Pravda (I. část)


Monstrum uvádí

Z deníku Willama Bergenhima, obyčejného chudého

člověka, co chtěl znát jen pravdu…

15. Září 1652

 

…?

Probudil jsem se se slzami v očích, jelikož mi slunce svítilo do ksichtu. Paprsky mne ozařovali tak silně, že jsem myslel, že oslepnu.

Nejprve jsem vůbec nic nevěděl. Jak se jmenuju, kde bydlím, co se stalo, mám nějakou rodinu?

Pociťoval jsem strašné bolesti. Nemohl jsem se hýbat, nemohl jsem dýchat, nemohl jsem vlastně téměř nic. Jediný smysl který dokázal vykonávat svou práci byl zrak.

Rozhlížel jsem se kolem. Před očima se mi zobrazovali malebné větve stromů, které později mizeli v zamlžené dálce, a následovali další větve. Nějak jsem to nevnímal ale bylo to to první co jsem viděl. Začínám i slyšet. Slýchám pláč. Vedle mě leží nějaká osoba, která se pyšní pouze otrahnýmy šaty šedivé barvy.

Až po nějaké chvíli mi došlo, že mohu hýbat jen krční částí tudíž i hlavou. Nemohu mluvit, ústa mám svázaná pevným provazem, do úst mi nevniká témeř žádný kyslík. Svázené mám obě nohy i ruce. Vše je přívázáno k dřevěné lavičce na které sedím. Znovu se rozhlížím a vidím další osoby, někteří spí, tedy alespoň doufám že spí.

„Ticho sakra!"

Zlekl jsem se. Snažím se zjistit odkud tento chraplavý, tajemný a bezcitný hlas vyšel. Po mé svázané levici vidím muže. Kočího. Kočího kočírujícího koně. Ten je také v celkem lehkém a levném oděvu. V kabátu z nějaké neznámé kožešiny. Do tváře jsem mu neviděl, jelikož k nám byl otočený zády. Viděl jsem pouze jeho holou hlavu bez jediného vlásku.

Jedeme v nějakém vozu. Začínám se bát. „Kam jedeme? Na popravu? Kam do prdele?" Pokládám sám sobě v tichosti dotazy, na které se dozvím odpoveď zřejmě až za nějakou chvíli.

„Ticho podruhé! Po třetí a chcípnete!"

Slyšel jsem znovu od toho kočího. Tato výhružka odkazovala zřejmě na brekot té ženy sedící vedle mne. Je mi také do pláče. A také se stalo, díky slunci které mi stále svítí do očí.

Je mi takové horko, mám pocit že brzy začnu hořet.

Nu což, asi nemám co ztratit. Zkusím zavzpomínat co se vlastně stalo…

Nic. V mé hlavě je absolutní prázdno. Bude to těžké, zkusím to ještě jednou. Hmm, augh!…

 

… „Nééé, Angelino, prosím ne, PROSÍM KURVA JÁ PROSÍM!!!"

… „Vy bezcitní bastardi!!!"

… „Děti, maminka,… Hmm maminka…"

… „Kdo je tam? Halóóó?"

… „Prosím pomoc, PROSÍM!"

… „Barbaři."

… „Poštovní holub?"

PRAVDA (I ČÁST)

3. Září 1652

 

…?

Probudil jsem se. Doma. Venku panuje vražedné ticho, slyším jen popěvování nějakých ptáků. Je tma. To dokazuje že je noc. Spím na dřevěné posteli podložené slámou. Pod náma na koženém koberci spí děti, Nikolas a Julie. Na pravé straně od postele jsou dřevěné, ale možná až překvapivě bitelné dveře. Vedle nich okno. No je to spíše mříž, za níž sedí nějaký černý pták. Naproti posteli pak malá kuchyně, na levé straně dřevěná sedinka pro vykonávání potřeb. Vedlě mě leží moje žena, která příšerně chrčí. Neustále slyším: Chrrrr pší… Až je to děsivé. Docela se divím že děti dokážou spát.

