Poslední kšeft


Jmenuji se Mario Baccaro, ale chlapi mi říkali čtyřlístek( to protože jsem to čtyřikrát koupil a vždycky jsem se z toho nějakým způsobem vylízal)… Příběh, kterej vám chci vyprávět se odehrál v roce 1931. Byl to rok, kdy vyvrcholila Castellamarská válka, kdy proti sobě stáli dvě nejsilnější rodiny a situace se vyhrotila na tolik, že bylo zapotřebí ukázat těm sráčům, kdo je tady šéf a kdo     bude dalších několik let ovládat New Yorský podsvětí…

 

Byly to krutý časy, když se rozhodli dva chlápci Jako byl Don Salvatore Maranzano a Joe Masseria změřit své síly. Tehdy zařvalo strašně moc chlapů a to na obou stranách a mám takovej pocit, že  se nám tenkrát připletlo před mířidla i pár poldů. Byl mezi nima i můj nejlepší kámoš Harry Centa, ale chlapi mu říkali švihák Harry.  Byl to skvělej chlap a nejspíš by jste nenašli  nikoho, kdo by s ním nechtěl zajít na pár panáků a taky by jste sotva hledali ženskou, která by ho nechtěla mít ve svým klíně.

 

Pamatuju si to jako kdyby to bylo včera. Byla to horká letní noc. Náš Tudor byl jako řešeto a kůlky ze samopalů bzučely vzduchem jako nasraný hejno sršáňů. Teplá noc… Jinak celkem pohádkovej a klidnej den, ale jak říká jedno moudro, nechval dne před večerem. Já ho tenkrát teda chválil, zrovna jsme se s klukama vraceli z našeho oblíbenýho podniku na rohu devátý, když nás na červený předjely dvě auta a zatarasily nám cestu.

 

Tehdy, když jsem se krčil za blatníkem Tudoru a marně se snažil rozchodit zaseklej závěr mojí bouchačky mi došlo, že bych si to měl asi nejspíš co nejrychlejc urovnat s tím nahoře. Obvzlášť, když  kousek od nás stál kostel, ale myšlenku, že bych tam stihnul doběhnout jsem zavrhnul v momentě, kdy mi kolem tváře proletěla jedna včelička a já zjistil, že nejspíš nejsem neprůstřelnej. Alespoň ne tolik, jako naše auto, který se pod salvou samopalů slušně drželo. Já bych takový štěstí nejspíš neměl.

 

I když začátek vypadal celkem děsivě, konec dopadnul o poznání líp. Říkám jen o poznání. Nejspíš nás ty neřádi chtěli jen trochu postrašit nebo si chtěli vyzkoušet jak fungujou nový kvéry, co já vím, ale faktem zůstává, že švihák Harry to toho večera odskákal. Byla to zbloudilá kůlka, která měla trefit okénko, dveře, možná pneumatiku, ale ona si vybrala břišní tepnu šviháka Harryho. Když jsem viděl, že je bledej jako stěna a  rukou se snaží zašpuntovat ten rudej chuchvalec, co mu přetejkal mezi prstama, pochopil jsem, že tohle není žádná sranda.

 

Byla to krásná letní noc a můj nejlepší kámoš zemřel na zadních sedadlech rozstřílenýho Tudoru  jen několik bloků od doktora  Stempera, kterej se o lidi jako jsme byli my: Já, Sony a Joe Joe kohout staral, když se něco posralo, tak jako toho večera se posralo úplně všechno. Kdybych tenkrát věděl, že nestihneme Harryho včas dopravit k tomu zakrslýmu felčarovi nejspíš bych mu řekl něco lepšího, než: ,, Dej si cigáro kámo. To tě postaví na nohy.“

 

Vložil jsem mu do úst zapálenou cigaretu.  Harry klel na všechny strany něco o zasranných chcípákách a mám takovej pocit, že si nestihnul dát ani posledního šluka. Najednou strašlivě zachroptěl. Cigareta mu padla do klína a v závěsu za ní s sebou jeho upocená hlava praštila o okýnko… A takhle odešel ze světa můj kámoš, kterýho všichni znali jako šviháka Harryho. Uhlazenýho sympaťáka, co nenechal žádnej dívčí klín na ocet a taky skvělýho chlapa, kterej dokázal bavit celý kolo.

 

Nicméně ani smrt Harryho, která mě skutečně ranila, neměnila nic na tom, že jsme za několik měsíců tuhle válku vyhráli a Don Maranzano získal pod svoje křidýlka i zbytek čtvrtí, kde kvetla prostituce, drogy a  náklaďáky s chlastem se nestačily otáčet. Joe Masseira už sice byl mimo hru, ale ještě pořád to byl dost vysokej panák, kterej nám mohl dělat problémy v policejních i politických sférách a tak se Maranzano rozhodnul vyřadit ho definitivně.

 

Téhle práce se ujmul další můj kámoš :Joe Joe kohout, osobně. Masseria zrovna vysedával v jedný italský restauraci skloněnej nad porcí doutnajících makaronů, když se ve dveřích objevil Joe Joe, se samopalem v ruce na tváři měl ten svůj bezcitnej úsměv a nadělal z něj před zrakem všech přísedících cedník. Vím to, já tam byl totiž taky. Na vlastní oči jsem viděl, jak velký Joe Masseira prožívá své poslední chvilky. Nestačil říct ani hovno. Kohout zmáčknul spoušť a z hlavně samopalu vyšlehnul oranžovej plamínek

 

A tohle byl konec. Konec Castellamarský války. Jenomže sláva je pomíjivá a taky nikdy netrvá věčně. Na scéně se objevil ten zjizvenej parchant Lucky Luciano. Jeden z radoby věrných společníků Dona Maranzana. Byl to tak věrnej kumpán, že nechal  Maranzana oddělat v jeho vlastní kanceláři a usednul na jeho místo.A to do slova a do písmene. Teď byl šéf všech šéfů Lucky Luciano a od tý doby se začalo všechno nějak srát.

 

Jako každej Don, se potřeboval i Luciano zbavit všech lidí, který mu nebyli dvakrát moc sympatický.  New Yorským podsvětím se prohnala obrovská čistka, která měla za následek spousty mrtvých v našich vlastních řadách. Kdo nedostal kůlku od Lucianova osobní gardy, skončil v lapáku, kde ho čekalo při nejmenším doživotí a nebo taky křeslo jako to bylo v případě Frankieho Maggioraniho( další společník zesnulého Maranzana a taky toho času nejlepší kámoš toho zmrda Luciana).

 

Frankieho sebrali fedrálové při nedělním obědě. Nasadili mu klepeta před zraky jeho krásný ženy a dvou malých dětí. Frankie byl sice velký zvíře a měl na starost distribuci drog a chlastu, ale nebýt Lucianova podrazu, federálové by na něj nikdy nic neměli. A tak ubohej Frankie skončil v Bostonu ve státní věznici, kde čekal, až dají bachaři do putzu výbojku. Jenomže kdo by chtěl čekat? A tak Frankie dostal nápad. Moc dobře věděl, že tu ještě zůstalo pár chlapů, kterých se potřeboval Luciano zbavit, ale nějak se mu to nedařilo. Vlastně jsme utekli za pět minut dvanáct.

 

A jak se říká, nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Jak jsem říkal, byly jen dvě cesty. Kůlka od Luciana nebo arest… Jo, vlastně existovala ještě třetí možnost…Myslím, že už jsem se tady o tom zmiňoval, ale  mělo to takovej malej háček, držku Luckyho Luciana zdobilo několik jizev. Bylo to z dob, kdy začínal vystrkovat růžky a don Maranzano mu chtěl dát takové menší varování. Byl jsem to já, kdo v roce 1929 pořezal břitvou ten jeho kamennej ksicht. Já prováděl své kulinářské umění a Joe Joe a švihák Harry mi ho drželi, abych náhodou neříznul vedle, takže asi sami uznáte, že přeběhnout na stranu Luciana by byla hotová sebevražda.

 

Nezbývalo nic jinýho, než důvěřovat Frankiemu a pevně doufat, že jeho plán klapne, protože kdyby ne, nejspíš bych si už brzo mohl  znovu poklepat rukou se švihákem Harrym. Frankie byl sice v chládku, ale ještě pořád měl nějaký ty páky a když by se mu podařilo dostat se na svobodu, zařídil by nám všem letenky do Říma nebo Palerma, daleko pryč od Luckyho Luciana a federálů. Frankie měl takovej nápad. Chtěl se dostat ven nenásilným způsobem a s naprostou jistotou. To víte, chlápek kterýmu táhne na šedesát by jen těžko mohl po nocích kopat tunel a tak potřeboval někoho, kdo mu otevře dveře( jestli mi rozumíte?) a kdo jinej má klíče od všech dveří než samotnej řiditel věznice?.

 

Jenomže háček je v tom, jak by jste asi chtěli přimět ředitele věznice, aby pomohl utéct vězni, jenž čeká ( možná oprávněně) na křeslo? Docela jednoduše. Musíte mu dát nějakou motivaci. A tou motivací byla ředitelova nevychovaná dceruška. Jo. Nevychovaná. Nikdy jsem nesnášel tyhle namyšlený krávy z dívčích internátů, potomky pupkatých aristokrátů, který nebyli o moc lepší než my. Bylo to v roce 1931. Pár týdnů po tom, co jsme jen o vlásek ujeli kůlkám Lucianových poskoků a několik dní před tím, než se pokusil Frankie Maggiorani utýct z lapáku.

 

Ta holka se jmenovala Linda. Měla na hlavě roztomilej klobouček, na rukou háčkovaný rukavičky a    smrděla  parfémem jako jedna coura, kterou jsme si tenkrát zaplatili společně s Harrym. Byla to vnadná zrzka a křičela u toho tak hlasitě, že jsem ji musel hodit na obličej polštářek, jinak by celá čtvrť věděla, že si zrzavá Cora zrovna užívá. Linda sice nebyla zrzavá ani moc vnadná, ale měla oproti té couře celkem prořízlou pusu. Dokonce tak, že jsem měl několikrát chuť jí proplesknout.

 

Nebylo to těžký. Čekali jsme s klukama v autě až skončí představení( myslím, že tenkrát dávali nějaký romantický doják, protože když se Linda objevila ve dveřích v doprovodu toho smrkáče, otírala si kapesníčkem smaragdově zelené oči). Já a Joe Joe kohout jsme seděli v zádu. Sony byl za volantem našeho kradenýho Cadillacku, kterej jsme ukořistili na hlídaným parkovišti hned po tom, co Sony omlátil hlavu toho černýho hlídače o stěnu hlídací budky.

