Polibek od vlkodlaka


Stvoření se mihlo v šeru jako blesk. Tmavě šedý stín na šedém podkladu. Dalo se zachytit jen koutkem oka, spíše tušení než obraz. Teď znovu, proběhlo na druhé straně. Nečekaně, rychle a tiše.

Muž stál, ztuhlý napětím, možná trochu i strachem. Všechny svaly připravené k akci, adrenalin kolující v krvi, jen jen očima zachytit cíl.

Musel si přiznat, že je to mnohem těžší než čekal. Bytost temnot, na kterou pořádal lov, se ukázala mnohem rychlejší, lstivější a nebezpečnější než si dokázal představit.

V křoví za jeho zády se ozvalo ošklivé zavrčení, temné a hrozivé. Vlasy na zátylku se mu napřímily pod sílou vražedného pohledu, po zádech mu přeběhl mráz. Vší silou své cvičené vůle se ovládl, aby se nedal na útěk. Teď už nemohl couvnout, už zašel příliš daleko. Nebylo cesty zpátky.

Cítil, jak mu po tváři stéká ledový pot. Tvor ho ucítil taky a tiše zavrčel. Tahle známka slabosti od člověka ho povzbudila. Pomalu se začal přibližovat, obcházel kolem ve zmenšujících se kruzích. Jeho pohyb prozrazovalo jen odražené měsíční světlo a šestý smysl.

Muž cítil, že se blíží konec. Začínal se bát, že jeho vlastní. Ve vzduchu visel štiplavý pach strachu. Strachu, že přecenil své síly, že tentokrát to nezvládne. Strachu ze smrti.

Najednou věděl. Teď, teď to přijde.

Ozvalo se jen tiché zašustění a pružné tělo letělo vzduchem. Zelenožluté oči, fosforeskující v měsíčním světle, plné zuřivé nenávisti. Pod nimi otevřená tlama, plná ostrých, dlouhých, zářivě bílých zubů, mířících přímo na jeho hrdlo.

Okamžik mu trvalo, než se probral z leknutí a zareagoval dlouho nacvičovaným pohybem. Těžká palice dopadla mezi přivřené vlčí oči a tvrdá lebka zaduněla o ještě tvrdší kov.

Bezvládností těžké tělo dopadlo do trávy a zůstalo bez pohybu ležet. Muž se na něj upřeně díval a když uvěřil, že nevyskočí a nevrhne se na něj, úlevou se mu podlomila kolena. Měkce dopadl do trávy a opřel se o zem dlaněmi. Hlavu sklonil úlevou po přestátém napětí, až mu vlhké vlasy spadly do tváře.

Odpočíval, dokud se zběsilý tep srdce nezklidnil a nezpomalil. Potom se podíval na svůj úlovek.

Vytřeštil oči leknutím. V trávě neleželo šedé tělo obrovského vlka, ale nahá dívčí postava. Usoudil, že jsou v tom kouzla. Nejraději by se zvedl a co nejrychleji utekl. Zastavila ho mužská ješitnost. Nikdo ve vesnici by mu nevěřil, že zabil vlka, kdyby se vrátil bez důkazu.

Vstal a pomalu se přiblížil k dívce. Palici měl připravenou k obraně, ruce se mu třásly. Tohle byl nejpodivnější a nejděsivější lov jeho života.

Ležela v trávě, na boku, dlouhé vlasy přehozené přes obličej. Její pleť jemně zářila, proti tmavé trávě bílá a hebká. Drobná, štíhlá, s malýma rukama a úzkými chodidly. Mužovy oči lákala hlavně ňadra, spíše oblá než plná a tmavý trojúhelník klína.

Opatrně si k ní kleknul, palici na dosah. Jemným pohybem odhrnul vlasy z obličeje. Konečky prstů cítil jemnost pleti a hebkost vlasů, příliš reálnou na ducha. Na hrdle nahmatal tep srdce. Slabý a pomalý, ale pravidelný.

V noční tmě se nedalo rozeznat příliš detailů, jen ovál obličeje, plné rty a husté řasy. Na čele nahmatal rostoucí otok a na dlani ucítil vlhkost. Přiložil ji k nosu a nasál kovovou vůni krve.

Rychle vyskočil a rozběhl se k nedalekému potůčku. Vzpomněl si, že ho cestou sem překračoval. Tam sundal košili a namočil ji.

V bledém oválu obličeje se otevřely oči. Stále zelenožluté, stále plné nenávisti. Dvě žhnoucí jámy naplněné zeleným ohněm, krutou touhou po pomstě. Sledovaly mužovu postavu, dokud nezmizela a i potom se upíraly tím směrem. Jakmile zachytily jeho návrat, jemně a pomalu se zavřely.

Klekl si k ní, opatrně smýval krev z obličeje. Něžně otíral její kůži, zdálo se mu, že žhne horečkou.

Vzal její obličej do dlaní a zblízka si ho prohlížel. Křivky jejích lícní kostí mu připadaly dráždivě exotické, při vzpomínce na široké obličeje vesničanek ho stále více přitahovala. Lákalo ho i to takřka dětské tělo, jen s náznaky ženského zaoblení.

Nechtěl myslet na to, kde se tu vzala, jak se mohla objevit na místě omráčeného vlka. Tu myšlenku odsouval stále více do pozadí, přestože se neustále vracela. Potom přišel na netušenou možnost. Třeba je to zakletá princezna z příběhů, které slýchal jako malý. A možná ji vysvobodil a teď se stane jeho ženou. Třeba má někde nějaký zámek. Už viděl obdivné a závistivé pohledy sedláků v hospodě.

Sklonil se k jejím rtům, aby ji zkusil probudit polibkem, protože někde slyšel, že se to má.

Díval se z těsné blízkosti do její tváře a chystal se přitisknout své rty na její. V té chvíli otevřela oči. Neviděl v nich obdiv ani lásku. Ba ani špetku uznání. Viděl v nich svoji smrt. Pomalu, s osudovou neodvratností, se její drobná ústa otevřela a on spatřil dlouhé nepřirozeně bílé špičáky. Takřka něžně se mu zakousla do krku. Napadlo ho, že ho políbila smrt. Doslova.

Sdílejte článek

Nový komentář