Od doby co se snesla sekyra popravčího Jerryho Hunta nad hlavou Grofa Hanse, se Hunt nemohl soustředit na nic jiného. Seděl jako vždy ve svém skromném domku daleko od městečka a zíral přes okno na hřbitov posetý starými kříži a náhrobky. V levé ruce držel sklenici whisky, se kterou kroužil po směru hodinových ručiček. Seděl a přemýšlel. Nebylo to poprvé, co zabil člověka. Jeho sekyra se už setkala s mnoha lidmi, ale nikdy neměl Hunt takový podrážděný pocit jako dnes. Dnešním ránem při prvních paprscích Slunce, které vyšly za obzorem, utnula Huntova sekyra hlavu muži, jehož duše neměla být poznamenána. Hunt znal Grofa Hanse pár let, ale za tu dobu nepoznal poctivější duši. Usídlil se tu někdy počátkem léta. Milý člověk jako byl on si v tomto malém městečku hned udělal přátelé. Hunt mezi ně nepatřil. Neměl rád bohaté cizince, kteří si mohli dupnout a dostali všechno, na co jen vzpomněly. Avšak Huntova zlost k tomuto mladíkovi vzrostla nejvíce, když oznámil své zasnoubení s dcerou Alžběty Poppové, Rose. Rose byla v širokém okolí tou nejskvostnější dívkou, na které muži oči nechávaly. Grof Hans, bohatý šťastlivec… Zkrátka Grof vlastnil vše, co Hunt nemohl nikdy mít. Byl jen popravčí a v očích lidí zrůda, která má žaludek na to, vykonávat tohle zvěrstvo. Osud jako kdyby se mu vysmíval. Bůh, ve kterého tolik věřil, přestával v jeho myšlenkách existovat. Ač měl vůči bohatému přistěhovalci větší výhrady, nemohl s tím nic dělat, jen potichu sedět a dožírat se závistí.

Zanedlouho se však bůh ukázal a osvítil potemnělý osud popravčího. Před dvěma dny se stal zdejší kastelán svědkem vraždy. Dle jeho tvrzení viděl Grofa Hanse při vraždě jedné z božích sester, sloužící v kostele. Na jejím hrdle zela hluboká rána, způsobená nožem nebo jiným ostrým předmětem. Netrvalo to dlouho a nejvyšší soud, složený z těch největších vrstev zde, odsoudili Hanse na smrt.

Hunt však věděl, že pravda se nacházela docela jinde. Tehdy, když se to stalo, šel kolem kostela zpět domů. Klid noci však přerušil křik, vycházející z kostela. Hunt zvědav co se děje, pomalu nakouknul přes pootevřená vrata dovnitř. To co zřel mu však málem přihodilo infarkt. Zapálené svícny projasňovali přijímací síň, ve které uviděl kastelána. V ruce svíral nůž od krve a na zemi ležela sestra s proříznutým hrdlem. Kastelán vědom si svého činu odběhl pryč. Ovšem neštěstí padlo tehdy na Grofa, který si sestry všimnul a běžel jí na pomoc. Přitom spatřil i udiveného Hunta stojícího u vrat. Ke vši smůle se kastelán vrátil a uviděl Grofa, jak se snaží sestru křísit. Pro kastelána tohle mohla být dobrá záminka, jak se vyhnout trestu smrti. Grof byl zatčen a měl se konat soud, ale stále doufal, že Hunt, který jediný viděl pravdu, bude hájit jeho část. Hunt zprvu chtěl vše uvést na pravou míru, ale pár hodin před soudem jej navštívil kastelán. Bůh ti odpustí všechny tvé hříchy, které si spáchal na lidech, které si popravil… pravil mu tehdy kastelán… Když řekneš pravdu, budeš muset zabít božího služebníka… myslíš že ti to Bůh odpustí?… nedostaneš druhou šanci synu…

Hunt věděl, že Bůh jej opustil a kdyby ještě zabil kastelána, nikdy by mu nedal druhou šanci. Grof nebyl vinen, ale jeho smrtí by se vyřešilo všechno, co doposud sužovalo Hunta. U soudu usvědčil společně s kastelánem Grofa z vraždy. Hunt mu tehdy hleděl do očí se zbabělostí, ale Grof s nepochopením a lítostí. Nikdy nezapomene na jeho obličej těsně před popravou. Jeho sekyra ukončila život nevinnému člověku a udělala z Rose vdovu. Sama se popravy nezúčastnila. Také Grof nechtěl, aby viděla jeho smrt. Možná Hunt neztratil Boží přízeň, ale Rose ztratil navždy… Vdovy se obvykle neprovdají za vraha jejich manželů. Avšak Grof není mrtev. Pro Hunta ne… Stále jej hlodalo svědomí. Svědomí s hlasem Grofa Hanse, které se stále ptá… Proč? Proč? Hunt by nedokázal odpovědět. Avšak tohle všechno se pomalu stávalo minulostí.

