Poslední den


Milá Adriano,

   píšu ti tenhle dopis, protože jinak nepochopíš, co se mi stalo. Možná to ale nepochopíš stejně, protože tu teď nejsi a nemůžeš vidět, co se tady děje. Hlavně bych ti ani nikdy nepřál, abys to viděla a abys někdy prožívala to, co teď prožívám já.

   Na úvod bych tě chtěl upozornit, že tohle všechno píšu opilý. Opil jsem se, protože je to jediná věc, která mi pomáhá držet se nad vodou a ještě trochu myslet. Chcípl bych jako krysa, kdybych se nenapil.

   Jsme ukrytí na jednom místě v okolí tábora. To místo ti nedokážu popsat, protože vlastně ani nevím, kde přesně to je. Dovedla nás sem Marie, ona se totiž neopila, takže má výhodu. Je tady se mnou a spolu s námi tu jsou ještě čtyři děti, které jako jediné ještě žijí. Hahaha. Válím se po zemi a píšu jako hovado. Kdybys mě teď jenom mohla vidět, Adriano!

   Jsem strašně nešťastný. Přál bych si nakopat do prdele toho kreténa, který tohle všechno způsobil, ale bohužel nemůžu, protože On je hodně, ale opravdu hodně vychytralý. Zatímco já jsem srab a Marie je slabá. Takže si myslím, že to máme definitivně spočítané. Marie mi říká, že mám všeho nechat a prý si mám jít raději lehnout, ale já toho nemůžu nechat, protože teď je 22:21 večer a já stoprocentně vím, že zítra už nebudu žít. Ještě, že je tady ten rum, Adriano a ještě, že jsi tady ty, i když jenom v mých myšlenkách. Protože já tě miluju, zlato. Miluju tě a teď ti napíšu o všem, co se tady vlastně stalo…

 

1.

   Všechno to začalo tím dnem, kdy ses se mnou loučila na nádraží, pamatuješ si na to? Doufám, že ano, protože já si to pamatuju dobře. Stála jsi u mého vlaku – měl jsem jet s malými dětmi na tábor jako vedoucí. Hrozně jsem se těšil, ale na druhou stranu jsem cítil smutek. Z toho, že tě tak dlouho neuvidím. Náš vztah byl ještě v základech, a já se bál, že tě ztratím, to je snad pochopitelné, ne? Jenomže teď vím, že už tě stejně nikdy neuvidím, ale o tom až později.

   Přijeli jsme do tábora, třicet dětí a my dva s Marií. Abych tě uklidnil, tak musím podotknout, že s Marií jsem opravdu nikdy nespal, i když jsem měl celkem dost možností. Viděl jsem totiž, jak sis ji na tom nádraží měřila pohledem. Dívala ses na ni jako na někoho, kdo ti může docela klidně udělat čáru přes rozpočet, ale tak to opravdu nikdy nebylo.

   Děti se ubytovaly v chatkách, které měly být po čtrnáct dnů jejich novým domovem. Většina z dětí byla z tábora naprosto nadšená, ale některé se bály a plakaly. Na ty jsem sral, protože jsem tehdy byl jen odporný frajírek, který je zahleděný jenom sám do sebe, a když mu někdo brečí přímo před očima, tak se otočí zády. Vsadím se, že kdyby se nestala ta hrozná věc, tak bych snad možná i chcípl na sebestřednost. Jenomže mi teď zbývají maximálně tak dvě hodiny, než nás ten hajzl najde a všechny zabije, takže teď už na tom nesejde. Zemřeme tu všichni společně, tak na co nějaká sebestřednost?

   Jak se to vlastně semlelo? První den tábora – pohoda. Druhý den tábora – klídek a nuda. Třetí den – tehdy to všechno začalo. Možná jsem to dokonce sám přivolal, když o tom teď tak přemýšlím. Dost dobře jsem to mohl přivolat tím, že jsem celou dobu kecal o nudě až k posrání. Chodil jsem kolem a stěžoval si, že brečím nudou. Nebylo mi to všechno dost dobré, abys věděla. Teď jsem si docela jistý, že to, co se stalo, byla proto tak trochu i moje vina.

