Poslední zatáčka


“Podívej se na toho sráče!” zamumlal téměř přemýšlivě Colin a já ucítil, jak se auto mírně cuklo. Šlápl totiž na plyn a Camaro poslušně zrychlilo. Měl to auto rád víc než cokoliv na světě a často jsem přemýšlel, co by asi udělal, kdyby mu do něj někdo při parkování ťuknul. Ne, to není přesné, ani jsem o tom tak nepřemýšlel, jako jsem si to dokázal živě představit:
“Sorry, kámo, od čeho jsou nárazníky, žejo?”
Buch, buch, buch. Do hlavy.
Takže asi tak.
Camaro byl ročník 1970. To byl rok, kdy byly vyrobeny poslední kusy první generace tohohle sporťáku. Ropná krize už si brousila zuby na americké peněženky a chystala se pohřbít všechny ty dinosaury, suverénně brázdící americké silnice jako by jim měly patřit navěky. Ani Chevrolet neměl zůstat ušetřen. Ale tady jsme byli my dva, o patnáct let později, v dvoudvéřovém kabrioletu, motor spokojeně ševelil a bral si svých 18 litrů na 100.
Colin se moc v autech nevyznal, ale věděl, co chce: “poctivý dělo, co natrhne prdel všem sráčům, co jezdí v těch importovanejch shitech a připosranejch ekonomech”. No jo, Colin měl bohaté vyjadřovací schopnosti. Zvlášť když měl vztek. A ten měl tak často, že bych skoro řekl, že byl naštvaný od rána do večera. Camaro si koupil v bazaru jednoho svého kamaráda při jedné z těch vzácných příležitostí, kdy měl v peněžence pár stovek.
“Tohle je pravej americkej plnokrevník, Collie,” spustil jeho kamarád a rukou poklepal na kapotu tmavě okrové barvy, ze které se na několika místech odlupovaly malé flíčky rzi. “Osmiválec, objem 5,4 litru. Sériově vyráběnej má 210 koní, ale tuhle káru měl před tebou docela fajnšmekr. Milovník rychlosti. Ostrej hoch. Přízvysko si vyber sám.” Kamarád věděl, co komu prodat a šel na to moc dobře. Viděl, jak se Colinovi zalesklo v šedozelených očích, ze kterých obvykle čišel jen chlad. Zaťal hlouběji:
“Takže tahle krasavice má mírně zbroušený písty a povyměňovaný filtry a sání a co já vím ještě. 280 koní, kamaráde! Z nuly na 100 pod 6 vteřin!” Další zablesknutí a měl prodáno. “To víš, sice si řekne o trochu víc paliva, ale…”
“Beru ho!”
U toho kupu jsem byl a prohlížel si aspoň dalších deset aut vedle Camara, co stály přibližně stejné peníze a vypadaly, že nebudou v příštích 6 měsících potřebovat péči, o kterou si tenhle koráb určitě řekne. Ale mlčel jsem. Věděl jsem, kdy Colinovi nevstupovat do cesty. To když byl rozjetej.
No a teď se rozjížděl taky, poznal jsem to ne podle ručičky tachometru, která se pomalu šplhala ke 120 kilometrům za hodinu, ale podle úzce semknutých rtů a mírně přimhouřených očí. Když se Colin naštval, vždycky se mu tvář smršťovala do sebe, téměř jako v očekávání exploze, co přijde v další chvíli.
Abych pravdu řekl, Colina jsem nikdy moc nechápal, ty jeho nálady měnící se od napětí k výbuchu vzteku a zase zpět k neklidu. Zároveň mě ale tahle povaha přitahovala, byla přímo elektrizující jako vzduch před bouřkou, prosycený ozónem, klidný a nehybný, zároveň ale obtěžkaný budoucím příslibem větru, deště, možná i pořádné smrště.
Když položil nohu na pedál plynu a osm válců s 32 ventily poslušně dělalo to, k čemu byly vyrobeny, žádnou velkou smršť jsem nečekal. Znal jsem ho už pět let a i když mě často dokázal překvapit razancí a nepředvídatelností svého vzteku, věděl jsem, že se v autě stejně jako plno dalších lidí proměňuje v mnohem agresivnější verzi svého já. Obvykle to ale končilo u nadávek, klaksonu a prostředníků vystrčených z auta ve známém gestu.
Byl Colin zakomplexovaný kluk, co si hraje na drsňáka? Neřekl bych. Myslím, že kdyby došlo na věc, nevyroloval by okénko nahoru a neodjel pryč. Jsem přesvědčen, že by vystoupil z auta a dal se s protistranou do křížku. Natolik by ho pohlcoval vztek, že by nezaváhal ani proti dvěma párům pěstí. Na druhou stranu věřím, že kdyby těch paží bylo víc a kdyby se objevil nůž nebo pistole, asi by rychle vyklidil scénu. Necítil jsem z něj komplex méněcennosti, ty trpké vlny, které z lidí přímo vyzařují a jsou v každém jejich pohybu, trhnutí hlavy, podání ruky. Colin byl suverénní, neměl problém s holkama, neměl problém s inteligencí a koneckonců ani s penězi. Na prvním pohled měl většinou hluboko do kapsy, ale já věděl, z jaké je chlapeček rodiny. K Rockefellerovým měli daleko, ale světelná léta to nebyla.
I proto jsem se ho držel – jako šílenený vědec pronásledující v rychlé dodávce tornádo, aby změřil jeho rychlost, stal se svědkem jeho řádění a možná jen na zlomek sekundy nahlédl do středu toho šíleného víru. Nevěděl jsem, kde se jeho vztek bere, jestli je to vzdor proti autoritám, pohrdání lidmi nebo jen znuděná snaha manipulovat jimi směrem, který uzná za vhodný. Celé jeho chování mělo přitažlivost, díky které se mu dařilo dostat do postele holky, o kterých se mi ani nesnilo.
Jsem přesvědčen, že to bylo díky jeho chladným očím a cynickému úšklebku, který mu občas přelétl přes tvář a byl hned pryč. Ten výraz říkal holkám, se kterými seděl na baru v kdejakém zapadákově: “Jenom si s tebou pohraju a ráno už mě tu nenajdeš. Nic jinýho nečekej a nechtěj ode mě slyšet žádný romantický sračky. Ber nebo nech bejt.”
A holky braly a jen málokdy nechávaly být. Naklopil do sebe obvykle osm, deset piv proložených panákama a holky ochotně kupovaly. Pak odstrčil židli a zavrávoral. Chytil holku majetnicky v pase a přitáhl k sobě. Jednou jsem zachytil jeho pohled přes stůl plný mokrých koleček a politých podtácků. To vrávorání byla jen součást představení. Oči se mu ani trochu neleskly. Chvíli se mi díval upřeně do očí, pak téměř neznatelně mrknul a už byl se svou kořistí pryč.
Vcelku se mi líbil tenhle způsob zabíjení času, když jsme se potulovali od města k městu, občas někde přiložili ruku k dílu, abychom zaplatili levný motel, koupili si ještě levnější večeři a nakrmili Camaro. Ale většinou jsme jen tak popojížděli a koukali, jak se svět kolem nás pachtí. Hluboko v podvědomí jsem moc dobře věděl, že takhle to dlouho nepůjde, ale užíval jsem si to. Byl jsem uprostřed toho víru, který zatím nebyl víc než vichřicí, co smetla pár chlapů v opileckých šarvátkách a mnohem víc holek položila na postel a roztáhla jim nohy.
A popravdě řečeno, nacházet se s Colinem v přítomnosti víc holek než dokázal zvládnout často pomohlo i mně. Ne že bych si v tomhle směru nedokázal poradit sám, ale s Colinem poblíž to šlo všechno mnohem snáz.
A já stále čekal na chvíli, kdy se vichřice změní ve smrtící vír. Nevím proč, jako by se ze mě jeho působením stal fatalista a já se nechal unášet událostmi kolem sebe bez sebemenší snahy cokoliv měnit svou vůlí. Mým osudem se stal Colin. Jeho vztek.
No a teď jsem seděl na sedadle spolujezdce a sledoval, jak se jeho tvář smršťuje a propadá do sebe, oči se zužují, objevuje se jemný vějíř vrásek kolem očí, které by se ve stáří, kterého se nikdy nedožije, proměnily v hluboké rýhy.
Srdce mi v hrudi maličko poskočilo, opravdu jen maličko, a břichem mi projelo nepříjemné sevření, které hned pominulo. “Je to tady, kamaráde,” zašeptal mi vnitřní hlas v hlavě. “Máš tu to tornádo, cos chtěl.”
Snažil jsem se koutkem oka pozorovat Colina a nedat najevo, že… co nedat najevo? Že ke mně promlouvá vnitřní hlas? Haha. Kašlat na to. Otočil jsem k němu hlavu: “Co je?”
Jeli jsme už skoro 140 a motor zatím sice neřval, ale už k tomu neměl moc daleko. Hlavně to bylo na můj vkus trochu moc rychle, okresky mají totiž tu nevýhodu, že když se chcete něčemu před sebou vyhnout, narazíte buď do stromu, který roste vedle silnice a zpevňuje krajnici, nebo do auta, co jede proti vám. Ani jedno z toho jsem neměl chuť zažít.
Podíval jsem se mu na klouby na rukou, jen tak, jestli náhodou nezbělely. To by bylo špatné znamení, ruce křečovitě sevřené na volantu nevěstí nikdy nic dobrého. “Probudilo se v něm zvíře,” pošeptal můj nový přítel – hlas uvnitř hlavy. “Až zastaví, aby se vychcal, vypadni z toho vraku a vrať se zpátky do reality.”
Skoro jsem řekl nahlas “Drž hubu!”, ale ovládl jsem se. Celé to začalo být dost přízračné, hlas v hlavě zněl až moc skutečně, úplně jako by s námi v autě seděl někdo třetí. V tu chvíli mě napadlo, že jsem možná schizofrenik a poprvé si své rozdvojení užívám naplno.
Colin svíral volant pevně, jel přece dost rychle, ale žádná křeč v tom nebyla. Podíval jsem se znovu před sebe a skoro vyjekl. Kvapem jsme se blížili k vozu před námi. Na rozdíl od Colinova Camara se tohle auto snažilo dodržovat povolenou rychlost. Všiml jsem si – jak by také ne, když jsme měli nárazníky sotva metr od sebe – že jde o Nissan Patrol.
“Zasranej pickup,” oznámil Colin a já cítil, jak prudce zpomalujeme, abychom se vyhnuli srážce. Nissan se maličko vzdálil, než Colin podřadil, znovu dupnul na plyn, Camaro zavylo a opět se rychle přiblížilo k Nissanu. Colinův hlas zněl stále dost nevýrazně, jako by mi oznamoval, že k večeři si dá vařené brambory a ne rýži, ale já věděl, že už v něm kypí vztek.
Jako vědec studující tornádo z nejbližší možné vzdálenosti jsem to odhadoval na následek nešťastné kombinace předchozí hádky na benzínové pumpě, která ke Colinově zklamání neskončila rvačkou, ošklivého počasí – celý den nepříjemně mžilo a nebe bylo zatažené a plné šedivých mračen – a faktu, že auto před námi je “importovaný shit”.
“Tak ho předjeď,” poradil jsem mu.
“Perfektní taktickej manévr,” řekl Colin a trochu stáhl nohu z plynu a nechal Nissan zase poodjet. “Až pojedeme kolem něj… až kolem něj prosvištíme, chci, abys mu ukázal oba prostředníky. A udělej nějakej hnusnej obličej, ať se lekne a sjede do škarpy. O jednoho Japonce míň na silnici bude ten nejlepší skutek, co jsem v životě udělal.”
“Tak jeď, prostředníky mám připravený.”
Colin se uchechtl, nechal Nissana ještě trochu poodjet a maličko se vychýlil z pruhu doleva. Přes auto před námi nebyl pořádný výhled, protože ta krabice zabírala skoro celou šířku našeho pruhu. Úsek, kterým jsme projížděli, nebyl navíc příliš rovný, každou chvíli jsme projeli mírnou zatáčkou a často jsme jeli do kopce nebo zase z kopce. A samozřejmě tu byla nepřerušovaná čára zakazující předjíždění. Proti nám ale téměř nic nejelo, provoz byl slabý, okreska nesloužila jako žádný důležitý tah a spojovala dvě nevýznamná města, která jsme si vybrali jako zastávky na naší pouti.
Colin začal blikat doleva a pomalu vjel do levého pruhu. Před námi byla rovinka dlouhá tak půl kilometru, mírně do kopce a končila prudkou zatáčkou doprava. Colin dupl na plyn a přikázal mi: “Prostředníky připravit!”
Sevřel jsem do pěstí obě ruce a nechal čouhat jen dva prsty. “Nabito!”
Colin podřadil, šlápl na plyn, Camaro poskočilo jako splašený kůň a motor šíleně zařval. “Okamžitá spotřeba: 50 litrů na 100 kilometrů,” oznámil jsem hlasem komentátora motoristického magazínu. “Importovaná popelnice nemá proti ušlechtilé americké krásce žádnou šanci.”
Ukázalo se, že to není tak docela pravda. Camaro se rychle zařadilo v levém pruhu po bok pickupu, ale z nějakého důvodu ho nepředjíždělo. Viděl jsem, jak Colin přidává, až má nohu na podlaze, a pak zařazuje vyšší rychlost. Učinil tak prudkým trhnutím ruky, kterou pak rychle vrátil zpět na volant. Za 10 minut 12, přesně jak nás to učili v autoškole. Zatáčka na konci rovinky se rychle blížila. Noha na plynovém pedálu setrvávala na podlaze, motor vyl a kňučel, prosil o slitování a ručička tachometru šplhala rychle výš a výš. 140… 150… 160.
A Nissan vedle nás se ani nehnul. Nevěřícně jsem se podíval napravo do kabiny auta. Seděl tam starý děda a vedle něj stará paní. Oběma mohlo být tak 80. Děda měl na sobě pěknou tmavě zelenou vestu, pod kterou vykukovala kostkovaná pracovní košile. Babička byla oblečená podobně. Rallye tým Nissan Patrol. Teď mi dokonce připadalo, že se posunují pomalu dopředu, že jsou rychlejší.
Přesunul jsem pohled zpět na silnici před námi. Zatáčka se přibližovala šílenou rychlostí a i když se hlas v mé hlavě teď neozval, srdce mi tlouklo jako o závod. Zabijeme se. Naproti nám se ze zatáčky vynoří auto, to je jasné, krutý Murphyho zákon to tvrdí, protože i kdyby odtamtud nepřijelo víc než pět aut denně, jedno z nich tam bude právě ve chvíli, kdy tam my vletíme, s Camarem stále v protisměru, Nissan vedle sebe jako doprovodný vůz.
Teď už Colinovi klouby zbělely a já marně hledal nějakou modlitbu. Žádnou pořádnou jsem neznal a i kdyby, stejně bych si nevzpomněl. Nevěděl jsem ani, jak se jmenuju.
Colin prudce trhnul hlavou doprava a svým pohledem jako by chtěl spálit řidiče v kabině auta jedoucího vedle nás. Když uviděl, co je posádka zač, ve tváři se mu objevil téměř komický výraz naprosté nevěřícnosti.
“Dědku plesnivej, UHNI!” zařval vztekle a navzdory blížící se jisté smrti, šílené rychlosti a Colinově řevu, slibujícímu oheň pekelný a věčné zatracení, jsem vyprsknul smíchy. Smál jsem se, hystericky hýkal a vytřeštěnýma očima sledoval, jak zatáčka vyplňuje celé panorama předního skla. A v nejkrajnějším místě prudké zatáčky jsem spatřil jemnou linku karoserie protijedoucího vozu.
“Do píči,” pronesl Colin mrtvolně klidným hlasem, levou rukou bleskurychle zmáčkl klakson a vzápětí dupl prudce na brzdu a začal stáčet volant doprava. Camaro zakvílelo a já spatřil, jak se Nissan přibližuje, tentokrát ne zepředu, ale ze strany. Všechno se zpomalilo a já byl schopen sledovat detaily – lak na novém voze, šedivé nitky špíny na karoserii, víčko benzínové nádrže.
Pak se mi vnímání strašně zrychlilo, jako by pomalu převíjený film někdo vzal do ruky a trhnul jím. Camaro se nepříjemně naklonilo, pak se srovnalo a mnou to prudce smýklo na dveře spolujezdce. Pořádně jsem se praštil do hlavy, pás se napjal a sevřel mě překvapivě drtivou silou v rameni. Nissana jsme minuli jen o vlásek. Myslím, že to byla otázka pár centimetrů a mohli jsme si zahrát na pořádnou centrifugu. Proti nám jedoucí auto prosvištělo kolem a já na okamžik spatřil pobledlý obličej řidiče, který cosi ječel, nepochybně jadrnou nadávku na Colinovo řidičské umění.
Ten měl ale plno práce s volantem. Několik nekonečných vteřin se auto smýkalo tam a zpět a já čekal, kdy Colin udělá chybu, auto dostane do nekontrolovatelného smyku a my konečně nabouráme. Musím říct, že i když to vypadá neuvěřitelně, pořád jsem se smál.
Nakonec bylo jasné, že Camaro zůstane na silnici. Projeli jsme dvěma prudkými zatáčkami a ocitli se na začátku dlouhé rovinky. Colin konečně mohl trochu uvolnit ruce. Měl je úplně zpocené. Otřel si je do džínů a vrátil zpět na volant. Dělal to pomalu a metodicky. Za deset minut dvanáct. Já si vytíral z očí slzy a připadal si trochu hloupě. Před námi, sice daleko, ale stále v dohledu, zůstával Nissan.
“To neni možný,” řekl nakonec Colin. “Ten dědek v tom musí mít motor z tiráku.”
Nevěděl jsem, co na to říct, a tak jsem mlčel. Začínal jsem mít nepříjemný pocit, že Colin to nebude za žádnou cenu chtít nechat být a já rozhodně neměl chuť prát se s osmdesátiletými důchodci.
Chvíli jsme jeli beze slova, Colin udržoval předepsanou devadesátku a Nissan před námi jakbysmet. Rovinka teď byla téměř nekonečná a přerušovaný pruh s dlouhými mezerami se nám pěkně vysmíval.
“Ten dědek nás skoro zabil,” vybuchl najednou Colin, až jsem sebou trhnul.
“Myslím, že by se nám měl omluvit,” řekl po další chvilce mlčení a teď už jeho hlas zněl opět klidně, zlověstně. Situaci měl zpět pod kontrolou. “Měla by se nám kurva omluvit i bába,” dodal zamyšleně a z toho mi nebylo dvakrát příjemně. Znal jsem Colina dost dlouho na to, abych věděl, že pod pojmem “omlouva” si představuje úplně něco jiného než slovní narovnání.
“A až se omluvěj, trochu vylepším ten jejich Nissan. Místo jejich ciferníků.”
Ne že bych si přímo oddechnul, ale menší balvan mi ze srdce spadl. Stejně jsem ale neměl chuť se se staříky znovu setkat. Stačila jen letmá vzpomínka na jízdu bok po boku a děkuju pěkně, další zážitky jsem přidávat nemusel.
“Chce je zabít, dědu i babku, copak to nechápeš?” Hlas v hlavě byl zpátky a udělalo se mi z něj okamžitě nevolno. Mohl jsem to přičítat událostem v posledních pěti minutách, ale ne, tím to nebylo. Tenhle hlas mě vyděsil stejně jako hrozící srážka. Už je to jasné – hrabe mi.
Podíval jsem se na Colina a ten pohled nebyl příliš uklidňující. Obličej měl bílý jako mrtvola a špinavé blond vlasy mu padaly do čela, na kterém mu ještě vystupoval pot po předchozím kaskadérském manévru. Těch pár červených skrvn mu zdravou barvu nedělalo, spíš naopak. Trochu mu cukalo v pravém obočí. Prsty se neklidně posunovaly po volantu sem a tam. Klid a rozvážnost se vytratily kamsi daleko. Oči těkaly zleva doprava, i když před námi nebylo nic, co by stálo za pozornost.
“Co se na to vysrat,” navrhl jsem nejistě. “Nebudem si dělat problémy kvůli starýmu dědkovi.” Chtěl jsem, aby to znělo nonšalantně, abychom z toho vyšli jako týpci, co jsou nad věcí, kterým se vlastně nic nestalo a hlavně jim to nehnulo ani vláskem na hlavě. Pohoda až za hrob.
“My nemáme problém, dědek má jeden,” zamručel Colin a v obočí mu škublo trochu silněji. “Pomůžeme mu ho vyřešit. Teda já pomůžu. A ty, Jakeu?”
“No jo,” řekl jsem trochu nejistě.
“Jasně, vyřešíme jeho problém a staroch nám ještě poděkuje. Problém s Nissanem a s pravidly silničního provozu. Děda jel moc rychle, na okresce měl jet maximálně devadesát.”
Mohl jsem udělat malou přednášku o zákazu předjíždění v místě, kde je plná čára, navíc rychlostí téměř dvakrát překračující maximální povolenou, ale nechtělo se mi do toho. Stejně by to k ničemu nebylo. Tak jsem radši ztěžka polknul. Myslím, že jsem čekal, kdy se zas ozve hlas v mé hlavě. Neozvalo se nic.
“Tak jo, vyřídíme to rychle. Naučíme pana Nissana, jak se má chovat v silničním provozu.”
Camaro akcelerovalo a Nissan se začal opět přibližovat. Když jsme byli tak 50 metrů za ním, zeptal jsem se Colina, jak má v úmyslu dědka zastavit. Neodpověděl mi, stále přidával plyn a vzdálenost mezi oběma vozy se rychle zmenšovala.
“Doufám, že do něj nehodláš zezadu narazit,” řekl jsem a trochu se v sedadle zavrtěl. Camaro byl možná pravý americký plnokrevník, ale samozřejmě neměl žádné airbagy a Patrol seděl na silnici o dost výš. Ani zamák se mi nelíbil masivní zadní nárazník, který vypadal pořádně bytelně.
Konečně se ke mně Colin obrátil a na tváři mu vykvetl úsměv, který mi připomněl žluklé máslo. “Přece si nezničim svoje auto.”
A to bylo vše, další vysvětlování nebylo očividně potřeba.
Sice jsem stále nechápal, jak hodlá důchodcovský pickup zastavit, ale trochu se mi ulevilo, protože srážka přestala být aspoň na chvíli aktuální. Řidič Nissanu si nás buď nevšiml, což jsem nepovažoval za moc pravděpodobné, nebo jsme mu byli lhostejní – udržoval stále předepsanou devadesátku a tak jsme jen o chvilku později jeli opět nárazník na nárazníku.
Zvuk motoru vytáčeného do vysokých otáček už mi začínal lézt na nervy a taky jsem už cítit ve vzduchu hnusný pach výfukových plynů. Natáhl jsem se, že vypnu větrání, které bylo puštěné, a zavadil jsem o knoflík rádia. Do té chvíle se z něj linuly jen těžko rozpoznatelné zvuky, protože bylo téměř úplně ztlumené, ale mně se jediným pohybem podařilo vytočit hlasitost téměř na maximum.
Steppenwolf stroze podbízivým hlasem přikázali, abychom nakopli ten motor.
Ani jeden z nás sebou necuknul, i když změna hlasitosti z šepotu na řev by to kdykoliv jindy zcela určitě zapříčinila.
Nissan před námi probliknul brzdami – varování, že bude zpomalovat – a objevila se ostrá zatáčka.
Od téhle chvíle se celá honička, opravdu nevím, jak trefněji bych tu scénu nazval, odehrávala ve zpomalených sekvencích, které na sebe navazovaly prudkým trhnutím, jako když počítač nestíhá přehrávat náročné video. Alespoň já to tak cítil a zároveň jsem nabyl absurdní jistoty, že stejně tyto okamžiky prožívá nejen Colin, ale i oba pasažéři v autě před námi.

