Pod svícnem je největší tma


Kapitola I.

„Né! Né! Přestaňte! Co jsem vám udělal?!“ ronil slzy polonahý muž připoutaný k železné židli. Škubal sebou v záchvatu strachu a obrovské bezmoci. Chtěl převrátit židli, ale nešlo to. Byla přivrtaná k zemi.

„Ne. Prosím, nic mi  nedělejte! Doma na mě čekají děti! Prosím!“ škemral muž o slitování právě přicházející postavu.

Postava měla tvář zahalenou černou kuklou. Celé tělo jí pokrýval dlouhý zlostně černý plášť. Měla velká ramena, takže to byl jistě muž. V ruce svíral cosi jako pistoli. V tom šeru nebylo rozpoznat, co to je.

„Kdo jste? Proč mi to děláte?!“

Dostal odpověď: „Pomsta.“ Ozval se tiše chraptivý hlas, který naháněl hrůzu. Vyjadřoval obrovský hněv, chladnokrevnost až šílenství. A ty oči. Ty rudé oči!

„Co to máte?! Prosím! Ježíši Kriste!“ zařval připoutaný muž, když uviděl, že to, co v rukou svírá ta tajemná postava, je vrtačka.

Vrtačka se rozjela.

„Co si o sobě myslíte?! Přestaňte! Ááá!Né!!!!!!“ zařval, když mu vrták zajížděl do hrudní kosti. Řval v ukrutných bolestech a postava stále vrtala do všech koutů jeho těla.

Onen záhadný muž si to vychutnával. S radostní poslouchal, jak muži praskali kosti a jak byl rád, když stříkala krev na všechny strany. Bylo to znát z jeho očí. I když měl tvář zahalenou, jeho oči prozrazovaly vše.

Malou místností s velkými okny se ozýval telefon.

„Sakra! Kdo to takhle brzo může být?!“ mumlal ještě polospící muž. Poslepu nahmatal mobil na svém nočním stolku a přiložil si ho k uchu.

„Kdo je?“ zeptal se.

„Dobrý den, je u telefonu komisař Kroupa?“ ozval se hlas jakési ženy.

„Ano. To jsem já.“

„Prosím vás, přijeďte co nejdříve na zdejší policejní stanici, ano? Máme tu jednu divnou věc a potřebovali bychom vás.“

„Jasně, za hoďku jsem u vás.“

„Děkuji, na shledanou.“

„Oni mi snad nikdy nedají pokoj!“ řekl muž, vstal z postele a šel si uvařit kafe.

V kanceláři policejního náčelníka seděl zhruba čtyřicetiletý muž. Na uniformě měl cedulku se svým jménem Petr Liška.

Někdo zaklepal na dveře.

„Dále.“ řekl náčelník Liška.Do kanceláře vstoupil komisař Kroupa.

„Dobrý den, komisaři.“ pozdravil Liška.

„Dobrý.“ odpověděl na pozdrav Kroupa.

„Posaďte se, prosím.“

„Děkuji.“

„Tak co pro mě máte?“ zeptal se Kroupa.

Liška před něho beze slov hodil bílou obálku.

„Co to je?“ nechápal Kroupa.

„Otevřete to.“ řekl náčelník.

„Jo, klidně.“

Kroupa popadl obálku a vytáhl z ní fotky.

„Panebože, co to je?“ zasténal Kroupa, když spatřil první fotku.

„Dnes ráno to našla před svým domem rodina toho muže na fotkách.“ odpověděl Liška.

„No to je pěkněj humus.“ díval se komisař na další fotky. „Můžete mi říct, jak jste vůbec poznali, že je to muž? Vždyť to nemá ani oči! Fuj! A kdo to je, ta osoba vedle něho, v černé kukle?… Ne, nebudu se na to radši ani dívat.“ řekl Kroupa a položil fotky na stůl.