„SAKRA!" Vyjekl jsem. Div jsem nikoho neprobudil. Lekl jsem se nějakého zvuku. Co to ale by…

„SAKRA" Vyjekl jsem podruhé. Někdo klepe na dveře.

Klepání slyším i potřetí, tentokráte však silnější než v prvních dvou případech. Radši už jdu ke dveřím, aby nebyla žena a děti probuzeni.

Otvírám dveře.

„Sakra co to je?"

Dveře nejdou otevřít. Začíná mne mírně mrazit po zádech.

BUM!

„OOOOOOOUUU!" Zařval jsem. Teď už jsem se ale pořádně lekl.

Někdo znovu zaklepal ale tentokráte to bylo pořádná rána. Dveře nejdou otevřít, tak tady už opravdu něco nehraje.

Dívám se z mého okna, ale přede dveřmi nikoho nevidím.

„Barbaři."

Pronesu tiše sám pro sebe. Jdu si lehnout. Než si však stačím vůbec lehnout slyším další BUM.

Už jsem se mírně naštval. Jdu ke dveřím. Kupodivu teď jsem dveře otevřel bez problémů.

„Kdo je tam? Halóóó? Nikde nikdo. Ani v okolí sousedních domů nikoho nevidím.

KŘUP!

Něco prasklo v křovinách kolem mého domu. Rychle to běžím prohledat, nic jsem však nenalezl. V dálce slyším nějaké rychlé kroky, skoro jako by někdo utíkal.

„Zřejmě nějací haranti, příště už v noci nikomu otevírat nebudu."

Jdu spát. Má žena už kupodivu nechrápe.

„Že by zázrak?"

Netrvalo dlouho a usnul jsem.

 

4. Září 1652

 

…?

Probudil jsem se. Je ráno. V ulicích slyším dětský smích a lidské hlasy. Je velké slunečno. Děti jsou pryč, protože každé ráno jdou do nedalekého lesa za městem natrhat ovoce.

„Uááááh". Protahuju se a jdu do kuchyně. Má žena stále spí, avšak nechrápe.

Slyším nějakou ránu. Někdo narazil do okna.

„Poštovní holub?"

V protáhlém zeleném zobáku držel dopis, který jsem si převzal. Po převzetí onoho dopisu jsem si všiml že ten můj ptačí přítel má na čele jizvu tak rudou, že ani fontána stříkající krev by se této barvě nevyrovnala. Holub poté odletěl směrem k lesu, kde děti trhají ovoce.

Na dopisu je taková zvláštní pečeť, též v rudé barvě. Je na ní vyznačena lebka bez úst, jen s očima. V pozadí té lebky pak písmeno P.

V obálce je papír čistý a bílý jako sníh. Na něm bylo černě vypsáno jen toto:

 

Putant ad pueritia

 

Nevěděl jsem co to znamená, ani v jakém je to jazyce.

„Cože? Od koho to může být?"

Do ruky si beru znovu tu obálku, abych si mohl ještě jednou prohlédnout tu pečeť. Po chvíli jsem se zděsil.

„Svatá Marie, vždyť ta pečeť vypadá úplně přesně jako ta holubova jizva!"

Došlo mi že se tu děje něco neobvyklého, nejprve včera to neznámé klepání až buchot na dveře, teď tohle.

„Ale počkat, pueritia, to je přece latinsky dětsví. To ostatní ale nerozluštím."

Má hlava se pomalu a nejistě otáčela do prava.

„Má žena umí latinu!"

Vzpomněl jsem si. A tak kráčím už mírně zděšený z této situace k mé posteli. Mé kroky jsou pomalé, tiché, nejisté. Klepou se mi kolena, div ještě nepadají. Slabě šahám po její dece a snažím se jí vzbudit. Nic.

„Angelino, vstávej."

Pronesl jsem šeptem.

„Slyšíš, vstávej."