Colin si pro sebe něco mumlá, nejspíš sprostou nadávku, a prudce (vztekle) dupe na brzdy.
..
Nissan zůstává těsně před námi, stáčí se a my také. Odstředivá síla mnou opět smýkne na bezpečnostní pás. Připadám si jako crash test dummie.

Hlas v mé hlavě se znovu ozývá, mluví rychle a potom zpomaluje až do nesnesitelně falešného hučení. Mám chuť si zakrýt uši a kroutit hlavou ze strany na stranu. Hlas říká něco o souběžných pruzích. A také něco o zatracení, za které nemůžu úplně sám, ale i kapacita Colinova měchýře. Nejdřív nechápu, ale pak mi ta narážka dochází. No vida, říkám si, ta schíza může být docela sranda.

Auto se rovná, odstředivá síla ze mě pomalu sundavá ruce a nechává mě být. Nissan před námi zrychluje, ale na devadesátce se opět ustálí. Před námi je krátký prudký kopec.

Colin si odhrne vlasy z čela jediným nervózním gestem a znovu šlape na plyn. Neví, co udělá, nemá žádný plán. Teď to vím.

Pruh před námi se náhle rozdvojuje. Z pruhu, kde jedeme, se stává pruh neprůběžný.

Colin cosi vítězoslavně zahaleká a prudce stáčí volant do pruhu průběžného. Teď už plán má.

Nissan jede opět vedle nás. Otáčím hlavou pomalu doprava a pozoruji starce. Nevšímá si nás. Jede si svých devadesát. Tentokrát smíme předjíždět, tak nás blokovat nebude. Vím to. Je to logický automat. Jedna a jedna je nula. Jedna a nula je jedna.

Camaro akceleruje a pomalu Nissan předjíždí.

Colin se směje. Vím, že nechce Nissana předjet. Chce zůstat vedle něj. Ale jedeme stále rychleji a rychleji. Znejistím. Že by se to nakonec zvrhlo v závod do vrchu? Byl bych tomu rád. Hlas se znovu ozývá: tentokrát mi hlavu zaplní jen pohrdavý smích. Zní staře. Je to smích toho dědka?

Vrchol je skoro tu. Jedeme slabých 120. Naše záď může být teď v úrovni předního kola Nissana.

Colin mi něco říká. Vedeme nad staříky 1:0. Nebo nějakou podobnou blbost. Dívám se mu do obličeje a vidím to, co mi řekl hlas v hlavě. Vraždu. Rty už nejsou úzce semknuté. Docela zmizely. Je to vůbec možné? Oči budí hrůzu. Oči šílence. Vichřice se mění v uragán.

Jsme na vrcholu kopce. Colin prudce přibržďuje. Strhává volant doprava. Nissan se s děsivou rychlostí ocitá vedle nás a Camaro do něj ve snižující se rychlosti najíždí. Otáčím opět hlavu doprava, crash test dummie – pozorovatel. Dědův obličej je velmi blízko, jsem schopen vnímat detail jeho tváře. Musím hlavu trochu zaklonit, pasažéři Nissanu sedí výš.

Dědek za volantem ani nezrychluje, ani nezpomaluje, ani nezatočí volantem proti našemu útočícímu autu. Snaží se jet dál stejným způsobem jako doposud. Na jeho tváři vidím, že s ním něco není v pořádku. A taky že ano. Babka rychle pohybuje rty a vyděšeně se k němu naklání. Dědkovy ruce kloužou z volantu a klesají mu do klína. Babka křičí. Samozřejmě ji neslyším, vše vyplňuje jen řev motoru – jedeme sice stále pomaleji, ale Colin-šílenec podřadil na dvojku.

Nissan se ocitá v úseku, kde by se měl napojit do průběžného pruhu.

Colin opět stáčí volant doprava. Nakonec stačí jen mírné ťuknutí. z toho mi naskočí po těle husí kůže a žaludek udělá líný obrat. Nissan už nikdo neřídí a střet s Camarem ho posílá ve vysoké rychlosti ze silnice na úzkou krajnici a odtud do lesa.

Uši mi na okamžik zalehnou, to když Colin vítězoslavně zařve. Píská mi v nich, až mě z toho rozbolí hlava. Žaludek mám stále jako na vodě. V rukou mám třas a bojím se, že se mi v hlavě znovu ozve hlas. Už ho nechci nikdy slyšet, ale je jasné, že dneska mi toho napovídá ještě až až.

Za sebou slyším strašnou ránu. Vím, co to je a mému žaludku to na kondici nepřidává.

Colin brzdí, téměř dostáváme na silnici smyk. Ještě, že za námi nic nejede, úsek je nepřehledný a určitě bychom způsobili (další) nehodu.

V téhle chvíli jsem přestal vnímat sekvenčně a najednou bylo vše plynulé jako dřív. Fyzická nevolnost mě ale neopustila, naopak se rychle zhoršila.

