Příběh z Michiganu, 1


Tenhle příběh se odehrál v zimě roku 1897 v Haiwatha National Forest. To je v severní části státu Michigan, kdybyste nevěděli. Haiwatha National Forest to jsou tisíce a tisíce čtverečních mil hustého jehličnatého lesa. Je to území, které je přímo předurčeno k těžbě dřeva. A od padesátých let minulého století se zde, stejně jako v mnoha dalších koutech horního poloostrova, také dřevo těžilo. Já si na začátek té slavné dřevařské éry nepamatuji, protože jsem v té době ještě nebyl na světě, zažil jsem ale její nejlepší časy.

Stát dřevorubcem jsem se rozhodl v roce 1895. Peníze byly potřeba a jiná práce v tomhle zapadlém divokém kraji ani nebyla. Skočil jsem tedy ve svých sedmnácti letech rovnýma nohama do rozjetého vlaku řízeného těžařskými barony a dalších třicet let jsem z něho nevystoupil.

Zažil jsem michiganské zimy i michiganská léta, všechny proměny téhle čarokrásné země. Pracoval jsem uprostřed hustých lesů, do nichž lidská noha nikdy nevkročila. Od rána do večera, týden co týden. Porážení, osekávání a nakládání těžkých kmenů. Byly to tvrdé časy. Časy plné námahy, vlezlé zimy, nemocí a nekonečných galonů whisky.

Ale teď – s odstupem času, mohu říct, že jsem za ně i přesto rád.  

 

Dnes už jsem stařík trávící většinu dne podřimováním pod teplou dekou. V únoru mi bude devadesát a chtějí mi dát hůl pro nejstaršího obyvatele Christmas. Co bych to byl za vypravěče a hlavně za rodáka, kdybych vám alespoň krátce nepopovídal o svém městě.

Tak tedy, Christmas leží v zálivu Bay Furance u Superior Lake na horním poloostrově státu Michigan. Je to malé městečko o pěti stech obyvatelích, které se nijak zvlášť neliší od jiných stejně velkých městeček tohoto kraje.

Až na jméno.

Před dvěma lety v červenci 1966 vydal zdejší poštovní úřad originální vánoční razítko s nápisem Happy Christmas from Christmas. A tím jakoby ten dosavadní malý, vcelku snesitelný a roztomilý rozruch umocnil na druhou. Nastal blázinec. Od šestašedesátého si tady přes Vánoce připadáme jako někde na Floridě uprostřed turistické sezóny. A pak ty dopisy…

Myslíte si, že jsme tehdy na přelomu století, kdy pro nás existovala jen práce a whisky, vnímali název města jako nějakou zvláštnost, jako nějaké privilegium? Vůbec ne! Kdyby mi někdo řekl, že budu za sedmdesát let sedět v křesle nějakého poštovního úřadu a štemplovat celý den stovky obálek tímhle malým srandovním razítkem, patrně bych mu řekl, že se zbláznil.

Ale ano, je to pravda. Pokud jste do Christmas za poslední dva roky poslali nějakou pohlednici s poštovní známkou v obálce se zpáteční adresou, tak zcela určitě prošla mýma rukama.

Nebo Billovýma…

 

Práce na poště není těžká. Kdybyste celý život káceli stromy v severním Michiganu, tak vám jakákoli jiná činnost přijde jako rozestlávání postele předtím než ulehnete ke spánku. Ale teď už mi není dvacet, už se píše jiný rok, dokonce jiné století a já se po tom odpoledním razítkování proto cítím čím dál častěji unavený.

Proti únavě je nejlepší, když si má člověk s kým povídat. To den proteče rychle jako voda v bystřině. Ale dnes, když si mohu povídat jen sám se sebou a s neviditelnými posluchači – s vámi, se nesnesitelně vleče.

Víte, před týdnem umřel můj kamarád Bill Wimman. Byl o rok starší a strávil většinu života v lese stejně jako já. Seděli jsme, razítkovali obálky a povídali si.

Ale teď už nepřijde. Nikdy.

