Příběh temnot


Jsem již asi poslední, kdo zná tento příběh, který mi kdysi řekl můj děd a jemu zase jeho děd, neboť udál se před dávnými lety.

Snad rádi vyslechnete si mé vyprávění oné kruté události… která započala jedné bouřlivé noci.

Silný vítr ohýbal koruny stromů až k jejich kořenům. Půlnoční měsíc ozařoval les, po jehož malé prašné cestičce upaloval obrovskou rychlostí jezdec na koni.

A měl k tomu také důvod. Za ním totiž v nemalé blízkosti uháněla čtyři podivná stvoření. Celkovým dojmem působili, jako psi, rychlostí však kočkovité šelmě a vzrůstu urostlému mustangovi.

Když se ta stvoření k jezdcovi přiblížila natolik, že by ho mohla z koně strhnout, vyskočil z nenadání jezdec z koně, který obrovskou rychlostí běžel stále pryč a ve vzduchu z něj doslova vystřelila blanitá křídla, díky nimž se jezdec přichytil jednoho stromu.

Pro prapodivná stvoření to byl nečekaný zvrat, a tak jejich ohromné rychlosti a síle trvalo delší dobu, než zastavila a obrátila svůj zrak znovu k postavě na stromě.

Pomalu se k tomu stromu přibližovali. „Tohle je vaše zkáza, vy prašivci!“ zakřičela mužským hlasem postava na stromě. Z toho můžeme usuzovat, že to byl muž.

Najednou se ozval zvuk ostří, vyjíždějícího z krytu meče.

Muž stál na věty a ani jednou rukou se nedržel, protože svíral dva meče. Ano, nadlický výkon to jest.

Stvoření neváhala a okamžitě po muži vystartovala. Párkrát se od větví stromu odrazila a už byla u muže. Bohužel, on však setnul nevídanou silou jejich hlavy v ještě nevídanější obratnosti.

Poté ze stromu seskočil, dopadl na obě dvě nohy. Své meče zasunul zpět do krytů, našpulil rty a zapískal. Za pár okamžiků se po prašné cestičce vrátil zpět jeho divoký kůň, muž na něj jedním velkým skokem nasedl a pokračoval ve směru své cesty.

„Přijíždí princ Raphael! Otevřete bránu!“ křičel strážní voják oděný do lehké kožené výzbroje. Měl krásný rozhled protože stál na hradbách hradu Strachu.

Jakmile ohlásil strážný příchod prince, deset dalších vojáků, stojících za obrovskou bránou, se do ní zapřeli a pomalu ji otvírali.

Onen muž, teď již o něm známo, že to byl princ Raphael, vjel na svém koni do brány. „Schovejte ho do stájí, brzy bude svítat.“ Řekl Raphael ohromně chraptícím a tichým hlasem, podobajícím se syčení hada.

„Ano, princi.“ Odpověděl jeden z vojáků a koně odvedl.

Raphael prošel napříč velkým náměstím, které bylo liduprázdné a vešel do brány jakési obrovské věže, která se plazila po do nebes sahající skály.

„Můj pane, princ Raphael hlásí příchod.“ Pravil jakýsi starý, dosti zohavený muž, vysokému starcovi.

„Nechť vstoupí.“ Odpověděl pomalu stařec. Do komnaty kruhovitého tvaru vešel princ Raphael. Místnost neměla žádná okna, osvětlovaly ji pouze louče. A tak to bylo se všemi místnostmi v hradu, což mu dodávalo tajemnou esenci.

„Můj otče, králi.“ Oslovil starce princ Raphael. „Můj synu, jaké neseš zprávy?“ Zeptal se král. „Bohužel, špatné. Vlkodlaci už zdevastovali tři další panství. Jsou neuvěřitelně blízko. Sto našich mužů padlo, zbytek je zraněný a skrývá se v jeskyních. Musíme již provést útok.“

„Ach… špatné… velice špatné zprávy, mi neseš, můj synu…doufám, že je to vše.“ Promlouval král. „Musím říct, že ne. Do konfliktu se totiž zapojila třetí strana.“

„Cože?“ zbystřel král, „kdo?“ „Lidé, otče.“ Odpověděl princ Raphael. „Ti špinaví opičáci?! A co provedli?“ „Nejpravděpodobněji uzavřeli s vlkodlaky smlouvu. Pomáhají jim plenit naše panství.“

„Nevídané! Ti ohavní zmetci! Poskoku!“ zařval král na shrbeného človíčka. „Okamžitě dej svolat Radu starších! Lidské chování nemá obdoby.“ „Ano, můj Pane.“ Odpověděl a utíkal z místnosti.