Hned, jak jsem se vypotácel z auta, pozvracel jsem se. Rád bych řekl, že jsem se stihnul dostat k nejbližšímu keříku a pohnojit ho, ale ve skutečnosti jsem si pozvracel boty a nohavice kalhot. V hlavě mi divoce pulzovalo a v ústech se mi rozlévalo nepříjemné mravenčení, jako bych olíznul nabitou baterii. Když ze mě už nic nevycházelo a já jen nasucho dávil, udělal jsem nejistě pár kroků směrem ke krajnici a malátným pohybem nohou se pokusil zbavit zvratek na botách. Moc se mi to nevedlo
Vedle mě se na samém okraji zorného pole objevila Colinova silueta. Uslyšel jsem zvuk otevíraného kufru a o chvíli později jeho opětovné zavření. Opřel jsem si ruce o pokrčená kolena a zhluboka oddechoval. Každou chvíli jsem si znechuceně odplivl a vždy se mi přitom znovu zhoupl žaludek, jako by mi chtěl připomenout, že ještě není všem dnům konec.
Colin se postavil přede mě, sklonil se, aby mi líp viděl do očí a zamával mi před očima baseballovou pálkou.
“Jdu zahrát pár homerunů,” řekl.
“Promiň, ale asi budu ještě zvracet.”
“Nesmysl, jde se na věc.”
Tahle logika nesnesla odmítání. Na nejistých nohách jsem se vydal za Colinem, který už si to rázoval k nabouranému pickupu. Patrol od silnice daleko nedojel, zlomil jeden mladý stromek, ale hned další už nepřemohl. Přední kapota byla řádně pomačkaná a zapasovaná do silného kmene vzrostlé borovice. Zpod ní se ozývalo zlověstné syčení. Obě přední pneumatiky byly prasklé a auto vypadalo, že se snaží zavrtat do měkké lesní půdy jako nějaký obrovský mechanický krtek.
I přes stav, který měl k plnému vnímání dost daleko, jsem začal hledat rozšiřující se skvrnu od prasklé benzínové nádrže. Kdybych ji uviděl, asi bych se dal rychle na ústup. Žádná tam ale nebyla, alespoň tam, kam jsem byl schopen dohlédnout.
Colin si ničeho takového nevšímal. Kráčel přímo k předním dveřím u řidiče. Zůstal jsem stát asi pět metrů od auta a unaveně se opřel o tlustý kmen borovice. Celé mi to začalo připadat jako sen a nejvíc snová mi připadala představa, že Colin hodlá baseballovou pálkou popravit dva důchodce, kteří nám nic neprovedli.
“Chtěli ho zabít a skoro se jim to povedlo,” zašeptal mi v hlavě horečně zase ten hlas. “Nakonec to vezmou objížďkou.”
Chtěl jsem tomu hlasu odpovědět, ale v té chvíli Colin došel k předním dveřím řidiče, napřáhl a prudce švihnul. Baseballová pálka dopadla na japonské netříštivé sklo a se zaskřípěním na něm vykreslila kruhovou mléčnou skvrnu. Colin se napřáhnul znovu, na chvíli ztuhnul, jako by snad zaváhal, a pak nechal pálku dopadnout znovu na stejné místo. Sklo bylo sice netříštivé, ale pár střepů teď již odlétlo. Oblých a neškodných. Mléčná skvrna nabyla na průměru a okno se trochu prohnulo dovnitř.
Přes ten binec, který nadělala baseballka, jsem viděl dvě postavy, zhroucené na sedadlech v nepřirozených polohách. Nejevily žádné viditelné známky života.
Teď už jsem nechtěl odpovědět hlasu, ale měl jsem v úmyslu oznámit Colinovi, že hon na dědka skončil… skončil asi ve chvíli, kdy po prvním kmínku následoval pořádný kmen a Patrol se s ním čelně srazil. A jako bonus k dědkovi přibyla i mrtvá bába. Otevřel jsem ústa, ale nic ze mě nevypadlo, jen se mi znovu zhoupnul žaludek, tentokrát dost ošklivě. Vyšlo ze mě ubohé, slabé zachroptění a pak i trocha žaludečních šťáv, nic jiného už ve mně nezbývalo. Tentokrát jsem udělal jen malý flek mezi rozkročenýma nohama. Do hlavy se mi zabodl dlouhý ocelový šíp. Svraštil jsem reflexivně čelo a úporně se snažil nevolnost překonat.
“A tebe vezmou taky.” Zase ten hlas. “Jako bonus.” Posměšně, vtíravě a dychtivě, jako by se už nemohl dočkat. A přesto chladně. Ta slova na mě zapůsobila jako facka. I přes svůj neutěšený stav jsem si okamžitě spojil předchozí a toto oznámení hlasu v mé hlavě.
Přesunul jsem svůj unavený zrak z mokrého fleku na jehličnaté půdě zpět na Colina. Ten nyní zvědavě nahlížel přes postranní okénko spolujezdce do kabiny vozu. Viděl jsem část jeho obličeje, byl teď ke mně otočen z profilu a jeho tvary mi připadaly odpuzující: téměř orlí nos, nicotné rty a pramen umaštěných vlasů padající do čela. Měl jsem chuť k němu přiskočit, vytrhnout mu baseballku z ruky, urvat mu rukou ten hrozný pramen vlasů a umlátit ho přímo tam u té nově pochroumané borovice. Co se to tu proboha stalo? Stal jsem se účastníkem zločinu.
Účastníkem zločinu. Spolupachatelem. A každá další vteřina, kterou jsem tu stál, nic nedělal a jen dávil kyselé šťávy svého zažívacího traktu, to potvrzovala a prohlubovala mou vinu.
Colin přestal šmírovat mrtvoly uvnitř a otočil se ke mně.
“Co tam děláš, Jakeu?” Znělo to spíš zvědavě a zkoumavě než podrážděně. Na někoho, kdo stál s baseballovou pálkou u nabouraného auta s rozmláceným čelním sklem a dvěma mrtvolami na předních sedadlech, to znělo neuvěřitelně zvědavě a zkoumavě. Zvedl pálku a zabubnoval jí po přední kapotě auta.
Plonk, plonk, plonk.
“Bleju,” řekl jsem popravdě.
“Tak to dokonči a pojď mi pomoct.”
“S čím?”
Neměl jsem se ptát, ale nemohl jsem si pomoct. Věděl jsem, co řekne. Díval se přece oknem dovnitř.
“S matematickym hlavolamem,” odsekl Colin a teď už to znělo podrážděně. Nevím, proč se mi ulevilo. Jako by tím dal najevo, že je taky jen člověk, že situaci možná nemá tak docela pod kontrolou. “Bába ještě žije,” dodal věcně, jako by mi sděloval podstatu důležitého problému a tón, kterým to říkal, v sobě nesl zároveň i jeho řešení.
“Já nikoho zabíjet nebudu,” řekl jsem trochu prosebnějším tónem, než jsem plánoval.
“Bude to rána z milosti,” utěšoval mě Colin. “Vidím její mozek.”
Bůhvíproč mě to rozesmálo. Nebylo to ani tak tím, co říkal, i když možná trochu ano, ale spíš tím, jak to řekl: zachmuřeně a informativně – jako se hlásí počasí. V odpoledních hodinách přijdou bouřky, na některých místech přerostou v krupobití. A mimochodem, vidím její mozek.
Colin se na mě zašklebil a přestože oči viděly hnusný škleb, nějak se mi to v hlavě, tedy mém mozku, který vidět nebyl a byl bezpečně schován pod lebečními kostmi, překódovalo a najednou bylo všechno v pořádku, všechno, co Colin udělal a co ještě provede.
“Jo, sakra, vidím kus mozku a něco tam pulzuje, pojď se na to kurvafix podívat, než bude po představení.” Mluvil s nadšením kluka, co zrovna zjistil, že všechny dárky pod stromečkem na sobě mají visačku s jeho jménem. Zároveň začal rytmicky mlátit do kapoty auta. A moje nohy se daly do pohybu a nesly mě chtě nechtě ke zdroji zvuku těch ran. Colin to viděl a přidal na intenzitě: jednou ránou udělal do kapoty pořádný důlek a další rozbil pravý přední světlomet.
Ve chvíli, kdy se napřáhl k další ráně – tentokrát měl dle mého zálusk na přední sklo, které hodlal celé vysypat dovnitř – otevřely se zprudka dveře spolujezdce a z nich se ven vypotácela stará paní. Dveře praštily Colina do boku. Žádná velká rána to nebyla, ale zastihla ho nepřipraveného a zrovna ve chvíli, kdy přenášel váhu z nohy na nohu a měl vratké těžiště. Zapotácel se, zašermoval rukama, ale nebylo mu to nic platné. Spadl pozpátku na kmen stromu a pořádně se praštil do hlavy. Taky mu drsná kůra sedřela kus tváře.$
“Uh!” vydal ze sebe překvapeně a rukou si nevěřícně sáhl k obličeji. “Uh huh!” dodal a pomalu se škrábal zpět do stoje. Babka se skutečně vyštrachala ven a ještě než se Colinovi podařilo postavit na vlastní nohy, kopla ho nohou do obličeje. Tuhle paní bych zařadil mezi hubené až rachitické důchodce, které by i menší vánek mohl odnést z Kansasu jako proslulou Dorotku. Nohu měla ovšem obutou v masivních a bytelně vypadajících pracovních botách. Myslím, že tím kopem přerazila Colinovi nos a kdybych v té chvíli nezasáhl, šlápla by mu vzápětí do obličeje a Colin by byl na onom světě dřív než ona. To by byl mohutný finiš. Ale moje nohy mě nesly k místu “rvačky” rychleji, než bych si přál.
Jako ve snu jsem viděl, jak se jedna moje ruka napřahuje a zvedá pálku ze země tam, kde Colinovi předtím vypadla. Paní se ke mně otočila a opravdu, spatřil jsem kus mozku a ano, viděl jsem i to drobné pulzování. To mi sebralo veškerou sílu a pálka mi vypadla z ochablých prstů. Babka ke mně přiskočila a chytila mě za krk. Nic neříkala, přesvědčil jsem tedy sám sebe, že je šílená. Aby taky ne, právě jsme jí zabili manžela a…
Otevřely se dveře u řidiče, tolik jsem byl schopen spatřit, a zevnitř se vyšourala druhá postava. Dědek!
V té chvíli jsem dostal strach a vztek. Myslím, že tyhle dva pocity jdou často ruku v ruce, ale nikdy se mi nestalo, že bych je cítil tak intenzivně a oba zároveň. Děda kráčel odhodlaným krokem k ležícímu Colinovi, který se snažil ze všech sil zorientovat. Jednu ruku si držel na pokřiveném nose a druhou se ztěžka opíral o zem.
“Tvoje bába mi rozkopla rypák,” oznámil stejně zachmuřeným hlasem jako před chvílí. Teď oznámení nepatřilo mně, ale dědovi, který se k němu přibližoval… ne přímo rychle, ale celé to plynulo nezadržitelně kupředu a na staříka po smrtelné havárii ta rychlost byla doslova neuvěřitelná.
Děda se napřáhl ke kopu, ale tentokrát byl Colin připraven. Chytil mu nohu těsně nad zemí a přitáhl trhem k sobě. Stařík šel k zemi a to už se Colin sápal po baseballce a halekal na mě: “Doprdele, chtějí nás zabít, musíme se bránit, Jakeu.”
Bába mě stále škrtila. Z hrdla se mi dralo zoufalé chroptění, které mohlo být i chechtáním. Znělo to jako štěkání psa, co nedostal týden nažrat.
Ale v duchu jsem se smál. Celé mi to přišlo směšné, jako bych se pořádně zkouřil a tohle všechno byla halucinace. Myslím, že jsem tomu začal věřit a o to snadněji se mi provádělo všechno, co jsem nakonec provedl. Před očima už mi začaly tancovat černé tečky a ruce na hrdle jsem cítil jako vzdálený, neosobní tlak. Nebolelo to. Smích mě pomalu přecházel a zůstával opět jen strach a vztek.
Colin se zatím potýkal s dědou. Něco mu dělal, neviděl jsem přesně co, ale hezké to asi nebylo. Pak se mi před očima zatmělo úplně a nohy se mi podlomily. “Zabije mě bába nad hrobem,” pomyslel jsem si a to mě trochu vyburcovalo. Zašátral jsem jí po pažích a náhodou je skutečně našel. Z posledních sil jsem trhnul a najednou mohl dýchat. Sípavě jsem nabral vzduch do bolavých plic a pozpátku začal couvat pryč od místa, kde jsem tušil bábu i s jejími smrtícími pařáty.
O něco jsem zakopl a spadl na zem. Narazil jsem si kostrč a v té chvíli strach zmizel a zůstal jen vztek. Už jsem byl poblitý, přiškrcený a pomlácený. Za všechno mohli tihle dva staří magoři.
Zařval jsem, vztekle a neartikulovaně a dvěma nejistými přískoky se dostal ke Colinovi. Děda ležel vedle stromu a nejevil známky života. Vytrhl jsem mu z ruky pálku a pak mi vědomí zahalila mlha. Dobrotivá mlha, ze které se jen na okamžik vynořily staré údy, zvrásněná hlava a dřevěný špalek, na kterém bylo nalepeno něco opravdu hnusného. A za mnou stál Colin a povzbuzoval mě, hlas mu přeskakoval vzrušením, že jeho ušlápnutý kamarád se taky konečně umí odvázat.
Když bylo po všem, nedokázal jsem se postavit čelem k tomu, co jsem udělal. Baseballku jsem odhodil divokým máchnutím dál do lesa. Bylo mi jedno, jestli ji tam někdo najde nebo ne. Nechtěl jsem z tohohle vyváznout. Byl jsem míň než zvíře. Kdybych měl po ruce pistoli, strčil bych si ji do pusy, skousnul až bych si vylámal zuby a pak bych si vystřelil mozek z hlavy. Místo toho jsem se sesunul k zemi a nereagoval na Colinovy nesmysly.
Díval jsem se do země a viděl pravou přední prasklou pneumatiku a nohu dědy, kterého měl na svědomí Colin. Ten pohled nebyl nic moc, ale dalo se to snést. Otočit se za sebe bych ale nedokázal ani za nic.
Minuty plynuly. Hlavu jsem měl bolavou, jako bych s ní mlátil hodinu do zdi. Colin si nakonec sedl vedle mě: “Musíme vypadnout.”
“Já budu tady.”
“Myslím, že to asi vyjde na stejno. Jestli tě chytí tady nebo v autě tisíc kilometrů odtud. Baseballku jsem našel. Všude ale budou naše otisky a vzorky DNA. Možná by stálo za to založit požár.”
Ten nápad se mu zalíbil, jakmile ho vyřkl.
“Zapal mě s nima.”
“To ne, kámo, to už by se sebeobranou nemělo nic společnýho.”
“To nebyla sebeobrana, ale poprava.”
“Jak myslíš, já tě tu ale zapalovat nebudu. Poodejdeš stranou. Pak si dělej, co chceš.”
“Dobře.”
“Chtěli nás zabít. Já je taky… A ty potom taky.”
Neřekl jsem na to nic, ale bylo mi rázem o trochu líp. Taky jsem si v té chvíli vzpomněl na ten hlas v mé hlavě. Tvrdil něco podobného.
“Nikdo nás nechtěl zabít,” řekl jsem, ale znělo to nepřesvědčivě. Nechtěl jsem být přesvědčivý. Chtěl jsem být přesvědčován o opaku.
“Chtěl. Chtěl nás potrestat za to, že jsme předjížděli tam, jak byla ta plná. A trestem bylo narazit do protijedoucího auta. No a to je přece smrt. Nebo ne?”
Neřekl jsem na to nic. Jestli v tom byla nějaká útěcha, byla svraštělá a špinavá, desetkrát vyválená v bahně a pomočená od bandy opilců.
Nakonec jsem se nechal přemluvit a dobelhal se k našemu autu. Nohy se mi pletly a bolelo mě mezi lopatkami, jako bych se něčím namohl. Nechtěl jsem na to myslet, protože moc dobře vím, k čemu bych došel. Chtěl jsem zapomenout, ale pořád se mi v mozku vybavovaly útržky, jako záblesky.
Vysíleně jsem se opřel o kapotu vozu a Colin mi zmizel z dohledu. Slyšel jsem, jak otevřel kufr auta a začal se v něm přehrabovat. Rozhodl jsem se, že se budu soustředit jen na dýchání. Někdy mi to pomáhalo, když jsem se dostal do na první pohled bezvýchodné situace. Možnost upřít veškerou pozornost jen k příštímu okamžiku, kdy přijde nádech, a pak zase výdech, další nádech, další výdech a tak pořád dokola byla nesmírně uklidňující.
S veškerým soustředěním jsem se nadechoval a vydechoval a pokaždé připočetl jeden výdech. Jedna, dva, tři… Při třicítce jsem už své okolí téměř nevnímal, i když někde na pokraji podvědomí jsem zaregistroval, že Colin se vzdálil. Napočítal jsem téměř do pěti set a myslím, že jsem se dostával do pořádného tranzu, protože jsem přestal cítit své ruce opřené o kapotu autu a nohy mi rychle znecitlivovaly od chodidel, přes lýtka až ke stehnům. Přestával jsem tam být a zároveň jsem dokázal počítat, kolik aut projelo kolem.
Žádné nezastavilo, což určitě bylo dobře, ale mně to bylo lhostejné. Colin byl pryč a to mi bylo také jedno. Důležité bylo jen… nádech-výdech, připočítat jedna. A znovu, pořád dokola. Tělo a všechno fyzické přestalo být podstatné. Zachvěl jsem se při představě, že jediné, co mi možná za chvíli zbude, bude ten hlas v mojí hlavě. Ten, co je tam navíc, nový soused, schíza.
Když jsem měl napočítáno skoro pět set, Colin se vrátil. Vrazil do mě a vrhnul mě zpět do reality. Sice si samozřejmě nepamatuju, jak se cítí novorozenec těsně po porodu, ale asi si ten pocit dokážu jakž takž představit. Z klidu, ticha a příjemného tepla vás někdo v bílých rukavicích vyrve ven a chvějící a bezmocné vás začne posunovat, mačkat a zkoumat. Colin přerušil můj rituál a všechno zapomenuté se vrátilo hned zpět.
“Už grilujem,” chytil mě rukou za rameno a ten stisk byl tak nesnesitelně reálný, že jsem zaúpěl a snažil se odtáhnout. Šklebil se jako šílenec, obličej úplně rudý a kalhoty i košili měl ohořelé.
“Tak nasedat a berem roha.” Začal mě cpát do auta a já se asi trochu bránil, protože mu brzy došla trpělivost a dal mi pěstí do břicha, až mi vyrazil dech. Pak už se mnou byla snadnější práce. Jakmile jsem byl uvnitř, rychle oběhl zepředu auto a už se soukal za volant. Určitě ho popoháněla rovným dílem obava, že kolem pojede nějaké auto a to, že zkusím vylézt ven a začnu se potulovat kolem jako nějaký zombík z Romerova hororu.
