Poslední tanec


Vešla jsem do místnosti plné prachu, zápachu a samoty. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, bylo co nejrychleji přejít k velkému oknu na protější zdi a otevřít jej. Začala jsem vytahovat rolety. Šlo to špatně, ale nakonec se mi podařilo vytáhnout je až nahoru. Místnost byla i nadále temnou. Tlustá vrstva špíny spočívající na skle nepovolila prostoupit slunečním paprskům o nic méně, jako před tím. Vzala jsem kousek látky ležící na parapetu a snažila se setřít černotu, avšak bez úspěchu. Pomalu jsem tedy sáhla na kliku a s vrzáním a nechutí z vrstvy rzi jsem ji táhla dolů, abych alespoň trošku pootevřela dřevěné okno a ulevila tak svému dýchacímu ústrojí. Šlo to ztuha, ale nakonec jsem přece jen dokázala nemožné a okno otevřela. Malou škvírkou, jež se utvořila mezi stěnou a okenním rámem, jsem se nadechla čerstvého vzduchu a všimla si venkovního stavu okna. Parapet, ze kterého se loupal hnědý nátěr, začal pomalu také rezavět. Holubi si z něj zřejmě udělali menší klubovnu, protože některá místa byla poseta holubími výkaly natolik, že nebylo vidět, zda i tam parapet rezaví a nebo na něm zbyla nějaká barva.

Budu to muset nechat celé vyměnit, pomyslela jsem si.Vzduch začal opět houstnout a já jsem musela otevřít okno ještě víc. Něco jej však blokovalo, možná to byl jeden z bílých holubích skvrn, možná rez, možná se jen okno zaseklo. Chytla jsem se opět rezavé kliky a nedbaje jejího vzhledu jsem s celým oknem škubla. Rozletělo se dokořán a já s ním. Dopadla jsem na podlahu potaženou zeleným linoleem s neurčitými tvary bílé barvy, hlavou se narazila do konferenčního stolku, který stál celou dobu kousek ode mne, jen ruka se naštěstí vyhnula všem překážkám, a proto jsem se o ni hbitě opřela.

V tu chvíli večerní sluneční paprsky prozářily celou místnost a já byla schopna identifikovat všechny předměty v místnosti.

Pomalu jsem se postavila a prohlížela si bývalý ateliér mojí babičky. Pokoj byl vymalován fialovou barvu, vůbec se nehodící k barvě linolea, ale i když vše působilo chaoticky, celkový dojem byl uspokojující, až harmonický. Ačkoli tu bylo mnoho věcí, které mne na první pohled zaujaly, musela jsem se znovu vrátit k oknu a nadechnout se, vzduch v místnosti zdál se nedotčen mým úsilím s otevíráním okna, jakoby nechtěl mít nic společného s tím odérem zvenčí. Pohlédla jsem na protější dům a zahlédla dvě děti stojící na balkóně a hádající se o míč. Byla tam ještě starší žena, zřejmě jejich babička, která je neustále napomínala, ale marně. Pousmála jsem se při vzpomínce mých dětských let strávených právě s mojí babičkou a malým, tedy dnes již dospělým, bratrem. Neustále jsme se prali a dělali pravý opak věcí, které nám babička přikazovala.

Měla jsem Tě vždycky ráda babi, povzdechla jsem si a bez přemýšlení pohladila okenní rám, jako kdyby to byl právě kus jí.

Raději jsem se ještě jednou nadechla a otočila zpět do místnosti. Dveře, kterými jsem vešla, byly stále otevřené. Nevadilo mi to. Poslední patro tohoto domu bylo opuštěné a společné otevření dveří a okna mi poskytovaly jistotu dostatečného vyvětrání a vypuzení odporného vzduchu pokoje.

Hned vedle otevřených dveří stála krabice. Poklekla jsem vedle ní a rukou shrnula vrstvu prachu, která stejně jako na této krabici ležela na všech okolních předmětech. Opatrně jsem otevřela rozpadající se víko a nahlédla dovnitř. První co mě udeřilo do nosu byl protivný zápach plísně. Dlaní jsem si zakryla obličej a opět běžela k oknu. Babička vždycky říkávala, že jsem slabá a nicnevydržící holka. Kamarádi toho samozřejmě využívali, a když na mě byli nazlobení, říkali mi zkrátka bábovko.