Právě po něm tu hůl pro nejstaršího obyvatele dostanu. Hůl… Memento smrti. Povolávací rozkaz k věčnému odpočinku.

Jakoby říkala: „Teď jsi na řadě ty…“  

 

A možná proto, že už mi nezbývá mnoho času, a také proto, že si nemám s kým povídat, rozhodl jsem se vám popsat podivné události, které se staly v zimě roku 1897. Ty události byly velice neobvyklé a hrozivé a možná právě proto se o nich v Christmas živě diskutovalo a povídalo ještě dlouho poté, co ustaly. A právě já se k nim jako jediný, nutno podotknout, že aniž bych po tom toužil, dostal blíže než kdokoli jiný. A ještě dnes mi z pomyšlení na ně běhá mráz po zádech. Našel jsem totiž klíč. A to nebylo pěkné zjištění. Měl jsem klíč k tomu hlavolamu, ale nikdy jsem ho nepoužil. Věděl jsem o něm pouze já a Bill. Řekl bych to, prozradil celou tu pravdu. Nic jsem si nepřál víc… Ale v roce 1897 nám bylo devatenáct. Byli jsme usmrkanými zelenáči, ze kterých si všichni utahovali a kteří se neodvažovali nic jiného než poslouchat a dělat, co se jim řekne. Mým slovům by zcela jistě nikdo nevěřil, neboť neexistoval způsob, jak bych je mohl dokázat. Alespoň tehdy jsem si to myslel. Tak jsem na radu Billa raději mlčel. „Já ti věřím, já tam byl. Já to taky viděl, ale nikdo jiný ti věřit nebude. Budeš u všech ještě za většího blázna, než Jewkins.“

A tak jsem mlčel.

Možná bych nakonec promluvil, kdyby se ty děsivé věci děly dál, kdyby po starém Grantovi zmizel někdo další. Ale nestalo se tak. Ty věci pominuly. Odkvetly rychle jako jarní květy zvonků na vymýcených pasekách. Pominuly a já v sobě své tajemství nosím ukryté dodnes.

Snad Billova smrt a s ní spojený smutek mě přiměly, že jsem se vám teď rozhodl celý příběh povědět. Možná vědomí, že už jsem dost starý na to, abych říkal to, co říkat chci, aniž by hrozilo, že mě vyhodí z práce nebo že budu za hlupáka. Povědět vám o věcech, které čas vylouhoval jako pytlík čaje, ale které jsou pravdivé.

Udělat to. Dokud mám dost síly a dokud vím, v jaké zaprášené přihrádce hledat negativy vzpomínek, z nichž se skládá. V mém věku už totiž člověk může přijít o paměť ze dne na den, neřkuli z hodiny na hodinu.  

Začnu tedy pomalu povídat. Mezi jednotlivými razítky, pěkně od začátku.

Bude to totiž dlouhý příběh.

 

Náš tábor se té zimy roku 1897 nacházel poblíž jezera Lake Perch. Káceli jsme v těch místech mohutné bílé borovice, které byly vykupovány největšími cenami, protože byly vysoké a rovné, což se zpracovatelům moc líbilo. A také vzácnější než smrky nebo jedle. Rostly kam až oko dohlédlo, a proto jsme se nemuseli bát, že bychom neměli co dělat.

V pátek se naše parta vracela do Christmas odpočinout si a načerpat sílu. Ty dny a večery v Hankově putyce jsme hráli karty nebo šipky a lili do sebe kořalku.

Pití nám roznášela Juliet – Hankova dcera. Byla to asi pětadvacetiletá usměvavá dívka s vlasy barvy skotské whisky spletenými do dvou copánků. Ty copánky se jí kroutily k pravé straně, takže jí vždycky přeskočily rameno, když otočila hlavu. Ráda se smála a v koutcích jejích očí se jí vždycky udělaly malilinkaté roztomilé vrásky.