„Nejspíše se tu jedná o nějakou pomstu… nebo psychicky narušeného jedince. Tak nám to řekl psychiatr…“

„No dobře a co s tím mám společného já?“ zeptal se Kroupa.

„No… všechno. Rodina toho zavražděného na fotce vás prosí, jestli byste se této vraždy neujal vy. Slyšeli o vás, jaké jste měl úspěchy loni, při tom vyšetřování plzeňského masakru.“ říkal Liška.

„Tím případem jsem skončil! Už nikdy bych nevyšetřoval žádné vraždy. Mám na to dosti strašné vzpomínky. Vždyť vy sám víte…“

„Komisaři,“ skočil mu do řeči Liška, „nebyla to vaše vina. Kdy už to konečně pochopíte? Měl byste se za sebe stydět! Víte kolik nevinných už zemřelo a vy! Nejlepší kapacita ve svém oboru jste to pokaždé odmítl! Tak už se postavte na nohy. A naposledy se vás ptám, seberete ten případ?“

Kroupa se na chvíli zamyslel. Zhluboka se nadechl a odpověděl: „Dobře… zkusím to. Ale… už mi nemůžete tak věřit. Ztratil jsem své duchovní spojení a… možná to už nedokážu.“

„Dokážete. Já vám věřím, komisaři.“

 

Kapitola II.

„Otče.“

„Ano, synu?“

„Dneska mi svěřili vraždu. Mám z toho strach. Potřebuji radu.“ promlouval tiše Kroupa ke knězi.

Kněz sebral bibli, nalistoval v ní stranu 335 a četl: „Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko.“

„Jak mi to pomůže?“ zeptal se Kroupa.

Oba dva seděli v malé místnosti, nejpravděpodobněji v zakristii. Vedle v kostele hlasitě duněly varhany.

„Ptáš se mě, jak ti to pomůže? Odpovím ti tedy. Když nevíš, kam máš kráčet, když potřebuješ někoho, kdo by tě vedl, pros Boha. Pomůže ti. Vždy! Zkus zapřemýšlet, co je správné a řiď se tím.“

„Co je správné… ano, najít vraha je správné. Ale… nějak se bojím… že se bude opakovat to, co vloni.“ říkal Kroupa. Jeho ruce se hodně třepaly, byl to znak, že si Kroupa už asi dlouho léčí nervy.

„Ach, synu. Musíš pochopit, že to nebyla tvá vina! Viděl jsem to na vlastní oči. Chtěl jsi spravedlnost a docílil jsi jí.“

„Ano. Ale za jakou cenu?! To mi Bůh nikdy neodpustí.“

„Bůh je milosrdný! A to nebyla tvá vina! Věř!“ podržel kněz Kroupu za ruku.

„To říkají všichni! Ale čemu mám věřit! Bůh mi od té doby už nic neříká! Ne. Za ten rok jsem s ním ani jedenkrát nepromluvil! Co? Co se děje?“

„Je to zkouška! Věř a bude ti dáno. Musíš vytrvat a nebát se. Chop se té vraždy, děláš to pro dobrou věc.“ říkal kněz.

„Otče,“ podíval se Kroupa na kněze, „děkuji vám. Celou tu dobu, kdy jsem na tom byl nejhůře, jste mi pomohl a stále mi dodáváte odvahu a sílu! Jsem vám za to nesmírně vděčný.“

„Jen plním poselství Kristovo.“

Ložnicí se jen rytmicky ozývaly hodiny a šepot. To se Kroupa modlil. Klečel před postelí a v rukou pevně svíral růženec. V tu ho ale přerušil telefon. Kroupa se vylekal a probudil se ze svého malého transu. Růženec položil na postel a přiběhl k telefonu na svém nočním stolku.

„Prosím, tady Kroupa.“ řekl.

V telefonu se nikdo neozýval.

„Haló, je tam někdo?“ zeptal se znovu.