   Čtvrtý den jedno děcko z našeho oddílu zmizelo. Začali jsme po něm s Marií pátrat a zbytek dětí jsme zavřeli v chatkách a zakázali jim vycházet ven. Hledali jsme celé dny a po večerech jsme se potom dívali na porno (nemysli si o mě něco nepěkného), protože nás nenapadlo nic jiného, co bychom mohli dělat a nezbláznit se přitom. Umírali jsme strachy. Tenkrát mi v hlavě běžely představy o tom, co řeknou rodiče toho dítěte, jestli se nenajde. Proto jsme ještě nikomu nic neřekli a doufali jsme, že ho najdeme sami. Kdyby totiž přijela policie a trochu náš tábor prohlédla, šli bychom si s Marií jistojistě sednout. Nevalná hygiena v kuchyni, flašky rumu v naší chatce a pornofilmy ve skříni na prádlo. To by policii určitě stačilo.  

   Ostatním dětem jsme řekli, že to všechno s jejich kamarádem je jenom součást bojovky, no nevyliskala bys mě za to? Já sebe totiž jo. Jenomže zkus mě pochopit, myslel jsem si prostě, že si jejich ztracený kamarád zašel do lesa na houby nebo tak něco. Myslel jsem si, že se prostě objeví a my mu dáme na prdel a tábor bude pokračovat. Jenomže tak to nebylo.

   Nakonec jsme ho našli rozčtvrceného a vykuchaného, ležícího v kaluži krve blízko lesního potůčku, který v noci vždycky tak vesele šplouchal. Vnitřnosti toho malého nebožáka jsme našli asi o metr dál pod kamenem.

   Tehdy jsme si uvědomili, že něco není v pořádku.

   Málem jsem se zhroutil, když jsme tělo objevili. Marie si mermomocí snažila zachovat chladnou hlavu za nás oba.

   ,,Pohřbíme ho tady v lese,“ navrhla mi a mně nezbylo než souhlasit. Stejně jsem v tu chvíli neměl žádný lepší plán.

   Štítil jsem se zmrzačeného klukova těla dotknout, několikrát jsem si i myslel, že se pozvracím, ale zvládli jsme tělo pohřbít asi během dvaceti minut.

   Až potom mi to celé úplně došlo.

   ,,Marie, co teď budeme dělat? Musíme zavolat policii.“

   ,,Ne, tak to v žádném případě,“ nato Marie. ,,Chceš snad, aby to tady celé prohledali? To bychom teprve měli co vysvětlovat. A hlavně bychom dostali do maléru šéfa.“

   ,,A ty myslíš, že tohle není malér?!“ řekl jsem a ukazoval na čerstvě zrytou hlínu, pod kterou leželo tělo dítěte. ,,Když se zpátky vrátíme bez jednoho dítěte, můžeme si rovnou shánět provaz! Navíc si teď všichni budou myslet, že jsme ho zabili my, protože kdo jiný by tady asi tak mohl být?“

   Marie svraštila obočí a já jsem se zarazil nad svými vlastními slovy. To je pravda – kdo jiný tady mohl být? Kdo to mohl udělat?

   Teď už nám bylo naprosto jisté, že něco není v pořádku.

   ,,Určitě to bylo nějaké zvíře,“ hádala Marie. ,,Člověk to být rozhodně nemohl.“

   A proč ne? Vytanulo mi v mysli. Proč by to nemohl být člověk? Je dokonce mnohem pravděpodobnější, že to dítě zabil nějaký člověk, protože tělo bylo rozřezáno na čtvrtiny a důkladně vykucháno, byla to vlastně taková operace a to by žádné zvíře nedokázalo.

   ,,Marie, pojď odsud pryč!“ řekla jsem rychle. ,,Poběž, protože v tomhle lese je ještě někdo další!“

   Chytil jsem Marii za ruku a běželi jsme zpátky do tábora. Měl jsem srdce až v krku. Takhle jsem se fakt v životě ještě nebál, to klidně můžu odpřísáhnout.

   ,,Jenomže co budeme dělat?!“ ptala se mě Marie při našem útěku. ,,To dořešíme v naší chatce, teď hlavně pojď!“

 

2.

   Doběhli jsme do tábora (děti byly pořád v chatkách a naštěstí většina z nich spala) a zasedli k vážné poradě uvnitř naší chatky.