 

,, Mám takový tušení chlapi, že už jí tu máme.“ Kývnul hlavou Sony na ten skvostnej páreček, jenž byl několik kroků od čumáku Cadilacu. ,, A nezapomeňte na slušný Mravy. Je to přeci dáma. Pánové.“ Dveře třikrát klaply a my skřížili cestu Lindě Smythové a tomu naolejovanýmu oklobákovi  ve snobským saku s bílou šálou kolem krku. Joe Joe jen tak ze zvyku vytáhnul z pružinovýho pouzdra Colt 1911. Linda úlekem upustila kabelu. Ten cucák, co jí dělal doprovod na místě zamrznul.

 

,, Prosím slečno, račte si nastoupit.“ Pokynul Sony rukou směrem k autu. Slečna Smythová měla oči přes půl hlavy a myslím, že měla v úmyslu křičet, ale pak se otočila na svého přítele, kterej jako přikovaný bedlivě zíral na kohoutův colt  a štouchla do něho loktem. Nejspíš čekala, že se na nás vrhne, jako správný gentleman, ale on nebyl tak pitomej, jak vypadal a neudělal vůbec nic. Jen na sucho polknul a jeho oči dál hypmotizovaly hlaveň pistole.

 

,, Clarku. Dej jim peníze!“ Štouchla do něj po druhé a tentokrát razantněji. Takže Clark… Pěkně stupidní jméno. Clark sáhnul do náprsní kapsy saka a poslušně mi podal svojí šrajtofli ve který bylo něco kolem dvěstě dolarů. Prachy jsem si strčil do kapsy a vrátil mu jí zpět. A pak Sony chytnul slečnu Smythovou za předloktí a než stihla požádat Clarka o pomoc, šoupnul ji na zadní sedadla auta. Kohout zastrčil kvér a nastoupil.

 

,, To jsi udělal dobře Clarku. Jinak bych tě musel oddělat.“ Poplácal jsem ho po rameni. Slečna Smythová bušila na okénko a zevnitř se ozýval její tlumený hlas, jak volá Clarka o pomoc. Ale Clark měl nejspíš co dělat, aby si nenadělal do kalhot. Stál na místě jako přikovanej a sledoval, jak se naše auto i s jeho láskou ztrácí z obzoru.

 

Já a kohout jsme seděli v zadu. Slečna Smythová mezi náma a neustále mlela hubou. Nejspíš jí asi ještě nedošlo, že tohle není žádný divadélko nebo snad spoléhala na to, že by jsme neměli to srdce ublížit náctilétý dívence z první třídy? ,, To si vypijete! Víte vůbec kdo jsem?“  Trochu panovačně.

Chtěl jsem jí jednu vrazit, ale pak se Sony otočil do zadu a  zachránil tu její třešňovou pusinku.

 

,,Slečno. Kdybychom to nevěděli, tak by jste tu přeci neseděla.“ A slečna Smythová zklapla. Alespoň na chvilku.

 

Sony byl z nás nejstarší. Táhlo mu na padesát, ale kdyby jste to nevěděli, asi by jste to vůbec nepoznali. Nejspíš to bylo tím, že v životě  nikdy nedělal. Byl  to takovej náš táta. Měl upřímný, tmavý koňský oči a vždycky dokázal všechno vysvětlit tak, aby to každej pochopil a i když vím, že bych ho kdykoliv roznesl na kopytech měl u nás přirozený respekt. Nejspíš asi proto, že jsem nikdy vlastního tátu nepoznal. Ať se dělo cokoliv, byl vždycky v naprostým klidu. Nikdy jsem ho neslyšel křičet a neustále měl v koutku úst nedopalek doutníku. Bez něj by nedal ani ránu.

 

,, Chcete tím říct, že jsem vaše rukojmí?“ Zeptala se po delší době a tentokrát už o toninu níž. Nežnělo to tak povrchně spíš jí začínalo docházet, že nejsme její služebnictvo. Sony ji neodpověděl. A tak se otočila s prosebným výrazem na kohouta a pak i na mě. Nevím proč, ale všichni tři jsme se najednou začali pořádně chechtat na celý kolo. ,, Nechápu, čemu se smějete?“ Ona na to.

 

,, Ta sametová kráva má ale dlouhý vedení.“ Pronesl Joe Joe kohout. Ale znělo to spíš jako odpověď na její otázku co je tady vůbec k smíchu? My se smáli dál, jen Sony malonko zvážněl a musel kohoutovi důrazně připomenout, že mluví s dámou. ,, Musíte omluvit jejich chování. Slečno.“ Mrknul na nás do zadu ve zpětným zrcádku. ,, Nic se nestalo.“ Pronesla trochu uraženě a svěsila zrak někam k podlaze. ,, Pochopila jste velmi správně. Ale dávám vám své slovo, že se vás nikdo znás ani nedotkne.“  A věnoval se dál řízení.

 

,, A co když má pro mě slovo zločince menší váhu než žádnou?“ Teda musel jsem uznat, že ta holka měla skutečně kuráž. Když takhle podobně jednou odpověděl pasák Lorenzo, skončil s kůlkou mezi očima. Ale Sony s ní měl trpělivost…

 

,, Tak já  vám povím jeden příběh. Chcete?“

 

 Nevím, jestli to chtěla slyšet, ale nic jinýho jí stejně nezbylo. ,, Víte slečno… Já jsem měl kdysi dceru. Byla asi ve vašem věku. Jednoho dne se vracela domů ze školy a cestu jí zkřížil kulhavej Steven. Takovej vychrtlej zlodějíček. No a Steven dostal nápad, že by nebylo špatný, kdyby si na mojí holčičce ulevil. A tak to prostě udělal. Byla z toho tak znechucená, že ještě ten den skočila pod vlak.“

 

Tuhle historku jsem slyšel už snad tisíkrát a vždycky mě z ní mrazilo v zádech. Už jen proto, že byla jako jedna z mála skutečně pravdivá. Slečna Smythová neřekla nic. Myslím, že chtěla říct něco jako že jí to je líto, ale nejspíš si to rozmyslela. Asi udělala dobře.

 

,, A já jsem dal kulhavýmu Stevenovi slib. Tak jako vám.“ Sony se do toho vyprávění tak vcítil, že málem zapomněl odbočit.

 

 ,, Bylo nebylo a Steven se rozhodnul, že si půjde zaplavat. Skočil po hlavě do vody, jenomže si zapomněl sundat betonovou kostku, kterou měl přivázanou ke kotníku. Na hladinu vyplavalo pár bublinek a on na vždy zmizel ze světa… Co tím chci říct? Když vám slíbím, že se vás nikdo z nás ani nedotkne, tak to taky tak bude!“

 

Byl jsem si jistej, že to pochopila. Tak jako každej to vždycky od něj pochopil. Pak nikdo z nás neřekl ani slovo. Alespoň do doby, než jsme odbočili k benzinové pumpě. Sony natankoval plnou nádrž a Joe Joe skočil pro několik lahví piva. Trochu jsem čekal, že slečna Smythová začne dělat problémy, ale seděla nehnutě na místě. Ani se na mě nepodívala. Ne, že by mě to nějak v tu chvíli vadilo. Spíš jsem měl obavy, že ta akce nevyjde.

 

Asi za hodinu jsme dorazili na samotu. Znáte to. Popraskaná silnice, tu a tam pár baráků, který nejspíš pamatovaly ještě občanskou válku a to všechno lemované lesy nebo poli s kukuřicí. Řeknu vám, že Cadillac není na cestování moc pohodlný auto. Cítíte v něm každičkou nerovnost a po třech hodinách cesty máte ze zadku fašírku. Hlavně když sedíte v zadu. Na tyhle cesty přírodou by byla lepší Fordka, ale to víte, když zrovna něco hledáte, tak to nenajdete.

 

Jako dočasný útočiště se nám stala malá farma Maxe Wallkera. Kdysi jsme si u něj ve stodole schovávali bedny s chlastem a teď jsme pro změnu mezi balíky slámy napasovali náš Cadillac. Starej Max nás přivítal s otevřenou náručí. Ostatně jako vždycky. Byl s náma za dobře a my s ním taky. Bydlel tady sám už několik let. Byl to takovej samorost a buran první třídy. Kdysi tu s ním žila jeho žena Margareta, ale už jí nebavilo dřít na poli od nevidím do nevidím a našla si jinýho chlapa. Takže Max svůj žal  nad ztrátou milovaný ženušky dost často utápěl v lahvi Skotský.

 

Tehdy, když jsme vystupovali všichni z auta se mladá Smythová rozhodla, že už s námi nebude ani minutu na víc a začla utíkat. Nevím, co jí to napadlo? Kam tady chtěla utéct? Za normálních okolností bych nemrhal svým drahocenným dechem a sundal bych jí ránou mezi lopatky, ale tohle jsme si teď nemohli  dovolit, takže jsem se za ní rozeběhl. Musím uznat, že na holku utíkala hodně rychle, ale na lodičkách se asi moc dobře utíkat nedá.  Nedalo mi ani moc práce jí chytit. Cestou klopýtla. Zlomila si podpatek a práskla s sebou o zem s rukama nataženýma před sebou. Úplně stejně, jako padají malé děti.

 

,, Vy zasraný parchanti!“ Bušila pěstmi do prašné cesty. Byla celá rudá vzteky. Nabídnul jsem jí ruku. Chvilku dělala drahoty a obloha se začínala zatahovat šedým mračnem a kdesi v dálce rozštípnul oblohu blesk. Dokonce i přes tu ránu jsem slyšel chlapy, jak se baví na její účet. ,, Tak si tu klidně můžeš sedět dál a zmoknout.“  Nevím jak ona, ale já už měl plný zuby tříhodinový cesty a docela jsem měl chuť  na pivko, takže jsem jí nakonec malonko pomohl na nohy a hodil si ji přes rameno jako pytel brambor.

 

Slečnu Smythovou jsem odložil i s rozlámaným podpatkem na houpací křeslo hned vedle kamennýho krbu. Seděla tam jako hromádka neštěstí, šaty ušpiněné od prachu a civěla na nás velmi pohoršeným pohledem. Jako kdybychom jí snad něco provedli? Ale tohle mě vůbec nesralo. Spousty lidí se na nás takhle koukalo. To si zvyknete. Posadil jsem se za stůl vedle Sonyho. Kohout si ještě odskočil do auta a když se vrátil přinesl s sebou samopal. Usednul naproti Lindě a demonstrativně jej položil na stolek.

 

,, Myslíte si, že mi tím naženete strach?“ vyštěkla po něm.