Nabrala jsem sílu a přešla místnost, znovu poklekla vedle krabice a zadržujíc dech jsem vytáhla její obsah. Opatrně jsem strhla obal už tušíc, co najdu pod ním. Kupodivu jsem se nemýlila. Krabice byla plná gramofonových desek. Babička měla ráda hudbu, když jsem byla mladší, učila mě tančit. Vždycky jsem se smála, ale nikdy jsem jí neodporovala.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, žádný gramofon tu nebyl. Vrátila jsem tedy desky zpět do krabice a postupovala směrem vpravo.

Našla jsem ještě další dvě krabice s gramofonovými deskami, až jsem se dostala k velké dřevěné almaře. Otevřela jsem ji s očekáváním. Opět mě zaštípl v nose známý zápach, ale naštěstí jen na chvíli. V obrovské almaře se nacházely jen tři věci. Zašedlý malířský plášť s množstvím skvrn od barev a ředidel, stará plechovka se ztvrdlými štětci a gramofon. Poslední věcí jsem byla nadšena mnohem více, než dvěma předchozími, i přesto jsem však skříň zavřela a pokračovala dál. Vedle almary už nebylo co k nalezení, jen v rohu místnosti ležela malá past na krysy.

No fuj, otřepala jsem se.

Jedna z věcí, která mě na této místnosti ihned při vstupu zarazila byly druhé dveře, před kterými jsem právě stála, nečekala jsem tu dvě místnosti. Sáhla jsem na kliku a s menší námahou dveře otevřela. Strhla jsem tak pavučinu, která visela ze stropu hned za vchodem. Najednou jsem pochopila, proč tu babička trávila tak hodně času. Vedlejší místnost se od předchozí úplně lišila. Byla o hodně menší, spíš delší než širší. Po pravé straně se nacházelo okno, stejně špinavé a stejně rezavé, jako to v hlavním pokoji. Před ním stál menší stolek s vázou a suchou květinou uvnitř. Byl bílý, tedy dnes spíš zašedlý, dříve však musel být opravdu krásný. U stolu byla židle ve stejném stylu. Koberec, na kterém nábytek stál, měl modrou barvu, příjemnou, jako letní obloha, či šumící moře, ladil s malbou pokoje, která spočívala v bílém nátěru s tyrkysovým vzorem planých růží. Na stěnách visely různé obrazy, i když jsem čekala opak, poznala jsem, že nebyly malovány babičkou. Po mé levici se nacházela menší kuchyňka. Starý sporák vypadal na rozdíl od ostatního nábytku docela zachovale. Stála na něm konvice a taky menší hrnec. Na pultíku vedle bylo pár hrníčku, převážně rozbitých. Ve skříňkách nebylo nic zajímavého. Pouze pár mrtvých pavouků a tři hliníkové lžičky. I přes uklidňující atmosféru působil pokoj ponuře, ale to jen tím, že všechny barvy vybledly a nebo je pokryla šeď. Dovedla jsem si představit babičku, jak sedí za stolkem, popíjí kávu a nechává se unášet daleko od své každodenní práce. I vzduch tu byl poněkud čistší, i přes to jsem raději otevřela druhé okno. Tentokrát jsem věděla jak na to.

Vešla jsem zpět do většího pokoje a vydala se dál. Po mé pravé ruce teď stály dva malířské stojany a jedno proutěné bílé, avšak již prožrané křeslo.

Nic zajímavého, pomyslela jsem si a prošla kolem velkého okna.

Zastavila jsem se u dřevěného psacího stolu s krásnou vyřezávanou židlí. Vypadaly dobře, jako starožitnosti bych je určitě mohla prodat za dobrou cenu. Po celé délce vedlejší stěny se táhla řada zaprášených knih, většinou dívčích románů a detektivek, občas přerušovaná nějakou plechovkou s barvou, či ředidlem, nebo ledabyle pohozeným štětcem.