Za chvíli, když už chtěl telefon položit, se ale ozval tichý, ohromě chraptivý hlas: „Další…“

„Co prosím?“

„Další na řadě.“

Kroupovi ztuhly nohy hrůzou.

„Kdo tam je?“

„Další je na řadě…dnes v noci.“ A v telefonu se ozval známý zvuk neustálého tůtání.

Kroupa spadl na kolena.

„Bože, prosím, ochraň mě.“

Za chvíli ale nabral odvahy, vstal a utíkal ke vstupním dveřím. Rychle zamkl a oddychl si. Okamžitě běžel do koupelny opláchnout si obličej. Když se podíval do zrcadla, myslel, že hrůzou zemře. V zrcadle byla tvář. Starý, zničený muž, jemuž z očí tekla krev. Měl šedé vlasy.

Kroupa pomalu zvedal ruku. Chtěl se toho zrcadla dotknout. Když už byl jeho prsteníček téměř u starcovy tváře, stalo se něco nečekaného. Jakási ruka ho chytla za dlaň a stáhla ji do zrcadla. Ano. Sklo, jakoby zmizelo a ta ohavná tvář jím prostoupila. Krev, která jí sršela z očí stříkala do umyvadla. Kroupa řval, řval hrůzou.

Najednou mu ruku něco pustilo a on neviděl nic jinčího, než tmu.

 

Druhého dne:

Kroupa se probudil v posteli. Byl celý zpocený a jeho oči svíral strach. Za pár vteřin si ale oddychl.

„Byl to… jenom sen! Jenom pitomej sen.“

Vstal a šel do koupelny. Jeho potěším rázem přestalo, když viděl, že všechny stěny koupelny byly pokryty krví.

Ten den odpoledne šel, ačkoliv vyděšený, do práce.

„Vidíš ho? Kdo to je?“ ptal se jeden polita sedící opodál svého kolegy.

„Ále! To je takovej magor!“

„A proč?“

„No, když tě tu ještě nepřeřadili, býval velkej přítel náčelníka. Vlastně, on tehdy ještě náčelníka ani nebyl… a tehdy, dostali strašně těžkej případ. V Plzni v tý době docházelo k hrůzostrašným věcem a voni dva, teda hlavně tenhle komisař to vyšetřili.“

„Nekecej!“

„Vážně, bylo to tehdy i v novinách. Ten komisař, zdá se mi… jo! Kroupa se jmenuje! No tak tenhle komisař tehdy vyprávěl, jak to dokázal, že mu prý pomáhal Bůh a takový ty nesmysl, vždyť víš! Ale, od tý doby si už žádnou vraždu nesebral. Skončil na tom špatně, pořád si namlouvá, že se tam kvůli němu stalo něco strašného a tak… no a jak vidíš, zase se dal na vraždy!“

Kroupa vešel do kanceláře, sedl si ke psacímu stolu a vytáhl šest fotek z šuplíku. Pozorně si je prohlížel. Na šesti fotkách ležela krutě zohavená mrtvola. Muž, jak bylo v laboratořích odhaleno, měl po celém těle přes dvě stě hlubokých děr. Chyběli mu oči a vlasy.

Na fotkách byla ještě jedna zajímavost. U mrtvoly vždy stála postava s kuklou na hlavě a dlouhým černým pláštěm. V rukou držela nástroj mužovi smrti – vrtačku.

„Kdo tohle mohl udělat! Připomíná mi to… Ne! Už si na to nikdy nevzpomenu! Ne!NE!“ začal Kroupa řvát a mlátit si hlavou o stůl. Brečel, z nosu mu tekla krev, z jeho očí vysršovalo šílenství. „NE!“ zařval.

Záchvat hněvu po chvíli přestal a on už jenom stále ronil slzy. Do místnosti vběhl náčelník Liška.

„Co se ti stalo?“ zeptal se a přiběhl ke Kroupovi.

