Pomsta 2/2


2/2

„Ještě jednoho panáka, prosím!“, zahuhlal Jeremy Scarllet na mladou, sympatickou servírku procházející kolem. Ta se na něho trochu ustaraně podívala a pak mu dolila do prázdné skleničky průhlednou a jako voda čistou tekutinu. Znala ho až moc dobře, on a jeho rodina tu bydlely asi tak dlouho jako ona. Pracovala tu ještě její maminka, když tu začal zapíjet svůj žal a utrpení ze smrti své manželky. Znala od maminky celý ten smutný příběh jejich rodiny. Nikdy se s ním ale neodvážila promluvit. Ani teď…

Když sklenička zase zela prázdnotou vešel do hospody další člověk. Když na něho dopadlo světlo z velkého, zaprášeného lustru ukázalo se, že je to žena. Byla nabalená do všemožných šátků a ten největší z nich jí zakrýval obličej. Vrávoravě prošla uličkou až k sedícímu Jeremymu. Ukázala na prázdné místo vedle něho a pak na sebe. Jeremy to pochopil a kdyby to byl kdokoliv jiný, zavrtěl by hlavou jako že ne, ale něco ho donutilo kývnout, jako by ho nějaká neviditelná ruka vzala za hlavu a kývla s ní. Po těch několika panácích ho to ani nepřekvapovalo.

Nabalená žena si sedla, rukou odehnala servírku, která se jí přišla zeptat na objednávku a Jeremy si všiml, že má na ruce stejný prstýnek jako ten, který dal u oltáře své manželce. Věděl že je to přesně on, speciálně pro tu příležitost si ho nechal udělat u zlatníka a navíc se mu na prsteníčku levé ruky leskl ten samý. Pohlédl ženě do očí a když jeho pohled opětovala, jakoby se mu do srdce zabodlo tisíc nožů.

„Sindy…“, zaskuhral a neodtrhl oči od své-údajně-zesnulé manželky, „ty máš být-ty si-ty nejsi…“

„Jsem mrtvá“, hlas měla stejný jako zaživa, jenom trochu zasněnější a jako by ho slyšel z větší dálky.

„Tak co tu.“

„Přišla jsem se zastat své dcery“, její oči nebezpečně blýskly a hlas měla důraznější a nazlobenější. Scarlletovi stačil jediný pohled do jejich očí prosvítajících světlým šátkem a hned jako by vystřízlivěl, už věděl o čem je řeč.

„Jen sem nechtěl aby dopadla stejně jako ty, chtěl jsem ji ochránit“, špitl a zlomil se mu hlas.

„Ale teď ji ničíš, musíš jí ochránit, jen tak nebudeš slaboch, láska, ochrana, důvěra, to je to, co potřebuje“, opravila ho něžným hlasem. Nato se zvedla ze židle a lehce, jakoby se ani nedotýkala země odešla z hospody.

Nevěděl, jestli je to tím, že mu někdo potvrdil to, co si celou dobu myslel, nebo tím že aspoň viděl svou zesnulou manželku, ale najednou všechno pochopil. Rázně se zvedl ze židle a odešel z hospody. Když ho do obličeje udeřil chladný noční vzduch a jeho oči přivykly nenadálému šeru, na zlomek vteřiny zadoufal, že uvidí svoji choť brouzdat sněhem k jejich domu. Bohužel se tak nestalo a tak se pobrouzdal domů sám jen se svou omluvou pro dceru, kterou právě v hlavě skládal.

Otevřel domovní dveře a zaposlouchal se do ticha. Nic neslyšel, už se chystal zavolat na dcerku. Měl chuť zařvat na celé kolo že se omlouvá, pak mu ovšem došlo že by ho stejně neslyšela. Vyšlapal po točitých schodech nahoru. Jen matně si vzpomínal kam jaké dveře vedou a dělalo mu opravdové problémy dostat se k proskleným dveřím obývacího pokoje. Než je odemknul pozoroval chvilku jak za nimi bliká světlo televize, připadalo mu zvláštní že neslyší vyděšené výkřiky a domyslel si, že se dcerka asi někam schovala a zacpala si uši. Odemknul dveře a zmáčkl kliku.   