Ale mě opět přemohla apatie, bylo tak příjemné nechat sebou manipulovat a o ničem nemuset rozhodovat. Ať všechno zařídí Colin. Já už nehnu ani prstem. Koutkem oka jsem zahlédl přes závoj jehličnatých větví několik plamenů. Panejo.
Pak mě odstředivá síla přimáčkla do sedadla a plameny byly tytam. Během minuty jsme už ujížděli dál po té prašivé okresce, jako by se vůbec nic nestalo, jako bychom jen jeli od města k městu, což by ještě před hodinkou byla pravda.
“Hele, nejel kolem někdo pomalejc než obvykle, když jsem připravoval táborák?”
Colin sakra mluvil jako někdo, kdo podobné akce absolvuje každý den. Zabít, připravit táborak a ujet. Doprdele.
“Ne.”
“No tak paráda.”
Nic víc neřekl, chvíli jsme jeli v absolutním tichu, jakoby nic, prostě dva kluci na výletě. Tahle póza měla svoje trhliny – já musel vypadat jako zaostalý spolujezdec, kterému se cestou udělalo špatně a Colin… opálené oblečení, zarudlý obličej a oči, které teď neustále těkaly mezi výhledem na cestu před námi a zpětným zrcátkem. Chvíli jel rychle, pak jako by si uvědomil, že na sebe může akorát tak upoutat pozornost policie, tak zase zpomalil, ale o chvilku později už Camaro zase zrychlovalo.
Nakonec zapnul rádio, naladil hudební blok rockových písniček a vytočil hlasitost pořádně doprava. Hudba mu viditelně prospívala a brzy začal zase vypadat víc jako profesionální zabiják než kluk, kterému se věci zasraně, mírně řečeno, vymkly z rukou. Přestal rukama svírat křečovitě volant, poklepával si do rytmu, když si to písnička zasloužila a občas se přidal k refrénu.
“Hodil jsem tam i tu pálku,” řekl nakonec a podíval se na mě. Já na to nic, seděl jsem tam jak pochcanej pes a snažil se vyhodnotit svou situaci a zároveň se vyhnout všem těm ošklivým vzpomínkám, které se draly na povrch.
“Nečekám žádný děkovný výlev, to ne…” Colinův hlas zněl skoro pobaveně. Odmlčel se, pak dodal:
“Koneckonců jsem to zavinil já, no ne?”
Já pořád nic, tak mě pořádně praštil pěstí do ramene: “Všechno beru na sebe, Jakeu.”
“To se mi ulevilo, kurvadrát,” dostal jsem ze sebe a Colin se ušklíbl.
“Tak to jsem rád,” on na to, jako by moc dobře nevěděl, jak moc ironicky to myslím.
“A já jsem rád za tebe. Takže všechno je zase růžový?”
“Ne, to ne,” zadeklamoval až moc přehnaně. “Světový velmoci pořád utiskujou země třetího světa, nemoci se šířej, pár miliard lidí se snaží znásilnit Zemi a asi tisícovka jich ječí, že toho maj nechat.”
“Sakra, takže mi nakonec ještě řekneš, že jsme udělali dobrej skutek?”$
“Jestli dobrej nevim… ale skutek to rozhodně byl.”
Zatímco jsme vedli tenhle neskutečný rozhovor, krajina kolem nás se podivně proměnila. Nevím, jak přesně bych to popsal, ale když jsem se podíval postranním okénkem ven, byly tam sice stále stromy, byla tam tráva a když jsem zvedl oči vzhůru, byla tam i obloha, ale něco mi na tom nehrálo. Nevěděl jsem ale co přesně, a tak jsem to připsal v první chvíli svému stavu, který bych bez přehánění popsal jako “na pokraji zhroucení”.
Zavřel jsem oči a začal znovu počítat nádechy a výdechy. Došel jsem ke sto padesáti, když Colin dost podrážděně řekl: “Co to je doprdele s těma stromama? Maj jiný listy, nebo co? Nemůžu se na ně vůbec dívat!”
Otevřel jsem oči a s bušícím srdcem znovu vyhlédl ven. Krajina se míhala, jak Camaro spokojeně ukrajovalo další míli, která ho dělila od zaslouženého důchodu na vrakovišti. Bylo to tak, Colin měl pravdu. Byly to listy, i když ne tak docela. Přestože jsem si je mohl prohlédnout jen za jízdy, připadalo mi, že nevypadají nijak zvláštně. Bylo to něco jiného…
“Nebyl ten podělanej les jehličnatej?” Colin se ptal dost nejistě, a to už o něčem svědčilo. Suverén narazil.
“Jo, byl, skoro samý borovice.”
“Tak je to tim.” Snažil se přesvědčit sám sebe, ale nedařilo se mu to. Skoro jsem se zasmál.
“Myslím, že ne.”
Otáčel jsem hlavou zleva doprava, abych měl možnost zachytit ty listy na co nejdelší chvíli na jednom místě. Listy nebo jehličí, to by člověka sotva překvapilo natolik, aby se o tom začal vybavovat. Jenže tyhle listy se chvěly. Žily, dýchaly. Oproti větru se hýbaly o tolik jinak, že z toho úplně bolely oči. Bylo to obscénní, odporné.
“Ty listy se divně hejbaj,” oznámil jsem Colinovi a zavřel znovu oči. Chvíli jsme oba mlčeli a napětí v autě by se dalo krájet. Začal jsem znovu se svým dechovým martýriem. Tentokrát jsem nenapočítal ani deset, když Colin souhlasně zamručel.
“Ty listy se nehejbaj jako ve větru, kroutěj se, jak kdyby chtěly opíchat.”
“Tys měl psát přírodovědný učebnice.”
“Takovýhle listnáče v žádný učebnici nenajdeš.”
Chvíli jsme jeli tiše, zavřel sem oči a potom jsem ucítil, že Colin zpomaluje.
“Doufám, že nechceš zastavit,” snažil jsem se, aby na mě nebylo znát, že se bojím, ale v půli posledního slova mi hlas zajíkavě přeskočil.
“Chci vidět ty listy. Chci si na ně šáhnout.” Zase jsem v jeho hlase slyšel ten nesmlouvavý tón a v tom okamžiku jsem na něj dostal vztek, spalující sžíravý cit, který slabější občas pocítí v rychlém návalu, když jím ten silnější manipuluje jako figurkou na šachovnici.
“Doprdele, já nechci! Buď tak hodnej a udělej jednou něco podle mě,” zařval jsem a vysloužil si jeho udivený pohled. A opět jsem v něm vycítil i to pobavení, bylo tam pořád jako šedivě ledová voda těsně pod tenkou slupkou ledu.
“Nebuď sralbotka, Jakeu.”
Dal mi herdu do ramene a se skřípěním pneumatik zastavil u krajnice. Vystoupil ven a chvíli se jen rozhlížel kolem sebe. Skoro jako by se bál opustit blízkost Camara. Pak udělal váhavý krok směrem k nejbližšímu stromu, který rostl u škarpy. Zůstal jsem zatvrzele sedět v autě a měl jsem sto chutí zamknout se v autě, odjet pryč a nechat Colina, ať si užívá s těmi píchajícími listy. Samozřejmě, že jsem nic takového neudělal, byl jsem přeci jen ten slabší.
Díval jsem se dlouhou chvíli před sebe a pak přeci jen sáhl po kličce dveří a vystoupil. První, čeho jsem si všiml, byl neobvykle silný kontrast mezi silnicí, stromy a zemí jako takovou a oblohou. Ta byla temná jako o půlnoci a přestože jsem nikde neviděl měsíc, všechno bylo jasné stejně jako ve dne. Vypadalo to, jako by se tu měla točit scéna z filmu a vše dokonale nasvítili osvětlovači rozptýleným světlem.
Druhá věc, která mi doslova vyrazila dech, byl pohled na oblohu. Nebyly tam hvězdy… tedy nebyly tam jen hvězdy. Spatřil jsem planety, maličké a několik větších. Žádný měsíc, ale planety. Jaké to byly planety? Nebyl jsem si jist, ale vsadil bych svůj život na to, že se nedívám na oblohu z jakéhokoliv místa na Zemi.
Sklonil jsem hlavu, že se podělím o svůj zážitek s Colinem a spatřil jsem ho, jak couvá pozpátku směrem k autu. Jeho pohyby byly trhané a když se konečně otočil a rozběhl se, uviděl jsem mu do obličeje. Spatřil jsem v něm hrůzu.
Zapátral jsem pohledem, před čím to utíká a ve chvíli, kdy jsem se podíval na kraj lesa, trhnul jsem sebou, jako bych dostal facku. Stálo tam něco… na dvou nohách, skrčené, s hlavou skloněnou a… víc jsem neviděl a vidět nechtěl. Jakmile jsem na to totiž pohlédl, ucítil jsem vlny nepřátelství tak nesnesitelné, že jsem musel hned uhnout očima a zadívat se jinam.
Colin doběhl k autu. Slyšel jsem jak rychle oddychuje a… úpí. Jinak jsem to popsat neuměl.
“Panebože… panebože… panebože,” opakoval neustále a hmatal po otevřených dveřích na straně řidiče. Podjely mu nohy, dopadl tvrdě na zem a praštil se do hlavy. Uslyšel jsem vyděšené vyjeknutí, tolik nepodobné všemu, co jsem u Colina zažil. Rychle se začal hrabat do auta, ne že by nejdřív vstal a pak nastoupil, byl úplně bez sebe a na sedadlo se doslova doplazil. To už jsem seděl zpátky v autě, dveře na své straně zavřené a kolík zamykání zatažený.
Colin chytil křečovitě volant a vysunul se do sedadla. Těžce oddechoval a obličej měl celý zpocený. Třesoucí se rukou otočil klíčkem v zapalování a s divokým škubnutím se rozjel. O chvíli později si uvědomil, že nezavřel dveře a přibouchnul je jediným prudkým trhnutím. Auto se trochu svezlo ke straně, ale Colin rychle vůz srovnal a šlápl pořádně na plyn.
“Co to -” začal jsem, ale nestihl jsem ani dokončit otázku a on po mně střelil divokým pohledem, až jsem sebou trhnul.
“To byl ten dědek,” zachrčel. A jako by to mělo všechno vysvětlit, dodal: “Sáhl na mě.”
“Nesmysl,” namítnul jsem. “Viděl jsem to… to nebyl ten děda. Nebylo to nic, co -”
“Byl to von,” přerušil mě Colin a v hlase mu zněla nekontrolovatelná panika. “Šáh mi na nohu a řekl, že…”
Zarazil se a já se neptal, nechtěl jsem vědět, co ta kreatůra řekla. Nechtěl jsem vědět už vůbec nic. Tělem mi probíhaly vlny třasu a při pohledu na Colina mě napadlo jen jedno: Jsme prokletí.
“Ty listy…”
“Seru na listy!”
Nemělo smysl zkoušet se uklidnit oddechováním. Díval jsem se z okna na ubíhající krajinu a ke své hrůze uviděl pár dalších… postav, některé vypadaly ještě divněji, skoro úplně rozplizle, jako by vyrostly mnohem více do šířky než do výšky. Nedalo se na ně dívat, aniž by se člověku hned neudělalo mdlo. Představil jsem si, že by se mě něco takového dotklo a tiše jsem zaúpěl.
Colin jel rychle, jel moc rychle. Měl jsem mu to říct, ale mlčel jsem.
Podíval jsem se mu mezi nohy.
“Pochcal ses,” řekl jsem a chtě nechtě v tom zněl výsměch víc než cokoliv jiného.
Podíval se mezi nohy a jako by tomu nemohl uvěřit, sáhl si tam jednou rukou. Ucítil jsem, že se auto trochu smýklo, jak držel volant jen jednou roztřesenou rukou. Bylo mi to jedno. Vrátil ruku zpátky na volant. Cítil jsem, jak auto zpomaluje, nechal zařazenou rychlost a přestal šlapat na plyn.
Když už jsem si myslel, že to přejde beze slova, řekl: “No jo, pochcal jsem se.”
A rozesmál se. Byl to čistý, krásný smích, takový ten nakažlivý, kdy se sami začnete smát, i když nikde nic legračního není k vidění. Přidal jsem se.
Smáli jsem se spolu a auto začalo zase zrychlovat. Myslím, že Colin to ani neměl v úmyslu, prostě se to dělo. Ale byla to jeho noha, která šlapala na plyn. Dál a dál, silnice se před námi vinula stále rychleji, stromy se míhaly zběsileji a někdy během té šílené jízdy jsme se vrátili z toho podivného nočního kontrastu do denního světla, kde se listy hýbou jen ve větru. Minuli jsme několik aut, jen rozmazané skvrny, které proletěly kolem nás. A pak zase zpět do svítící noční krajiny, kde jsme byli jen my. Tahle silnice tu byla jen kvůli nám, to jsem věděl. V tomhle světě se postavy krčily poblíž lascivních stromů, ale v autech se tu nejezdilo.
Camaro zrychlovalo. A jak jelo rychleji a rychleji, světy se nám měnily před očima stále častěji. Myslím, že auto už jelo za hranicí svých konstrukčních možností, ale polemizujte o tom, když sedíte uvnitř.
“Pochcal jsem se, já se fakt pochcal!” zařval Colin a smíchy se zakuckal.
Tam a zpět, klik-klak. Podíval jsem se na tachometr a po zádech mi projela vlna zamrazení. Usadila se mi ve varlatech a kulky mi ztuhly a zcvrkly se během jediného okamžiku. Ručička ukazovala na konec rychlostního rozsahu a zde zůstala zaseknutá, bez hnutí. Jak dlouho už? Slyšel jsem řev motoru, ale slil se do jednotvárného vytí štvaného zvířete. Krajina kolem mě rychle letěla a každou chvíli se změnila ze snové noční na skutečnou denní. Nedalo se už určit, jak rychle jedeme a hlavně kde jedeme.
Prolétli jsme kolem velké cedule, značící blížící se město. I když jsme jeli rychlostí, která ze všeho kromě interiéru auta a nás vysála tvary a nechala jen chvějivé obrazce existující pouze po zlomek sekundy, tuhle ceduli jsem dokázal přečíst bez problémů. Šlo o jednu z těch starobylých ozdobných značek, které předznamenávají příjezd do města nebo městečka. Obvykle se na ní dalo přečíst něco jako: “Přijíždíte do Louisville, města s největším kamenným mostem. Počet obyvatel: 5231.”
Na téhle stálo: Zpomal, ty píčo zkurvená. Počet obyvatel: 1231.
Oči si to přečetly, ale hlava mi to už moc nebrala. Z úst mi vyšlo krátké zaštěknutí.
Hledal jsem další ceduli v té mazanici a opravdu, tady byla:
“Drž se v pravym pruhu, zmrde. Počet obyvatel: 112.”
A další.
“Už naraž, ty mamrde, čekáme! Počet obyvatel: -2. Nejlepší rebarborový koláč v okolí.”
Skousnul jsem zuby, až to zaskřípělo a donutil se odvrátit zrak. Šlo to překvapivě těžko.
“Pochcal jsem se… no já se snad poseru,” kvílel dál Colin a pak se tomu slovnímu obratu zasmál. Teď už to moc pěkně neznělo, spíš se to v autě rozléhalo jako řev ztraceného šílence.
Nakonec jsme narazili. Brutálně to mnou smýklo a cítil jsem, jak ve mně všechno hoří. Zařval jsem. Colinem projelo… něco. Doslova ho to rozmačkalo. Všude byla krev a střeva, úlomky kostí, mozek… vnímal jsem ty detaily zostřeně, stejně jako svou bolest, která mi v děsivě pomalých vlnách projížděla od temena hlavy po konečky prstů na nohách. Můj řev se natahoval do nekonečné sekvence stoupajících tónů, drásal mi uši a rval mozek, bolest to byla tak příšerná, že všechno ostatní přestalo existovat.
Trvalo to věčně.
Stále jsme jeli.
Colin seděl vedle mě a vypadal, jako by dostal několik přímých zásahů do hlavy. Z ucha mu tekla krev. Ale hlavu měl na svém místě, žádné kousky mozku.
“Panebože,” zašeptal jsem a i přes tu krev vytékající z ucha se ke mně Colin otočil.
“Pochcal jsem si kalhoty,” řekl stejně tichým hlasem. Říkal mi tajemství, nejosobnější zážitek.
“Panebože,” opakoval jsem.
“Pochcal jsem si kalhoty,” nezůstal Colin pozadu.
Než jsem to stihl říct potřetí, přišel náraz. Letěli jsme vzduchem, pásy nepásy a Colinovo tělo narazilo na postranní sloupek. Hlava se mu vyvrátila do nepřirozeného úhlu a krev tekoucí z uší se rozstříkla v neuvěřitelně jemném vějířku. Ozvalo se ošklivé prasknutí, při kterém to můj žaludek nevydržel a já se pozvracel. Nevím, jak ze mě mohlo něco vyjít, ale – zázraky se asi dějí. Colinova hlava zůstala viset z ochablého těla jako hadrová panenka. Ruce byly stejně jako nohy rozhozeny v těžko myslitelných úhlech. Celé to působilo smutně. Rozplakal jsem se.
Ještě jsem brečel, když Colin znovu oznámil, že se pomočil. Řekl jsem svou repliku a také si stihl všimnout, jak rychle se teď světy kolem nás mění. Vše se roztáhlo v jednolitou šmouhu.
Náraz o auto před námi. Udělali jsme hodiny a vůz za námi do nás narazil ve chvíli, kdy jsme byli otočeni kolmo k vozovce. Měl robustní nárazník – bůh žehnej americkým vozům – a zakousl se do Camara chtivě a s brutální silou. Rozšklebená karoserie se mi zaryla do masa, lámala mi kosti a mačkala střeva, objala mi kotník a přestřihla ho jako velkými zahradnickými nůžkami. Nějak mi chytila ruku a vykroutila z kloubu. Pravý bok se mi rozemlel na bolavou krvavou kaši. Kus jsem nevěřícně nabral levou rukou a to, co mi zbylo z žaludku, se pomalu zhouplo v těle, ze kterého v ošklivé křeči vyprchával život. Z posledních sil jsem se to pokusil máznout Colinovi do obličeje v předsmrtném vzkazu: “Tady to máš!”
Seděl vedle mě a tvrdil, že se pochcal, ale nic mu nebylo a mně zbýval poslední nádech.
Tak jsem se nadechl a místo zničené tělesné schránky jsem jen seděl schoulený na sedadle spolujezdce a tiskl ruce v pěsti. Než jsem si to stačil uvědomit, následoval náraz.