Bill do ní byl úplně zblázněný a i mnoho ostatních chlapů by dalo nevím co za jednu jedinou noc. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem mezi ně nepatřil i já. Ale Bill jí byl úplně posedlý. Nedokázal mluvit o ničem jiném. Bylo zábavné pozorovat, jak skrz rozpitou sklenici nenápadně sledoval každý její pohyb a jak natahoval krk, kdykoli se předklonila pro poleno do krbu.  

„Nekoukej furt na ni,“ říkal jsem, když jsem mu něco vyprávěl a viděl, že se tváří jako kdyby ho ve tváři lechtaly ty dva třepetající se copy.

„Já na ni nekoukám,“ řekl, otočil hlavu a zamračil se na sklenici piva.

„Ale nepovídej.“

„Tak sem na ní koukal, no. Každej tady na ní kouká. Ty taky.“

„Já taky,“ připustil jsem. „Aby ne.“

Juliet jsme ale měli všichni právě tak jenom na to koukání. Patřila totiž Collinu Grantovi, takže si všichni moc dobře rozmysleli, byť ji jen plácnout přes zadek. Collin Grant byl vysoký zrzavý Ir, jehož rodiče přišli do Michiganu v roce 1857. Seděl u největšího a nejhlučnějšího stolu u okna přímo naproti baru. Jeho mohutná postava se širokými rameny se uplatňovala velmi dobře nejen při kácení a nakládání stromů, ale často i při rvačkách. To, když si zpočátku mnozí ochmelkové ještě nebyli plně vědomi jeho žárlivosti a po pár skleničkách Juliet přes zadek skutečně plácli.

Sílu měl, že by mohl být zapřažený do saní místo jednoho z koní. Jednou jsem na vlastní oči viděl, jak zvedl kmen o průměru nejméně osm stop, aby vysvobodil jednoho dřevorubce, na kterého spadl. Dokázal vypít láhev whisky na tři loky, aniž by na něm bylo poznat, že je opilý a nebylo žádného z chlapů, kteří by ho přetlačili v páce.

Zkrátka, Bill si musel moc dobře hlídat, aby nebyly jeho pohledy moc nápadné a moc dlouhé.

Hned vedle Collina seděl Mike Friday. Mike pocházel ze Skotska připomínal malého zakrslého skřeta. Měl chraptivý hlas a žádné zuby, takže mu skoro nebylo rozumět. Naštěstí se většinou jen přihlouple usmíval a příliš nemluvil. V jednotě se svým jménem miloval všechny pátky. Nic na světě mu v ty dny nezabránilo, aby nebyl už před půlnocí nalitý jako puma. Z pod klobouku mu vylézaly mastné tmavě šedé vlasy a uprostřed neoholené tváře se mu střídalo hrdlo lahve a náustek dýmky se stejnou pravidelností jako červená a černá v ruletě.

Bylo mu už přes šedesát a ke svému stavu se dopracoval pravidelným pitím, kouřením a prací v lese. My všichni jsme vykonávaly přesně tytéž činnosti a měli tak díky němu před očima zcela konkrétní představou, jak jednou dopadneme.

Okolo desáté hodiny se k Hankovi vždycky dostavil pan Jewkins, kterému všichni říkali Tichej Jewkins.

Jewkins snad jako jediný obyvatel Christmas kromě žen a novorozenců, nepracoval v lese ani na pile. Byl to spisovatel. Do Christmas přišel na podzim odněkud z Wisconsinu, pronajal si u Henryho malý rohový stolek pod obrovským vycpaným sobem a každý večer u něj sedával.

Když byla hospoda plná, otevřel pusu jen když se rozhodl napít nebo zaplatit. Nikdo nevěděl, co si o něm má myslet a tak se pro všechny stal Jewkins prostě Tichým Jewkinsem – stejnou kulisou jakou byl vycpaný sob nad jeho hlavou.  

 

První mrtvá zvířata jsme nalezli začátkem prosince.

Venku byla sibiř. Teploty přes noc klesaly až k mínus pětadvaceti a ve dne to nebylo o mnoho lepší. Pracovali jsme s nebývalým nasazením, protože to byl spolu whisky jediný způsob, jak udržet prsty v teple. Naše parta skácela, zpracovala a naložila za den o tři bílé borovice více než v jiné dny, což nám každému vyneslo příplatek pět dolarů.