 

,, Vůbec ne mladá dámo. Na to mám docela jiný nástroj.“ A já se zasmál společně s ním. Jakobych slyšel samotnýho Harryho. Ale ten už nám neřekne  ani blbý paf… Joe Joe kohout nebyl špatnej chlap. Měl jednu takovou neřest. Občas nejdřív tasil, vystřílel celej zásobník a teprve potom mu došlo, že by to šlo i jinak. Zkrátka trpěl záchvaty afektu a na to taky o rok pozdějc dojel. Krom toho to byl jedinej chlap, kterej držel bouchačku v levý ruce a dokonce se i trefil. Všechna čest. Vlastně to byl takovej pravej opak šviháka Harryho. Moc toho nenamluvil, do dvou metrů mu chybělo jen pár palců a  byl strašně ošklivej. Alespoň holky to oněm vždycky říkaly. Měl chudák takovej špičatej nos, vysoký kouty a byl zrzavej, i když jako poloviční Ir na to měl trochu nárok.  Proto jsme mu říkali kohout.

 

,, Chci si umýt šaty!“ Vyštěkla znovu tentokrát na Sonyho. A on na to: ,, Jak je libo. Koupelna je nahoře, ale nečekejte žádnej Hilton. Spíš šváby, rezatou vodu a Joe půjde pro jistotu s vámi, kdyby jste  náhodou zabloudila.“ 

 

Sony jí to znovu hezky pěkně vysvětlil a ona nejspíš přestala mít chuť. Ten ochmelka Max seděl vedle mě, měl v sobě už nějakou tu lahvinku a blekotal všelijaký hovadiny. Co bylo ale nejhorší, smrděl jako prase. Dokonce tak, že jsem si po chvilce odsednul k oknu. Jednak proto, že tam byl lepší vzduch a taky že tam bylo krásně vidět na příjezdovou cestu. Nestávalo se to moc často, že by do tědlech končin zabloudili poldové, ale stát se to mohlo.

 

Max byl za chvilku úplně na drát. Slintal si na košili a hlava mu neustále padala na ramena. Ke všemu mám takovej pocit, že si nadělal do kalhot. Byl tady dlouho sám a tak nějak asi zapomněl, že se v  civilizovaný společnosti nejdřív musí sundat kaťata a pak teprve to další. Co se týče mě já měl s těmahle věcma docela problém. Sice nebyl jedinej, kdo se před náma pokálel, ale většina těch ostatních to udělala ze strachu, protože věděli, že je každou chvilku čeká setkání se stvořitelem, takže to člověk jednoduše chápal, ale tohle byl vidlák první třídy.

 

Sony byl z toho malonko namíchlej, kohout se na Maxe koukal pohledem jakým se vždycky koukal  vteřinu před tím, než stisknul spoušť. Takže jsem se nakonec zhluboka nadechnul, obejmul toho tchoře kolem ramen a odvedl jsem  ho ven na verandu. Venku bylo teplo, byla to jasná letní noc, jako tenkrát, kdy to Harry koupil. Uložil jsem ho na zablešenou pohovku pod návratím. Jednak tam do rána vyčichne a taky bude první, kdo to odnese, pokud by nás v noci přepadla nezvaná návštěva.

 

Nakonec jsem byl od té dobroty, že jsem slečně Smythové nanosil vodu ze studně a ohřál ji na tálovkách. Moc vděčně se netvářila, ale ani moc neprotestovala a když se umyla a vyčistila své šaty doprovodil jsem jí do jejího pokoje nahoře v patře. Oknem by se ven nedostala a kdyby ano, střecha byla příkrá a nejspíš by si po dopadu polámala pár kostiček a dveře jsem za sebou zamkl. Měla to holt spočítaný. Dceruška ředitele věznice, teď byla sama zavřená. Paradox.

 

Sony si ustlal v protějším pokoji a já s kohoutem jsme zůstali dole. Byla tam starší postel, kterou si zabral Joe Joe  a já si vzal jako první hlídku. Usednul jsem do houpacího křesla naproti oknu odkud jsem měl příjezdovou cestu jako na dlani. První noc na farmě utekla jako voda. Nemůžu říct, že bych se vyspal do růžova, ale pořád lepší než nic. Probudil mě Joe. Respektive vůně ranní kávy, kterou zrovna servíroval. Voněla sladce. Já jsem si vždycky rád přispal, ale ta svůdná vůně tureckýho kafe mě vytáhla s pelechu.

 

Slunce pražilo už od rána. Tyčilo se nad hřebeny kopců jako obrovská, rudá žárovka a venku si vesele prozpěvovali ptáci. Takovej pohádkovej den. Jako tenkrát… Starouš Sony přišel jen v tílku. Teda samozřejmě, že měl na sobě ještě kalhoty, on by se nikdy před ženou neproducíroval jen v trenkách. To bylo pod jeho kodex cti. Usrkával šálek horký kávy, v koutku úst už od samého rána dýmil hnědej kubánckej pulčík a jeho koňský oči kmitaly po telofonu, kterej ne a ne zařinčet.

 

,, Vzít kramle z fedárální věznice není jen tak starouši.“ Prohodil Joe Joe.

 

,, Kdybych si myslel, že to nezvládne, tak bych tu neseděl.“

 

,, Jenom tak pro jistotu, kohoute. Co kdyby jsi trochu dohlídnul na Maxe. Nevím proč, ale já tomu ochlastovi nevěřím ani slovo. Ten by pro láhev skotský udal i vlastní babičku. Už nemůžeme věřit nikomu.“

 

,, Ok. Dohlídnu na něj. Žádný strachy.“  Pohladil symbolicky buben samopalu.

 

A pak dolů přišla Linda. (Dveře jsem odemknul brzy ráno. Kdyby potřebovala třeba chcát nebo tak nějak).  Bez toho make upu vypadala o dost mladší. Měla andělskou tvářičku, malej nos a taky malou, špičatou bradu. Vlasy měla rozpuštěné. Sahaly jí až k lopatkám a měly světle hnědou, kaštanovou barvu. Takhle mi strašně připomínala jednu rajdu, za kterou jsem jeden čas chodíval. Bylo to v Chicagu před pěti léty. V dobách, kdy jsem ještě absolutně netušil, že bych mohl sejít na šikmou plochu. Tehdy jsem se živil ještě poctivou prací.

 

Jmenovala se Suzi. Můj názor byl ten, že to byla jediná šlapka, která šlapkou být neměla. Na takovou práci byla až moc hodná a taky chytrá. Byla silně věřící, jenomže ten její pán se sní vůbec  nemazal. Často byla celá potrhaná a potlučená od  nevychovaných zákazníků. Jestli mi ten její pán u božího soudu něco odpustí, pak to bude nejspíš to, že jsem si na jedno z těch hajzlíků počkal a zrasil jsem ho tak, že už si nejspíš nikdy nešvihnul.   A pak už jsem za tou holkou nikdy nebyl. Je to blbý, ale bál jsem se, že by mi na ní mohlo začít záležet. Takže ani nevím, jak vlastně skončila a radši to ani vědět nechci.

 

,, Tak květinko. Udělal jsem ti snídani.“ Kvetinka usedla před talíř míchaných vajec se slaninou, ale spíš než jako květinka se tvářila jako kaktus.  Tohle bylo jediný jídlo, který tenhle ostrostřelec uměl uklohnit a nedočkal se nejmenšího díku. Květinka zlostně zavlnila rtíkama a konečky uzoučkých prstíků jej odstrčila stranou.

 

A Joe Joe Kohout se nasral. Ale neřekl na to vůbec nic. Místo keců to celé zbušil a přistrčil jí zpět prázdný talíř. ,, Tak nežer.“ Zamlaskal jí do ucha a Linda se vzteky našponovala, jako kdyby spolkla pravítko. Na příjezdový cestě se objevilo auto. Okamžitě jsme všichni zaujmuli své pozice. Sony s kohoutem jistili dveře a já svou dlaní jistil ústa slečně Smythové a aby věděla, že to myslím smrtelně vážně, přiložil jsem jí k hlavě pistoli. Musela nás hodně nenávidět… Alespoň tak, jako my nenáviděli jejího pupkatýho fotra, co si honil svoje ego  na skvělým frajerovi, jako byl Frankie.

 

Naše obavy byly ale zbytečné, byla to jen cisterna, která přijela k Maxovi pro mlíko. I tak ale nikdo nemusel vědět, že tu má starouš návštevu. Ok. Tak střílet se díky Bohu nebude. Alespoň ne teď. Linda byla rozumná. Nepokusila se o žádnou hloupost. Taky jsem jí varoval, že jestli bude dělat zle, bude mít na svědomí toho nebohýho mlíkaře. Zároveň jsme taky museli domluvit Maxovi. Už žádný cisterny ani kamarádi sedláci. Nic takovýho. Nejspíš to pochopil, protože si ho vzal na paškál Sony. Ještě, že tak.

 

,, Nevím, co si myslíte? Můj otec je mocný muž! A jestli mi jen zkřivíte vlásek. Dostanete křeslo!“ Všichni!“

 

 Začala poněkud zhurta. A tak jsme se opět pobavili na její ctihodný účet. Ještě, že nám to připomněla. Ostatně, i s touhle možností se počítalo. Buďto křeslo od federálů nebo olovo od Luciana. Těžko bych hádal, co z toho bolí víc. Sice jsem to čtyřikrát dostal, ale když jsem viděl umírat Harryho došlo mi, že jsem břídil. Jakej pak čtyřlístek. Kůlka v mé noze neměla se štěstím nic společnýho. To znamená jen to, že ten, kdo po mě vystřelil uměl velký hovno.

 

Ten den se stali ještě dvě nepříjemný věci. Seděl jsem se Sonym nad partií šachů a zrovna jsem přemýšlel, jestli by bylo lepší táhnout koněm nebo střelcem když se rozrazily dveře a já v tu chvíli úplně zapomněl,co jsem chtěl udělat. Byl to kohout. Linda seděla poslušně na svém místečku vedle krbu. Hrozně se nudil, tak ho napadlo, že by mohl naštípat trochu dřeva, aby si měla večer Linda kde umýt tu svou nevycválanou pusu. Takový jsme byli grandi.

 

Stál tam ve dveřích. Oči přes půl hlavy. V jednu ruce držel sekyru a druhou ruku( pravou) si tisknul k hrudi. Měl ji sevřenou v pěst s palcem vztyčeným směrem nahoru. Jako když si chcete stopnout taxika a z toho palce mu vřela tmavě rudá krev a ta rána mu chcala úplně v šude po celý ruce, ale i na podlahu a taky mu zatýkala pod rukáv.

 

 ,, Asi jsem si useknul kus prstu.“

 

 A mě se při pohledu na rozčísnutej palec naježily chloupky za krkem.

 

,, Ježiši Kriste. Ty jsi úplně levej ty hovado.“ Zaklel Sony. A měl pravdu. On byl skutečně levák.