Ležel jsem na silnici a těžce dýchal. Nebyl jsem schopen se pohnout. Nevlídná tvář asfaltové vozovky se mi opírala o zbědované tělo, kolem kterého se rozlévala kaluž polozaschlé krve. Necítil jsem ruce ani nohy. Ale viděl jsem.
Camaro muselo zůstat někde za mnou. Přemýšlel jsem, co se asi stalo a došel k tomu, že po nárazu jsem musel vyletět předním sklem a přistát kus před autem. Moje zorné pole bylo dost omezené – jedno oko mi přivřel otok, druhé bylo přitlačené k zemi. Viděl jsem kus silnice a malý výřez lesa. Díkybohu, že to všechno se zastavilo v našem světě.
Opatrně jsem se pokusil pohnout jednou rukou. Vůbec mě neposlouchala. Zaúpěl bych, ale ani to jsem nedokázal. Mohl jsem jen dýchat. Neměl jsem bolesti, a tak jsem alespoň mohl racionálně uvažovat… nebo se o to alespoň pokusit.
Chtěl jsem zjistit, kde je Colin, ale moje nehybnost mi nedovolovala nic. Pravděpodobně porušené mícha. Panebože, představil jsem si, jak jsem odsouzen na doživotí za dvojitou vraždu a sedím někde ve vězeňské sprše se svým invalidním vozíkem. Ani bych se nemusel ohýbat pro mýdlo. Na člověka, který se nemůže nijak bránit, trik s mýdlem ani není potřeba.
Pokusil jsem se tu představu zapudit a soustředit se na něco užitečného. Napnul jsem uši, pokud se tak dá nazvat snaha ochrnutého člověka ležícího v kaluži vlastní krve na smradlavé asfaltce, a pokusil se zaslechnout zvuky sirény. Žádné jsem neslyšel, no samozřejmě! Kdo by se o nás asi dozvěděl? Byli jsme sami s rozmláceným autem uprostřed málo frekventované silnice. Byli jsme v prdeli.