„Raphaeli! Mám pro tebe velmi těžký úkol.“ Řekl král. „Ano, otče?“ „Zítra, když noc budeme mít největší sílu nad dnem, uneseš lidskou královnu.“ „Královnu Anastázii?“ Zeptal se udiveně princ Raphael.

„Ano, Anastázii.“

Druhého dne se v téže komnatě v též půlnoční hodinu konal sněm Rady starších. Na svém nejvyšším trůně seděl král, jehož jméno bylo Virgil. A po stranách dalších čtrnáct menších pánů.

„Milí přátelé! Jak již někteří sami víte, situace je den o de dne horší. Vlkodlaci nám zabrali téměř čtvrtinu království. V jejich rukou již zemřelo přes pět set našich vojáků a tisíce lidských otroků bylo vysvobozeno. Navíc jsem se dozvěděl, že do celé situace se připletli lidé! Chtějí zpět naše otroky a tak vlkodlakům pomáhají. Proto dnes vyšlu svého syna, aby unesl jejich královnu Anastázii. A lidem oznámíme, že jestli nepřestanou s jejich útoky, proměníme královnu v jednu z nás.“

„Cože? V jednu z nás? To bych nikdy nepřipustil! Špinit naši výsostnou rasu tou lidskou chátrou? Ne! Byl bych jednoznačně proti…“ mluvil jeden z menších pánů, ale do řeči mu vstoupil král Virgil „A jak je asi chcete zastavit?! A navíc vy, Luciusi, si moc už nedovolujte! Vaše panství bylo posíleno sto našimi vojáky a ani jeden se nevrátil živý! A ani jeden lidský otrok vám nezůstal, takže jste na mizině! Proto radši neklaďte odpor, nebo dopadnete špatně.“

„Ahá! Takže teď nám budete jako vyhrožovat? Vůbec nemáte právo si takhle..“ Lucius nedořekl svou větu.

Ve zlomu vteřiny u něho totiž stál král Virgil, vysávajíc mu z hrdla krev. Celá rada zahučela strachy.

Po chvíli Virgil zvedl hlavu od mrtvého Luciuse a svými zkrvenými ústy řekl: „Mám někdo další problém?“

Nastalo hrobové ticho. Všichni pánové mlčeli, až na jednoho. „Otče, copak nevidíš, jaká je doba? A to ještě v této době ničíš náš druh?“ pravil princ Raphael.

„Ničím pouze slabé články, které by nám stejně ani tak nepomohli. A doufám, můj synu, že nadále nebudeš mít žádné takové připomínky!“

„Jednou se ti to vymstí. Prozatím jsi nejsilnější, ale to rozhodně nepotrvá dlouho. A potom…“ „Už mlč! Ty jeden slabochu! Koukej se radši připravovat na tvůj úkol! A už nechci slyšet žádné poznámky!“

„Jak si přeješ, otče.“ Řekl znechuceně Raphael a odešel z komnaty. „Tak, mí milí přátelé, dnešní shromáždění končí.“ Oznámil král Virgil a pomalu si sedl zpět na svůj kamenný trůn.

„Poskoku!“ zavolal. Ihned za ním přiběhl, jen co mu síly stačili. „Ano, můj pane?“ „Skoč do věznice! Ať mi připraví nějaké chutné muže, již dlouho jsem nic nepil.“

Jemný vánek si pohrával s ozdobnými závěsy u otevřených balkonních dveří. V místnosti spali dva lidé. Vládlo tam naprosté ticho až – ženu někdo chytil za krk a vznesl se s ní ke stropu. Ta se okamžitě vzbudila a při spatření té ďábelské tváře, plné chtíče po její krvi zakřičela.

Raphael jí však přidržel ústa. Muž se však již probudil. „Kdo jste?! Pusťte ji! Stráže!“ řval muž.

„Né, ti už jsou dávno mrtví. Králi Albrechte, radím vám, skončete válku a já vám slíbím, že vaše paní nebudeme mít dva zuby delší.“ Usmál se škodolibě Raphael.

„Taková drzost! Okamžitě ji pusťte, nebo vás zabiji!“ pravil král Albrecht. „No, no, no! Abyste nepřišel o svoji manželku. Tak se rozhodněte.“ Dořekl Raphael vyletěl z balkonních dveří směrem k hradu Strachu.

„To není možné! Stráže! Kde jste?!“ vztekal se král a vyběhl z ložnice na chodbičku. Spatřil tam dva mrtvé vojáky ve stříbrných brnění, celé bílé a každý měl dvě ranky na krku. „Můj Bože.“ Přežehnal se král. „Tak už jsou tady.“

„Nechte mě! Vy ohavné stvůry! Okamžitě mě pusťte!“ křičela Anastázie na dva vojáky, jenž ji svírali pevně v rukách.

„No tak! Královno! Uklidněte se. Jsme přece rozumní li… pardon, jste přece rozumný člověk.“ Smál se Virgil stojící před ní.