Alkohol Huntovi začínal zatemňovat mysl. Jeho zrak vypovídal službu. Cítil jak na něj přichází únava z dnešního dne. Musí si odpočinout…

Venku hlasitě kvílel vítr a déšť bubnoval na okna a okapy. Hunt sebou trhl v křesle. Nevěděl, jak dlouho spal. Pohodlně se znovu usadil a letmo se porozhlédl po místnosti. Avšak to co uviděl, jej dokonala probralo. V sekundě vyskočil z křesla a popadl pohrabáč stojící u krbu. U dveří stála postava v černém plášti. Chvíli tam jen stála a pak vyšla ven. Hunt přemýšlel, jestli neměl jen halucinace. Jediná možnost jak to zjistit byla, podívat se ven. Když pohlédl z okna, záhy přestal mít chuť na večerní obhlídku v téhle bouřce. Musel zjistit, kdo to zde slídí a co chce.

Opatrně doklopýtal ke dveřím a rychle je otevřel. Zamrazilo jej, když uslyšel dunivý hrom. Blesky se na obloze mečovaly a prozařovaly okolí.

"Halo!" zachraptěl Hunt a vyšel ven. Hodlal udělat si kolečko kolem domu a zabzučet zpět do tepla. V ruce pevně svíral železnou tyč. Vydal se na cestu. Štiplavé kapky se mu zarývaly do tváře a studený vítr jej zamrazil vždy, když se dotkl jeho mokré pokožky. Než ale sotva došel dva metry, ozval se skřípavý zvuk dveří od kůlny. Pomyslil si, že možná vítr rozrazil dveře. Nemělo cenu se vymlouvat. Hunt doběhl k místu s domněním, že tam najde neznámého vetřelce. Našel však jen otevřenou kůlnu a její skřípající dvířka, se kterými si vesele pohrával vítr. Ovšem, když už dorazil sem, vezme si alespoň svoji sekyru, aby uvítal svého hosta jak se patří. Přistoupil blíže k potemnělé kůlně a přehodil si pohrabáč do levé ruky. Pravou hmátl po sekyře. Avšak naprázdno. Podivuhodné. Nestála na místě, kde ji dneska Hunt odložil. Hned po tom, co vykonal zvěrstvo na nebohém Grofovi. Když tak nad tím přemýšlel, vsoukala se mu do hlavy bizarní myšlenka. Grof se přišel pomstít. Znělo to pro něj jako pohádka pro děti. Mrtví, kteří vstávají z hrobu. Blbost! Grof Hans právě teď ležel mrtev na hřbitově. Jeho tělo nyní tlí pod zemí nebo si na něm pochutnává odporná havěť.

Hunt přemýšleje nad podivnostmi, nyní zbystřil kroky za jeho zády. Pravidelné kroky, které čvachtaly v blátě a blížily se záludně k němu. Se strachem vykřikl a ohnal se zběsile tyčí. Ovšem nikde nikdo.

Už nevěděl, co vlastně dělá. Možná to všechno zavinil ten chlast, kterým se nalíval předtím, než usnul. Způsobil halucinace. Všechno se mu to může zdát. Jestli to je sen, tak opravdu skutečný.

Blesk rozzářil oblohu a odhalil stinné kouty hřbitova, na kterém Hunt zpozoroval dotyčnou postavu v plášti. Stála tem a čekala. Cítil, že upírá zrak přímo na něj. Nemohl tomu uvěřit. Myšlenka že by se Grof přišel mstít ze záhrobí vypadala více než ironicky.Musí to být někdo jiný! Náhle mu svitlo. Vzpomněl si na někoho, kdo by určitě chtěl pomstít Grofovu smrt.

"Rose… ta děvka!" vykoktal z úst a pevně sevřel tyč v rukou.

Při pomyšlení, že ho tu straší podělaná nána, se mu dělalo špatně. Tentokrát už s jistotou vykročil směrem ke hřbitovní bráně.

"Půjdeš hned za svým manžílkem!" vykřikl s úsměvem ve tváři. V nitru cítil pocit vzrušení a nedočkavosti. Už si promítal scénu, kdy jí zatne sekyru do zad a ona se bude na zemi svíjet v křeči a ležet ve vlastní krvi, mísící se s blátem. Otevřel bránu od hřbitova a vyšel vstříc postavě v kápy. Došel do příhodné vzdálenosti od ní, kdyby se o něco pokoušela.

"Rose? Vím že jsi to ty…" spustil Hunt s natěšeným pohledem. Ovšem postava otočená zády k němu zůstala mlčky stát. To Hunta dokonale namíchlo. Přistoupil o pár kroků blíž a tyčí se připravil k úderu.