„Petře,“ chytil ho Kroupa za hlavu, „proč! Řekni mi proč! Proč jsem to tehdy udělal?! Proč?!“

„Tomáši, přestaň si to stále vyčítat. Nebyla to tvoje vina! Už si to konečně uvědom.“ Petr Liška Kroupu objal. „Už se vzpamatuj! Byl jsi vždycky dobrý člověk a jsi! Neudělal jsi to naschvál.“

„Ne. Ale Bůh mě za to stále trestá… Už se mnou od té doby nikdy nepromluvil…vzal mi přátele, na dlouhou dobu i tebe! Kolikrát jsem již přemýšlel o tom, že bych z tohoto světa odešel.“ brečel stále Kroupa.

„Nemluv o takových věcech! Tomáši, býval jsi špička svého oboru! Tak se konečně vzchop a pusť se do té vraždy.“

Vtom někdo zaklepal na dveře.

„Dále.“ řekl Liška.

Do kanceláře vstoupil mladý policista.

„Dobré ráno. Pane, dnes jsme to našli ve schránce. Není to podepsané.“

„To vidím, děkuju, můžete jít.“ řekl Liška a sebral si od policisty obálku.

„Co to je?“ zeptal se trochu vzpamatovaný Kroupa.

„Nevím, podívám se.“ řekl Liška cosi z obálky vytáhl.

„To snad ne. Panebože!“ řekl Liška a hodil na stůl šest fotek. „Tak přece to byl on!“

„Kdo?“ zeptal se Liška.

„Včera v noci. Někdo mi volal, byl to mužský hlas a říkal mi, že… že je někdo další na řadě.“

„Musí to být maniak! Blázen! Jedině blázen by to udělal…Tomáši, podívej se, ten šílenec zabíjí nevinný lidi! A jen ty ho můžeš zastavit! Vzpomeň si, jaký jsi býval dřív. Vzchop se.“

Liška z místnosti odešel, měl přece jenom mnoho povinností a nemohl se zdržovat. Kroupa ještě chvíli zůstal sedět v hlubokém přemýšlení, potom vstal a šel tam, kde měl vždycky zázemí, kde vždycky nalezl radu.

 

Kapitola III.

Před kostelní parkoviště, velké tak, že by se na něj vlezlo možná deset aut, přijela postarší Škoda Favorit. Vystoupil z ní Kroupa, mířil přímo do kostela.

Kostelem zněla mocná hudba varhan. Komisař se přežehnal a šel směrem k oltáři, zabočil doprava, tam kde je zakristie.

„Chvála Kristu.“ pozdravil Kroupa sedícího kněze.

„Až na věky. Vítej.“ odpověděl kněz. „Smím se zeptat, co tě sem přivádí?“ zeptal se farář.

„Otče, dneska přišly další fotky…další mrtvý.“

„To snad ne.“ hovořil kněz stále tichým, jemným a uklidňujícím hlasem, který doslova pohladil po duši.

„Ano,“ posadil se Kroupa naproti knězi, „cítím vinu, za to co se stalo, ale i za to, co se děje! Kdybych byl aspoň trochu normální, už bych možná našel vraha.“

„Vím, že tě to stále mrzí… ale slyš tato slova, nic není tvá vina. Musíš tomu věřit. Jdi a vyšetřuj.“

„Tak proč?! Proč?!“ zvýšil hlas Kroupa, „proč se mnou přestal promlouvat? Proč? Musím za něco nést vinu. A já vím, za co.“

„Jak myslíš, ale nezapomeň, že Bůh ti vždy odpustí. Stačí jen litovat. Věř…“

„Ach, Bože, nechte mě!“ řvala žena připoutaná k železné židli.

„Prosím…“ tekly jí slzy.

