Ležím na posteli a píšu povídku. Přemýšlím o čem by to mohlo být. Pět minut uběhlo, tupě hledím do sešitu a nic mě nenapadá. Dostávám nápad, ale i mě samotného šokuje, napíšu o člověku, který ztratil chuť žít.
***
Mirek se koukal do stropu, do prázdného bílého stropu.
„Vstávej, je oběd.“ Podíval se matce do očí, byli “skleněné“. Uviděl v nich slzy. Vstal a šel ke stolu, tam už seděl otec. Nastala trapná chvíle, nikdo nemluvil. Pro Mirka nebyla trapná, byla nijaká. Vzal si příbor a pomalu začal jíst. Neměl chuť, ale přemohl se.
„Taky by si už něco moh dělat a ne se pořád jen válet.“ Otec to nechápe, nechápe co se Mirkovi děje v hlavě. Vstal a šel do svého pokoje, lehl si a podíval se na strop.
O tři hodiny později:
Přišel strýc.
„Co tam chceš vykoukat, nějaký poklad?“ Mirek se neusmál, dříve by se suchýmu vtipu strýce zasmál, ale teď ne.
„Tak už toho nech, přinesl jsem ti nějaký DVDýčka na shlédnutí.“
„Nech je na stole.“ To byla dnes první Mirkova slova.
Strýc je tam položil a šel se bavit s rodiči.
Věděl, že se baví o něm, ale bylo mu to jedno. Do bodu kam koukal přilítla moucha. Posunul svůj oční pohled o 10 cm doprava.
Už se stmívalo. Mirek vstal a šel k televizi. Matka se tam koukala na cestopis.
Vnímal obrázky v televizi, ale nepřemýšlel o nich, pouze je sledoval.
Druhý den:
Dnes byl sám doma, cítil se prázdný, zbytečný. Šel pomalým krokem po schodech na půdu. Otevřel půdní okno a vylezl na střechu. Šel ke kraji a podíval se dolů, nějakých 10 metrů.
Skočil. Od sousedů se ozval ženský křik.
***
„Takhle to přece nemůžu skončit.“
„Ale proč ne? Vždyť on si nevybral, že se chce narodit, tak proč by sám nemohl odejít?“
Povídka je dopsaná, já zavírám sešit a jdu po schodech na půdu…
život musí byť hrozný zločin keď za neho dostaneme trest smrti
a k poviedke dosť v pohode 🙂
IssabellaSwan: Ještě žiju…
nelíbilo?dt je to úžasný…ale tak každý má jiný vkus že ale za mě:upééééé supéééééééér nevííííc libovíí moc se mi to líbilo
Mě se to moc nelíbilo
. Přijde mi to obyčejný
Nevim jak si to udelal, ale po vete ,,Povídka je dopsaná, já zavírám sešit a jdu po schodech na půdu…´´ mne zamrazilo. Nevim jak to popsat, ale proste libilo se mi to
… Jen doufam, ze jeste zijes…
Člověče, taky mám chuť někdy skočit
. Člověk si někdy připadá zbytečnej, já se proti tomu vždycky bráním útěkem do společnosti, ale ne vždy to pomáhá.