Zase nic. Zkusím jí odkrýt deku, to mi v daný okamžik problesklo hlavou. Tak tedy, učinil jsem tak…

Angelininy nohy nikde. Celá postel rudá. Na posteli promáčené krví ležela rozřezaná střeva. Z úst jí lezli nějací brouci. Jeji pravá ruka byla natřžena. Ze žaludku do úst mi lezli ještě nezpracované potraviny v mém těle, které později vyšly ven. Na jejím čele znovu ta pečeť, malována zřejmě její krví.

„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!"

Zařval jsem si. Nejen lítostí, ale také obrovským zděšením. Myslel jsem, že také zemřu.

„Nééé, Angelino, prosím ne, PROSÍM KURVA JÁ PROSÍM!!!

Celá ulice rázem ztichla.

„Do prdele, co budu dělat? Co řeknu dětem? Co si sakra počnu!?"

Nevěděl jsem ani jak se to mohlo stát. Nic mě nenapadalo.

Po chvíli někdo klepe na dveře, zrovna když sedím v kuchyni a promítám si v hlavě co budu dělat.

To budou určitě děti.

„Sakra, co mám dělat?"

Musel jsem to vše nějak utajit.

„Počkejte, hned jsem tam!"

Ženu i zbytky jejího těla jsem dal do dřevěné skříně pod naše levné oblečení. Bylo to strašné.

„Pojďte dále Nicolasi a Julie." Řekl jsem neutrálním a nenápadným hlasem.

„Našli jsme jahody, pár malin, spoustu jablek, hrušky, pár hub a spoustu borůvek."

Řekla Julie a Nikolas ukázal dřevěný kbelík s ovocem.

„Dobře děti, šikovné." Řekl jsem a pohladil je po hlavě.

„Kde je paní matka otče?" Zeptal se Nicolas.

V tu chvíli jsem se skoro rozbrečel. Vše jsem to chtěl nechat v tajnosti, ale nakonec jsem se neudržel.

„Děti maminka,… Hmm maminka,…

 

 

11. Září 1652

 

Utekl týden od té hrozné události. Stále se nemohu smířit se smrtí mé ženy. Mé milované ženy kterou jsem znal již od dětství. Všichni co mě potkají mi přejí upřímnou soustrast, děti jsou neustále doma, nemají ani náladu si jít hrát ven. Na ulici už není ten hluk co tu panoval po celá léta. Její vraždu totiž prožívá celá vesnice, jelikož Angelina byla mezi zdejšími lidmi velmi oblíbená. Když někdo něco chtěl, Angelina to udělala a my jsme z toho těžily pár levných korun, kožešinami a podobnými drobnostmi. Ale to je teď už asi jedno. Někdy těsně před setměním někdo klepal na dveře.

„Počkejte, hned přijdu."

Dojedl jsem jablko a vyrazil jsem ke dveřím. Otevřel jsem je. Předemnou stál nějaký chlapec, zřejmě asi 10 let.

„Nějaké přání, chlapče?"

„Pane Bergenhime, mám Vám předat tento dopis."

„A kdo ti ho svěřil?"

„Toho pána jsem se taky ptal, ale odpověděl mi, že se nejmenuje nijak.

„Aha. A kde jsi od něj přebral ten dopis?"

„V lese za městem pane."

„Dobře, můžeš jít."

„Nashledanou pane."

„Zdar."

 

„Co to máš otče?" Zeptala se mě Julie.

„Asi nějaký dopis." Odpověděl jí Nicolas za mě.

 

Já jsem vůbec nereagoval.

Ten dopis byl označen znovu tou pekelnou pečetí. V tuto chvíli jsem totálně zblednul. Otevřel jsem obálku, na níž bylo to samé co v prvním dopisu. Teď už jsem si myslel, že omdlím. Po chvíli někdo znovu zaklepal.

,,SAKRA!"

Váhal jsem, jestli mám otevřít nebo dělat že nikdo není doma. Nakonec jsem se rozhodl pro risk, což znamenalo dveře otevřít. Zahlédl jsem znovu toho chlapce.

