Poslední dopis Pjotra Alexandroviče Chudobina


Dlužím vám vysvětlení, proč právě teď stojím na okraji opuštěného útesu, dívám se dolů do ledové vody a sbírám v sobě poslední špetky odvahy.

Naše mise na základně Vostok začala na podzim 1998. Přijeli jsme na Podkamenou Tunguzku, abychom odkryli přístup k nalezišti uranu, které se tu mělo skrývat. Tedy, aspoň přesně to nám generál Volkov v osobní rozkazu vzkázal.

Pátrali jsme celou zimu, kdy se v močálech dalo aspoň trochu bezpečně pohybovat, provedli sondy v okruhu snad padesáti kilometrů kolem základny. Nejen, že jsme nenarazili na uran. Objevili jsme navíc základnu, o níž nikdo z nás nevěděl a o jejíž existenci nás neinformoval ani generál Volkov. Jednalo se o opuštěné zařízení sovětské armády z šedesátých let, sloužící snad kosmickému výzkumu. Zbývala po něm klídková věž, protiletadlový kryt a pustnoucí chemická laboratoř, v níž očividně více než třicet let nikdo nepracoval. Opuštěná, téměř dokonale čtvercová místnost, jejíž paměť ležela pohřbena pod nánosy prachu, nás přivítala nepříjemným zatuchlým puchem. Jak jsme posléze zjistili, ten by představoval nejmenší ze všech nastálých problémů. Stačilo odstranit několik špatně zaizolovaných lahví se sloučenimani, otevřít demižon samohonky, který těsnil naopak výborně, a člověku rázem snesl víc, než sibiřský medvěd. Při důkladnější prohlídce jsme však narazili na věci, které nás znepokojily nesrovnatelně více.

V laboratoři zanechal svůj deník jakýsi Ivan Peťuchov, biochemik s hodností majora. Vinou zubu času zápisy poněkud utrpěly na čitelnosti, přesto jsme dokázali určit, že Peťuchov se svým týmem prováděli asi pět kilometrů jižně odsud výzkum v nějaké jeskyni. Neměli jsme k dispozici téměř žádné speleologické vybavení, navázat na něj tedy nepřipadalo v úvahu, Michail Popov však objevil také několik poznámek o zmizení jakési vesnice Tunguzů, nalézající se od jeskyně co by kamenem dohodil. Rybářská komunita, čerpající živobytí z přilehlého jezera, zmizela mezi dvěma Peťuchovovými návštěvami jeskyně, jako by ji pohltila zem. Nejen muži, ale také ženy, děti a psi, které Tunguzové během zimních měsíců využívali k tahu, ve vesnici zkrátka už nebyli. Peťuchovův tým provedl několik průzkumů okolí. Všechno marné, Tunguzové zkrátka zmizeli. Jelikož pátrání po domorodcích neměl Peťuchov v popisu práce, věnoval se dál své jeskyni a celou záležitost snad pustil z hlavy, ačkoliv, jde zmizení rybářské vesničky z povrchu přejít jet tak mávnutím ruky?

Peťuchovův deník končí na straně 84, zápisem z 11. června 1966. Tehdy se, jak uvádí, naposledy vypravil se svými lidmi do jeskyně. Ať vědel cokoliv – a já vím, že to, co se stalo, bylo od počátku neodvratné, stejně jako já se dnes nemohu vzepřít – zřejmě již nepočítal, že se na základnu vrátí. Zdá se, že posádku od toho dne již nikdo nekontaktoval a laboratoř od onoho léta šestašedesátého nenávratně pustne.

Začali jsme si uvědomovat, že na Tunguzce ani trochu nejsme kvůli uranu. Měli jsme navázat na Peťuchovův výzkum, nic jiného to přeci znamenat nemohlo. Co bychom tu jinak dělali? Proč by nás sem generál Volkov posílal? Sedmnáctého dubna 1999 náhle umlklo radiové spojení. Zůstali jsme v náruči odkázáni sami na sebe.

A potom…

Jako první byla povolána Jelena Krasnogradová, jediná žena v našem týmu. Stalo se to 14. května 1999 během průzkumu okolí jeskyně, do níž jsme se snažili nalézt alternativní vstup: Do průrvy, jíž patrně vstupoval Peťuchov, jsme se neodvažovali bez závěsu. Jelena se odpojila od skupiny dvě stě metrů od kóty, jíž jsme vytyčili před průrvou. Vracela se zpět pro detektor kovu, zdálo se nám totiž, že narážíme na dutinu. K čertu s tím vratkým kamenem! Všichni jsme se shodli na tom, že musela uklouznout a spadnout do té stokrát proklaté díry. Zapsal jsem si čas: 15:50. Přišli jsme o prvního z nás.

Vrátili jsme se do Peťuchovovy laboratoře a znovu si procházeli všechny údaje o jeskyni. Na dně průrvy teče podzemní říčka, Jelenino tělo tedy mohla odplavit. Přesto se rozhodujeme pro riskantní sestup. Připravili jsme improvizovaný závěs, zhotovený z Jeleniny torny a dvoumetrového kusu lana. Vasil Besčastnych se spustil dolů 16. května v 9:15. Zapisuji si časové údaje po minutách. 9:18. Vasil dosahuje dne. Hlásí se nám vysílačkou. Dokázal se postavit na úzonký a vlhký břeh říčky. Balancuje po oblých kamenech.

"Tělo nevidím," oznamuje. 9:19. Dává nám signál baterkou. Zkusí prozkoumat skalní tunel, jímž říčka protéká, nějakým dvacet metrů po proudu. Jen, co dovolí lano. Povolujeme naviják na maximální možnou mez. 9:24. Problémy ze spojením. Ztrácí se nám signál. Boris Klimčuk naléhá na Vasila, aby se vrátil. Podle pohybu lana se však stále vzdaluje. Poslední slova, která slyšíme, znějí dosti podivně. Rozuměli jsme vůbec zprávně?