"Rose? Tu sekyru chci zpět! Dej mi ji, nebo si ji vezmu!" zahučel Hunt netrpělivě. V dáli se objevil blesk doprovázený mohutným hřměním. Když už Hunt viděl, že osoba nereaguje, vydal se blíže. Strnul na místě, když se postava otočila tváří k němu.

"Zdravím tě synu můj…" ozvala se postava, když sundávala kápy. Z pod ní se vynořila vrásčitá hlava s pleší. Postava v ruce svírala pušku, namířenou na Hunta.

"Kasteláne Murdoku?" podivil se nevěřícně Hunt a vytřeštil oči.

"Vidím, že alkohol ti ještě nezatemnil mozek drahý příteli. Tvá závislost je hříšná." Pokračoval kastelán s potměšilým úsměvem ve tváři.

"Proč?" vykoktal Hunt a dále neměl, co by k této situaci dodal. Došli mu slova. Ani na sekundu nepomyslel, že by to mohl být zrovna kastelán.

"Bude to tak lepší Hunte… my dva víme co se stalo ohledně Grofa Hanse… bude lepší, když na světě bude znát tuhle pravdu jen jeden z nás, aby neusvědčil do budoucna toho druhého." Vysvětlil Murdok a snažil se nahodit ironicky smutný obličej.

"Bůh mi měl odpustit mé hříchy." Řekl Hunt a zamyšleně se zadíval do země. Nyní už nevnímal hromy, ani otravný déšť.

"Ty, Hunte, si ostuda věřících. Někdo tak prohnilý jako ty nemůže být věřící. Bůh takovým jako jsi ty neodpouští!" zahlásal kastelán a vzpřímil ruku s revolverem. Jeho ukazováček už šmátral po spoušti.

"Nezabiješ…" řekl Hunt snažíc se ještě odvrátit svoji smrt.

Kastelán se jen pousmál a prohodil: "Nebudeš křivě lhát o bližním svém!"

Hunt zavřel oči a čekal na smrt. S napjetím očekával, kdy se ozve hlasitá rána. Chvíle napjetí…… přerušil ji dávivý chrapot, který se změnil v křik. Hunt otevřel oči. Kastelán ležel na zemi v blátě. V zádech měl zaseknutou Huntovu sekyru. Tu sekyru, která dneska zabila Grofa. V údivu stál a zíral před sebe.

"Kdo… kdo… sakra?"

"Nezasloužil si žít, když život vzal!" zachroptěla osoba sklánějící se na kastelánovým tělem. Potom se dlouze zadívala na vystrašeného popravčího.

"A ty Hunte… ty jsi jich vzal tolik, že si nezasloužíš ani smrt!" vykřikla postava a rozeběhla se proti Huntovi a srazila jej na zem. Ten s žuchnutím sklouznul do mazlavého bláta. To že ležel v blátě mu nedělal zas takovou starost. Když se postavě zadíval do obličeje, spatřil Grofa Hanse a jeho úškleb pomsty.

"To je sen!" vyhrkl Hunt, který lapal po dechu. Strachy se nemohl ani hnout.

"Vidíš! Jen se podívej, co si ze mě udělal!"

A Hunt viděl. Opuchlá hlava, která se kdovíjak dostala zpět na tělo. Slepé oči na ležícího muže upírali zrak. Ruky měl zakrvácené a sedřené až na maso, které na Grofovi hnilo.

"Jsi mrtvej!" okřikl jej Hunt a do očí mu vhrkly slzy. Cítil jak se v něm probouzí tesknoucí smích šílenství a ironie.

"Našel jsem Boha…" ozval se znovu Grof. Hunt se snažil rychle odplazit k mrtvole kastelána.

"Teď si na ředě ty." Poukázal Grof a hlasitě se zasmál i s dunivým hromem v dáli.

"Ne!" vykřikl Hunt a s námahou se postavil. Potom se chopil své sekyry a vytrhnul ji z kastelánových zad. Grof se stále smál: "Já a ostatní, které si popravil, tě přivítáme u nás v pekle."

"Půjdeš zpátky pod kytky!" rozkřikl se Hunt, ale najednou ucítil palčivou bolest v zádech. Bolest tak silnou, že se mu podlomily nohy a skončil znovu na zemi. Nemohl popadnout dech. Hlava mu třeštila a oči se zamlžily. Ještě však zřel Grofův pomstychtivý úškleb.

"Dne 15. března 1965 byl hlavním soudem města Trevis Country odsouzen muž, Jerry Hunt, k trestu smrti. Provinil se vraždou kastelána Jonathana Murdoka, božího syna a kajícího služebníka. Bůh odpusť této duši, jež zhřešila neodpustitelným hříchem, neboť ty si věčný a soudit smíš. Bůh s námi."

Pronesl muž v tmavém kabátě a pokynul novému popravčímu Jackovi Terrasovi, aby vykonal trest. V ten malinký okamžik svého života, spatřil Hunt mezi svědky popravy smějící se Grofovu tvář.