„Ach, ano. Každý vždycky prosí o smilování. Ale kdo ho vyslechne? Co?“ řval na ni muž v černé kukle. „Nikdo! Kdo vyslechl mě? Nikdy nikdo! Ne. Tak, jako mě nikdo nepomáhal, tak ani já lítostný nebudu. Všichni poznáte, co to je trpět v letech, kdy jsem měl mít radost a skvělou rodinu! Kdy jsem se měl bavit! Co to je?! Já to neznám!“ šílel muž.

„Prosím… pane, já jsem vám nic neudělala. Prosím…“ brečela stále žena.

„Ha.“ usmál se muž a popošel trochu do zadu tmavé místnosti.

„A já? Udělal jsem něco někomu? Tak mi řekni proč! Proč bylo se mnou zacházeno jako s odpadem? Ach… ale, na něco se tě zeptám… lila jsi někdy na Vánoce olovo do vody?“

„Cože?“

„Tak mi sakra odpověz!“ zařval muž.

Žena propukla v obrovský pláč. Nebyla schopna říct jediné slovo.

„Asi ne, že? No nevadí… teď si to vyzkoušíš.“

Muž, který se od ní na chvilku obrátil, se otočil a šel pomalu k ní. V rukou něco držel, nějakou nádobku.

„Co chcete uděl… ne, prosím! Neeeee!“ ječela žena, když jí po hlavě začalo téct roztavené olovo.

Řvala, když se jí odrývala kůže, když jí mizely vlasy. Nemohla se bránit, ruce měla svázané. Svírala ji hrůza. Olovo jí pomalu začalo téct i do očí. Kouřilo se z ní a ona postupně začala upadat do bezvědomí.

„Ale, ale. Probuď se!“ řekl muž a dal ženě facku. Ta z posledních sil ještě trochu zareagovala. Olovo jí teklo i po břichu. Muž se sehnul a sebral z podlahy kbelík vody. Vili ji na ženu. Olovo v okamžiku ztuhlo.

Sehnul se k ní a díval se na její znetvořený obličej. Bez očí, vlasů, kůže, rtů… „Ach. Jsi tak krásná…“ pohladil mrtvolu po tváři. „Teď jsi připravena na focení…“

„A další! Před dveřmi její rodiny! Toho psychopata musíš zastavit! Chápeš? Všichni už jsou netrpělivý, co bude! Jenom by se nám smáli, že nedokážeme nic vyřešit. Konečně už začni dělat!“ řval Liška.

„Sakra! Neboj, dneškem už to začne. Vyhledám cokoliv, co by mě v pátrání pomohlo. Opravdu…“ říkal Kroupa.

„To doufám! Tomáši, už jsou tu tři mrtví! A kdyby jenom to. To nejsou vraždy. To jsou ohavnosti! Viděl jsi někdy takovou vraždu! Ne! Tak si rychle…“

„Viděl!“ zařval Tomáš Kroupa, „viděl a ty jsi to viděl taky! Copak se nevzpomínáš na náš dávný případ? Co?! To už si nedokážeš vzpomenout na plzeňský masakr?!! Netvař se, že se nic nestalo. Ty vraždy si jsou velice podobné. Ale já ti něco povím… přísahám, že zmetka, co provádí tyhle svinstva dostanu! Dostanu ho.“

„Jsem rád, že jsi se vzchopil. Musíš jednat rychle!“ praví kněz.

„Ano. Dneškem začínám plně vyšetřovat… tři vraždy, při každé je tělo zohaveno.“

Knězi se při těchto větách v obličeji objevila hrůza.

„Domnívám se, že mi už volal i vrah.“ říkal Tomáš a kněz se stále tvářil hůř a hůř.