   ,,Je ti jasné, co teď musíme udělat, ne? Musíme sbalit všechny děti a jít odsud na nejbližší nádraží. Potom se vrátíme domů a -,“

   ,,A co!?“ skočila mi do řeči Marie. ,,Chápeš, že když se teď vrátíme domů, tak z toho budeme mít pořádný průšvih? Na nádraží se objeví maminka, která bude celá zděšená z toho, že její dítě se nevrátilo z tábora. Co jí řekneme? Že jsme ho našli rozčtvrcené na trávníku? Anebo naopak zalžeme, že nevíme, kde je? V obou těchto případech nás čeká přinejmenším soud, Davide! Jsme v pasti, copak to nechápeš?“

   ,,A co chceš teda udělat ty?“

   Marie se posadila na svou postel a chvíli přemýšlela.

   ,,Musíme chytit toho hajzla, který to udělal,“ řekla nakonec.

   Tohle mě teda porazilo.

   ,,Ty si ze mě děláš srandu, ne?!“ zakřičel jsem na ni. ,,Co to asi může být za magora, když svoje oběti rozřeže a vykuchá?! Ne, tak v tomhle já nejedu, na to ti teda kašlu.“

   ,,Dělej si, co chceš. Já po něm jdu pátrat, než se děti vzbudí a budou se ptát, co se vlastně stalo.“

   Marie suverénně vyšla z chatky a já jsem na to nestihl říct ani popel. Vtom ale něco sjelo po zadním oknu chatky a nechalo to za sebou na skle rudou skvrnu.

   ,,Marie, pojď sem, honem,“ vyhrkl jsem jako v mrákotách.

   Marie mě poslechla a vrátila se do chatky. Ukázal jsem jí okno a ona vykřikla.

   Přikročil jsem pomalu blíž, abych se mohl podívat, co je ta věc, která spadla pod naše okno. V hloubi duše jsem to ale tak trochu tušil. V hloubi duše jsem tušil další problém.

   A taky že ano. Pod oknem ležela drobná hlavička oddělená od těla. Oči měla vypíchané a na jedné straně jí vyhřezával šedivý slizký mozek. Ležela v kaluži krve stejně, jako předtím zmrzačené tělo.

  A potom jsem zahlédl i něco jiného. Mezi stromy za chatkou mizela podivně vysoká, černá postava. Byl to spíš muž než žena, i když už byl docela daleko, takže to nešlo moc dobře poznat. Ale co jsem viděl dobře, bylo, že ten neznámý má před sebou napřaženou ruku, ve které svírá dlouhý nůž, mírně zahnutý do srpového tvaru a přes rameno má přehozený pytel, který byl na několika místech nasáklý krví.

   Marie vyběhla za chatku a já jsem jí běžel v patách. Našli jsme to, co jsme předpokládali, že najdeme. Další mrtvé dětské tělo, vykuchané, rozřezané a odhozené jenom tak na trávu. Jenomže když všechna těla ten člověk jenom rozřezal a zahodil, tak co si potom odnášel v tom pytli?

   Přišla na to Marie. Trochu si prohlédla rozřezané tělo dívky z našeho oddílu a pak řekla: ,,Někdo jí vyřízl srdce. A odnesl ho, protože tady nikde není.“

   ,,A ten kluk předtím, ten, kterého jsme pohřbívali…“

   ,,Ten taky neměl srdce,“ přitakala Marie roztřeseně. ,,Jenomže jsme si toho nevšimli. Někdo tady prostě chodí a sbírá lidská srdce.“

   ,,Marie, Davide, my chceme hrát nějaké hry,“ ozvalo se za námi najednou.

   Oba jsme se otočili a s hrůzou jsme zjistili, že za námi stojí asi sedm našich dětí a dívají se na nás s prosebným výrazem ve tváři. Marie si snažila utřít zkrvavené ruce od ohledávání těla mrtvé holčičky o vnitřek kapes, ale moc jí to nešlo.

   Děvče, které se ptalo, si toho všimlo.

   ,,Co se ti stalo, Marie,“ zeptala se holčička. ,,Ty ses řízla?“

   Byl nejvyšší čas, abych zasáhl.

