nedávno vydané novele Dracula od irského romanopisce Abrahama Stokera) stala skutečností? Aby byla vysvětlením pro záhadné události, které se v okolí Christmas dějí? Stovky mrtvých zvířat bez krve a už tři zmizelí lidé. Tři dřevorubci pracující pro místní dřevařskou firmu a jeden traper. Případu se ujalo místní policejní oddělení z Munissingu. O výsledcích pátrání budeme čtenáře našich novin informovat v příštím čísle.

"Oni to ví," šeptal Bill. "Ví to! Vidíš, už to není tajemství. Už nic nezatajujeme. Vědí, že je zabil upír."

"Nevědí nic," odsekl jsem mu. "Jsou to jenom dohady. Ukaž mi jednoho, kterej tomu tady věří," řekl jsem a nataženou rukou opsal část kružnice.

Bill mlčel. Nikdo takový u Henryho nebyl. Možná až na zrzka ve flanelové košili sedícího u zdi.

Zakroutil jsem hlavou a pohlédl na Juliet. Měla červené tváře a opuchlé oči. Pak na McKinleyho, který svíral v dlaních vějíř karet a otráveně do nich hleděl. Upíři neupíři, pomyslel jsem si. Juliet má na Grantovu smrt, zdá se, svůj vlastní názor.

Čas od té doby plynul poklidně dál. Vyšetřovací komise na nic nepřišla, a protože mrtvých zvířat ubylo a žádný dřevorubec se už neztratil, život v Christmas se vrátil do zaběhlých kolejí. Přes týden práce, o víkendu Hank. Týden co týden.

Jeden takový poklidný ničím nezajímavý pátek si k našemu stolu nečekaně přisedl Angličan James Watson.

"Čau kluci," řekl. "Můžu vás o něco poprosit?"

"Ale jo," přikývli jsme. "Jen jestli nechcete, abychom vám přinesli něco z venku." Pohlédli jsme k širokým okenním tabulím, na které hnal silný vítr velké vločky sněhu. Meluzína hvízdala i v těch nejmenších netěsnostech mezi prkny.    

"Nebojte, ven vás posílat nebudu," řekl Watson. "Vidíte támhletoho hňupa pod tou losí hlavou?"

"Myslíte Tichýho Jewkinse?" zeptal jsem se.

"Jo přesně toho myslím. Zajděte k němu a zeptejte se ho, kolik mu je let."

"Proč?" chtěl vědět Bill.

"Ale vsadili jsme se támhle s chlapama. Jde o jeho věk. Já říkám, že mu je už přes šedesát a oni, že ještě tak starej není. No jde o galon piva, hoši. Zjistěte to, a když vyhraju, máte u mě sklenku."

"Za Jewkinsem?" zeptal jsem se neochotně. "Vždyť ten snad ani neumí mluvit."

"Tak mu to napiš na papír," zachrochtal Watson. "Je spisovatel, číst snad umí." Poklepal mě po zádech a zvedl se.

Pohlédl sem na Jewkinse sedícího osamoceně u svého stolu v rohu. "Vypadá na víc než na šedesát," řekl jsem Billovi. "Myslím, že to Watson vyhraje."

Bill pokrčil rameny.

"Tak tam za ním běž, když tě to tak zajímá. Mě je Tichej Jewkins ukradenej."

"Jdu," řekl jsem.

Když jsem vstal, Juliet krátce zvedla oči, ale hned jak si všimla, že Mckinley přestal koukat do karet a zírá na ni, ihned je sklopila. Přešel jsem lokál, přistoupil ke stolu, kde seděl Jewkins, a přisedl si na volnou židli. Připadalo mi, jako bych vstoupil do nějakého zapovězeného prostoru, třeba do předsíně neznámého domu poté, co jsem po minutě klepání zkusil kliku a zjistil, že je odemknuto.

"Dobrej," pozdravil jsem.

Jewkins ke mně otočil hlavu a pozorně si mě prohlédl. Jeho vodnaté oči byly za zvrásněnými těžkými víčky sotva vidět.

"Tohle je soukromý stůl," zašeptal. Možná, zamyslel jsem se, to nebylo šeptání, ale jeho normální hlas. Byl to slabý hlas, ale připadalo mi, že ho přesto stojí hodně sil. Naklonil jsem se blíž a vyslovoval pomalu a zřetelně. Hospoda šuměla a nebyl jsem si jistý, jestli Jewkins dobře slyší. Páni, pomyslel jsem si, tomu chlapovi musí být aspoň přes sedmdesát.

"Přišel jsem se vás zeptat na jednu otázku, pane Jewkinsi. Hned potom půjdu."

Jewkins se usmál. Některé vrásky v jeho obličeji se vyhladily, ale objevily se nové. "Poslouchám," zašeptal.

"Kolik je vám let?"

"Kolik je mi let?" podivil se.

"Ano, zajímá mě to. A také mé přátele," dodal jsem.

"Jde o sázku?"

"O sázku," řekl jsem. Hlas jsem měl pevný a hleděl mu zpříma do očí. Jewkinse tu každý bral za podivínského hlupáka. Neviděl jsem tedy důvod proč se před ním hrbit jen proto, že mi je devatenáct. Toto byl můj domov, a lidé okolo mými kamarády.

"Kolik se mi hádá?" sípal Jewkins se zjevným pobaveným zájmem.

"Jedni říkají do šedesáti, jiní od šedesáti výš," řekl jsem.