 

,, Jo, ale dělejte něco, protože mi začíná bejt nějak divně.“ 

 

Velkej zabiják Joe Joe kohout se dobelhal ke stolu a tvrdě si dřepnul na židli. Palec pořád vztyčenej ke stropu a krev zněj stříkala, jako když sopka flusá ven lávu. Já viděl krvácet hodně lidí, ale když je to váš kámoš najednou vám to začíná vadit. Joe Joe si ztrhnul rukáv z košile a omotal to kolem prstu. Na chvilku to pomohlo, ale pak to začínalo všechno prosakovat a kapat mu mezi nohy.

 

,, Jak jsi na tom?“

 

,, Špatně. Krvácí to víc a víc.“

 

,, To se musí zašít vy volové!“

 

A tak Sony obstaral jehlu a černou nit. Pár obvazů a taky lahev s lihem. Ta mě vyděsila ze všeho nejvíc. Trvalo mu to dlouho. Už jsem myslel, že mi tu Joe Joe vykrvácí. ,, Už jste někdy něco šili?“ Zeptal se nás Sony.

 

 Já jsem šil naposledy v lapáku. Knoflík k vězeňskýmu mundůru. Ale na rozšmelcovanej palec kohouta jsem neměl ani odvahu ani žaludek. A pak se tam z ničeho nic objevil Max. Pochopitelně na mol a když uviděl tu ránu vůbec nic to sním neudělalo. Jen se hluboce 

napil a vyhrnul si rukávy od košile.

 

,, Já ti to žašiju ty neřáde.“

 

,, Už jsi někdy něco šil?“

 

,, Jasně. Občas zašívám krávy, když se při porodu natrhnou.“

 

,, Já nejsem žádná kráva do prdele!“ Zaskučel vzteky Joe Joe.

 

,, Klídek. Chlapi klídek.“

 

Jestli uměl šít to jsem fakticky netušil, ale když jsem viděl, jak mžourá  zarudlýma očima, aby navlíknul  nit a ještě k tomu vrávoral ze strany na stranu, polilo mě horko a musel jsem se otočit. Byl až moc nalitej. Nakonec mu tu nit navlíknul Sony a vymáchal ji v lihu.

 

,, Tak se dej do práce a ať to je pořádně.“ Jenomže když se ten smradlavej vidlák s jehlou v ruce přiblížil k chudákovi kohoutovi, tak Joe Joe vytáhnul z podopasku bouchačku. Byl už dost bledej a taky mžoural očima ze strany na stranu. Muselo to hrozně bolet.

 

,, Jestli na mě jenom šáhneš, tak tě oddělám!“ Zasyčel.

 

Vidlák Max úlekem škytnul a pak udělal několik kroků zpět. Sony začal nadávat. ,, Přeskočilo ti snad? To chceš do rána skapat?“  ,, Na to seru. Tenhle se mě ani nedotkne.“ Usmál se. Spíš tím smíchem chtěl potlačit bolest. A pak  Sony mrknul na mě. Tohle jsem musel  prostě odmítnout. Nerad bych měl na svědomí kohouta. Jenomže sám Sony byl na tyhle věci taky olšovej. A musel jsem uznat, že Max opravdu nebyl ve stavu, kdy by byl schopnej udělat pár slušných stehů. Na jeho místě bych si to taky radši zaštrikoval sám.

 

Chvilku bylo ticho. Vidlák Max nad náma mávnul rukou. Vzal si s sebou poloprázdnou láhev a odešel ven. Cestou si mrmlal něco pod vousy. Nesjpíš se cejtil uraženej. A pak kohout ukázal pistolí na Lindu, která až do teď jen mlčky přihlížela. ,, Ty mi to zašiješ!“

 

,, Nikdy jsem to nedělala!“

 

,, Tak se koukej snažit!“

 

,, Ale já nejsem zdravotní sestra. Neumím to. Nemáte právo, mě k tomu nutit.“

 

,, Přestaň odmlouvat! Nebo tě ohnu přes koleno a zmaluju ti ten tvůj měšťáckej zadek, že jsi to ještě neviděla!“

 

Linda se neochotně zvedla ze židle. Trochu znechuceně popadla jehlu. Sony jí nalil panáka. Bez rozmyšlení ho do sebe obrátila a pak zaklekla před roztaženýma nohama kohouta. ,, Prosím, mohl by jste dát stranou tu pistoli. Hrozně mě to znervozňuje.“  Tuhle větu řekla s naprostou lidskostí. Joe  Joe kohout jí bez zaváhání položil vedle sebe. Opatrně mu rozmotala rudou bambulku. ,, Bude to asi bolet.“ Otočila se na mě a na Sonyho. Joe do sebe zatím obracel flašku pálenky.

 

,, Šij!“ Poručil jí Sony. Já jsem si taky odložil. Párkrát už jsem podobný věci viděl, proti prostřelený plíci to sice nic nebylo, ale bez morfia s sebou bude bez tak cukat. Obešel jsem židli a obejmul chudáka Joa. Lindě  se malonko chvěla ruka. Přetáhla mu přes palec natrženou kůžičku. Trochu to ve mně zahrkalo. Pak vzala tu láhev s líhem a polila mu ránu. A já musel sakra zabrat, protože kohout se začal zmítat, jako kdyby seděl na elektrickým  křesle. Zařval bolestí jako tygr. Sony se posadil na zadek. ,, Já to asi nezvládnu.“ Pohlédla mi do čí. ,, Nechci tě znervózňovat, ale měla by jsi si pospíšit. Dlouho už ho neudržím.“ A tak se Linda dala do práce.

 

Nejspíš kecala, vůbec nevypadala jako někdo, kdo v životě nedržel v ruce šití. Dávala si na tom záležet. Čekal jsem, kdy si soustředěním překousne jazyk. Asi jsem se v tý holce taky spletl. Nebyla  tak docela k ničemu. Na sedmnáct se držela. A víte co, možná, že jsou ženský bláznivý hysterky, ale  pohled na rozštípnutej palec s ní vůbec nic nedělal. Já celou dobu zápasil s Joem a taky se svým žaludkem. Ona v klidu šila. Když dokončovala poslední stehy nalil jsem do kohouta zbytek láhve. Beztak už byl pro dnešek vyřízenej.

 

,, Poklona madam. Můžete být na sebe pyšná. Právě jste dala do kupy nejlepšího pistolníka New Yorskýho podsvětí.“ Zatleskal jí s mírným úsměvem Sony, když si v lavoru oplachovala potřísněný ruce. Problém Lindy Smythové spočíval v tom, že byla až příliš hrdá a taky drzá. Jinak jsem byl přesvědčenej, že v hloubi duše toho rozmazlenýho fracka dřímá skvělá ženská, která jen ještě potřebuje malonko dozrát.

 

,, Na tohle vůbec pyšná nejsem.“ Ona na to. To se dalo čekat.  A mě to všechno v tu chvíli přišlo hrozně směšný. Nevím proč, ale ta holka byla na druhou stranu hrozně roztomilá, hlavně když si neustále vyskakovala na někoho, jako byl Sony. To bych si ani já nedovolil a kdo to kdy zkusil, špatně skončil. ,, Díky za spolupráci. Lindo.“ Nečekal jsem, že mi bude opětovat můj přátelský úsměv. A taky to neudělala. Místo toho si nalila dalšího panáka.

 

,, Nemáte vůbec zač. Kdybych to nemusela udělat tak…“ Obrátila do sebe sklenku.

 

,, Já jsem Mario.“ Podal jsem jí ruku. Civěla na mě, dost pohrdavě.

 

,, Mě nezajímá, kdo jste. S lidmi jako jste vy, se nehodlám přátelit.“

 

Opět. Ne, že by mě její odpověď zaskočila, ale měl jsem dojem, že by jí jedna výchovná vůbec neuškodila.  A tak se opláchla a usedla zpět na židli. Kohout už nějakou  tu dobu spal. Odnesli jsme ho se Sonym na pohovku. Lindu jsem po večeři( kterou nesnědla) odvedl do jejího pokoje. Max se ještě toulal někde venku. Sony šel taky na kutě. No a já popadnul samopal a vrátil se k oknu, kde jsem trávil poměrně dost času.

 

Myslím, že jsem  na chvilku usnul. Dokonce jsem sám  sebe slyšel, jak chrápu. Ne jenom, že jsem byl z té židle už pěkně polámanej, ale taky jsem si potřeboval odskočit. Když jsem šel kolem schodiště, nahoře v patře něco spadlo na podlahu. Znělo to jako, když upustíte sklenici a ona se na podlaze roztluče. Něco mi říkalo, že ta rána vyšla z Lindina pokoje. Jestli se ta potvora pokouší utýct, tak jí tentokrát opravdu sejmu.

 

Když jsem vyšel až na odpočívadlo. Neslyšel jsem nic. Teda skoro nic. Všude tam nahoře bylo slyšet Sonyho chrochtání. Pokračoval jsem dál až jsem došel k Lindině pokoji. Dveře byly zamčený. Ale já tam ten svůj klíč nemohl za Boha dostat. Jako by v tom zámku něco bylo. Zevnitř se ozývalo tlumený šramocení. Každopádně se mi to vůbec nelíbilo. Asi tak nějak ze slušnosti jsem nejdřív zaklepal na dveře. Ale tam vevnitř se ani noha nehla. Jen jsem slyšel silně zavrzat postel.

 

Tak tohle si vypiješ holčičko. Vážně si myslela, že se mnou vyjebe? Ještě jednou jsem zaklepal, ale tentokrát dost hlasitě. A pak jsem uslyšel, jak vyjekla. Dost hlasitě. Nejdřív jsem si myslel, že se skulila ze střechy, ale bylo to zevnitř. A ať už to bylo cokoliv vůbec se mi to nelíbilo a dokonce mě přešla potřeba jít se vymočit. Ty dveře už nebyly moc bytelný. Ostatně jako všechno tady. Jednoduše jsem je vyrazil. V tomhle pokoji nebyla zavedená elektřina, ale to ani nebylo třeba. Okamžitě mě  přes nos praštil ten prasečí puch. Linda ležela na posteli a společně s ní tam byl starouš Max. Měl kalhoty stažené u kotníků a dobejval se do jejího klína. Vůbec ho nezajímalo, že stojím mezi dveřmi. Dlaň jí držel na ústech a druhou rukou se snažil vyhrnout spodničku. 

 

Tak tohle jsme teď potřebovali ze  všeho nejmíň. Když jsem se do něj pustil pustil a strhnul ho na zem, Linda začala teprve pořádně křičet znechucením. Neměl jsem v plánu tomu ochmelkovi vůbec    něco udělat a svým způsobem jsem ho trochu chápal, ale vybral si špatnou holku a taky hned po tom, co si natáhnul kalhoty vytasil  z kapsy skládací nůž. Netuším, co to do něj vjelo. Ten chlast už ho musel totálně zničit.