„Promiňte pane, že podruhé ruším, ale zapomněl jsem vám ještě vzkázat, že máte jít do toho lesa."

„Ano, děkuji. A nevíš kam přesně?"

„Bohužel, pane nevím."

„No nevadí, nazdar."

„Nashledanou."

 

„Děti, jdu do lesa. Chcete jít se mnou?"

Promiň otče, teď ne, hrajeme si."

„Dobře, ale za chvíli bude tma, takže když někdo bude klepat tak co budete dělat?"

„Nic"

„Správně, já mám u sebe co?"

„Klíč."

„Správně."

 

Vydal jsem se tedy do lesa. Cesta tam mi netrvala moc dlouho, jelikož je nedaleko za městem. Cestou jsem přemýšlel, kam že to vlastně jdu? Co mě tam čeká? Bál jsem se, ale zároveň jsem cítil odhodlanost a nutnost, vždyť ti bastardi mi zabili ženu!

 

Když už jsem byl v lese, byla naprostá tma, až mě to děsilo. Všude slyším cvrčky, ptáky a všemožnou zvěř. Jinak je naprosté ticho.

 

„Čeká mě asi dlouhé procházení lesem, jestli teda něco nebo někoho najdu." Došlo mi, avšak později se ukázalo, že tomu tak nebude.

 

Procházel jsem se lesem, někdy do prava, někdy do leva, někdy jsem šel dlouho rovně. Cestou jsem zakopával o různé ohlodané ovoce větve a podobné věci. V dáli jsem slyšel zvuk, který mě strašně vyděsil, byl ale neustále blíž a blíž.

 

„Vrrr, vrrrrr, vrrrr RAF!!!

„KURVA!"

Začal jsem běžet jako o život, o který mi asi také šlo. Těsně v patách mi však běžel velký, černý vlk. Po pár sekundách běhu jsem zahlédl nějakou chatrč a modlil jsem se, aby byla otevřená. Mé přání se vyplnilo. Skočil jsem do dveří které se otevřeli. Bohužel než jsem je stihl zavřít, vlk byl v této chatrči se mnou.

Nevěděl jsem co mám dělat. Musel jsem nějak rychle zareagovat na útok vlka kterýž mě chtěl svými ostrými tesáky zakousnout. Na stole bylo asi osm svíček. Tak jsem rychle pro jednu skočil a vzal jsem ji do ruky.

 

„ÁÁÁAGHH, KURVA!"

 

Při skoku se mi vlk zakousl do kotníku mé pravé nohy. Ležel jsem, zkusil jsem se chvíli nehýbat (v ruce jsem měl stále svíčku). Vlk mě chvíli očuchával, později se zakousl do mého stehna, což už bolelo opravdu nesnesitelně a svíčku jsem v rychlosti vrazil tomu hajzlovi do oka. Ležel na zemi. Kňučel, trpěl, byl spálený a byl bez levého oka. V tuto chvíli mi ho bylo líto. Ale uvědomil jsem si, že kdybych mu pomohl tak mě rozkouše, tudíž jsem na něj párkrát silně zadupal, rázem bylo ticho.

 

„Bože, já jsem zabil živého tvora, bože,…" Došlo mi. Vinil jsem se z toho, ale neměl jsem na to moc času. Jen tak jsem se rozhlížel po chatrči. V místnosti kde jsem se momentálně nacházel byla jen dřevěna postel a stůl se svíčkami. Po levé straně naproti dveřím ale byli schody. Nezbývalo mi tedy asi nic jiného než jít nahoru.

Byl už jsem skoro nahoře, ale jeden z posledních schodů na kterém jsem stál praskl. Spadl jsem dolů a omdlel jsem.

 

Příští den v noci

 

…?

Probudil jsem se. Ruce spocené jako polité vodou. Kolem mě nebylo nic, jen… tma. Nevěděl jsem jestli jsem oslepl nebo jestli se nacházím v místnosti bez světla. Zmocnil se mě strach. Všude kolem mě bylo vlhko. Myslel jsem že ležím v rakvi. Za chvíli jsem slyšel nějaký hlas a mírně se mi ulevilo.