   ,,Nestarejte se a vraťte se do chatky, děcka!“ řekl jsem dětem. ,,Hry budeme hrát potom. Napřed musíme s Marií něco moc důležitého vyřešit. Jděte do svých chatek a hlavně se tam zamkněte a nevycházejte ven, ano? Budeme hrát hru, která se jmenuje Bobřík tichosti.“

   Děti ještě chvíli protestovaly, ale nakonec mě naštěstí poslechly a udělaly, co jsem jim řekl.

   ,,Bobřík tichosti,“ zaťukala si Marie na čelo. ,,Ty tvoje nápady jsou průhledné jako papír, za chvilku se nám to tady začne hroutit, protože ty děti už tě nebudou poslouchat.“

   ,,A co jsem měl udělat?“ urazil jsem se. ,,Měl jsem radši ze země zvednout tu uřezanou hlavu od jejich kamarádky a říct: Zahrajeme si fotbal na dvě družstva?“

   ,,Ne, neměl jsi říkat vůbec nic.“

   Museli jsme toho s Marií nechat, protože jsme byli schopni se do krve pohádat a to by znamenal konec. Nebyl čas na hádky, museli jsme řešit tu věc, která se děla.

 

3.

   Nakonec jsme se rozhodli postupovat následovně: Svoláme všechny děti, nařídíme jim, aby si sbalily věci, a vydáme se na první zpáteční vlak, než se stane ještě něco mnohem horšího. V tu chvíli jsme si s Marií byli nadobro jistí tím, že strávíme zbytek života ve vězení. Kdo by totiž věřil báchorce o chlapovi, který chodí po lese s nožem a sbírá lidská srdce? Bylo to ale lepší, než kdyby zemřely další děti.

   Děti se na náš návrh netvářily nijak nadšeně. Smlouvaly s námi ostošest, museli jsme na ně s Marií dokonce křičet a pár z nich se i rozplakalo.

   Před chatkami jsme děti spočítali a vyšlo nám dvacet osm. Marie se přitom málem zhroutila, protože jí snad teprve tehdy došlo, že dvě naše děti jsou po smrti. Já jsem se ale v duchu říkal: Aspoň, že tak. Aspoň, že nezabili nějaké další, ale zůstali jenom u těch dvou.

   Možná by si někdo mohl myslet, že jsme se zachovali jako dav naprostí idioti, když jsme se chystali vydat s dětmi lesem na vlak i přesto, že jsme věděli o nebezpečí, která tam na nás číhá. Jenomže zůstat znamenalo jistou smrt. Takhle jsme měli alespoň nějakou naději.

   ,,Marie, Davide,“ ozvala se jedna holčička, když jsme vyrazili na cestu. Oba jsme se k ní otočili.

   ,,Copak?“

   ,,Chybí Péťa a Dominika,“ vysvětlilo to děvče.

   Samozřejmě, že na to musel někdo z dětí přijít. Byli kamarádi, někteří s oběťmi bydleli i ve stejných chatkách. Vlastně jsem takovou poznámku čekal od chvíle, kdy jsme našli první tělo.

   Rychle jsem se podíval na Marii a nenápadně jí naznačil, aby to nechala na mně.

   ,,No, víš, ona je to součást takové hry. Zkoušíme, jestli si někdo všimne toho, že někteří vaši kamarádi chybí,“ řekl jsem trapně.

   ,,Ale kde teda jsou?“ zeptala se holčička. Byla přirozeně inteligentní, pro mou smůlu.

   ,,To je právě to tajemství. Už se mě na nic neptej a nikomu o tom neříkej, dobře?“

   Marie zoufale protočila oči.

   ,,Dáváš tomu fakt korunu,“ pošeptala mi netrpělivě do ucha.

   Spolkl jsem zuřivou poznámku, něco jako že ona umí jenom kritizovat a činy nikde a pokračovali jsme v chůzi.

   U prvního rozcestníku jsem spočítal děti. Dostal jsem se k číslu čtyřiadvacet.

   Jako v horečce jsem začal počítat znovu. Čtyřiadvacet podruhé.

   ,,To snad ne,“ pošeptala mi do ucha Marie, když jsem jí oznámil děsivý počet a pokusila se děti spočítat sama. Tvářila se naprosto zoufale.