 

Ani tohle nebylo porvé, co jsem se musel vypořádat s někým, kdo před sebou máchá rezatou kudlou. A ať už tomu věříte nebo ne, odzbrojit chlápka s kudlou je mnohem, mnohem těžší než by se na první pohled mohlo zdát. Při jednom neohrabeném, opileckém výpadu se mi povedlo zblokovat ruku s nožem neškodným směrem. Pořezal mě na hřbetu ruky. Lindu ještě zdaleka neopustil záchvat pláče a šoku. Aby taky ne.

 

,, Týýýý!“ Zaskučel Max Wallker. ,, Týýýý už mě sereš! Vyvrhnu tě jako prase! A tu děvku stejně ošukám!“ Nejspíš se totálně zbláznil. A znovu po mě vystartoval. Tentokrát už jsem byl i já dost v ráži. Doslova jsem vyskočil ven z místnosti. On se vyřítil s kudlou hned za mnou. Chvilku jsme se přetlačovali. Teda na takovýho chudáka měl titánskou sílu. Jsme si jistej, že kdyby toho večera byl střízlivej všechno mohlo dopadnout úplně jinak.

 

Ale naštěstí pro mě, střízlivej nebyl. Neudržel rovnováhu a já ho schodil i s kudlou ze schodů. V kotrmelcích se skutálel až na podestu, kde zůstal nehybně ležet. Vrátil jsem se zpět do pokoje. Linda ležela schoulená v klubíčku, omotaná dekou jako moucha v kokonu a hlasitě vzlykala. Myslím, že jsem přišel včas. Myslím, že kdyby mě nevzbudilo to čůrání, Linda by měla do smrti jednu nechutnou vzpomínku a určitě by na takovou ztrátu panenství jistě nerada vzpomínala.

 

Zeptal jsem se jí, jestli něco nehce a ona mi mezi vzlykama odpověděla, že chce, abych šel pryč. Udělal jsem to bez keců. Musí se s tím vypořádat sama. Konec konců byla to už skoro dospělá ženská a já nebyl její tatínek a vlastně mi to všechno úplně ukradený. Nesměl jsem totiž zapomenout, proč jsme vlastně tady? Tady nešlo o Lindu, ale o náš život.

 

Max Wallker ležel na tom samém místě. Měl otevřený oči, plný děsu a z ucha mu vytéklo několik kapiček krve. V ruce ještě pořád držel křečovitě ten rezatej nůž. A vůbec celý jeho tělo bylo napnutý  jako kšandy. Tak z toho jsem taky neměl dvakrát dobrej pocit i když vím, že to nebyla tak úplně má vina. A pak se na hoře otevřeli dveře a z poza rohu vyšel Sony. Jen ve spodním prádle. Měl takovej ospalej výraz, rozcuchaný vlasy a mířil na mě a na Maxe svým revolverem. ,, Tak to je v prdeli.“ Procedil mezi zuby, když uviděl Maxe.

 

Kohout dál spal jako malý dítě. S tou rukou byl stejně vyřízenej a navíc tu musel někdo zůstat a postarat se o Lindu. Takže jsem to zase odskákal já. Tak jako to vždycky odskáče ten nejmladší. Maxe jsme zabalili do prostěradla a Sony mi ho ještě pomohl naložit na korbu jeho náklaďáku. Štěstí, že už byla venku tma. Odvezl jsem ho do pískového lomu asi dvě míle odsud. Ještě že jsem měl ten náklaďák,  náš Cadillac by si na tý cestě ani neškytnul. Nacouval jsem ke hraně svahu a vyklopil korbu. Maxovo tělo zabalené v bílém prostěradle se ztratilo v útrobách díry jako bílej přízrak. Byla to pěkně hluboká díra. Myslím, že tam ho jen tak nikdo nenašel.

 

Starej Wallker byl ze hry. Tohle nebylo ani dobrý ani špatný. Jednak jsme mu stejně nevěřili a ukázalo se, že oprávněně a pokud čeká nějaké hosty, budou asi nemile překvapeni. Normálně se za takových okolností bere do zaječích, ale museli jsme se držet plánu. Nikdo se zatím neozval. Sony byl zatím ještě trpělivej, ale ve vzduchu se snášela taková divná atmosféra. Už to bylo moc dlouhý. Linda se z toho do rána celkem vzpamatovala. Už jsme o tom dál nemluvili. Ona moc dobře věděla, co se stalo s Maxem a řekl bych, že jí to ani moc nepřekvapilo. Dokonce udělala takový hezký gesto. Snědla celou svou porci a nejen to. Do konce se mi  upřímně podívala do očí a poděkovala mi. Rozhodně nebyla hloupá. A taky si asi uměla spočítat, že by se nám zrovna moc nehodilo, kdyby jí Max třeba uškrtil. Ale i tak mi byla vděčná.

 

Ale protože problémy nechodí nikdy po jednom, stala se další věc se kterou nikdo moc nepočítal. Na příjezdový cestě se z ničeho nic objevilo policejní auto. Vylezli z něho dva poldové. Uniformovaný. Jeden postával u auta a ten druhej zaklepal na dveře. Fakticky by mě zajímalo, kde se tady vzali? Důležitý bylo zachovat chladnou hlavu. Linda byla jako na trní. Aby taky ne. Kohout jí na štěstí stačil zpacifikovat dřív, než stihla udělat nějakej rozruch. Přelepil jí ústa páskou a zatáhnul jí do komory.

 

Já jsem si vzal samopal a schoval se za dveře. Sony mu šel otevřít. Chvilku se tam vykecávali. Moc jsem jim nerozumněl. Ten polda mluvil hodně potichu a Sony se pořád smál jako imbecil. ,, No jasně. Strážníku. Pojďte.“ Sony tuhle větu pronesl zřetelně a dost nahlas a já za několik okamžiků uslyšel jejich kroky. Stál jsem nalepenej na zdi, hned za dveřma obývací místnosti. V komoře bylo ticho. Nejdřív vešel Sony. Rozdával úsměvy na všechny strany.

 

V závěsu za ním kráčel ten policajt. ,, Takže za jak dlouho asi myslíte, že se vrátí?“ Zeptal se vyslíchavě Sonyho a Sony se přihlouple zachechtal. ,, No počítám tak za hodinu, možná dvě. Dáte si kafe?“ .  A pak ten polda udělal ještě tři kroky kupředu. To jsem přesně potřeboval. Praštil jsem ho pažbou do hlavy. Dal jsem do toho všechno. Skácel se jako osika. Sony si  s ulevujícím výrazem utřel spocený čelo a odzbrojil ho.

 

,, Doraz ho. A schovej se.“ Nakázal mi a odešel. Tohle jsem nikdy nesnášel. Dal jsem mu ještě tři rány. Přiznám se, že to bylo poprvé v životě, kdy jsem dělal něco podobnýho a taky jsem se přistihnul, že jsem při poslední ráně zavřel obě oči. Usoudil jsem, že už měl dost. Odtáhnul jsem ho kousek stranou. Mezi tím se vracel Sony s tím druhým, co až do teď hlídkoval venku u auta.

 

 ,, Tam v kuchyni.“ Nakázal mu. Vlezl jsem mezi dveře. A přátelsky se na něj usmál. ,, Dobrý den.“ Opětoval mi úsměv. Teda takhle přívětivě se na mě žádnej polda ještě nikdy nezasmál. Myslím, že kdyby měl jen tušení, koho to vůbec zdraví, nejspíš by se hodně divil. Ale tihle dva měšťáci absolutně netušili, která bije nebo nikdy nečetli noviny.  Odpovědět už jsem mu nestačil. Sony ho střelil do zad. V tom domě to znělo jako výbuch granátu. Tady toho  jsme na štěstí dorážet pažbou už nemuseli. Díky Bohu. Nejspíš z toho budu mít doživotní trauma…

 

,, Čistej vzduch Joe!“

 

A Joe vylezl z almary i s naší rukojmí. Když uviděla, jak táhnem do kuchyně mrtvýho poldu, co za sebou nechává rudou čáru, podlomila se jí kolena a začala plakat. Myslím, že tam měli ještě chvilku zůstat. Nemusela tohle nutně vidět. A pak, když se setmělo opakovala se znova ta scénka s dvěma těly zabalenými v prostěradlech, který zmizely v temnotě vyfárovanýho kráteru jako chudák Max. Já jsem řídil náklaďák a za mnou jel Joe v tom policejním autě. To jsme nakonec odvezli na jednu odlehlou lesní cestu, kde jsme ho polili benzinem a zapálili.

 

Tak už i v těhlech končinách začínalo být nebezpečno. Dokonce nás cestou zpět napadlo, že by jsme  se tady na to mohli taky klidně vybodnout a utýct třeba do Mexica. To by jsme dokázali i bez Frankiho o kterým jsme stejně ještě nic nevěděli. Na jednom jsme se ale s kohoutem shodli. Za těch pár dnů tu bylo až moc mrtvých. Náklaďák jsme zaparkovali ve stodole. Náš Cadillac už byl celej pokálenej od slepic nebo možná od holubů. To jejich vrkání už mi lezlo krkem. Když jsme přišli dovnitř, slečna Smythová už byla ve svém pokoji nahoře v patře. Sony vysedával u telefonu a na stole měl načnutou láhev. Vítězně se na nás usmál. ,, Tak hoši. Frankie je na svobodě.“ Upřímně řečeno mi spadnul kámen ze srdce. Tohle byla ta nejhezčí věc,  kterou jsem slyšel za poslední dva měsíce. Všechno šlo podle plánu. Podle toho, co nám tenkrát Sony řekl, nad sklenkou archivní Whiskey, se měl capo Frankie objevit druhý den při setmění.

 

Lindě tehdy vůbec nic neřekl. Taky to nebylo za potřebí. S ní se tady nepočítalo a já jsem si to ten večer taky zrovna dvakrát neuvědomil byť jsem to všechno věděl už tehdy, když jsme jí před starým kinem nakládali do auta. Víte, i lidi jako jsme my, se řídí určitými pravidly. Některá jsou nepsaná, moc se o nich nemluví, ale každej ví co se sluší a patří. Nebyl jsem žádnej bažant. Jako pistolník u Mafie jsem zažil ledacos a časem člověk zjistí, že většina těch gangstereskejch povídaček, nejsou žádný povídačky, ale osvědčený metody, zakládající se na pravdě.