„Je to určitě psychopat. Ti lidi, co je zabil, nebyli nijak obzvláště bohatí, takže se nejedná o loupežné vraždy. Máme jenom dva motivy. Buďto touží po pomstě, i když, jak se zjistilo, ty oběti nemají mezi sebou nic společného. Podle pozůstalých se nikdy neviděli. A ten druhý motiv je… prostě čiré šílenství. Krvežíznivý maniak, který potřebuje vidět lidské utrpení.“

„Ach. Takové zrůdnosti! Ještěže na ten případ nasadili tebe. Toho nejlepšího komisaře, jakého jsem kdy poznal.“ řekl kněz a usmál se na Kroupu.

„Nepřeceňujte mě. Nevím, co ve mně z té doby ještě zbylo. Ale pokusím se.“

„Věřím ti. A, Tomáši! Dej na mé rady…pod svícnem je vždy největší tma.“

„Co jste to říkal?“

„E…Nic, už bys měl jít. Pomodlím se za tebe.“

A tak Kroupa za doprovodu nádherné hudby varhan odešel do svého auta a odjel. Když už byl v půlce své cesty zazvonil mu mobil.

„Neznámé číslo…“ zamumlal si Tomáš.

„Prosím, Kroupa u telefonu.“

„Bojíš se rád?“ ozval se tichý a chraplavý hlas.

„Už přestaňte! Nevím, kdo jste, ale…“

„Ty nevíš, kdo jsem…už jsem ti volal…“

„Přestaň! Já tě dostanu, ty jeden prašivej…“

„To se ještě uvidí…“

Z telefonu se ozval strašný zvuk. Tak vysoký, silný a pronikavý, že Kroupovi mohl prasknout bubínek.

„Áá!“ zařval kroupa, když dostal na zamrzlé silnici smyk. Dupl na brzdu a auto se za chvíli zastavilo. Naštěstí to byla velice málo používaná cesta. Vedla totiž ke kostelu a to není zrovna směr měšťanských lidí. Pánbůh zaplať, že nevjel do vedlejšího rybníku, od tam tudy by ho už nikdo živého nevytáhl.

Zvuk stále nabýval na síle. Kroupa to nemohl vydržet, zahodil mobil na zadní sedadla, oddělal si bezpečnostní pásy a rychle utíkal dál od auta. Zvuk byl slyšet na desítky metrů daleko. Stále zesiloval, až v jednu chvíli náhle přestal. Naposledy ze sebe vyslal takovou sílu, že všechny okna v autě praskly a jejich střepy letěly ještě pár metrů daleko.

„Kriste Pane! Co to bylo?“ vzdechl Kroupa a pomalu se začal přibližovat k autu.

Opatrně procházel mezi střepy a nahlédl prázdným okénkem na zadní sedačky. Mobil tam v klidu ležel. Tomáš se natáhl a sebral mobil do ruky. Podíval se na displej, byl úplně prázdný, žádný ukazatel signálu, baterie. Nic, jenom tři velké číslice uprostřed. Číslice 666.

Kroupa se zhrozil a vší silou hodil mobil na velkou plochu rybníku, který se rozkládal u cesty. Mobil tam dopadl na vrstvu ledu. V tom začal zvonit. Tomášovi doslova zdřevěněly nohy. Takovou hrůzu už dlouho nepocítil.

Mobil začal najednou červenat a pomalu z něj stoupal dým. Propukl ohněm a propadl se vrstvou ledu.

„Ďáblovo dílo! Bože, ochraň mě!“ přežehnal se Kroupa, nasedl do vyskleného auta, nastartoval a jel pryč.

 

Kapitola IV.

Všude bylo světlo. Krásné, jasné, tak silné! Bylo to světlo, které žádný smrtelník ještě nikdy nespatřil. Světlo, které dávalo nadějí, jistotu, pocit štěstí. A uprostřed toho světla byla dlaň. Stará, ale plná síly. Ta dlaň ho vedla… vedla ho k hlasu našeptávající jediné číslo.

„Tisíc dvacet tři. Tisíc dvacet tři!“ opakoval hlas do nekonečna.

To světlo sílilo. Bylo tak mocné!!Vznešené!