Bouda byla o přestávkách naplněná, jako nikdy. Nikdo už neseděl na kládách venku. Kamna hořela div se nerozpustila, ale přesto byla u protější zdi a zvlášť u míst, kterými protahovalo, zima.

Třetí den toho mrazivého týdne jsme našli prvního vlka. Ležel ani ne padesát metrů od chatky hned vedle cesty kudy jezdily koně s kládami a byl zmrzlý na kost. Ten den mu myslím nikdo nevěnoval zvláštní pozornost. Stane se čas od času, že najdete zvíře, kterému v takové zimě zkrátka došly síly. Každý včetně mě by na toho prvního vlka jistě brzy zapomněl. Kdyby ale nepřišli další.

Každé ráno na nás čekala nová várka mrtvých zvířat. Vlci, rysi a desítky virginských jelenů.

„Nejsou nikde zraněný,“ říkal Bob McKinley. „Zdá se, že umřeli tou zimou.“

Každý věděl, že je to blbost. Virginský jelen je velmi odolný a přežije i ty nejnižší teploty. To samé platí i pro vlky a rysy. Ale co jiného na to říct?

 

V pátek jsme Hankovi přivezli pět největších kusů. Dva z nás je šli druhý den zpracovat a večer byly zvěřinové hody.

„Já bych to nejedl, chlapi,“ řekl Hank. „Třeba mají nějakou nemoc.“

„Bob říká, že umřeli zimou,“ prohodil angličan James Watson a mávl rukou. Mike pokýval hlavou a přihnul si z láhve jako by jeho slovům požehnal.

Ostatní bez zájmu souhlasně zamručeli a diskuze tím skončila.

Takoví jsme tehdy byli. Tvrdí a lehkomyslní. Tváří v tvář smrti, vystaveni pohledu skelných hnědých očí mrtvých jelenů. A přesto jsme je po šichtě naložili na dvoukolák a ani nás nenapadlo, že bychom mohli skončit stejně.

A pakliže to někoho napadlo, bylo mu to jedno.

 

O týden později se u Hanka ukázal Larry. Měl tu schůzku s člověkem z Muskegonu, který vykupoval kožešiny.

Larry byl traper. V případě, že byste to nevěděli, protože tohle povolání z Michiganu už skoro vymizelo, tak traper je člověk trávící třeba i několik týdnů v lesích nastražováním pastí a lovením kožešinových zvířat – bobrů, kun, norků. Pracuje od ráno do tmy a pak ve srubu stahuje, vypíná a suší kůže.

Je to tvrdá práce a Larry byl tvrdej chlap.

„Vím jen to, že je to divný,“ řekl osazenstvu největšího stolu. „A taky to, že padají jen velký zvířata. Bobrů ani norků se to netýká. Díky,“ řekl Juliet, která mu donesla pití a zastavila se, aby poslouchala. „Bobrů a norků ne,“ zakroutil hlavou. „Je to záhada. Asi se dám na kůže jelenů a vlků,“ usmál se. „Když v nich není ďoura od kulovnice, jsou za ně taky slušný prachy.“

 

Prvním mužem, který se v lese ztratil byl Francis Crieg. Crieg pracoval v druhé partě na opačné straně jezera. Byl to vysoký hubený chlápek odněkud ze středozápadu. Já ho znal jen od Hanka.

Druhý den parta dobrovolníků prohledávala okolní les, nic nenašla.

Crieg zmizel jako by ho pohltila země.  

Ten večer vyšel poslední doprovod na mě s Billem. Kráčeli jsme vedle nahýbajícího se dvoukoláku přes hrbolatou zasněženou mýtinu s vyčnívajícími pařezy a pokládali prkna, kdykoli kolo najelo na pařez. Po míli se spřežení dostalo na cestu k Christmas. Zrovna začalo sněžit. Rozloučili jsme se s McKinleym a s prkny pod paží se vraceli zpět.