„Virgile! Vy a ti vaši ohavní, slizští, hnusní poskokové budete potrestáni! To uvidíte!“ Ječela stále královna.

„Šetřete slovy, vážená paničko! To lidé rozpoutali tuto válku, ale nebudou to oni, kdo zvítězí!“ Mluvil Virgil.

„Můj pane, promiňte, že ruším, ale nesu vám čerstvou krev.“ Vtrhl do místnosti shrbený poskok.

„Ach, děkuji ti.“ Řekl Virgil a sebral si velký skleněný pohár plný krve. Za pár chvilek ho vypil až do dna. „Nádhera. Zase o jednoho lidského otroka silnější.“ Usmál se nechutně Virgil.

„Otče, proč stále zabíjíš ty otroky?! To ti nestačí, že tam dole ve sklepeních musejí dřít, až jim z mozolů teče krev?“ Vztekal se Raphael.

„Raphaeli! Jsi můj syn! A jsi upír! Jak vůbec můžeš litovat té lidské chátry?“

„Lituji jich. Protože žít v utlačování takového netvora, jako jsi ty! Musí být strašné!“ mluvil stále silnějším tónem Raphael.

„Co jsi to řekl? Ty mnou opovrhuješ?“ Nabíral na vzteku Virgil.

„Ano! Kdo by neopovrhoval takovým netvorem! Virgile!“ vmísila se do řeči Anastázie.

„Stráže, odveďte ji k otrokům. Poskoku! Vypadni odsud, musím si promluvit se synem.“ Rozkázal Virgil.

Všichni opustili místnost. Zůstali tam jen oni dva. Otec se synem. Zrůda s dobrákem. Virgil s Raphaelem.

„Takže mi chceš říct, že podporuješ všechny ty ohavnosti, které nás ničí?“ Ptal se Virgil. „Ne, já se jen zastávám lidí! Kdybychom nedávali lidi do otroctví, vůbec by proti nám nebojovali!“

„Ale tak to má být! Silnější velí. Lidé jsou jen podřadná rasa ubohých opičáků a o těch tupých psech radši ani nemluvím!“ Hulákal Virgil.

„Už máš smůlu, otče! Jsi jeden z mála upírů, který ještě tuto myšlenku uznává.“ Pravil Raphael. „To není vůbec pravda! Já a moje Rada starších…“ Nedořekl Virgil, protože mu do řeči skočil Raphael: „Ne. Už ne tvoje Rada starších! S tím zbytek rady, který jsi milostivě nechal přežít, jsem se již domluvil. Tímto tě jménem celé Rady žádám, abys trůn přenechal mně.“ Řekl Raphael.

Virgilem to cuklo. Jeho jediný syn ho nyní žádá o to, aby sestoupil z trůnu. Z trůnu, na kterém sedí už přes tři sta let!

„Zrádče! Už nejsi mým synem! Proklínám tě!“ Zařval Virgil. V tom mu už beztak jeho chladné oči, ještě více zchladly. Zorničky se mu zmenšily o polovinu. Prsty na rukou se mu rázem protáhly a z nich vyrostly ohavně dlouhé a tvrdé drápy. Z lopatek mu vystřelila obrovská blanitá křídla.

„Zemři!“ Zařval Virgil mohutným hlasem a v plné síle se vrhl na Raphaele.

Z temnot lesa se vynořil kočár táhnutý koním spřežením. Okolní stráže vlkodlaků zbystřely, ale věděly, že na tak vzácného hosta nesmí útočit.

Kočár se zastavil před vstupem do menší jeskyně. Vystoupil z něj král Albrecht. Nervózně se kolem sebe rozhlédl a vstoupil do jeskyně zevnitř osvětlované loučemi.

„Zdravím vás, králi. Copak, že jedete takhle pozdě?“ ozvalo se z jeskyně. „Rungusi, musíme okamžitě změnit plán!“ řekl Král a vešel do jakési malé místnosti v níž seděl muž dlouhých vlasů.

„A proč?“ zeptal se Tunguz. „Unesli Anastázii. Upíři! Musíme na ně okamžitě zaútočit, má armáda je již připravena.“ Vypravoval král.

„Takže upíři nás předběhli… No, dneska je krásná noc na krveprolití. Proč tedy váhat…“

Virgil vší silou odhodil Raphaele na stěnu. Ten útoku nedokázal zabránit a jeho silné tělo rozbilo ozdobné skříňky zavěšené na kamenné zdi.

Raphael spadl k zemi vyčerpán bojem s otcem. Virgil k němu přišel a pravou rukou ho chytil pod krkem. „Otče…“ zasténal Raphael. „Odpusť, synu.“ Řekl Virgil, plný poblázněné mysli a svou ohromnou silou rozdrtil synovi krk.