Kroupa zajekl a probudil se. Po těle mu tekly krůpěje potu. Očistil si čelo a posadil na postel. Tvářil se vylekaně. Ihned otevřel svůj noční stolík, vytáhl z něj malý zápisníček a tužku. Na potrhanou stránku zápisníčku napsal to číslo, které mu ve snu bylo sděleno.

„Dobré ráno!“ pozdravil policista přicházejícího Tomáše Kroupu.

„Dobré, ehm, prosím tě, Patriku, mohl bys mi vyhledat jeden dům?“ zeptal se Kroupa.

„Jo, vy myslíte na internetu?“

„Ano.“

„Klidně, pojďte, najdeme to.“

Komisař společně s policistou došli k počítači, umístěném na stolku v chodbě. Mladý policista k němu okamžitě sedl. „Takže, jaké je to číslo domu?“

"Moment!" zašmátral Tomáš v kapse. Vytáhl pokrčený papír a přečetl mu: "Tisíc dvacet tři."

Policista přikývl a něco do počítače napsal.

"A je to. Tak tady. Je to na samým konci Prahy. Vypadá opuštěně." díval se policista na fotku starého, oprýskaného domu.

"To je právě ono. Takové jsou nejpodezřelejší." řekl Tomáš, otočil se a běžel ven na parkoviště k služebnímu autu.

Před domem, na který zapomněl i čas, vystoupil Tomáš z auta. Nejprve se na dům pozorně podíval a poté přistoupil k starým tlustým dveřím. Zabouchal na ně.

"Proč vlastně bouchám, tam už určitě nikdo nežije!"

Kroupa se raději porozhlédl po ulici. Byla vcelku opuštěná, pár malých domků, bez pater, stejně jako tento dům, do kterého se chtěl Tomáš dostat.

"Snad mě nikdo neuvidí."

Tomáš přistoupil k jednomu ze dvou čelních oken, které bylo zevnitř pokryto kartonem, takže dovnitř nešlo vidět a rozbil ho. Karton odhodil a vlezl dovnitř.

Až na pruh světla, přicházející z rozbitého okna, byla v celé místnosti tma. A navíc se tudy linul takový smrad, až bylo Tomášovi špatně. Vytáhl si z kapse baterku a svítil si na cestu. Na pár krys, kterých se komisař opravdu vylekal, tu nebylo nic zvláštního. V levém rohu jeden malý stolík a to bylo vše.

Když už chtěl odejít, povšiml si dveří. Okamžitě k nim přistoupil a chytil je za kličku, která div nebyla, jako vše ostatní, od pavučin.

Otevřel dveře. Ta síla ohavného zápachu ho doslova odhodila o půl metru, a tehdy to jeho žaludek nevydržel. Pozvracel zem, pomalu se postavil na nohy a zamířil baterkou do vedlejší místnosti. Jeho oči spatřili smrt. Mrtvoly žen a mužů. Těla, která se již rozkládala. Zohavená, tak, že již na nich nebylo poznat, zda to vůbec byl člověk. Krysy, které okusovaly jejich ruce, nohy a obličeje…

Tento zážitek by poznamenal každého. Tomáš musel zavřít oči, aby neomdlel. Z kapse si rychle vytáhl kapesník a dal si ho před ústa.

Pomalu se plížil do tmavé místnosti. Celá jedna stěna byla pokryta fotkami, různými zápiskami. Tomáš se k nim přiblížil a namátkou pár výstřižků z novin přeletěl očima. Byly na nich nadpisy, jako: Chlapec, který prožil peklo! Nebo Rodiče týraného chlapce již znají svůj osud, soud jim udělil trest smrti. Chlapec, kterého doktoři dostali z kritického stavu dostává psychické potíže…

Kroupa si rychle vytáhl mobil.

"Petře, tady Tomáš! Musíš za mnou okamžitě přijet, jsem na kraji prahy, číslo domu je tisíc dvacet tři! Ale dělej! Pospěš si!"