 

Totiž. Jedna taková ověřená věc je ta, že když vám někdo slíbí, že nic neřekne, můžete si bejt jistý, že to na sto procent udělá. To tak prostě je. Ať vám to na kolenou slibuje ostřílenej frajer nebo malá holčička, každej stejně začne zpívat. Tajemství, totiž udržej jenom mrtví. Teď už je vám všem doufám dost jasný, kam tím mířím( pokud vám to nebylo jasný už od začátku, jako mě). Byla tu zkrátka a dobře ještě jedna věc, kterou jsme museli dotáhnout do konce. A my to taky udělali, i když nám to málem nevyšlo…

 

Bylo to uplně stejně křupanský ráno, jako ty ostatní. Míchaný vejce už mi lezly ušima a ve stáji už zase bučely krávy. Nebylo divu. Starouše Maxe už  druhej den nejspíš obdělávaly krysy a od jeho smrti, je ještě nikdo nenakrmil. Měly holt blbýho pána. A vůbec, večer jsme měli stejně vypadnout a vidle mi nikdy nic neříkaly. Dost jsem se nadřel, když jsme s rodičema přijeli do Ameriky. Makal jsem od tmy do tmy v docích, kde jsem leštil a natíral parníky za tu nejmenší mzdu.

 

Sony byl jako na trní. Trochu nervózní. Neustále chodil sem a tam. Taky už ho to tady nejspíš začínalo srát. Kohout polehával na kavalci a Linda mu měnila obvaz na palci. Byla celej den otrávená. Snažil jsem se jí trochu rozveselit, nějakejma historkama z mýho ne zrovna moc povedenýho života, ale očividně neměla zájem. Vlastně měla pořád sklěněný oči a chodila jako tělo bez duše a když po ní chtěl Joe, aby mu podala pivo (on už byl vždycky takovej neomalenej. Žil v bludu, že každá ženská je jen laciná běhna, která si nic lepšího nezaslouží), tak mu Linda řekla, že jí může políbit její vznešenej zadek.

 

To by jste měli vidět, jak rychle po ní vystartoval s napřáhlou rukou. Kdybych ho tenkrát nezastavil,   asi by to pěkně schytala. ,, Do prdele! Jste jako malý děti! Ty se posaď zpátky na zadek a ty Mario, Odveď tu holku nahoru. Už mě taky začíná srát.“ Pronesl Sony. A tak jsem šel s ní. A když jsem otevřel dveře, ona se mi tam rozplakala. Tyhle dámský výstupy na mě už dávno neplatily,  ale aby jste věděli, nebyl jsem žádnej bezcitnej neřád, co rád střílí lidi. Tak to určitě nebylo. Tý holky mi bylo líto, i když to byl rozmazlenej fracek. A víte co, vlastně jsem se jí nemohl ani podívat z příma do oči…

 

,, Jestli nechceš, nebudu tě tady zamykat.“ Strčil jsem klíč do kapsy košile.

 

,, Klidně mě tady zavřete. Už jsem si zvykla! Stejně tady shniju!“

 

,, Vím, že nám nevěříš ani slovo, ale my ti neublížíme.“ 

 

,, Víte, co je na tom všem nejhorší?“ Otočila se na mě a já jen tupě pokrčil rameny. A ona se nadechla a pak mi řekla: ,, Že vypadáte jako slušnej člověk. Celou tu dobu jsem si o vás myslela, že mezi ně nepatříte, ale teď vím, že jste úplně stejná krysa! Prohnilá až do morku kostí!“ 

 

,, Dávej si pozor na pusu, děvenko!“ Pohrozil jsem jí ukazováčkem a fakticky mě dost nasrala.

 

,, Klidně mi jednu vrazte. Já to unesu. Nic jiného od vás stejně nečekám!“ Řekla to sice dost povrchně, tak jako vždycky, ale zároveň bylo v jejím hlase slyšet volání o pomoc. A pak se našponovala, kousla se do spodního rtu, protože nejspíš čekala, že jí jedna přiletí a taky se tvářila dost provinile, jako když řeknete něco, čeho potom litujete. I když jsem to kolikrát chtěl udělat a nebyla by to první ženská, kterou bych v životě zbil, neudělal jsem to. Přišlo mi to zbytečný. Zavřel jsem jí dveře před nosem a vrátil se dolů za klukama.

 

Chlapci ten den oslavovali, měli už trochu upito a pořád básnili o tom, co budou dělat, až utečeme do Itálie. Měli obrovský plány. Ne sice moc reálný, ale kdo z nás nikdy nežije v pohádkách? Pořád kecali jen o sobě. Já toho moc nenamluvil. Tak nějak na mě přišlo ouzko. V hlavě mi neustále kolovaly smíšený pocity o tom, co jsem  kdy udělal nebo taky neudělal. A pak jsem si taky vzpomněl na šviháka Harryho, svou mámu, který jsem sliboval, že se budu živit poctivou prací a spousty jiných věcí, který byly možná špatně.

 

A když už se mi v hlavě nejmíň třikrát přehrála scénka, kdy jsem vkládal do úst Harryho poslední cigaretu v domění, že v životě vykouří ještě tucty kartonů, radši jsem ten film rychle ustříhnul a šel radši uklohnit něco k jídlu. Nic jínýho než pražený fazole jsem neuměl a taky jsem si při tom popálil prsty a nakonec jsem uškvařil i ty fazole a když už jsem byl v tý ráži, vyhodil jsem pánvičku  z okna. Takže jsem nakonec popadnul jednu lahvinku, schoval jí pod sako a šel jsem zkontrolavat Lindu. Myslím, že si toho Sony a Joe ani moc nevšímali. Měli jiný starosti.

 

Linda posedávalana posteli. Hlavu měla nakloněnou na stranu a zírala někam do prkenný podlahy. Jen po mě krátce kmitla očima. ,, Přišel jste si užít?“ Zeptala se a pak se připitomněle zachychotala a z nosu jí vylétla šňůrka nudle. Měla uplakaný hlas a strašně zarudlý oči. ,,  Něco jsem ti přinesl.“ Odložil jsem na noční stolek láhev. ,,  Strčte si to někam a jděte pryč. Chci být sama.“

 

,, Dneska to všechno skončí.“ Řekl jsem jí a přisednul na postel.

 

,, Tak to bych měla nejspíš celou tu láhev vypít, protože mám dneska narozeniny.“

 

,, Kolik?“

 

,, A záleží na tom?“

 

,, Nejspíš jo.“

 

,, Co jako chcete? Vážně si myslíte, že jsem blbá?“ Odmlčela se a já začínal tušit, kam míří. ,, Já vím, že mě taky zabijete.“ Slovo zabijete spíš jen zašeptala a pak vložila hlavu do dlaní a plakala. ,, Jen… Mě hrozně mrzí, že už nikdy neuvidím mámu.“

 

,, Myslím, že uvidíš. Pamatuješ si, co ti tenkrát říkal Sony? A Sony vždycky drží slovo.“

 

,, Lžete!“

 

,, Nelžu. Kdybychom ti chtěli ublížit, udělali by jsme to hned první den.“

 

A pak nevím, co to do mě vjelo, ale chtěl jsem jí strašně moc obejmout. Jak jsem vám vyprávěl o tý šlapce. Suzi se jmenovala. Jednou jsem s ní vedl podobný rozhovor a pak jsem jí dlouze a pevně obejmul a Linda mi jí hrozně připomínala a já chtěl udělat to samý, co tenkrát a nejspíš bych to taky udělal, ale zezdola se ozval Sony. Volal mě.  Když jsem vykouknul z okna, na dvoře stály dvě auta a z nich vylezlo osm chlapů, po zuby ozbrojených. A pak, byl mezi nima sám Frankie. Měl na sobě takovej bílej oblek a byl takovej hezky opálenej. Takhle nevypadá člověk, kterýho pustí z lochu a ta jeho eskorta se mi už vůbec nelíbila. Přikázal jsem Lindě, ať zůstane v pokoji a seběhl jsem schody dolů. Jenomže Sony už stál mezi dveřma.

 

,, Já myslel,že příjdeš sám. Frankie.“ Promluvil k němu Sony.

 

,, Změna plánu, příteli. Pan Luciano se nechá poroučet a mám vám vyřídit, že už nejste na jeho výplatní pásce.“

 

,, To si děláš srandu?“ Znejistil Sony a já byl nervózní, protože jsem nikde nevyděl kohouta a taky proto, že mé prsty nenahmataly pistoli, která byla obvykle v pochvě, přilepená na horní časti pravého stehna. Nejspíš jsem jí odložil v kuchyni na stolek. Tam mi bude určitě dost prospěšná.

,, Do psí řiti.“ A žaludek se mi najednou hrozivě sevřel. 

 

,, Ne Sony. Nedělám. Je mi to líto, ale dneska máte blbej den. Ale měl jsem vás rád, takže když se vzdáte sami, slibuju ti, že to nebude bolet.“

 

,, Ty jedna zasraná svině! Leda tak velký hovno!“

 

A pak jsem z venčí uslyšel ten velmi známí, kovový zvuk,  který signalizoval natáhnutí závěrů a kohoutků.

 

A Sony měl co dělat, aby se vzteky udržel na nohou. Ostatně já měl stejnej problém. Tak Frankie na nás hrál  habaďůru  a celou tu dobu nás tahal za nos. A pak se to všechno semlelo hrozně rychle. Venku začal ohňostroj.( Ke slovu se dostaly Samopaly).  Sony jen tak tak stihnul zabouchnout dveře, ale stejně to dostal. Kůlka, která proletěla skrz zavřený dveře mu prolítla ramenem. Tabulky v oknech řinčely a střepy létaly do všech směrů. Měl jsem za to, že Casstelamarská válka skončila. Ale nejspíš nikdy neskončí.

 

Po kolenou  a s pěkně staženým zadkem jsem se doplazil ke staroušovi. Svíjel se na podlaze jako had. Víte, celou tu dobu, kdy žijete život na hraně a vlastně nikdy nevíte, která kůlka je pro vás, říkáte si, že každej musí jednou umřít a děláte jako kdyby, to byla taková běžná maličkost, třeba jako rýma, ale když dojde na lámání chleba, tak mi věřte, že se vám určitě nebude chtít. A já měl pocit, že tenkrát v noci, kdy jsem vláčel Sonyho po podlaze pod salvou kůlek, že ještě nenastal můj čas. Tak nějak jsem se s tím nemohl smířit.

 

A pak jsme uslyšeli střelbu ze zhora. Byl to kohout a zrovna se tam někde na půl vykloněnej z okna snažil vyrovnat síly. Teda, řeknu vám, že jsem si moc přál vidět, jak Frankie a jeho kumpáni skáčou šipky za ty svoje naleštětný Fordky. Naštětsí rameno není noha a i když to zranění vypadalo příšerně, Sony se rychle zmátořil a koukali jsme se co nejdřív zdekovat nahoru do patra, než se dole rozrazí dveře a Frankieho chlapci nás oba pošlou do věčných lovišť.