Setmělo se rychle, ale čerstvý sníh svítil jako chodník městské ulice. Spěchali jsme, protože pomalou chůzí by nám mráz vlezl k prstům na nohou.              

„Nevíš, o tom něco víc?“ zeptal se znenadání Bill. Byl udýchaný. „O tom Creigovi?“

„Vím, jen to, co ty,“ odpověděl jsem.

Mlčky jsme pokračovali. Šli jsme vedle sebe, jakoby ani jeden nechtěl jít vzadu. Cestou k silnici jsme minuli dva mrtvé virginské jeleny zmrzlé jako rampouchy. Jeden z nich měl paroží s nejméně šestnácti osmnácti výsadami. Teď, když jsme šli zpátky, mezi ně přibyl nový kus.

Ležel vedle vyjetých kol a upíral na nás svůj mrtvý zrak.

Ještě před hodinou jeho srdce tlouklo.

Přidali jsme do kroku a mysleli na to, že stejně tak někde v lese leží i tělo Francise Criega. Nahlas jsme to nepřiznali nahlas, ale měli jsme strach.

Někdy v té době les přestal být bezpečný.

 

„Mohl na něj spadnout strom,“ řekl Bob McKinley chlapům okolo. seděl u největšího stolu s Grantem v čele. Zaklonil se a protáhl se: „Nebo vlci… Večer, když jedu, jich vídám spoustu.“

„Ty máš na všechno odpověď, že jo McKinley!“ ozval se od vedlejšího stolu malý zrzavý chlápek ve flanelové košili. Kalhoty mu držely jen na jedné šli. Naklonil se, aby mu bylo víc rozumět.. „Jenže jsi tam nebyl, tak laskavě drž hubu!“

McKinley vstal. „Tak mi teda řekni, proč se ztratil?“

„V okolí nebyla krev. Kdyby to byli vlci, našli bychom krev.“

„Ten den přece sněžilo,“ oponoval McKinley.

„Sněžit začalo až večer. Potom, co jsme přestali hledat.“ Chlápek ve flanelové košili také vstal. „Říkám ti drž hubu, když jsi tam nebyl.“

Hospoda utichla.

„A kde je teda teď váš kamarád?“

„Ty nevěříš na lesní duchy, co? Na indiánské šamany a kouzelníky. Ty si myslíš, že je normální, že u jezera umírají zvířata. Ty myslíš, že to je normální? Ani pamětníci něco takovýho nepamatujou.“

„Hovno!“ zahřměl McKinley. „Teď mě poslouchej, zrzoune. Já nevěřím na žádný pohádky nebo na nějaký záhady. Nevěřím, že tvého přítele zakleli duchové. Ty zvířata mají nějakou nemoc. Vědecky vysvětlitelnou nemoc, o které nemůžeš mít ani šajnu, protože jsi tupej jak ty koně, co tahaj klády,“ mrknul na Juliet, která pořád stála vedle stolu.

Usmála se na něj.

„A tvůj přítel,“ pokračoval McKinley nevzrušeně. „Řeknu ti, co se s ním stalo. Byl nalitej jak sud, a když se šel vychcat, zakopl o pařez, spadl na hlavu a…“

„Ty hade…“ zasyčel zrzek a začal se sápat přes stůl.

Byla to po dlouhé době zase jedna pořádná rvačka. Lítaly židle, skleničky a zapojili se do ní skoro všichni přítomní. Všichni, až na Juliet, Hanka, mě a Billa a Tichého Jewkinse.

 

Dny a týdny probíhaly bez dalších rozruchů. Teploty vystoupaly k nule a my při svačinách opět sedali na kládách před boudou. Příplatky za kmeny navíc zmizely. Odkroutili jsme si svých deset hodin denně a nikam dál se nehnali. Před námi byly tisíce akrů lesa a nebylo kam spěchat.

O zmizelém Criegovi už se nemluvilo. Všechno bylo řečeno v ten páteční večer.

Následující pátek si k našemu stolu přisedl Steve Berry. To byl ten chlápek z Munisingu, který od Larryho vykupoval kožešiny.