Všimla jsem si, že na žádné ze stěn nevisel babiččin obraz. Každý malíř by měl zajisté ve svém ateliéru alespoň jeden jediný, ale tady nebylo nic.

Opatrně jsem se posadila na židli za psacím stolem a začala přemýšlet. Ten den to byl týden co umřela a dva dny co měla pohřeb. Jediné, co mi odkázala byl právě tento ateliér. Nikdy sem nikoho nechtěla pouštět, jen své klienty. Proto jsem byla tak překvapená z toho, že mi jej odkázala. Vždycky jsem se ale domnívala, že chtěla, abych pokračovala v její práci. Bohužel jsem ji však musela zklamat. Právě jsem dovršila svých šestadvacet let a chystala jsem se nastoupit jako učitelka českého jazyka na základní školu v centru města. Sehnat tady byt bylo docela těžké, a proto jsem využila příležitosti a rozhodla se přestavět tento poměrně velký ateliér na poměrně malý byt. Nebude to tak těžké, voda, elektřina i plyn sem jsou zavedené, stačí jen vyklidit místnost a nastěhovat sem své věci.

Stoupla jsem si, přešla zpět k velkému oknu a zavřela ho. Potom jsem kráčela zpět ve svých stopách na podlaze do druhého pokoje a taktéž zavřela okno. Přešla jsem ke dveřím, naposled se rozhlédla a zaklapla je za sebou.

O tři týdny později jsem se do ateliéru vydala znovu. Tentokrát to již nebyla ta zaprášená místnost plná pavouků a špíny s rezavými okny. S pomocí bratra jsem vše zrenovovala a přetvořila k obrazu svému. Okna byla vyměněna za plastová, dala se lehounce otevřít i zavřít a žádní holubi se k nim neodvážili přiblížit. Bylo také čerstvě vymalováno, zvolila jsem oranžovou barvu hodící se k nábytku. Dřevěný stůl i s židlí jsem nakonec neprodala. Jen jsem změnila jejich místo. Teď spočívali v pravém dolním rohu pokoje, stůl byl přikrášlen mým notebookem a moderní lampičkou. Na jeho bývalém místě se nyní ocitl dřevěný jídelní pultík oddělující zbytek místnosti od kuchyňského koutku. Sporák a ostatní zařízení bylo samozřejmě nové.

Babiččiny stojany, barvy, ředidla i staré křeslo bylo vyhozeno a nahrazeno gaučem, který se dal na noc rozložit a sloužil, jako postel. Před něj byl umístěn menší stolek s televizí. Místo velké almary byla postavena moje šatní skříň plná oblečení a bot. Mezi ní a vchodovými dveřmi stál věšák a na stěně byly pověšeny poličky s knihami. Pár těch starých jsem si tu nechala a doplnila je svou oblíbenou četbou. Z malého kumbálku dříve sloužícímu k odpočinku se stala koupelna se sociálním zařízením. Byla sice malá, ale útulná. Rozhodně lepší, než společná, kterou mělo každé patro.

Stěny jsem nechala pokrýt oranžovými kachličkami a na zem bylo položeno linoleem stejné barvy. Bylo to to samé linoleum, jako v první místnosti.

Nechala jsem si pouze jednu věc a tou byl gramofon. K tomu jsem si uschovala i pár desek. Neměla jsem v plánu je poslouchat, ale připadaly mi, jako vhodný doplněk mého nového bytu.

Opravdu už s ničím nepotřebuješ pomoct?“ otázal se mě svým ochranitelským tónem můj bratr a vyrušil mne tak z přemýšlení.

Opravdu s ničím. Pomohl jsi mi tu dost, bráško,“ šibalsky jsem mu prohrábla vlasy.

Nech toho, víš, že to nesnáším,“ rozzlobeně se odtáhl.

Promiň,“ zachechtala jsem se na něj.

Kdybys cokoli potřebovala, tak zavolej, víš, že jsem ti vždycky k dispozici,“ ušklíbl se.

