Pomsta 1/2


Základní škola byla vždy pro děti utrpením. Učitelé vám dávají ob den nějakou tu písemku nebo neohlášené zkoušení a vy se pak skoro bojíte jít domů. Dávají vám poznámky třeba jenom za to, že se kamaráda zeptáte na počasí. Nutí vás v jídelně jíst ten odporný, páchnoucí, bramborový guláš. Popravdě řečeno, dalo by se toho sepsat mraky, co komu na škole vadí, ale taky je tu ta menší část, co se vám na škole líbí. Většinou bývá mezi prvními věcmi které vás napadnou přestávky a kamarádi. Přiznejme si, že kamarádi ve škole jsou občas lepší, než kamarádi z venku, z táborů nebo od babičky na venkově. Prohodit v nudných hodinách pár slov o tom sladkém klukovi z 9.A. nebo o posledním fotbalovém zápasu a ve chvílích, kdy vám při důležité písemce selže mozek, nenápadně se naklonit k chytrému sousedovi a zeptat se nebo si opsat odpověď. Jsou ale i lidé, kterým nezbývá nic jiného, než se spolehnout sám na sebe. Kteří nemají nikoho kdo by jim pomohl nebo vytáhl z bryndy.

Na travnatém školním pozemku stála parta kluků. Jeden z nich právě ostatním vyprávěl velmi napínavou a pravděpodobně i smyšlenou historku. Od ostatních se lišil nejen výškou, se kterou převyšoval nad ostatní nejmíň o hlavu nebo přímo posvátnou úctou se kterou na něho ostatní kluci vzhlíželi, ale hlavně vůdčí schopností, která mu přímo sršela z očí. Čas od času hodil pohledem po klukovi sedící kousek od nich.

 Už na první pohled bylo vidět že mezi ně nezapadl. Byl skoro o hlavu menší než ten, který právě svojí smyšlenou historkou krmil ostatní chlapce jako nenasytné gorily. Měl velké, hranaté brýle, kterému mu zvětšovaly jeho oči, takže vypadaly skoro dvakrát tak větší a na zubech se měl drátěné rovnátka. Seděl pod stromem a po vybledlých lících mu padala jedna slza za druhou. Před očima si držel nějaký papír, celý vlhký od jeho slz.

Znovu, už asi po dvacáté si přečetl jednu a tu samou větu, hrklo v něm. Na obličeji se mu vmísila grimasa utrpení a zlosti. Měl chuť začít řvát a všechno kolem sebe rozmlátit na kusy. Ale po těch dlouhých letech utrpení si zvykl dusit ten vztek v sobě. Rychle roztrhl papír na dva kusy, pak na tři, na čtyři…už to ani nepočítal, prostě trhal papír na menší a menší kusy a ty kusy pak ještě na menší kusy. Klín měl už plný vlhkých kusů papíru, když konečně pocítil jak ho všechny pocity pomalu opouští. Schoval si hlavu do dlaní a v tom zpozoroval, že ho téměř celý školní dvůr pozoroval. Klučicí parta se tvářila, jako by nevěděla, jestli se má smát nebo se tvářit jako by nic a tak z toho vznikla taková zvláštní grimasa podobající se spíše praštěnému orangutanovi, než partě naivních a povýšených kluků. První se vzpamatoval vůdce party a rázným krokem přistoupil k chlapci.

„Tak jak vám všem je bez milované babičky?“, zeptal se s úšklebkem, „Musí to být hrozné, už tak jste jedna z nejbohatších rodin z města a teď navíc přispěla i babička, to musí být pro vaši rodinu opravdu velká ztráta.“

Sebral mu z klína větší kus papíru, podíval se na něj. Byla tam větší část obličeje staré, vrasčité stařenky, která se do široka usmívala. Podržel ji chlapci před očima a začal hulákat: „Poděkuj babičce, jen ji pěkně poděkuj za to všechno!“

Někteří na dvoře se začali smát a ti kteří ne minimálně udiveně koukaly na to divadélko.

Pak vůdce upustil útržek na zem a podíval se na chlapce.

„Proč nic neříkáš?“

Chlapec měl skloněnou hlavu a zkoumal strukturu zeleného, jarního trávníku. A i když bylo na dvoře dost hlučno, až moc dobře slyšel vůdce jak hoch potlačuje vzlykání.