Upadl jsem do neklidného delirického stavu a vzbudily mě až vytoužené zvuky záchranné služby. Nejdřív jsem myslel, že sním, ale když mi pár metrů od hlavy zastavilo auto a ozvaly se vzrušené hlasy, uvěřil jsem. Měl jsem otevřené oči, ale nemohl jsem už ani mrknout. Stále jsem necítil žádnou bolest. Jen tlak silnice na mé ležící tělo byl už strašně nepříjemný. Těšil jsem se, až mě zvednou. Pak možná spatřím Camaro i Colina. Protože jsem ho neslyšel naříkat, usoudil jsem, že je mrtvý. Dost jsem pochyboval, že by dopadl úplně stejně jako já.
Hlasy kolem mě se přibližovaly a oddalovaly, slovům jsem ale jen těžko rozuměl, i když jsem je slyšel dostatečně nahlas. Asi jsem utrpěl otřes mozku. Co, kurva, asi?! Určitě.
Sehnul se ke mně muž v zářivě žlutém stejnokroji s reflexními pruhy na rukách i nohách. Hleděl jsem na něj vytřeštěnýma očima a cítil, jak mi celým tělem probíhá zoufalé brnění. Snažil jsem se pohnout. Nešlo to, nemohl jsem nic.
Sklonil se až ke mně, jeho nos se téměř dotýkal mého. Ucítil jsem závan vody po holení a intenzivní vůni sladké žvýkačky. Zlehka se dotkl dvěma prsty mého krku, naklonil hlavu mírně na stranu a zahleděl se někam za mě, k lesu. Čekal, byla to jen chvíle, pak prsty sundal. Opatrně, jako bych byl z nejtenčího skla, naklonil mou hlavu na stranu. Vzdechl, asi tím odhalil něco ošklivého. Vrátil mi hlavu zpět. Všechno jsem cítil s děsivou intenzitou, každý dotyk. Ještě jednou se na mě zahleděl, díval se mi přímo do očí, pak vytáhl malou baterku a posvítil mi do levého oka. Na dlouhou chvíli mě úplně oslnil a protože jsem nemohl mrknout, bylo to téměř k nevydržení.
Záchranář vstal a řekl druhému, který se zjevil odněkud zezadu: “Je mrtvý. Asi jen chvíli, tělo je ještě teplé. Žádný tep, hlavu má…”
V té chvíli jsem se ocitl zpět v zářící noci světa se šepotajícími listy. Žádní záchranáři, žádná uklidňující přítomnost civilizace. Pokusil jsem se pohnout a tentokrát to šlo. Žádná výhra to ale nebyla, každý milimetr, o který jsem posunul své tělo, rozezněl mé vnitřnosti paralyzující bolestí. Zaúpěl jsem tak strašlivě, že jsem se vlastního hlasu leknul.
Zůstal jsem několik minut nehnutě ležet a hleděl na cizí oblohu, cizí hvězdy. Zhluboka jsem dýchal, díky bohu aspoň tohle mě nebolelo. Hlavou mi vířily myšlenky, co bude dál. V jednom světě jsem byl mrtvý a co bylo horší, byl jsem si toho vědom. Ve druhém jsem umíral, bez pomoci. Tady se nikdo neobjeví, žádná záchranka, tady jsou jen…
“Coline?” zakřičel jsem hlasem plným hrůzy. Vzpomněl jsem si na ta stvoření u stromů. Jsou nedaleko, brzy přijdou.
Ticho.
“Coline! Colineeeeeee!” Trochu pozdě jsem si uvědomil, že jestli je k nám dosud nic nepřilákalo, tak můj řev tak určitě učinil.
A skutečně, během pár okamžiků se objevila jedna postava na samém okraji mého zorného pole. Hýbat jsem se bolestí skoro nemohl. Tak jsem jen řval. Vyhrožoval, prosil, klel a nadával.
Tvor byl již blízko, ale jeho rysy zůstávaly zastřené. To bylo dobře, to asi byla nejlepší zpráva celého tohohle zavšiveného dne.
Když už jsem myslel, že se mě dotkne, objevilo se za ním několik dalších. Jeden z nich vydal jakýsi zvuk, odporný zvuk, který mi dlouho odezníval v mozku a nakonec v něm zanechal tesknivou slabost a bolest. Ucítil jsem podzimní vůni listí páleného v našem sadu, vůni jablek, spatřil podmračené říjnové nebe s příslibem deště a větru. Vzpomínky se mi draly do mozku z podvědomí, kde ležely celé dlouhé roky. Byl jsem malý pod tím obrovským nebem, mraky letěly a já byl nesmrtelný, mohl jsem cokoliv a nemusel nic. Byli tu všichni, ne se mnou tady mezi jabloněmi, ale někde poblíž. Přijde máma a…
Ležel jsem v tom cizím světě a po tvářích mi tekly slzy.
Už jsem neviděl žádné postavy a to bylo dobře. Na nebi stále svítily hvězdy v podivných uskupeních a to už tak dobré nebylo. Vzlykl jsem, i když to bolelo.
Pak se ozval řev, táhlý a téměř nekonečný, stoupající do dosud nepoznaných výšek, přerušený zalykavým nadechnutím a pokračující dál, výš, až se nakonec zlomil a odezněl. Jestli tohle byl Colin… to se mu stalo, když… když na něj sáhli, když… bez ohledu na bolest, kterou jsem tím vyvolal, jsem zatnul ruce v pěsti a pevně zavřel oči.