Napodobila jsem jeho výraz. „To víš, že vím. Hlavně sem někdy přiveď Ester, ať tu nejsem pořád sama.“

Hlavně na sebe dávej pozor, Baruš. Víš, že jsi pěkný trdlo,“ žduchl do mě prstem, zasmál se a pomalu couval.

Jsem dospělá, mohl bys s tím konečně přestat?“ vyletěla jsem jeho směrem.

Ale to už se smíchem upaloval po schodech. „Měj se dobře, sestřičko,“ ještě jednou se zachechtal.

Musela jsem se taky zasmát. Jsme jako děti. Neustále se popichujeme, ale vždycky si rozumíme. Možná by někdo neuvěřil, jak můžou být bratr se sestrou tak dobří přátelé. David je o dva roky starší. Ale rozumíme si už od malička. On se mnou probíral kluky a já s ním zase holky, někdy mám pocit, že se sestrou bych se takhle nikdy nedokázala bavit.

Zavřela jsem za sebou dveře a ocitla se ve svém nové domově, sama. Všimla jsem si, že gramofon dosud leží na zemi, hned vedle gauče. Proto jsem ho zvedla a pečlivě naaranžovala na oranžový ubrousek ležící na jídelním pultu. Vše se zdálo dokonalé.

Celý zbytek dopoledne jsem se věnovala triviálním věcem, jako je čtení jednoho z románů, divíc se nad tím, jak jej babička mohla mít tak ráda, sledování televize, v mém případě spíše neustálé přepínání programů a nakonec vaření večeře, pokud se dá ohřátá pizza považovat za dostatečnou a vydatnou večeři.

Po tak náročném dnu zbývalo už jediné co mi chybělo, a to byla sprcha. Vytáhla jsem ručník ze skříně, vešla do vedlejší místnosti a nechala jen pootevřené dveře. Vlezla jsem do sprchového koutu a nechala po sobě stékat proud teplé vody. Dokonale jsem se uvolnila a dopřála si tak relaxaci, kterou jsem již několik týdnů potřebovala. Srovnávala jsem si v hlavě všechny informace z poslední doby a snažila se pochopit ty náhlé změny. Babička, vždy zdravá jako řípa a i ve svých sedmdesáti letech plná života, s pletí s minimálním počtem vrásek, náhle zemřela na infarkt. Nikdo z rodiny to nečekal a odchod jedné z nejoblíbenějších osob nadělal dost ruchu a trápení a spustil lavinu slz.

Hodně lidí mi říkalo, že jsem jí podobná. Vylezla jsem proto ze sprchového koutu, ručníkem otřela zamlžené zrcadlo zavěšené nad umyvadlem a zadívala jsem se do něj. Dlouhé hnědé vlasy mi lemovaly oválný obličej a spadaly až do půli zad. Ze zrcadla na mě koukaly dvě velké kulaté, čokoládově hnědé oči s malou jiskrou ukrytou někde hluboko uvnitř. Nos byl poset malým množstvím pih a plné rty se pomalu začaly usmívat. Zabalila jsem se do ručníku a zároveň pozorovala svou postavu. Nepatřila jsem mezi největší ve třídě a to mi zůstalo. Nahrazoval to však uzounký pas a plné křivky. Má ústa se opět šibalsky zkřivila, jako kdybych popichovala svého bratra, a pak se usmála.

Dokonalá podoba, vydechla jsem pýchou a mrkla na tu dívku v zrcadle.

Náhle jsem však sebou trhla. Moji chvilku štěstí přerušil nečekaný zvuk – zvuk hudby? Ptala jsem se sama sebe.