   Vzpamatovával jsem se z toho hrozného šoku a v tu chvíli jsem Jej zahlédl. Byl to prostě On, neměl žádné specifické jméno. Byl tam a číhal za stromy. Sledoval nás. Možná už dlouho.

   Měl na sobě dlouhý, ale na několika místech značně potrhaný tmavý plášť. Přes hlavu měl přetaženou kuklu a v ruce svíral tu svou ostrou, zahnutou dýku nebo co to vlastně bylo. Zakrvácený pytel plný vyříznutých dětských srdcí měl položený vedle na zemi.

   A pak se to stalo. Jedno z malých dětí se podívalo stejným směrem, jako jsem se díval já. Nebyla v tom žádná záminka, děti ještě vůbec netušily, že by se tu mohlo dít něco zlého. Ten chlapec prostě jenom chtěl vědět, na co se dívám. A samozřejmě zahlédl toho chlapa.

   Dřív, než jsme s Marií stačili cokoli udělat, tak ten nešťastný kluk začal ječet na celé kolo a ukazovat za stromy. Ječel jako smyslů zbavený, byl to řev smíšený s hysterickým pláčem. Postupně se k němu s jekotem přidávaly i další a další děti. A většina z nich se dala zbrkle na útěk.

   Je určitě jasné, že tohle už byla situace k neudržení. Prostě jsme to nezvládli. Děti se rozutekly na všechny strany tak, že připomínaly splašené stádo ovcí. Na zlomek vteřiny jsem si myslel, že ten neznámý maniak s pytlem srdcí přece jenom zpanikaří a vezme roha. Jenomže to naopak vypadalo, jako kdyby ten hajzl na podobnou situaci celou dobu čekal. Začal děti honit po celém lese a přímo před našima očima a před očima ostatních dětí, je nabodával na svůj srpovitý nůž, když je dohnal. Krev stříkala všude ve vzduchu a mrtvá těla padala na zem jako pytle cementu. Byl to hrozný výjev, nejhorší, co jsem kdy viděl.

   Nemohli jsme s Marií už vůbec nic udělat. Dali jsme se oba na útěk. Asi čtyři trochu statečnější a rozvážnější děti si situaci trochu uvědomily a rozběhly se za námi. Ukryli jsme se v jakési jeskyni. A od téhle chvíle už náš příběh znáš. Měl bych ještě podotknout, že ještě než se mi ztratily z dohledu krvelačné oči toho šílence (jediné, co bylo pod kuklou vidět), před kterým jsme utekli sem, tak jsem z jejich výrazu vyčetl Na vás taky dojde.

   A já tomu nejspíš vážně věřím. Že na nás taky dojde.     

 

   Tak to vidíš, Adriano, stihl jsem to dopsat. Zahrabu ten dopis někde tady v jeskyni a budu doufat, že ho policie najde, až sem po skončení tábora přijede a bude chtít vědět, co se s námi všemi stalo. Připíšu tam ještě, aby ho dali do ruky tobě, moje milá, protože ty jsi jediná, se kterou bych chtěl mluvit, ještě než sem ten maniak přijde a zabije nás zakroucenou kudlou. Protože tě miluju, Adriano, vždycky jsem tě miloval.

   Úplně na závěr všeho, bych sem chtěl ještě připsat jednu věc: Naprosto jsem selhal. Nejenom jako vedoucí na táboře, ale hlavně jako člověk. Mám ze sebe a z věcí, které jsem udělal opravdu, ale opravdu příšerný pocit.

   No nic, rum mi došel, slova taky. Navíc mám dojem, že slyším před jeskyní čísi kroky a šoupání pytle po zemi. Dopsal jsem. Dokončil jsem vše. Sbohem, Adriano.

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Isaac 27 ledna 2011 v 23:59

     Tak to bylo dobré! Nevím jak ostatním, ale mě se to líbilo ve všech směrech. Děj byl sice rychle splácaný a hodně podrobností bylo vynecháno, ale omlouvá to skutečnost, že povídka byla psána formou dopisu. Slashery sice nemusím a neshledávám na nich nic děsivého, ale přeci jenom jako horor to mělo říz. Pro mě po dlouhé době konečně dobrá věc. A ten konec bych sám lépe nenapsal… poklona!

Nový komentář