 

„Putant ad pueritia."

„Halo, je tom někdo?"

„Putant ad pueritita."

„Tak halo."

„Putant ad puetita."

„Kdo je tam?"

„Putant ad pueritia."

„Prosím pomoc, PROSÍM!"

„Putant ad pueritia!"…

 

Neustále jsem slyšel putant ad pueritia, to bylo přece napsáno v tom dopise…

 

Najednou všechna tma mizela. Vše začalo čím dál tím víc blednout a bělat. Viděl jsem sebe. Sebe jako malého chlapce. Začal jsem vzpomínat na své dětství.

 

KONEC I. ČÁSTI

Prohlašuji že článek neporušuje autorská práva a jakákoliv podobnost je čistě náhodná.

 

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    mrMatoskah 21 července 2012 v 03:47

    Vkládám znovu, protože při psaní jsem byl nějak odhlášen, přesto koment zůstal, ale bez jména.
    Bohužel, pro mě dost špatný. Pár důvodů:
    -Forma deníku se spoustou přímé řeči, která tam nemá co dělat a připadá mi nepřirozená a hloupá (např. „Děti, jdu do lesa. Chcete jít se mnou?"Promiň otče, teď ne, hrajeme si." nebo citoslovce a mluvení pro sebe),a ani styl psaní se k deníku nehodí
    -změny času vyprávění,
    -ženu schoval do skříně, potom co ji někdo zabil když vedle ní nejspíš spal nebo ve chvíli kdy bral dopis, ale celá vesnice truchlí,ale nic se nevyšetřuje nebo něco.
    -pochybuju že chudina v 17. století umí číst, natož latinsky
    – "Po mé svázané levici vidím muže. Kočího. Kočího kočírujícího koně."
    -až moc "nějak"
    -zabití vlka svíčkou je taky dost zvláštní
    -děti klepou na vlastní dům i když není zamčeno (tak jsem pochopil) a pokud jo otec by při otvírání asi neříkal pojďte dál Nicolasi a Julie
    -vlastní děti zve do lesa na schůzku s lidma co nejspíš zabili jeho ženu
    a mnoho dalšího…

    Celkově se to špatně čte a to nejen proto jak je to psaný,ale i pro spoustu nelogičností, zvláštností a divnýho chování postav.
    Nemůžu než

  2. Profilový obrázek
    Anonym 21 července 2012 v 03:44

    Bohužel, pro mě dost špatný. Pár důvodů:
    -Forma deníku se spoustou přímé řeči, která tam nemá co dělat a připadá mi nepřirozená a hloupá (např. „Děti, jdu do lesa. Chcete jít se mnou?"Promiň otče, teď ne, hrajeme si." nebo citoslovce a mluvení pro sebe),a ani styl psaní se k deníku nehodí
    -změny času vyprávění,
    -ženu schoval do skříně, potom co ji někdo zabil když vedle ní nejspíš spal nebo ve chvíli kdy bral dopis, ale celá vesnice truchlí,ale nic se nevyšetřuje nebo něco.
    -pochybuju že chudina v 17. století umí číst, natož latinsky
    – "Po mé svázané levici vidím muže. Kočího. Kočího kočírujícího koně."
    -až moc "nějak"
    -zabití vlka svíčkou je taky dost zvláštní
    -děti klepou na vlastní dům i když není zamčeno (tak jsem pochopil) a pokud jo otec by při otvírání asi neříkal pojďte dál Nicolasi a Julie
    -vlastní děti zve do lesa na schůzku s lidma co nejspíš zabili jeho ženu
    a mnoho dalšího…

    Celkově se to špatně čte a to nejen proto jak je to psaný,ale i pro spoustu nelogičností, zvláštností a divnýho chování postav.
    Nemůžu než T-DOWN

Nový komentář