Ozývá se to z druhého pokoje? Samo sebou, že to muselo být z druhého pokoje, žádný jiný tu nebyl. Ladnými kroky jsem přešla ke stále pootevřeným dveřím a nahlédla dovnitř. Žárovka na stropě stále svítila, v místnosti nebylo ani památky po nezvaném hostu. Pomalu jsem vešla do velkého pokoje a zadívala se kolem sebe, po pár minutách přesvědčování se, že tu skutečně nikdo není jsem se odhodlala a zkontrolovala, zda jsou vchodové dveře zamčené. Vskutku byly. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že od mého příchodu do druhé místnosti hudba ustala. Se zmateným výrazem na tváři jsem vešla zpět do koupelny. Vyndala jsem kartáček a chystala se jej strčit do úst, když se ten otravný zvuk objevil znovu. Tentokrát jsem do druhé místnosti přímo vtrhla. Hudba stále hrála. Ještě stále zmatená jsem se vydala za ní a hloupě se koukala na hrající gramofon. Nepamatovala jsem si, že bych na něj vkládala desku, či jej dokonce zapínala. Měla jsem za to, že je stejně nefunkční. Jenže teď přede mnou stál, funkční a hrající. Zírala jsem na desku točící se stále dokola. Mé tělo se začalo chvět chladem, ale uvnitř jsem cítila spíše úlevu, než strach. Vztáhla jsem ruku na gramofon a vypnula jej.

Snad tu už nejsou žádné krysy,“ promluvila jsem poprvé nahlas a ozvěna opakovala mou větu ještě chvíli po její vyřčení.

Věděla jsem proč nic neříkat, zamyslela jsem se.

Sundala jsem gramofonovou desku , schovala ji do obalu a položila hned vedle gramofonu. Cítila jsem se stále zmateně, ale vše jsem připisovala únavě.

Zřejmě je porouchaný a sám se zapnul. Desku jsem tam asi položila sama, uklidnila jsem se opět vcházejíc do koupelny.

Incident se do dalšího dne již neopakoval.

Ráno jsem se probudila o půl osmé. Celá rozlámaná z nového gauče jsem vstala a šla si postavit vodu na kávu. Zívla jsem, prohrábla si vlasy a můj zrak sjel na jídelní pult, na kterém ležel gramofon.

Jestli budeš ještě jednou zlobit, budu tě muset dát do opravny, rozespale jsem se šinula k němu a oddělala z něj gramofonovou desku, kterou jsem posléze schovala do obalu a položila vedle na pult.

Náhle mi bylo zase chladno.

Je to divný, ale mám pocit déja vu, pomyslela jsem si a šla vypnout vařící vodu.

S kávou v ruce jsem si sedla k pracovnímu stolu a zapnula notebook, když někdo zaklepal na dveře. Leknutím jsem vylila trošku kávy na stůl, zuříc jsem na sebe hodila župan visící na věšáku a šla otevřít.

Ve dveřích se objevila paní. Nebylo poznat kolik jí mohlo být, nejspíš kolem čtyřiceti. Krátké rozcuchané vlasy měla blonďaté a tvořily něco jako svatozář kolem kulaté hlavy. Oči měly barvu modrou, celkem hezkou. Vrásky kolem nich však byly hluboké, ani make-up, který pokrýval zbytek tváře jim nepomohl se skrýt. Postavou byla sice o něco vyšší než já, ale pas na tom byl o poznání hůře. Oblečená byla jen v teplácích a ušmudlaném tričku, na nohou byly nasazené růžové pantofle, v ruce držíc hrníček.

Omlouvám se, snad jsem vás nevzbudila. Ale slyšela jsem, že jste tu nová a já zrovna peču dětem buchtu, to víte jsou prázdniny a oni jsou pořád hladoví. Ale vy asi nemáte děti, viďte?“ spustila hned při prvním nadechnutí a svou hlavu nakláněla natolik, aby mohla nahlédnout dovnitř.

Snažila jsem se udržet svůj hněv na uzdě, ale popravdě, musela jsem spíš skrývat smích a snažit se být milá. „Ne, už jsem vzhůru, paní…,“ nedokončila jsem větu.

Já se opravdu strašně omlouvám, vyjela jsem na vás a ani se nepředstavila. Jmenuju se Dagmar Bydžovská. Bydlím v bytě pod vámi,“ představila se.

Rukou jsem si projela vlasy a opřela se o dveřní rám.

Zřejmě to bude na dlouho, potlačila jsem zívnutí.

Já jsem Stránská. Barbora,“ pokusila jsem se o úsměv.