"Proboha, jak jsi mohla!"

Vasil snad objevil tělo.

9:26. Lano se povoluje. Začínáme pozvolna vytahovat, v 9:28 však dostáváme na povrch prázdný závěs. Vasil se z něj sám odpojil a zůstal dole. Nechápeme. Znovu zkoušíme vysílačku. Žádný signál. V 9:31 se vracím do vozu pro další svítilnu. Potřebujeme dostat dolů dalšího člověka. Možná, že jde o sebevraždu. Co ale zbývá?

Návrat: 9:48. U průrvy nikdo není. Volám do všech stran, po chvíli dokonce i dolů. Nic, žádná odezva. Rozbíhám se zmateně k terénnímu jeepu. Startuji a pádím odsud jako při závodě rallye. Zdá se mi, že kromě křiku vystrašených ptáků slyším z dáli doléhat i něco dalšího. Smích, vysoký, rozšafný smích dětí a sličných dívek, který se mi ozývá za zády. Nechci znát to místo, chci pryč, chci se vrátit do Moskvy, i kdybych měl jet přes cellou sibiř sám. Nemůžu ale. Nemůžu nikam. Vím, že se sem vrátím. V ten okamžik to ještě nedovedu vysvětlit.

Tady končí mé poznámky a o několika dalších dnech si mnoho nepamatuji.

Až 28. května se vracím do vesnice. Neptejte se mě jak a proč. Vesnice tu zkrátka byla a je. Rozmlouvám se šamanem. Hovoříme o Pánu zvířat a jeho úradku, o Paní země. Jsem přítomen pohřebnímu rituálu. Pochovávají své mrtvé tak, jako žena nosívá pod srdcem dítě. Schoulené, bezbranné, nahé. Začínám chápat. Začínám vidět Světlo.

10. června přijímám zasvěcení. Zítra bude jedenáctého. Jedenáctého května před dvaatřiceti lety učinil Peťuchov poslední zápis do svého deníku. A já vím, že se musím vrátit, odkud jsem vyšel.

Je jedenáctého června 1999. Vlastně, co to říkám. Je čas Návratu. Kráčím v čele průvodu až k okraji útesu. Nyní konečně vím, kde se nalézá jiný vchod do jeskyně. Stmívá se. Bubny znějí, ohně planou. Vidím půvabnou černovlasou dívku, jak se přímo přede mnou vrhá do mrazivých vod jezera. V jejím pohledu se zračí oddanost a smíření. Ukazuje mi cestu. Vím, že obrátit se zpět by bylo rouháním.

Přiblížilo se ráno. Zůstal jsem sám. Zatímco píši tyto poslední řádky a pochodeň nade mnou dohořívá, ještě jednou shlédnu dolů, do té nádherné a hrůzyplné propasti. Možná vám připadám jako hrdina, poslední vzdorující. Tak to ale není. Jsem ten nejubožejší a nejzbabělejší ze všech, poslední, kdo pochopil. Modlím se k moudré Jeleně, jenž jako první vyslyšela hlas Paní, k Vasilovi a ostatním svým druhům, kteří následovali Hlas a Zjevení, aby tak dosáhli zbožštění.

Ještě jednou shlédnu k hladině, v níž se zdrdcadlí nesnesitelně vyzývavá měsíční tvář.

Tvář! A tolik jiných tváří tam dole. Je čas.

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Allegor 5 února 2011 v 13:20

    Faktem je, že jsem to napsal poměrně rychle během zkouškového období, ale námět nosím v hlavě už delší dobu. Spíš mě tak napadlo “napsat o tom zatím aspoň krátkou povídku”. Navíc mám nějakou novelu rozepsanou a nejspíš by nedělalo dobrotu dělat dvě rozsáhlejší věci vedle sebe, takže tak.

    Pokud jde o to zmizení, vím, vím, jen si nejsem jist, jestli mluvíme o tom samém. Já četl o podobném případu v severní Kanadě, na místě zůstali dokonce i tažní psi, jen po lidech ani stopy:)

  2. Profilový obrázek
    see-sawandrew 5 února 2011 v 10:24

     Vlastně mám podobné pocity jako Skypper. Atraktivní námět z atraktivního, tajemného prostředí, by rozhodně zasloužil rozsáhlejší zpracování, protože tentokrát by určitě bylo o čem psát. Co vzniklo, je spíše fikční dokumentace než povídka, složená z popisu děje a nějaké té lyriky. Napsané je to dobře, popisy sedí, atmosféra jaksi taksi funguje, zejména v závěru. Nice.

  3. Profilový obrázek
    Skypper 5 února 2011 v 08:25

    Super příběh, takovéhle zápletky miluju a jsou tím, co mě k hororu tahne od první chvilky, kdy jsem k němu přičichnul. Nechci ani kritizovat styl, psát bez debaty umíš, prostě je to dobrá povídka. 
    Ale co mi nedá, je skutečnost, že nechápu, jak jsi mohl takhle zajímavé a nosné téma, na kterém bych si dovedl představit i menší novelu, ošidit do téhle krátké povídky. Mám pocit, že jsi to bez složitějšího přemýšlení napsal tak, jak tě to napadlo, na “první dobrou” (tomu napovídají i některé překlepy, kterých by sis při další práci s textem musel všimnout)
    A je to zatraceně velká škoda.

    Nevím, jestli o tom víš, ale tahle povídka by se mohla honosit oblíbenou nálepkou “na základě skutečných událostí.” Zmizení všech živých obyvatel jedné rybářské vesničky je skutečně zdokumentovaný případ

Nový komentář