 

Kohout byl v Sonyho pokoji. Seděl pod rozstříleným oknem v hromádce střípků a zrovna měnil buben a lišácky se na nás usmál a ukázal na nás majestátně dva prsty. Měl je tam všechny jako na dlani. Položil jsem starouše vedle dveří a  běžel naproti do pokoje, kde byla Linda. Ležela vedle postele. Tváři k zemi. Ruce semknuté za hlavou a strašně se třásla strachy. Nevím, jestli byla ráda, že mě vidí, ale na tváři se jí objevil ulevující se výraz.

 

,, Tak, co tomu říkáš, starouši?!“ Ozval se zvenčí Frankie. Zkrze rozstřílený okno byl slyšet až moc dobře. 

 

,, Že dva nula vedeme!“ Odpověděl mu Sony tím svých chraplákem. Muselo to hodně bolet. Naše pokoje byli naproti sobě. Oddělovala nás jen chodba. Ti parchanti dole rozrazili dveře. Slyšel jsem dole jejich rozvážné kroky. Dávali si pozor, aby nepadli do pasti. Největší problém byl ten, že jsem asi nejspíš  určitě nechal kvér dole v kuchyni. Hýkl jsem na Sonyho. Naštětsí měl u sebe takovej ten  holčičí coltík s krátkou hlavní, kterej nosíval v botě. Poslal mi ho po podlaze. Alespoň něco.

 

Kohout opatrně vykouknul z okna. Hodně opatrně. Ani ne na půl hlavy a málem i o tu půlku přišel. Skrz okno proletělo pár včeliček a zavrtaly se do zdi. Netrvalo to ani sekundu a on spadnul zpět na zadek. Střepy pod jeho prdelí jen zaskřípaly a mě z toho hnusnýho zvuku vyběhla husí kůže. ,, Jak  jsi na tom starouši?“ Prohodil jsem tiše k Sonymu naproti do pokoje. ,, Mám takový tušení, že ty volové by netrefili ani slona. Je to čistej průstřel.“ Odpověděl. A mě se ulevilo.

 

Klečel jsem opřenej zády o stěnu hned u dveří. Linda se doplazila za mě a byla bledá jako stěna. Čas od času na mě mrkla těma smaragdovýma očima. Nejspíš se potřebovala ujistit, že to bude dobrý. Ale tohle jsem jí moc potvrdit nemohl. Myslím, že jsme všichni tři toho večera někde v hloubi duše tušili, že tohle bude nejspíš naše poslední práce, ale nikdo z nás to ani pohledem ba dokonce slůvkem nenaznačil. Tohle nebyl náš styl. Konec konců, pro lidi jako jsme byli my, byla tohle luxusní smrt.

 

,, Hej vy mizerný sráči! Jak dlouho si myslíte, že vám vydržej náboje?!“ Zakřičel Frankie s velkou špetkou škodolibosti. A Sony mu jako obvykle ihned odpověděl: ,, Dokud je do vás všechny nevystřílíme, ty pako!“  A já jsem se musel opravdu od srdce zasmát. Protože Frankie už nám od tý doby neodpověděl. Místo toho nám do okna poslali dalších pár kůlek. Nejspíš zkoušeli naší bdělost.  

Dole bylo nějak rušno a po menší přestávce se ozval na schodech dusot.

 

Vyklonil jsem se ze dveří a skrz mířidla sledoval, jak se ty blbci za několik okamžiků objeví na schodech. Nebylo to těžký. Byl to takovej mladej kluk. Nejspíš byla tohle jeho první akce, protože naprosto bez myšlenkovitě vyběhnul posledních pár schodů a tím mi velmi ulehčil práci.

 

PRÁSK! PRÁSK! PRÁSK!  Kluk se samopalem rozhodil rukama a já zalezl zpět do pokoje. Slyšel jsem, jak se kutálí dolů. Srdce mi tlouklo jako zvon. Abych řekl pravdu, vůbec jsem nedoufal, že se tak dobře trefím a že mi ten hlupák takhle vběhne do rány. Tohle je jedna z mála nevýhod pistolníka u Mafie.Člověk nesmí udělat chybu. Sony mi jednou řekl, že nemám přemýšlet nad tím, kolik jich zabiju, ale nad tím, aby nezabili oni mě. Svatá pravda. Tomuhle bažantovi nejspíš nikdo neporadil.

 

Potom se na obzoru objevili další dva. Tentokrát už ale byli chytřejší, než bažant. Vystříleli do prázdný chodby celej buben a schovali za dřevěný komody, který byly po obou stranách uličky. Bylo slyšet, jak tam oddechujou. Tohle už nebylo moc dobrý. Slyšel jsem jak nabíjej a další klusali po schodech za nima.  Kohout se vysral na vysedávání pod oknem v kaluži střípků a přesunul se za roh dveří, takže jsme na sebe krásně viděli. Tvářil se dost nasraně, nejspíš to bylo tím, že už vystřílel půl zásobníku a jinej neměl.

 

Jeden z těch neřádů začal pokřikovat nemístný hlody na adresu mojí matky. Netuším, proč si zrovna vybral mě, ale čekal, že vystrčím hlavu. Mě ale jen tak něco nenamíchne, i když urážky vlastní mámy se trestají kůlkou do hlavy. Já zůstal hezky tam, kde jsem byl. Místo mě ale vykouknul Joe Joe kohout a poslal jejich směrem trochu olova. Z almary se záprašilo do stran odlětělo pár třísek, ale tím to taky skončilo. Tentokrát se ostrostřelec Joe moc nepochlapil.

 

,, Nic lepšího neumíte?“ Ozvalo se s chodby. Slyšel jsem, že jste byli dost dobrý!“

 

,, Ještě pořád jsme,  zkus vystrčit hlavu a já ti to předvedu tlusťochu!“ Odvětil Joe Joe.

,, To zrovna. Teď jste na řadě vy!“

 

Nevím, proč mi to tak dlouho trvalo, ale najednou jsem si všimnul tý opuštěný láhve na stolku. A dostal jsem nápad. A pokud to nevyjde, alespoň to udělá slušnej rozruch. Odtrhnul jsem kus prostěradla a napasoval ho do hrdla. Linda na mě nechápavě civěla. Byla asi ještě hodně mladá. Bouchačku jsem sice neměl, ale našel jsem v kapse zápalky. Joe samozřejmě věděl, co se chystám udělat. ,, Jsi tam, tlustoprde?“ Zakřičel kohout. ,, Pořád! Čekám, až mi konečně něco předvedete!“

 

,, Tak teď něco uvidíš.“ Pronesl Joe Joe jen tak pro sebe.

 

,, Co jsi to kecal? Nějak ti není rozumnět?“ Pokřikoval tlusťoch.

 

Joe Joe se nadechnul. Já jsem podpálil nacucaný prostěradlo. A pak se Joe znovu vyklonil. ,, Říkal jsem, že máš jít do prdele bečko!“ A vykropil jejich směrem zbytek nábojů. Pak přišla moje chvíle. Z pod almar jsem viděl čouhat jen jejich klobouky. Bylo to jen tak tak. Plamen už začínal olizovat mé prsty. Láhev opsala oblouk a roztříštila se o stěnu, jen pár palců nad tlusťochova hlavou a všechno se mu to vylilo na záda.

 

Můžete si bejt jistý, že když se vám stane něco podobnýho, první věc kterou uděláte je ta, že hodně rychle vyskočíte do pozoru a budete se snažit udusit oheň, kterej vám přiškvařil sako k zádům. A jeho kamarád neudělal vůbec nic. Nejspíš jen zíral jako tele, jak tlusťoch odhodil samopal, ze zad mu šlehaly plameny a křičel na celý kolo, jako tygr. A potom už to nebylo těžký. Joe Joe byl skutečnej profík a nenechal tlusťocha moc dlouho křičet.

 

Samopal už dávno odhodil a teď držel v ruce svůj pověstnej Colt 1911 a třema ránama do prsou umlčel ohnivýho mužíčka. Jeho kámoš se nakonec taky ukázal. Když jsem po něm vystřelil nejdřív  mu odlítnul jen klobouk a pro změnu vystřelil on po mě a já jen tak tak schoval nos. Potom se znovu vyklonil Joe a hráli spolu soukromou přestřelku, kdo z koho? A můžete třikrát hádat, jak to asi dopadlo…?

 

Za pár okamžiků jsem se stal novým majitelem tlusťochova Thomsonu. Teď už to bylo docela jiný kafe. Situace se malonko obrátila, byl to férovej boj dva na dva. Sonyho jsem nepočítal. Byl rád, že vůbec dejchal a Frankie byl moc posranej, než aby se nám postavil tváří v tvář. Dveře v přízemí byli sice otevřený dokořán, ale Frankie a zbytek jeho bandy se mlčky krčili za rozšmelcovanýma autama. Neměli o nás ani páru. Ale ani my dva jsme nebyli tak blbí, abychom vyběhli ven a začli zběsile střílet do všech stran.

 

Tuhle farmu jsme znali a to hodně dobře. Použili jsme zadní vchod.  Já šel z leva a Joe Joe kohout z prava. Jednoduše jsme ty šmejdy obešli ze zadu. Byli od nás sotva deset metrů. Já stál na rohu stodoly a Joe kohout přímo naproti  u stáje a Frankie a jeho lidi přímo mezi náma. Absolutně neměli páru, co se děje. Frankie opatrně vykukoval skrze díru v okýnku. ,,  Co se to tam děje? Proč už se nestřílí?“ Zamumlal rozzuřeně.

 

I když jsme byli dost možná jen banda chladnokrevných zabijáků,  nikdy, opakuju nikdy jsme nikoho nestřelili do zad.. Bylo to takový nepsaný pravidlo a co se týče etikety New Yorskýho podsvětí, chlap, co oddělá jinýho chlapa, aniž by se mu při tom podíval do očí, jednoduše není chlap a všichni si ho přestanou vážit. Prostě, když jste někoho úmyslně sejmuli mezi lopatky, strašně moc vám to ubralo na důstojnosti,  tohle nejspíš nikdy nepochopíte, pro nás to ale znamenalo hodně.

 

,, Tak ty chceš, aby se střílelo?“ Zařval jsem. Frankie a jeho kumpáni se otočili a zírali, jako kdyby snad viděli přízrak. Ale přízrak to nebyl. To jsem byl jen já a Joe Joe kohout se samopalama u boku.   A pak Frankie na sucho polknul a jeho prsty upustily na zem bouchačku a jeho kamarádi taky moc dlouho neotáleli a zvedli ruce nad hlavu. ,, Jak… jak-jste- se?“ Zakoktal se Frankie. A myslím, že byl tenkrát totálně zesranej strachy. ,, Asi proto, že jsme nejlepší.“ Odpověděl chladně kohout a nasadil ten svůj bezcitnej úsměv, akorát Frankiemu a těm hochům do smíchu moc nebylo. Tomu jednomu se dokonce roztřásly kolena.