Když jsem je otevřel, znovu jsem ležel v denním světle, nade mnou se skláněli dva muži a chystali se mě přemístit. Protože jsem byl pro ostatní evidentně mrtvý, usoudil jsem, že se mě chystají naložit do rakve a odvést do pohřebního ústavu. Případně provést ještě nějakou zajímavou pitvu. Ať tak či onak, nijak jsem netoužil zúčastnit se při vědomí vlastního zpopelnění nebo ještě lépe menší operace bez umrtvení a poté teprve křestu ohněm.
Vedle mého těla ležela nachystaná jednoduchá nosítka. Paže už se mě chápaly. Pohltila mě panika. Veškerou silou vůle, která ve mně zbyla, jsem se pokusil dát znamení. Jakékoliv.
V tu chvíli se vedle mě objevil dědek, co ho Colin umlátil. Rychle ke mně natáhl ruku a přiložil ji na mé čelo. Ta ruka byla cítit po podzimním listí a přezrálých jablkách. Ty vůně mě odlehčily, ucítil jsem, jak se mi tělo uvolňuje. Mysl mi zaplavila úleva, tolik úlevy, že jsem se v ní utápěl. Padla na mě únava. Zhluboka jsem nasál ty vůně ze staré seschlé ruky. Únava se prohloubila a já padal, ve spirále se otáčel kolem své osy a klesal stále hlouběji a hlouběji.
Pak ve mně jako malý plamínek zaplála jiskřička podezření. Co když to dělá, jen abych se později vzbudil a zjistil, že nade mnou stojí nějaký člověk z pitevny a chystá se prozkoumat mi vnitřnosti? Koneckonců, tohle všechno má na svědomí. Jak jen…?
Vytrhl jsem se z tranzu a nějakým způsobem se mi cosi podařilo. Pohyb nosítek ustal, ucítil jsem trhnutí a pak jsem znovu ležel na zemi a jeden z obličejů se nade mnou skláněl s nefalšovaným zděšením a překvapením. Co jsem udělal? Pohnul se? Mrknul?
“To není… není možný,” zašeptal hlas stojící postavy. Z obličeje jí vyprchala všechna barva a zůstalo jen několik červených fleků kolem akné, které měla rozseté po čele.
“Co? Co je?” To promluvila sladká žvýkačka a voda po holení.
Než stačil druhý muž odpovědět, byl tu znovu dědek a tentokrát vypadal děsivě – mísily se v něm tvary těch příšerných kreatur z druhého světa a ztrhané rysy starého člověka. Znovu mi přiložil ruku na čelo a tentokrát jsem už nepocítil melancholickou vůni podzimu.
Myslí i tělem mi proběhla série strašných pocitů a vizí.
Nejdřív strašná bolest, jakou jsem pocítil při tom nárazu (nárazech?) v Colinově Camaru.
Pak ruka zatlačila a tu bolest ztisícinásobila.
Stáhla se, téměř se mě nedotýkala, jen mi visela nad čelem jako obláček par a vysílala… něco do mého mozku. Spatřil jsem se v nemocnici, seděl jsem na pojízdném křesle a v ruce držel pohárek na vodu. Pak jakési ruce uchopily madla vozíku a vezly mě dlouhou chodbou s omyvatelnými stěnami. Rozhlížel jsem se kolem a zároveň hleděl sám na sebe. Jel jsem zároveň s vozíkem a přece byl mimo něj. Z každého pohledu na mě dýchal pocit zhouby. Vezl mě jakýsi zřízenec, vlekl se šoupavě za vozíkem, páchl čpavým potem a alkoholem. Občas narazil vozíkem do stěny a nohou mi projela bolest. Vzduch byl hnusně sterilní a vznášel se v něm pach levné dezinfekce.
Projeli jsme kolem několika pootevřených dveří. Nechtěl jsem se dívat dovnitř, ale viděl jsem… stařec mě donutil. To nebyli lidé, ale kreatury, žádný záblesk lidskosti v šílených očích, které se upíraly z otevřených dveří do chodby.
Konečně jsme dojeli na konec koridoru. Stropní zářivka tu byla rozbitá a tak sem dopadala jen matná záře té vedlejší. Zřízenec rozkopl dveře a trhnutím mě postrčil dovnitř. Když vozík dojel za dveře a on se ocitl zpět za mnou, pokrčil nohu a prudce vozík nakopnul. Skoro jsem se převrhnul, ale malá přední kolečka nakonec udržela stabilitu a křeslo ve zběsilých kruzích dojelo na druhý konec podlouhlé místnosti. Jediné světlo se sem dralo malým oknem, na kterém ani nemusely být žádné mříže, tak bylo úzké.
Zřízenec práskl dveřmi a podle rachocení klíče jsem usoudil, že je navíc zamknul.
V té chvíli se mé druhé já spojilo s mým sedícím já. Mysli se propletly v neradostném křečovitém objetí. Bolestné zoufalství a uslintaná lhostejnost.
Křeslo se zastavilo přímo před zrcadlem.
Pohlédl jsem do tváře starce, hluboce zvrásněné, s bílými skvrnami a špinavě šedivým strništěm. Pod očima obrovské černé kruhy. Vlasy v několika chomáčích, odhalená pleš pokrytá lupénkou. Obličej muže, který tu strávil dvacet nebo třicet let.
Hleděl jsem na sebe a cítil, jak mi mysl pohlcuje něco, dosud přebývající v mozku starce.
Zmuchlal/zmuchlal jsem kelímek a mrštil jím po zrcadle. Pak na obličeji rozkvetl úsměv šílence, který odhalil hrstku zubů, které dosud statečně odolávaly paradentóze. Víčka se zacukala a oči se rozšířily do velkých oválů. Bělmo zazářilo a na zrcadle přistálo několik kapiček slin.
Začal/začal jsem blábolit.

