Jmenuji se Paul Howard. Minulý rok zemřela má dívka na vrozenou srdeční vadu. To navždy změnilo můj život. Abych ji získal zpět, nechal jsem přeskočit přes její hrob černou kočku, jak mi poradil můj upíří přítel Bergen a sám jsem se kvůli němu stal dítkem Noci. Bohužel můj plán nevyšel a z Melissy se stala bezduché monstrum, lačnící po krvi. Abych zabránil dalšímu utrpení, byl jsem nucen ji zabít.

Od té doby jsem se změnil. Můj pohled zvážněl a vedu více sarkastických řečí. Jsem cyničtější než obvykle a přemítám nad různými věcmi. Bergen říkal, ať se dám na filozofii, ale dokážete si představit to peklo? Učebna plná denního svitu a do toho spousta studia. Jedině kdybych se přihlásil na večerní kurzy, ale to bych musel změnit svůj bohémský styl života, který mi dává zapomenout na minulost.

Každý večer totiž chodím pařit na Stodolní (pozn.: ulice Stodolní – doupě neřesti, kde se schází pochybná individua za účelem vybouření hormonů a zisku pořádné opice). Už mě tam všichni znají, dokonce pro mne mají vyhrazené místo pro stálého zákazníka. Občas si objednám skleničku a užívám si blaženého nevědomí (někdy i bezvědomí, ale to se mi stává velmi zřídka).

Většinou zapadnu do davu, vyhledám nic netušící jednodušší blondýnu, která mi po půl hodině „tance“ ochotně dá své číslo na mobil. Pak ji doprovodím k ní domů a v temné uličce jí vysaju krev. Bergen mi to sice vyčítal, ale je to velmi dobrý způsob, jak skloubit příjemné s užitečným. A ještě mám o zábavu postaráno!

Ale jednoho dne to přijít muselo. Popíjel jsem svou Bloody Mary, když tu ke mně přišla.
„Promiň, ale nešel by sis se mnou zatrsat? Zrovna hrají můj oblíbený song.“ usmála se na mě svýma jiskřivýma očima.
„Jo, jasně, už jdu.“ vykoktal jsem ze sebe, vstal a jak šla přede mnou na „parket“, zblízka jsem si ji prohlížel.

Měla kaštanové, dlouhé vlasy, labutí šíji, ladné křivky se jí rýsovaly pod krajkovým černým topem a minisukní a tak rovné, dlouhé nohy už jsem taky dlouho neviděl. Po čtyřech minutách tance jsem se cítil jako Robinson Crusoe, který zrovna viděl po pláži přeběhnout Pamelu Anderson v jejích červených plavkách. Tančili jsme potom ještě asi dvacet minut a pak si šli sednout.
Objednal jsem jí Malibu a vyptával se na vše možné. Měl jsem co dělat, abych vnímal obsah jejích medových slov. Její čokoládové oči měly hvězdný třpyt. Doufal jsem, že nikoho nemá a že Bergen nebude mít nic proti.

Ten večer jsem se skvěle bavil. Měli jsme si co říct a když jsem ji odprovázel domů, popadl mne jakýsi stesk. Té dívce se nesmí stát to samé, co těm předchozím. Něžně jsme se políbili a já šel domů ve fenylethylaminovém opojení.

Bergen to na  mě samozřejmě okamžitě poznal podle mého stupidního úsměvu. Zabručel něco ve smyslu, že jsem nenapravitelný puberťák. Když jsem usínal, uvědomil jsem si, že nemám Alenino číslo. „Doprčic!“ zaklel jsem a přikryl víko své rakve.

Do Éčka jsem šel s nadějí, že ji znovu uvidím. Když jsem ji pak u baru zahlédl, vlna endorfinů mi projela celým tělem. Objali jsme se, políbili a já se jí pro jistotu hned zeptal na telefonní číslo. Ochotně mi ho nadiktovala a šli jsme tančit.

Po pěti týdnech našeho chození jsme se spolu poprvé vyspali. Bylo to lepší než se na to jen koukat v televizi. Když jsem pak odcházel z jejího bytu, měl jsem pocit jako Adam, když ho vyhnali z ráje. Věděl jsem, že ji musím požádat o ruku. Co nejdřív, protože jeden nikdy neví, koho může vaše krásná dívka potkat. Jestli máte velkou fantazii, tak i Marlona Branda.

Byla deštivá noc a já se cestou domů vznášel jako v oblacích. Trochu jsem nastydl, ale bylo mi to jedno. Na Bergenův příkaz jsem se po dvou týdnech odšoural k doktorovi. Na sobě tuny opalovacího krému jako filmové hvězdy makeupu, seděl jsem s kapesníkem v čekárně a ignoroval pohledy starých důchodců.
Po dvou hodinách jsem konečně přišel na řadu. Myslím, že by měli udělat speciální oddělení pro hypochondry a staré kmety. Když si mě doktor zkoumavě prohlížel, trochu mě vyděsil. (Naprosto zbytečná poznámka: Kdybych mu ukázal své zuby, vyděsil bych já jeho…)

Nějak jsem se mu s těmi kruhy pod očima, bledou pletí a vystouplými žílami nezdál. Vzal mi pro jistotu krev (jako bych jí měl na rozdávání) a předepsal prášky. Kdyby mi dal V.I.P. vstupenku do krevního centra, ušetřil by čas.

Za týden mi volal.
„Dobrý den, je to pan Howard?“
„Ano, u telefonu.“ zasípal jsem.
„Tady doktor Murlay. Přišly nám výsledky testů.“
„Jsem chudokrevný, já vím.“ skočil jsem mu do řeči.
„Nejen to. Máte chřipku a z rozboru krve vyšlo, že máte AIDS.“ oznámil mi suše doktor.
„Cožeee?! To nemyslíte vážně. Tomu nevěřím. Můžete mi ty testy poslat?“
„Jistě, milerád Vám je pošlu. Nicméně byste se měl těch posledních pár dní šetřit. Nashledanou.“ dodal ironicky.
„Naschle.“ načež jsem zavěsil.
„No, skvělé! Já mám na ty ženský fakt štěstí. Ale bylo mi trochu divný, že má Alena takové kruhy pod očima…“