 

Kapitola V.

"Otče, zhřešil jsem."

"Doufám, že jsi neprovedl znova to, co si myslím!"

Muž ve zpovědnici začal plakat. "Ano. Je to… je to strašné, ale… Otče! Nemůžu tomu pokušení odolat. Pořád za mnou chodí. Bojím se ho… neposlechnout…"

"Mysli na to, že jsi křesťan! Víš…už tě nevyzpovídám! Běž a plň pokání! Běž! A přiznej se na policii!"

Ve zpovědnici zavládlo ticho. Muž přestal plakat a pomalu zvedal hlavu směrem ke knězi. Kněz se zděsil, když uviděl, jak muži pronikavě rudě září oči.

"Ďábel! Bože, pomoz mi!" vyjekl kněz a rychle utekl ze zpovědnice a muž za ním.

"Chvála Kristu! Otče."

Vtom se kněz zastavil a muž také. Jeho rudé oči zmizeli. Ve dveřích kostela stál Komisař Kroupa.

"Tomáši, zdravím tě, potřeboval bych si… s tebou…"

"Mlčte!" zařval muž.

"Ale ale! Jak si dovolujete na něho křičet?! Ehm… moment, nejste vy náhodou varhaník?" zeptal se Kroupa a v tu chvíli na něm bylo znát, že mu něco došlo.

"Zrůdo!" řekl Tomáš a začal vytahovat zbraň. Muž rychle vystartoval, a než si Tomáš vytáhl zbraň, již utíkal směrem ke svému autu. Kroupa ho okamžitě následoval.

Varhaník nastartoval a ujížděl směrem pryč. Začala opravdová honička.

"No, ten určitě nezastaví." řekl si Tomáš. A otevřel si okénko u auta. Mimochodem, měl ho už spravené. A tak za jízdy začal po autě vraha střílet.

Do tváře mu ale vletělo mnoho sněhu, ten den byly opravdu velké závěje a stal se onen osudný okamžik. Tomášovo auto dostalo smyk a ve vší rychlosti vjelo na zamrzlou hladinu obrovského rybníka, stojícího hned vedle cesty. Hladina praskla a auto padalo do hlubin…

Varhaník zastavil. Vystoupil z auta a krutě se zasmál na velkou díru v ledě. Znovu nasedl do auta, otočil se a jel zpátky ke kostelu.

 

Pražský zpravodaj

Minulý týden byl pro střední Čechy opravdu nešťastný. Po sérii ohavných vražd zemřel před třemi dny známý vyšetřovatel Tomáš Kroupa, který tyto případy vyšetřoval.

Rakev pomalu sestupuje do hrobu. Čtyři zdatní muži, oslabování ukrutným deštěm, pomalu povolují lana držící tuto truhlu.

"Zemřel nečekaně, a tak Tě Bože prosíme, přijmi ho do svého království." promlouval cizí kněz.

Ten den byl v nedalekém kostele zavražděn místní varhaník, nejpodivnější na tomto případu je, že ho zastřelil místní kněz. Poté se sám udal.

"Ať tento mladý, ale přemíru silný a pevně věřící v tvém království nalezne odpočinku."

Při převodu kněze do budovy soudu nám řekl jen jedinou větu: "Pod svícnem je vždy největší tma."

Rakev se dotkla dna hrobu.

"Skrze Ježíše, našeho Pána, až na věky věků, amen…"

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Kykyshka 27 února 2009 v 14:05

    No, já už se vyjádřila na blogu, takže tady to jenom shrnu…Líbí se mi styl tvojeho psaní, dokážeš zaujmout, hlavně se mi líbili rozhovory toho náboženského…někoho…a toho vraha, jakoby ti s tím pomáhala věřící…jinak děj sice byl slabý, ale jak říká taťka, když se to dobře napíše, tak to nevadí

Nový komentář