Jewkins pobaveně nadzdvihl obočí a zeptal se: "Kolik myslíš ty?"

"Já?" podivil jsem se, ale rychle se vzpamatoval. Prohloubil jsem hlas a narovnal se v ramenou. "Já myslím, že jste ještě starší. Přes sedmdesát."

"Máš pravdu," řekl Jewkins.

"Opravdu?" užasl jsem. "Přes sedmdesát?" Uvědomil jsem si, že se zase divým jako pětiletý kluk, kterému rodiče slíbili, že ho vezmou bryčkou do města. V duchu jsem si vynadal.

"Ano, dokonce hodně přes sedmdesát." Jewkins se zasmál a rozkašlal se.

Ohlédl jsem se ke stolu s Watsonem. Pohlédl na mě a já kývl hlavou.

"Kolik přesně?" zeptal jsem se vážným hlasem.

"To bys mi nevěřil, hochu," řekl Jewkins a dopil whisky. "Dáš si se mnou?" ukázal na prázdnou sklenku.

"Dám. Proč ne."

Jewkins zvednul ruku s nataženým ukazováčkem a prostředníčkem. Hank kývnul na znamení souhlasu.              

"Nic dalšího tě nezajímá?" zeptal se Jewkins.

Chvíli jsem zauvažoval. "Říká se, že jste spisovatel."

Jewkins přikývl.

"Co píšete? Nikdy jsem od vás nic nečetl. Víte, ne že bych číst neuměl, matka mě to v deseti naučila, ale knížky tady v Christmas jsou vzácné asi jako palmy z Floridy."

Usmál se. "Píšu povídky."

"Aha, a živíte se tím?"

"Jestli se tím živím?" usmál se tak široce, až odhalil bledé dásně, ve kterých bylo zasazeno několik zažloutlých zubů. "To je zajímavá slovní hříčka, nemyslíš?"

"Prosím?"

"To nic."

"O čem tedy píšete?"  

"Píšu o posedlosti," řekl a zamyslel se, jakoby pro něj to slovo mělo nějaký zvláštní význam. "O posedlosti, která bolí. O posedlosti, která ovládá mozek a mate smysly. O touze, trvající, dokud jí nevyhovíš…"

"Nevím, co…"

"Ale víš, hochu, ale víš. Vzpomeň si, jak jsi mě, a není to tak dávno, pozoroval v lese zpoza toho stromu. Ty a tvůj přítel. To jsem právě svojí touhu ukojoval. Opájel jsem se lektvarem, který mi pomáhá žít. Kvůli kterému přežívám už tisíce let. Zmírňoval jsem tenkrát tlak své posedlosti," znovu se zasnil. "Opájel jsem se pocitem, kterému se pocit, jež vám všem tady okolo přináší tahleta navoněná břečka, nemůže ani přiblížit," ukázal pohrdavě na dvě nové sklenky whisky. "Svou touhu jsem úspěšně ukojil a jen proto jste tenkrát nedopadli stejně jako váš přítel. Jen proto," jeho úsměv byl široký, jako tlama lososa v době tření a v modrých vodnatých očích mu vítězně zajiskřilo.

Seděl jsem bez hnutí. Opustila mě veškerá síla. Zpocené a vlhké ruce byly jako led. A pak se na krátký okamžik, jako když někdo škrtne sirkou, která vzápětí zhasne, Jewkinsův obličej změnil v tu děsivou nelidskou masku z lesa. Masku, která zabila Granta. A vysála z něj krev. Opět jsem spatřil v protažené zarostlé tváři dvě skulinky, ze kterých na mě hleděly malé kuličky červených očí. Hluboké oceány krve.

Jako ve snách jsem poděkoval, aniž bych se dotknul whisky, kterou mi objednal, zvednul se a odešel ke stolu. Bill mi později řekl, že jsem byl bílý jako stěna.

Jewkins před půlnocí odešel a jen já věděl, kam vedly jeho kroky a co měl v plánu. Druhý den k Hankovi nepřišel a za nějaký čas se dozvěděl, že prý se odstěhoval někam do Vermontu.

A to je celý můj příběh. Jak už jsem řekl, to, co jsem ten večer v hospodě viděl, jsem pověděl jen Billovi. Jedinému člověku, který mě mohl věřit a který mi také věřil.

Jenže Bill už tady není a já tu už možná také dlouho nebudu. Tak snad proto, že už jsem dost starý na to, abych říkal to, co říkat chci, aniž by hrozilo, že mě vyhodí z práce nebo, že budu za hlupáka, jsem dnes svůj příběh pověděl i vám.

Všechny obálky jsou už orazítkované a leží v koši připraveny k odeslání. Pro dnešek mám splněno. Asi ale ještě chvíli posedím a dopiji vychladlý čaj.

Venku totiž začalo sněžit a v chumelenici se jde těžko. Fouká vítr, žene vločky na sklo okna, za nímž sedím, jako tu noc tenkrát v Hankově baru.

Jsem unavený, jako kdysi dávno v lese na konci pracovního týdne. Až přijdu domů, asi hned zalezu do postele. Zalezu do postele, dám si malého panáčka whisky, usnu a budu vděčný, že noční můry, které mě ještě dlouho po té zvláštní zimě roku 1897 pronásledovaly, už zmizely.

Počkám, až přestane sněžit. Bydlím sice blízko, ale nechci riskovat, že bych tam nedošel.

Jsem opravdu hodně unavený, už jsem to říkal, já vím. Ale jsem.

Opravdu hodně.