Na valendě seděla drobná dívčí postava, ruce měla položené v klíně. Seděla tak zvláštně klidně a prkenně. Otec si k ní přisednul a pozorně se na ni zadíval. Neohlédla se. Dokonce ani když stará valenda zaskřípala, když se k ní otec přiklonil.

„Sáro?“, oslovil váhavě dceru.

„Ano, tati?“, otočila se na něho a na tváři jí hrál roztomilý úsměv. Hlas měla podivně pisklavý.

„Chtěl bych ti něco říct“,usmál se, když zpozoroval, že se na něho dcerka nezlobí. Rozlila se v něm něžná náklonnost k ní a pomalu ji pohladil po vlasech.

„Tak povídej, ale nechtěl by si první rožnout, chtěla bych ti vidět do očí“, prohlásila vážně.

Otec poslepu nahmatal lampičku a rozsvítil ji. Podíval se ji do obličeje a vykřikl.

Spadl z valendy, narazil hlavou do stolku a na chvíli se mu zatmělo před očima. Když je znova otevřel, viděl dceřin obličej kousek od svého. Začal řvát ještě vyděšeněji a pomocí rukou a nohou se na zemi odsouval dál a dál od ní.

Sára měla pobledlý obličej a oči neměla zavřené. Vlastně ani oči neměla, z prázdných očních důlků jí vylézaly tmaví, lesklý brouci. Na obličeji jí hrál ďábelský úsměv a když se k němu přiblížila ještě víc ucítil pach hniloby.

„Co se ti to stalo, Sárinko?“,zablekotal.

„Přišla jsem se rozloučit“, usmála se jako andělíček a Jeremy si na chvilku pomyslel že se vrátí do původní podoby a bude zase všechno v pohodě, ale to se pak Sára zase zamračila dokončila větu, „a pomstít!!!“

 

Natáhla k němu bledou, drobnou ruku. I když se ho nedotkla měl pocit, jako by dostal pěstí do břicha. Proletěl vzduchem a narazil do stolku na kterém stála televize. Sesunul se na podlahu. Ze rtu, nosu a spánku mu tekla krev. Vyřízeně se podíval na Sáru.

„Proč?“

Sára jen zavrtěla hlavou, znovu natáhla ruku a všechno pohltila tma tmoucí. Nic neslyšel, nic neviděl. Dokonce nic necítil. Na malou chvíli si pomyslel že je mrtvý, nebo že to vše byla jen noční můra, pak ale jako blesk z čistého nebe se objevila Sára. Koukal na ní ovšem jako by přes okno.

„Kde to jsem?“, zašeptal vystrašeně.

„V hororu“, usmála se Sára, „pomocí nich si měl chtěl naučit nebát se, teď ti tu LASKAVOST oplatím.“

„Ne!“

Pak se objevilo vedle ní oslnivě světlo a z něho vystoupila žena. Jeho žena. Natáhla ruku k Sáře a ta se jí poslušně chytla.

„Sindy, pomoc!“, požádal její manžel, Sindy se však jen usmála, zavrtěla hlavou.

„Já sem se poučil, zlepším se!“

„Dospěla sem k rozhodnutí že u mě jí bude líp“

„Jak to myslíš?“

Neodpověděla, jen se otočila na místě a i s oslnivým světlem a jeho dcerou zmizela. A Jeremy Scarllet až moc dobře věděl že už se nevrátí do normálního světa stejně tak jistě jako on. Pomalu se otočil na místě a zůstal stát tváří v tvář Samaře. Její bezertá ústa se ušklíbla a sípavým hlasem mu předpověděla: „Za sedm dní zemřeš!“  

Sdílejte článek

Nový komentář