„Máme tady dnes schůzku,“ řekl asi po hodině. „Nevíte, kde je?“

Pokrčili jsme rameny.

„Kdyby se tu zítra nebo pozítří ukázal, nebo kdyby jste na něj narazili v lese, řekněte mu, že tady budu zase příští pátek.“

          Na Larryho jsme však přes týden nenarazili.

„Kde může být?“ ptal se Jimmy Tracker z Maine další pátek.

„Je to divný,“ zamumlal Ike, starý indián ze severu. „Larry nebyl nikdy pryč tak dlouho.“

„Třeba se mu něco stalo,“ ozval se někdo další nesměle. „Traper je pořád jednou nohou v průseru.“

Všichni pokývali hlavou.

McKinley řekl: „Přesně tak. Mohl spadnout do řeky, nebo se chytit do želez. Logicky je možný i to, že ho napadli vlci.“

Ohlédl se k protějšímu stolu ke zdi, ale zrzek ve flanelové košili koukal do stolu.

Ať tak či onak, bylo to tu zimu už druhé nevysvětlitelné zmizení.

Juliet nám každému donesla jednoho panáka navíc, na Larryho. Někdo polkl whisky a myslel na jeho návrat, jiný mu už připil na smrt. Já jsem whisky polykal v úctě k jeho památce. Nějak jsem věděl, že je mrtvý, že je po Creigovi další obětí zdejšího lesa.

A jak se ukázalo, měl jsem pravdu.

Larryho už nikdy nikdo neviděl. 

 

Zhruba v polovině února zmizel Peter Danio. Chlap z naší party. Středně vysoký ničím nevýrazný dřevorubec, který na podzim přišel z pily v Munisingu. Poté, co prohráli stávku o lepší peníze nebo aspoň přijatelnější pracovní podmínky, spolu s několika dalšími odešel. Mohl si to dovolit, protože neměl rodinu, kterou by živil. K jeho štěstí, nebo smůle s přihlédnutím k osudu, který ho potkal, dostal krátce nato práci jako dřevorubec.

Pracoval nejdál od tábora a bůhví co ho tam zdrželo poté, co ostatní odešli. Viděli ho ještě když se smívalo, jak u čerstvě pokáceného kmenu osekává větve.

Ale už se nevrátil.

Další pátrací akce. Další hledání, ale Danio jako by se vypařil.

Okolím se začal šířit strach.

Strach z neznáma, a ten je vždy nejsilnější.

O víkendu k nám přijel jakýsi novinář ze St. Ignace, aby o zdejších zmizeních napsal článek. Měl se o nás tak dozvědět celý horní poloostrov.

Přijeli i vyšetřovatelé, kteří naložili pár mrtvých jelenů a odvezli je do Newberry na pitvu.

Vlastně se toho zase tolik nestalo. Pár otázek od chlapíka se zlatým perem, nakládání ztuhlých jelenů a jeden novinový článek, kteří si ti, kdo uměli číst, přečetli.

To bylo všechno. Na Christmas ale přesto víc než dost.

Sdílejte článek

10 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Pavel 3 ledna 2011 v 20:37

    Ten český jazyk je tak krásný, když se s ním umí pracovat, co?… Celkem si se trefil do mé noty, já totiž tyhle Mayovky neskutečně žeru. Parta drsnej kovbojů, posedává v hospůdce kdesi daleko v drsné, zasněžené pustině daleko od civilizace, v kameném krbu praská oheň, whiskey teče proudem a nad barovým pultem vysí nabitá Winchestrovka a venku spokojeně polehávají Malamuti zapřažení v saních…Chyběl mi tam už jen Old Shaterhand… řeknu ti, Karel May by byl pyšnej Fakticky jsem si to užíval, ale k hororu to má zatím daleko, počkáme na další díly… Ale za ten realisticky nastíněný divoký západ prostě smekám a povyšu ji tě na Žraloka

    PS: Ten můj rejpavej koment byla jen taková zkoužka, ale je vidět, že jsi nad věcí, takže všechno dobrý. Každopádně ani já se s porážkou nesmířím a zapisuji si tě na svojí černou listinu těch nějvětších konkurentů.