Zřejmě zpozorovala mírné napětí, a proto rychle vynesla svůj požadavek. „Chtěla jsem vás jen poprosit o trochu mouky,“ vycenila na mě zuby v marném přesvědčení, že mě její zubatý úsměv okouzlí.

Držela jsem se, abych se nezačala smát. „Pojďte dál, myslím, že se tu pro vás nějaká mouka najde,“ snažila jsem se být ještě milejší, než před tím.

Dagmar vešla dovnitř a její oči ihned rejdily po všech koutech místnosti, ve které se nacházela.

Máte to tu moc krásně zařízený,“ oznámila mi a já si všimla, že je skutečně okouzlena.

Pomalu jsem se došourala do jedné ze skříněk v kuchyňském koutu a vytáhla mouku.

Může být polohrubá?“ zdvořile jsem se zeptala.

Všimla jsem si, že mluvit v pokoji k jiné osobě zní úplně jinak, než když jsem včera večer promluvila nahlas sama.

Samozřejmě,“ přispěchala ke mně a podala mi hrníček.

Hbitě jsem ho vzala a začala plnit moukou. Paní Dagmar mezitím stále s úžasem v očích pozorovala pokoj. Nakonec si všimla i gramofonu a počala si jej prohlížet detailněji.

No jo, je to krása tyhle starý věci.“

Zvedla jsem zrak a všimla si, že jej chce zapnout. „Ne!“ křikla jsem a ona se lekla.

Promiňte, má pro mě určitou citovou hodnotu a navíc ani nefunguje,“ snažila jsem se napravit agresi v mém hlase.

Nefunguje? Včera jsem ale od vás slyšela hrát hudbu,“ oznámila mi s galantností a vítězoslavným úšklebkem, který naznačoval, že na mě konečně objevila chybu.

Takže jsem asi neměla halucinace, svraštila jsem obočí a zahleděla se do země.

Měla bych raději jít, aby děti nebyly doma samy,“ řekla trošku zaskočená mou reakcí.

Ještě chvíli stála na tom samém místě, potom se sama vyprovodila a zaklapla za sebou dveře. Já jsem ji sledovala s úžasem v očích, jako kdybych nikdy neviděla někoho dělat něco podobného. Nakonec jsem se však vzpamatovala a prudce jsem otočila hlavou, až se mi zamotala. Zrakem jsem spočinula na gramofonu a všimla si, že deska zase leží na něm.

Opatrně jsem ji sundala a dala zpět do obalu. Někdo opět zaklepal na dveře. Škubla jsem sebou a vydala se otevřít, neustále pokukujíc po obalu s deskou a gramofonu.

Ve dveřích opět stála Dagmar.

Ještě jednou se omlouvám, že obtěžuju, ale zapomněla jsem si u vás svůj hrnek s moukou,“ usmála se.

Ah, samozřejmě, já se omlouvám, jen jsem se zamyslela a úplně jsem vypadla z reality,“ pokusila jsem se opět o zdvořilý tón, ale vypadalo to, že mou novou známou to neoklamalo.

Drbna, konečně jsem našla vhodné slovo pro ženu stojící přede mnou.

Rychle jsem přiskočila pro hrnek a podala jí ho.

Ještě jednou se omlouvám,“ zaskřehotala a utíkala po schodech zpět za svými dětmi.

Zavřela jsem za ní dveře s pečlivostí větší, než se k takovým dveřím slušelo. Pootočila jsem hlavu směrem k pultu a v tom začala hrát mně již známá hudba.

Chtěla jsem si zase namluvit, že je gramofon polámaný a sám od sebe se zapíná, ale nějak jsem tomu nemohla uvěřit. Deska se musela sama pohybovat, protože tu kromě mě nebyl nikdo jiný, kdo by ji dal zpět na gramofon. Musela to dělat velice opatrně, protože jsem nikdy nezaregistrovala šustot obalu, ve kterém byla.

Z hrůzou jsem zjistila, že jsem se během několika minut přemýšlení ocitla před gramofonem s deskou v ruce. Zvedla jsem ji do vzduchu a roztříštila na miliony malých kousíčků o jídelní pult.