Král Virgil vstal. Vrátil se do původní podoby. Chvíli se zamyšleně díval na mrtvolu svého syna. Když v tom ho vyrušil Poskok.

„Ach pane! Hrůza! Hrůza! Vlkodlakové! Tisíce vlkodlaků! Stráže je spatřily! Míří k našemu hradu! A za nimi ještě větší lidská armáda! Co budeme dělat?!“ Křičel Poskok.

„Mlč! Oznam strážím pohotovostní stav. Ať se připraví veškeré vojsko na hradě! Já si jdu promluvit s královnou Anastázií.“

V temné místnosti zaskřípaly dveře. Anastázie, plná zlob a zoufalství, byla přikovaná ke zdi.

„Co tu chceš ty odporný zmetku!“ Vykřikla královna. „Odporný zmetku?! Já? Ne, holčičko! To vy! Lidé! Jste to nejodpornější, co jsem kdy potkal, to vy ničíte životy všech!“ Hulákal Virgil.

„To není pravda! My nikoho nevysáváme, jak to s oblibou děláte vy!“

„Lidé jsou neuvěřitelná špína! To vy jste mě k tomu dohnali! To vy! Vy a vy! Vy za to můžete! Vy jste mě k tomu donutili.“ Při těchto slovech Vergilovi vyhrkly slzy.

„Kdybyste stále neodporovali, jako malí fagani, nic z toho by se nestalo! To kvůli vám jsem zabil svého syna! Jen kvůli vám!“ Řval stále víc a víc Virgil.

„Cože? Ty jsi zabil svého syna? A potom mi říkej, kde je ten špatný!“

„Buď zticha! Teď už nepromluvíš! Už nikdy mi nebudeš odporovat! Ten tvůj král pozná mou sílu!“

„Co chceš udělat? Virgile! Já tě varuji!“ Křičela stále zoufaleji Anastázie.

„Budeš jedna z nás. Už nikdy mi nebudeš odporovat.“ Usmál se Virgil, přistoupil k ní a s rozkoší se do ní zakousl.

Anastázie křičela bolestí. Ta nesnesitelná bolest! Nemohla to vydržet a… bylo po všem. Virigl ji upustil. Tvář měl celou od její krve.

Ona spadla k zemi. Celá bledá. Oči jí zchladly. „Má pomsta.“ Řekl Virgil a odešel.

Venku již zuřil boj. Tisíce vlkodlaků přelézalo hradby hradu Strachu. Lidské vojska vystřelovala z katapultů střely, které ničily celý hrad.

Virgil vstoupil do své královské komnaty. Avšak, něco se změnilo. Raphael! Jeho mrtvoal tam nebyla. Stál tam jenom Poskok.

„Poskoku!“ „Ano, můj pane?“ „Kde je Raphael?“ „Nemám tušení, když jsem zde znovu přišel, už tu neležel. Ale mám ještě strašnější zprávu.“

„Co může být strašnější?“ Vztekal se Virgil. „Byla prolomena brána. Prohráváme! Vlkodlakové se za chvíli dostanou i zde! Do věže.“

„To snad není ani pravda. Bohužel. Přichystej ty nejpotřebnější věci, musíme zmizet.“ Řekl Virgil. „Myslíte únikovou chodbou?“ „Ano. Tam nás nestihnou.“

„Ale pane, co Rada starších, jsou schování v…“ „Ti mě nezajímají! Zrádci! Přeju jim pomalou a bolestivou smrt.“

„Dobrá, jak si přejete.“

A tak končí jeden z mnoha příběhů, které znám. Snad vám ještě odhalím další z mnoha takových…

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    P.andora 9 června 2009 v 18:45

    Jak řekl Pavel, hodilo by se to na pokračování Underworldu. Nelíbí se mi ale jedna věc… Snažíš se psát tak nějak “starobyle” , ale moc se ti to nedaří. Slova ve větě máš divně zpřeházená, jsou tam nějaké nešikovné formule, jako to “… když jsem zde znovu přišel…” a někde uprostřed tě “starobylá” mluva opustila úplně. Proti otevřeným koncům nic nemám, ale do této povídky mi moc nesedí…

  2. Profilový obrázek
    Pavel 5 června 2009 v 17:09

    Já sice fantasy moc nemusím, ale rád se podívám pod každý kámen a tak jsem zdárně dočetl i tuhle povídku. Pro mě to je spíš taková ostřejší pohádka a upřímně moc mě to nevzalo, ale myslím, že kdyby se to hodilo na plátno, mohl by z toho být další díl Underwoldu, jen mě mrzí, že jsi moji oblíbenou postavu ty zlobivý pejsky přesunul na druhou kolej.

Nový komentář