 

,, Addio al diavolo. Frankie!“

 

A u hlavní našich samopalů rozkvetly pekelně oranžový plamínky…

 

Byla to krásna, letní srpnová noc. Měsíc svítil jasně jako mince v kaluži a všude kolem se vznášel sladko-kyselý zápach smrti. Skoro jako tenkrát, kdy naposledy vydechnul švihák Harry. Nejspíš už vás ty neustálý řeči o Harrym musí pořádně srát, ale já vím svoje. Bez ohledu na to, co jsme všechno provedli to byl něco jako můj vlastní bratr a vím téměř jistě, že se to nemělo stát. Měl tu teď bejt s námi. A taky o tom mluvím proto, že jsem se stím ještě nevyrovnal a asi taky nikdy nevyrovnám. Všechno srovná jen smrt…Ale jak se po dnešku ukázalo, Mario čtyřlístek měl znovu z pekla štěstí.

 

Ale nás čekala ještě poslední věc. Smrt Frankieho z daleka neznamenala konec všech dnů. To ani zdaleka. Všichni tři jsme věděli, co se má stát, protože jsme to tak dělali vždycky a je to takový nepsaný pravidlo o kterým už jsem se zmiňoval. Ať se tam za těch pár dnů stalo cokoliv, my jsme tam byli kvůli tomu, abychom si zachránili zadek. A tak to taky bylo. Nic víc. Nic míň. A i když mi ta holka za těch několik dnů přirostla k srdci, už od samého začátku byla jen člověk, kterej toho hodně ví a určitě znáte jedno starý přísloví, který říká, že: ,, Čím míň toho víš, tím déle jsi na světě.“

 

Sony se mě a kohoutovi podíval do očí a já ho znal moc dobře nato, abych věděl, oč žádá. Jenomže já jsem to tentokrát nemohl příjmout. I když byla v sázce má čest a věrnost rodině, která mě vytáhla ze sraček, tohle jsem musel odmítnout. Byla to jediná práce, kterou jsem za svojí sedmi letou éru vojáka u podsvětí nedokázal splnit. A přitom to byla jen obyčejná holka. Myslím, že by to bejval udělal Sony, ale to rameno mu dalo dost zabrat a tak tahle špinavá práce zůstala na kohoutovi.

 

A  tak  jsem alespoň dovedl tu holku. Seděla na verandě. Byla z té přestřelky ještě celá rozklepaná a nebylo divu. Když  jsem poprvé v životě zastřelil člověka, taky mi zrovinka nebylo do zpěvu, ale to ani tenkrát nebylo, tenkrát,  když  jsem kráčel k verandě, pod  nohama mi praskaly střípky z roztřílených aut a pohlédnul do těch nevinných očí, jenž mě bedlivě pozorovaly. ,, Pojď semnou.“ Nabídl jsem jí ruku, jako tenkrát, když  se při útěku rozplácla na cestě.

 

,,  Kam to jdeme?“

 

,,  K autu.“  Stiskl jsem její heboučkou ručku a pomohl jí na nohy.

 

 

 

 

 

,, Co se děje?“  Zeptala se nás.

 

Já jsem nějak zapomněl mluvit, ale jako vždycky celou věc zachránil starouš Sony.

 

 ,, No děvenko. Myslím, že už je po všem.“

 

Linda  nejistotou celá zrudla.

 

,, Joe tě odveze do města.“

 

,, Jak tomu mám rozumnět?“

 

,, Jsi volná. Jako pták.“

 

A Linda Smythová se tvářila, jako kdyby vůbec nerozumněla. A pak se podívala na mě. Aby se přesvědčila, jestli je to pravda a já jí to odkývnul. A pak jí z koutku očí vyhrkly slzy. A mě se chtělo zvracet. Kohout došel do stodoly pro Cadillac. Celou dobu tak hrozně chtěla domů a nejednou se jí nějak nechtělo. Což jsem pochopitelně chápal. A potom se mi upřímně zahleděla do očí.

 

,, Mario“..nadechla se a pak pokračovala: ,, Chtěla bych se omluvit, za to, co jsem vám řekla. Já…“

 

,, To je dobrý.“ Utnul jsem jí a otevřel  dveře. Linda udělala několik kroků zpět a důrazně zavrtěla hlavou. ,, Já s ním nechci jed. Prosím. Bojím se ho.“

 

,, Nemáš důvod. Jen tě odveze na silnici k nejbližšímu městu a tam tě vyloží.“ Promluvil k ní otcovsky Sony a popostrčil jí dovnitř.

 

 Zase jsem to zvoral  na plný čáře. Tyhle rozlučkový  dialogy mi taky nikdá moc nešly. Dneska vím, že jsem jí mohl říct něco důstojnějšího, protože    tohle byla její poslední cesta i když o tom ona nevěděla.  Věnovala mě a Sonymu několik děkovných pohledů a nasedla. A byla tehdy šťastná. To tak bejvá, když si myslíte, že vás na konci cesty čeká milující rodina. Bylo toho na mě ten večer nějak moc. Rozstřílený těla po celý farmě a ještě k tomu tohle. Dřepnul jsem si na balík slámy a načnul novou lahvinku, kterou jsem s Lindou nestačil vypít. Než jsem se odvážil se za nima ohlédnout, Cadillac se ztratil v mračnu prachu na příjezdový cestě…

 

,,  Tak mě jen napadlo,  jestli jsme to měli zapotřebí?“

 

,, To jako myslíš tu holku?“

 

,, Jo. Myslím.“

 

,, Sakra chlapče. Jsi snad zobák? Co jako myslíš? Nač ta podělaná naivita? Myslíš si, že tý flundře na nás záleží?!“   A pak si přisednul ke mě na balík slámy a vyrval mi  z ruky láhev, jako kdybych si držel u hlavy pistoli a chystal se stisknout poušť.

 

,, Houby záleží!“ Rozhněval se starouš.

 

,, Je mi to jasný, ale stejně zmizíme za kopečky, tak proč to?“

,, Jestli chceš v životě pomáhat lidem, měl jsi se dát radši na kněze. Víš co by ta holka udělala, kdybychom jí pustili? Do posledního detailu by všechno vyblila svýmu papánkovi. Věděla toho až moc! A potom, bez ohledu na to, že jsi zachránil její poctivost,  by z první řady sledovala, jak tě bachaři kurtujou ke křesílku!“

 

,, Kdy už  konečně pochopíš, že svět není spravedlivej! A že každá mince má dvě strany.

 Panna nebo orel – My nebo ona!“

 

,,  Asi máš pravdu Sony.“

 

,, Copak jsem to s váma někdy myslel špatně? Vždyť jste jako moji synové.“

 

,, A teď se koukej sebrat, protože máme ještě práci.“

 

 Poplácal mě po ramenou a mrknul na hromadu rozstřílených těl, kolem kterých kroužilo hejno vypasených, kovově lesklých masařek a kdesi v dálce bylo slyšet slabé kojotí vytí.

 

 

 

Kohout se vrátil asi za dvě hodiny. Zvláštní. Byl sám. Tehdy se mě ani Sonymu nepodíval do očí a neřekl o tý holce ani slovo. Vlastně nikdo z nás o ní už nikdy nepromluvil. Nakonec se nám podařilo utýct do Mexica, kde jsme se pokusili vést alespoň trochu slušnej život. Jen Sony si toho moc neužil. Asi za dva roky umřel ve spánku na zástavu srdce. Doma. V teplý posteli. Prostě si šel v noci lehnout a už se nikdy neprobudil.

 

Dva roky jsem o Lindě Smythový neřekl ani slovo. Ale nakonec mi to prostě nedalo spát a když jsme s kohoutem kráčeli ze hřbitova po Sonyho pohřbu, zeptal jsem se ho na ni. Byl trochu zaskočenej a snažil se celou věc převést opačným směrem. Ale já se nenechal jen tak odbýt. Chtěl jsem prostě vědět, co udělal s tělem? Chtěl jsem vědět, kde ho zakopal, ale Joe mlčel jako kámen. Jen se na mě hořce usmál a řekl mi, že mi to jednou poví…

 

Jenomže to se už nikdy nestalo. Joe Joe kohout za několik týdnů po Sonyho pohřbu zase sešel na zcestí a vrátil se do starých kolejí. Byl to prostě ten typ chlapa, co bez toho nedokázal žít, i když věděl, že to co dělá, není správný. Přidal se k nějakýmu malýmu gangu, co vylupoval banky a v roce 1933, když utíkali z lupu, došlo k přestřelce s policií a Joe Joe kohout tehdy umřel na mokrým chodníku za jednoho hnusnýho, deštivýho odpoledne. Nejspíš to bylo tím, že s sebou neměl čtyřlístek pro štěstí.

 

A tak jsem tu zůstal už jen já. Všichni moji kámoši už jsou po smrti. Celý ty dny jen tak posedávám u baru a přemýšlím nad tím, že byly spousty věcí, který šly udělat jinak. Ostrostřelec Joe Joe kohout si svoje tajemství vzal taky do hrobu, takže už se nikdy nedozvím, jak to bylo tenkrát s Lindou Smythovou. Víte, i když vlastně na tom asi tolik nezáleží.V tomhle směru na něho bylo spolehnutí a když jste potřebovali mít jistotu, že to někdo dotáhne do konce, Joe Joe byl ten pravej člověk.

 

Ale tenkrát, cestou ze hřbitova, když jsem se zeptal na Lindu Smythovou, podíval se mi do očí a     tvářil se dost provinile,  jako kdyby měl černý svědomí. Nebo věděl něco, co jsme neměli vědět my se Sonym.To už se nejspíš nikdy nedozvím a z bezpečnostních důvodů po pravdě pátrat nebudu. 

 

On ten život přeci není zas tak špatnej i když můžu říct, že to bejvávaly zlatý časy. Ale teď vím, že tady v baru jsem v bezpečí i když jsem na tom finančně hodně špatně. Peníze nejsou všechno a na pár skleniček dobrý Whiskey se vždycky nějakej ten dolar v mé hluboké kapse najde.

 

Jedno jsem ale věděl.  Joe Joe kohout, byl jedinej chlap, možná v celý historii New Yorskýho podsvětí, kterej nikdy žádnej mord nezvoral.

 

Nebo snad jo???

 

 Rád bych poděkoval uživatelce Pajus za to, že obětovala svůj volný čas a dohlédla na gramatickou část povídky a taky celé své rodině, za jejich nekonečnou trpělivost… Ještě jednou všem DÍKY!

Sdílejte článek

Nový komentář