Snad dáš pokoj, okřikla jsem ji v mysli, došla jsem si pro smetáček a zametla ji.

Zmítal mnou strach smíchaný s hněvem a v hlavě jsem měla zmatek. Zbylé kousíčky gramofonové desky jsem hodila do odpadkového koše a ten jsem vynesla do popelnice. Snažila jsem se působit alespoň trošku vyrovnaně, ale nešlo to. Výrazy dětí, které jsem potkávala na schodech byly udivené. Někteří si ťukali na čelo, jiní se smáli a další na mě jen zírali s otevřenou pusou. Celkem jsem jich napočítala devět.

Celkem dost dětí na tak malý bytový dům, rozptýlila své myšlenky a moje bledé tváře začaly zase trošku růžovět.

Vešla jsem před dům, hodila pytel do společné popelnice a s jistou úlevou jsem si sedla na schod. Opřela jsem svoje rameno o venkovní zeď, zavřela jsem oči a zhluboka dýchala. Neustále jsem doufala, že si ze mě někdo dělá legraci. Na mého bratra by to sedělo. Měla jsem hrozné nutkání vzít telefon a všechno mu to vylíčit, ale pocit ponížení, když by se mi vysmál mi za to nestál. Už jsem se ani nesnažila najít racionální vysvětlení všeho, co se doposud stalo. Žila jsem v tom pokoji jen druhým dnem a už jsem se z něj mohla zbláznit. Naštěstí mi venkovní vzduch trošku pročistil hlavu.

Asi si to všechno holka jen namlouváš, možná je to jen smrtí babičky, nic víc. Teď se, Baruš, musíš sebrat a jít nahoru. Desku jsi už zničila a gramofon můžeš zítra odnést do opravny a nebo ho prodat a všechno bude zase v pořádku, takto jsem se konejšila celou hodinu.

Nakonec jsem vstala a odkráčela po schodech až do posledního – čtvrtého – patra. Zasunula jsem klíč do zámku a otočila s ním. Chvíli jsem stála před dveřmi. Věděla jsem, že deska je už v popelnici, ale i přes to jsem měla uši nastražené a pět minut jsem poslouchala, zda se z pokoje neozve cokoli, co by naznačovalo opak. S úlevou jsem zjistila, že se za tu dobu v pokoji nic nepohnulo.

Zakroutila jsem hlavou a ironicky se pousmála. Jsi blázen, zakřenila jsem se pro sebe.

Ruka automaticky chytla za kliku a otevřela dveře. Vešla jsem dovnitř s očima sklopenýma a zavřela za sebou. Všimla jsem si, že rozlitá káva se ještě neuklidila, a proto jsem zamířila ke dřezu, vytáhla z něj hadřík, namočila ho a skvrnu otřela. Pohlédla jsem také na gramofon, nic se nezměnilo. Najednou jsem si uvědomila, že jsem sice vyhodila desku, ale její obal tu stále byl. Ihned jsem jej popadla s úmyslem zmuchlat jej a ještě jednou se projít do popelnice. Jakmile jsem ale uchopila jeden jeho roh, ihned jsem ho upustila na zem. Nebyl to jen obal, který jsem před chvílí držela. Byl těžký, deska totiž spokojeně dřímala na stejném místě, na jaké jsem ji již několikrát pokládala. Automaticky jsem couvla až ke dveřím a na chvíli zatajila dech. Moje pocity se neustále střídaly, ale převládal strach a hrozný hněv. Prohrábla jsem si své dosud neučesané vlasy, prudce ze sebe strhla župan a rukou uhodila do věšáku po mé levici.

Zády jsem se opřela o zeď a s beznadějí po ní sjela za zvuku zuřivého vrčení, které vycházelo z mých úst. Věšák mezitím narazil do poliček s knížkami a pár jich shodil přímo k mým nohám. Jedna z nich, byla to jedna z těch starých, babiččiných, v otrhaném obalu, se otevřela a já na ni jen tupě zírala. Uplynula celá čtvrthodina, než jsem se vzpamatovala. Pořád jsem očima sledovala tu knihu. Něco mi na ni přišlo povědomé, jen jsem si v tu chvíli nemohla vzpomenout, co to bylo. Podívala jsem se blíž a zjistila, že kniha je psaná ručně. Po další chvilce jsem se ji odvážila vzít do ruky a pořádně prohlédnout.