„Brečíš?“, ozval se znovu jeho výsměšný hlas, „Velcí kluci nepláčou, pláč je pro slabochy, pláčou jen holky, ne kluci, víš co si? Ty si slaboch!!!“

„Pane Deavidsi, pane Scarllete, jste tu poslední!“ volala ředitelka od hlavního vstupu. Ani jeden z těch dvou si nevšiml, že zvonilo nebo že by dokonce ostatní odešly. Deavids se naposledy podíval Scarlletovi do uslzených očí a pak zašeptal: „Si strašpytel!“ A pak se otočil na podpatku a vyšel směr hlavní vchod.

„Nejsem slaboch!!!!!!!!!!!!!!!!Nejsem strašpytel!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Nejsem strašpytel!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“,řval na celé kolo.

„Nejsem strašpytel!“, zabrumlal ze spaní. Dívenka sebou trhla, věděla že teď bude malér, ale už se tam vrátit nechtěla. Ve tmě se přikrčila a s vyplašeným pohledem se podívala na spícího tátu. Ten sebou škubnul a rychle se napřímil s výkřikem: „Nejsem strašpytel!“

Pak se otočil na dívenku.

„Ty už ses dodívala?“

„Ne“

„Ne?Jakto?“, i když byla tma, holčička si dokázala vybavit jaký má teď její tatínek obličej.

„Seklo se mi to“, zalhala.

„Nelži!“, zaburácel její táta, „Ty si se bála? Přiznej se! Hned!“

„Jenom trochu…“, snažila se to zamluvit, ale to už se tatík zvedal z postele a zamířil si to ven z ložnice.

Holčička ho následovala, bála se tu. Bála se často a všeho, čím víc se její tatínek snažil jejího strachu zbavit, tím víc se bála. Bála se tohoto velkého domu, tmavých zdí kam se podíváš, těžkého zápachu, nočních hororů a táty. Někdy měla pocit že už je sama v nějakém hororu.

Držela se co nejtěsněji táty, aby se neztratila. Jejich dům byl obrovský a večer se zdálo, že má i víc než jen tři patra. Táta rozrážel jedny dveře za druhými, než se konečně zastavil v ponuré místnosti.

Bylo tam o hodně víc světla, protože tam svítila televize a vedle valendy, která byla postavena naproti ní, byla na nočním stolku postavená rozsvícená lampička. Na zažloutlých stěnách se objevili jejich stíny a když vstoupili a podlahy pod nimi zavrzaly, dveře se průvanem vycházejícím z otevřeného okna samy pomalu zavřely.

Dívence zase přeběhl mráz po zádech a když si její oči konečně zvykly na příval světla, váhavě sáhla po vypínači světla. Tatík ji prudce plácl po zápěstí, až se jí vrhnuly slzy do očí.

„Snad by ses nebála tmy?“, vyjel na ni. Nato holčička prudce zavrtěla hlavou. Cítila že teď to přijde.

„Tohle mi vysvětli!!!“, ukázal na DVD, kde byl stopnutý nějaký horor.

„Já se bála…“, píplo děvče a provinile se zadívalo do země.

„Víš co jsem ti říkal o strachu?“, jeho hlas se začínal zvyšovat, teď už se to “vyžehlit“ nedalo.

„Ano tati…promiň“ ˇ

„Tady nepomůže omluva, já ti chci pomoct!!!“, zahulákal a došel k DVD přehrávači.

„Strach mě připravil o to nejcennější co jsem na světě měl, o tvoji mámu, nedovolím aby se ti stalo to samé!!!!“, zahulákal a začal z pořadače vytahovat horory a házet je do vzduchu. Jeho dcera pevně zavřela oči, aby zahnala slzy. Zem byla za chvíli plná hororů, když otec vyčerpaně sedl na zem, v ruce poslední horor. Zamával jí jim před obličejem a hlesl: „Jdu do hospody, až se vrátím chci vidět závěrečné titulky a tohle,“ významně jí ukázal ovladač od DVD, „si nechám u sebe.“

A s tím odešel a zamknul ji v pokoji.

Sdílejte článek

Nový komentář