  2. Profilový obrázek
    Kapr 3 ledna 2011 v 09:52

     Pavel: Budu se těšit na tvůj komentář:) A ještě k té samochvále. Nesnáším uvedení povídek slovy jako: “Je to moje první povídka, kterou jsem napsal, asi nebude nic moc a tak doufám, že mě moc neroztrháte v diskuzi.” Z toho je mi na blití. Řekni mi jakou má čtenář motivaci číst si něco, čemu ani sám autor nevěří? Když někdo píše (nebo aspoň já to tak dělám) tak si nemůže říkat: nevypadá to nic moc, stejně to za nic nestojí, možná jsou i horší povídky… Já vždycky píšu a říkám si, že to bude nejlepší povídka na světě, i když vím, že to samozřejmě nebude pravda. Ale vyhrál už někdy někdo, kdo byl předem smířený s porážkou?

  3. Profilový obrázek
    Pavel 2 ledna 2011 v 14:52

    Tak to mě kaprův komentář spíš odradil. Copak ty nevíš, že samochvála smrdí, úplně stejně jako ryba třetí den taky smrdí. Naštěstí na komenty nikdy nedávám, takže si ji přečtu a vsadím se, že do špičky hororových povídek to má hodně daleko. Uvidíme jestli se s tebe vyklube pořádnej žralok nebo jestli na vždy zůstaneš obyčejnej kapr?

  4. Profilový obrázek
    Kapr 28 prosince 2010 v 22:08

     pajus: Budou jen dva díly, takže jsme někde lehce za polovinou:) Souhlasím, že číst delší věc z monitoru je očistec.

    woolf: Veškeré postavy a děj jsem si vymyslel. Města ale skutečně existují a dřevorubecký život a všechny detaily jsem musel nastudovat z různých pramenů, aby to bylo co nejvěrohodnější. Věřím, že studium odborných věcí je pro spisovatele stejně důležité, jako kvalita jeho písemného projevu, takže tak. Druhý a poslední díl sem dám co nejdřív

  5. Profilový obrázek
    woolf 28 prosince 2010 v 20:12

    @Kapr: no jo, člověče, to je záhuba delších povídek, číst to z monitoru nikoho nebaví a když vidí něco delšího nebo na pokračování, tak to radši zabalí. Se svojí Špinavou historkou jsem dopadl jak sedláci u Chlumce, tak snad tvou povídku čeká lepší osud…

    Já si teda přečetl nejdřív tvůj komentář a ten mě vyburcoval si přečíst celý první díl. Celkový dojem dobrý. líbí se mi jednoduchá stavba vět, která tomu dodává svižnost. Dotaz na tebe: ty reálie máš z první ruky? V popisu prostředí i lidí jsi totiž celkem přesvědčivej, ale z profilu na dřevorubce nevypadáš

  6. Profilový obrázek
    pajus 28 prosince 2010 v 19:58

     Je to výborné, skvěle se to čte, šíleně napínavé (doufám že nebude otevřený konec!!!). Tak pojďme rychle na další díl! Jen jedna věc se mi na této povídce nelíbí – nesnáším povídky na pokračování, radši si to přečtu celé naráz. Nicméně chápu, že jde o kompromis kvůli těm, co zase nesnáší dlouhé povídky. Tak prosím o uveřejnění dalšího dílu pro nedočkavé čtenáře. A kolik dílů vlastně bude??

  7. Profilový obrázek
    Kapr 28 prosince 2010 v 12:36

    Naprosto úžasný dechberoucí text, špička hororových povídek, úžasný
    styl, nenapodobitelná atmosféra a načasování, perfektní začátek a
    rozepsané charaktery, tajemství skryté v hustých lesích drsné zimy
    severního Michiganu, které mi nedá spát, už se nemůžu dočkat druhého
    dílu a dalších povídek, no tak lidi, pište něco!!!

Nový komentář