“Nic… skoro jsem si myslel, že…”
Věta zůstala nedokončená, slova doporovodilo jen kroucení hlavou.
Žvýkačka a voda po holení se chystala říct něco kousavého, ale při pohledu na obličej druhého muže si to rozmyslela.
Nosítka se znovu zvedla a muži naložili tělo do připravené sanitky.
Po chvíli se vrátili a naložili do vozu druhé tělo.
Začínalo se pomalu stmívat a když po chvíli sanitka odjela a přijela odtahová služba a odstranila ze škarpy to, co zbylo z Camara, objevil se na dosud modré obloze bledý srpek měsíce.
Muž z policejního oddělení, kterému byla nehoda přidělena, dokouřil cigaretu a nedopalek zašlápl do krajnice. Otočil se zpět k muži, který stál vedle něj.
“Ještě jednou díky za spolupráci. Divil byste se, kolik lidí jen tak ujede a předstírají, že nic neviděli.”
Muž beze slova přikývl a téměř neznatelně pokynul hlavou směrem k opodál stojícímu autu.
“Já vím, trvalo to, omlouvám se. Ale aspoň nemusíte jezdit s námi na stanici kvůli protokolu, když se to dalo vyřídit všechno tady na místě. Tak tedy ještě jednou díky a nashledanou. Snad za příjemnějších okolností.”
Muž znovu přikývl a přijal nabídnutou ruku. Jeho stisk byl pevný, vzhledem k jeho věku až překvapivě silný. Policista sledoval, jak odchází ke svému autu. Náhle ho něco napadlo a zavolal za vzdalující se postavou:
“Máte pěkný auto. Po takovým zážitku jako dneska se člověk aspoň cejtí trochu bezpečně, co?”
Muž se zastavil, napůl se otočil, snad jen aby byl vidět jeho obličej z profilu, protože pouze přikývnul a pak pokračoval v chůzi. Ještě zvedl krátce ruku na pozdrav.
Policista vyklepal z krabičky další cigaretu a s mírným povzdechem, který mohl znamenat rezignaci na nějaké velmi nedávné předsevzetí, si zapálil.
Vyfoukl kouř a pozoroval odjíždějící vůz. Brzy byla vidět v dáli jen koncová světla, jakoby se vznášející v houstnoucím šeru. Na okamžik se rozzářila jasněji, jak vůz přibrzdil před prudkou zatáčkou, pak opět zeslábla a nakonec zmizela docela.
Policista mocně potáhl z cigarety a nechal ji dopadnout vedle své starší sestřičky. Pak nasedl do auta i on a odjel.
Zbyla jen opuštěná silnice a i tu brzy zahalí temnota.

Sdílejte článek

16 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    ondranow 3 dubna 2008 v 20:17

    To King M.: Ty už si zase tady? Hele upřímě řečeno tvoje debilní názory namyšlenýho imbecila tu nikoho absolutně nezajímají. Každej si tu může hodnotit povídky jak chce a má svobodnej názor a ohledně recenzí být tebou držím hubu! Podívej se, co si ty napsal a pak kecej. Seš naprostej ubožák.  Už nevím co říct, protože bych ti asi vyčetl to samé co spousta lidí přede mnou, takže ti jen zopakuju to co si naspal neprávem Daweeovi: tie Tvoje keci sa nedajú už čítať!!!

  2. Profilový obrázek
    Dawee 3 dubna 2008 v 20:13

     To King Mikka: Uklidni se, a zamysli se nad sebou. Nevím kdo je tu zaujatý proti mé recenzi. Já na sebe kritiku beru.  Ale to ty nikdy nepoznáš, pokud si nikdy nic nenapsal, tak přirozeně nemůžeš říct to, co si napsal do těch svých komentářů. Být tebousice všechno víš a všechno znáš, možná, ale rozhodně ty se asi nesmíříš s kritikou na své oblíbené filmy a proto nejradši schazuješ toho, kdo o nich píše, že? Nicméně podle mě si chudáček. Nevím kolik knih si přečet, ty či kolik filmů si viděl, ale tvůj názor je velmi jak bych to řekl tupý. Možná si přečet víc knížek než já, ale já zse napsal víc povídek než ty, sice ne zrovna nějak extra dobrých a vím že to není prvotřídní, ale já to přiznám. Tak tedy mě laskavě neříkej co mám dělat a soustřeď se na sebe.

    Každý vidí trn v cizím oku, ale vlastní trám v oku ne.

    Doufám, že tento mnou trošku poupravený citát pochopíš.

  3. Profilový obrázek
    Prasoid 3 dubna 2008 v 18:05

    King M.: blbec proto, že nesplňuje jakési tvoje požadavky? Tvoje argumenty na mne působí tak, že mu na základě svých domněnek o tom, jaký asi je, odpíráš právo mít vlastní pohled na věc. To že někdo chápe film jinak než ty ještě neznamená, že ho nechápe vůbec. Třeba čte místo Dostojevského Harrisona, který v detailnosti popisu zrovna nevyniká, proto je na něm něco špatného? Omlouvám se, ale aroganci a blbost nevidím u něj.

  4. Profilový obrázek
    Prasoid 3 dubna 2008 v 17:04

    Kolega Dawee se nad sebou snad ani zamýšlet nemusí. Fakt, že někomu nevyhovuje, je problém toho, komu nevyhovuje, ne jeho, tudíž bych arogantní hloupost hledal někde úplně jinde, tam kde skutečně je. Navíc ve svém komentáři dostatečně svůj postoj zdůvodnil, čímž potvrdil, že každý má rád trochu něco jiného. Arogantní je ten, kdo právě tuto rozdílnost nechápe.

    Woolf: paráda.

  5. Profilový obrázek
    j.calling.2bad 31 března 2008 v 20:18

    Dawee: to je dost subjektivní. Já to přečetl jedním dechem, ani na vteřinu jsem se nenudil a fakt, že zmiňuješ přílišnou délku zjevně jako mínus svědčí o tom, že na dlouhé texty nejsi zvyklej. Asi si nečetl ty dvě povídky od Aleše Incédiho, co jsou na těchto stránkách uvěřejněny, že? No, to je jedno, každýmu to vyhovuje jinak.

     

  6. Profilový obrázek
    Dawee 31 března 2008 v 20:10

     Musím říct že to není tak špatný. Nicméně je to až moc dlouhé, já sám jsem s tím chtěl několikrát seknout, ale nakonec sem to vydržel. Je to taky téměř v celé povídce strašně detailně popisováno a to není moc dobrý. Na některých místech až moc přeplácaný. Říkam není to špatné, ale podáno dosti nudnou formou.

Nový komentář