Není to kniha, vykulila jsem své čokoládové oči, je to deník.

Začala jsem číst a zjistila, že deník patřil mojí babičce. Začala si ho psát od svých šestnácti let, ale on se otevřel na kapitole, která byla podivně rozmočená. Později jsem zjistila, že od slz.

Psal se rok 1935 a moje babička se seznámila s mužem jménem Oldřich Bern. Deník popisoval každou chvíli, kdy byli spolu. Seznámili se na jedné z tehdejších zábav a ona se do něj bezprostředně zamilovala. Tajně se scházeli v parku, chodili spolu do divadla a on ji občas pozval do kavárny. Sepisovala si každý moment, který strávila s ním, první polibek, první pohlazení a spoustu jiných.

Má ústa se soustavně kroutila z úsměvu i do úšklebku a hlava buď souhlasně nebo nesouhlasně přikyvovala.

U poslední části jsem se však zamračila. Oldřich jednoho dne babičce oznámil, že musí odjet. Nejprve ji nechtěl prozradit proč, ale nakonec se se slzami v očích přiznal. Měl jinou ženu, která čekala jeho dítě. Babičku to ohromě ranilo. Popisovala, jak její srdce puká a vytváří se na něm krvavá jizva, kterou zřejmě nikdo nezacelí.

Poslední věta, kterou mi řekl, psala, byla:

Jednou se vrátím a společně si zatancujeme, jako tenkrát, když jsme se poznali,“ dočetla jsem nahlas konec promočené kapitoly deníku.

Jakmile mi klesl hlas, v gramofonu něco cvaklo a hudba se opět linula místností a naplňovala mou hlavu melodií z třicátých let.

Unyle jsem opřela hlavu o zeď a upřeně zírala na gramofon, který jakoby svou hudbou dával najevo určité vítězství.

Tak ty chceš, abych tancovala?“ promluvila jsem nahlas a pocítila divný chlad.

Opět se můj hlas rozléhal poněkud jinak, než když jsem mluvila s paní Dagmar dnes ráno.

Gramofonová deska mi odpověděla zaskřípáním a opět se plynule točila a hrála, jako by se nic nestalo.

Připadalo mi to podivné, ale nějakým způsobem jsem se začala uklidňovat. Zírala jsem na gramofon ještě pěkných pár minut a pak jsem si stoupla.

Oldřich zřejmě nemohl dodržet svůj slib. Babička zemřela a jeho touha, znovu ji vidět, s ní.

Napřímila jsem se, hudba stále hrála, svou pravou rukou jsem uchopila neviditelnou dlaň, svou levou jsem položila na mužské rameno. Gramofon znovu zaskřípal a hudba se rozezněla od začátku. Tančila jsem dokola s neviditelnou postavou a každý, kdo by mě v tu chvíli viděl by si myslel, že jsem blázen. Pokud by někdo zaklepal na dveře, ať už z jakéhokoli důvodu, měl by smůlu. Protančila jsem se celou skladbou, až do jejího konce, uklonila jsem se neviditelnému společníkovi, došla jsem ke gauči a omdlela.

Když jsem se o dvě hodiny později probudila, všechno mi připadlo jako sen. Rychlým a prudkým pohybem jsem vstala a šla přímo ke gramofonu, na kterém ležela deska. Jen už nevypadala tak neposkvrněně. Byla rozlomena na dvě poloviny, které navždy patřily k sobě.

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Anonym 10 ledna 2010 v 21:55

    No, hned na začátku jsem vycházela z toho, že úvod do článku psala velmi neasertivní osoba, která si myslela, že určitě její článek nebude mít úspěch…a měla jsem pravdu,mě se příběh líbil. Nevím, jak ostatním, ale mě jo. Udělalo to na mě dojem. Jak na začátku důkladným popisem věcí v ateliéru tak na konci babiččiným deníkem.

Nový komentář