Pod povrchem


Překrásné dohněda zabarvené oči hleděly nepřítomně z okna ven do tmavého lesa. Tma pohltila každičký kousek půdy v lese a jako mor se roztáhla po celém okolí. Malé digitální hodiny ukazovaly přesně čtvrt na jednu. Zrzavě plavé vlasy jí padaly od hlavy, až k ramenům. Kolem očí měla spoustu vrásek od starostí, ale hlavně od svého vlastního démona, pití. Kruhy pod očima byly silné, tmavé a hluboké. Místo zářivě bílých zubů jí vykukovalo cosi nažloutlého co připomínalo zuby. Alkohol ji docela zničil. Ne docela! On ji zdevastoval. K zemi dosahovala bílá noční košile, kterou měla na sobě. Košile neměla žádné krajkové vzorky ani nápisy. Pouze vzadu u krku byla cedulka s nápisem : sektor 3/závislost-alkohol/

Výbava chatky nebyla nijak valná. Přímo za jejími zády se tyčily černé dveře, kousek od nich byla v rohu postel s tvrdou madrací. Před postelí byl malý stolek s digitálními hodinami na povrchu. Vedle okna, přes které se vyjímaly mříže byla skříň se zásuvkami plnými oblečení, které si na sebe už pěknou dobu nikdo nevzal. Malá lampa přibitá na zdi hned vedle okna matně osvětlovala pokoj. Žena si nervózně mžourala prsty a dále zírala do tmy venku. Věděla že ji odtamtud něco pozoruje a nedá pokoj dokud sama neusne. Ten pocit už zažil určitě každý. Někdo se na vás dívá, ale vy ho nemůžete najít, ovšem cítíte podivné mrazení, které se vám plíží po těle. Takto stála u okna už od desáté hodiny, tušila co by se spánkem přišlo. Oči by se přibližovaly, až by se jí něco stalo. Jenomže vyčerpané tělo si řekne dost. I přes své obavy se rozhodla jít si lehnout.

Když hodiny ukazovaly 0:20 nepatrně se odrazila od prkenné podlahy a ulehla do postele. Lampu nechala raději rozsvícenou, pro jistotu. Zavřela oči, šlachovitě svírala peřinu.

Chatkou se najednou začalo plížit tíživé ticho, jediné co dokázala slyšet byl divoký tlukot srdce. Ticho bylo neutuchající, až deprimující. Po rukou jí začaly stékat kapky potu, pod peřinou jí bylo strašné teplo, navíc strach dokázal také své. Do toho depresivního ticha se pootevřely dveře, místnost zaplnilo charakteristické zavrzání. S hlavou schovanou pod peřinou tiše vyčkávala. Modlila se,aby to byl jenom hloupý sen. Tohle ovšem nebyl sen, ale noční můra. Dveře se s rachotem zavřely, žena pomaličku vystrčila nos a za ním své vystrašené oči. Zadívala se ke dveřím, které byly zavřené stejně jako předtím, než si ulehla do postele. Lehce si oddychla a posadila se, nikde nikdo. Když pomaličku otočila hlavu za sebe nemohla popadnout dech, oči se jí vyvalily strachem. Tělo se jí roztřáslo, ústa okamžitě otevřela dokořán, jekot se nesl chatkou. V tom ji to chytnulo za dlouhé vlasy a táhnulo po zemi ven z chatky. V té rychlosti projela blátem a zanechala za sebou dlouhou tažnou stopu. Strašlivě ječela, ale nikdo ji neslyšel, jako by v tu chvíli úplně každý člověk přišel o sluch. Po chvilce její tělo mizelo v lese…..

 

Noc po podivném únosu se k léčebně pro závislé řítila lesklá dodávka. Její černá barva odrážela lesk a sluneční paprsky. Byl krásný slunný den, dodávka projížděla hustým jehličnatým lesem po silnici vedoucí k léčebně. Za volantem seděla krásná hubená žena, bloňďaté vlasy sepnuté sponou a na očích elegantní brýle. Oči měla červené od slz, vedle ní seděl vyšší muž, jeho černé vlasy byly ostříhané do tzv. bodlin, jediné čím byl takový zvláštní byla bradka z vousů. Levou rukou chytnul ženinu ruku na řadící páce a hladil ji.

"Neměj strach já to zvládnu." Přes hranu obroučky se přehoupla nenápadná kapka a žena s ironickým úsměvem řekla: "Budeš muset!" silnice se stočila a vyústila na velkém parkovišti, kde kupodivu nestálo žádné auto, až na policejní. Muž vyndal z kufru auta své tašky a s ženou před sebou kráčeli do ústřední chaty. Celý komplex byl ohraničen vysokým kamenným plotem, aby žádný svěřenec neutekl. Brána do léčebny byla střežena kamerou.

"Gregory Perci." Řekla obtloustlá žena v recepci. Netrvalo dlouho a Gregových zavazadel se chopili dva vysocí svalnatí muži a odnášeli je pryč. Greg se nemohl ani řádně rozloučit, tak alespoň své ženě zamával na rozloučenou. Viděl jak spustila v pláč, neměl to nechat zajít tak daleko. Neustálým braním prášků si vypěstoval závislost. Ať už to byly prášky na spaní nebo na uklidnění. Greg byl neúspěšným spisovatelem, který pro potřebu napsat pořádnou knihu psal ve dne v noci, prášky se staly jeho nejlepším přítelem.

Svalnatí muži ho dovedli k chatce s číslem 14. Z oné chatky se v noci ztratila pacientka s identifikačním číslem 56A. Netuše historie, která se tam odehrála vstoupil do pokoje, svalnatí muži odešli a nechali ho tam samotného s taškami vedle postele. Greg pomaličku přistoupil k oknu. Výhled do lesa ho fascinoval, jak tam tak stál všimnul si jak lampa na zdi stále svítí a je nakřivo. Pohotově ji narovnal a vypnul. Potom se otočil a vyšel ven, netušil že do toho okna hleděly něčí oči. Když tak stál před svou chatkou nechal se unášet přírodou, přejel pohledem celý tábor, až si všimnul dlouhé tažné stopy v blátě kousek od chatky. Pomaličku prošel kolem stopy, která se táhla k lesu. V lese nemohl popadnout dech, vzduch tam divně zapáchal. Zacpal si nos a rychle vyběhl z lesa zpátky. Když odcházel nevšiml si zdroje toho zápachu. Kdyby šel ještě malý kousek dopředu všiml by si onoho zrůdného nálezu. Před vystouplým kořenem ze země vykukovala bílá lidská ruka. Měla na sobě zaschlou krev, mouchy jí přelétávaly nad prsty. V tom se ruka nepatrně zachvěla a něco ji stáhlo pod půdu.

"Řeknete mu to někdo?" hlouček lidí seděl kolem vyhaslého ohniště uprostřed tábora. Na lavičkách z lesního dřeva. Greg se zastavil, zadíval se směrem k nim. Hlouček zmlknul a rozešel se do svých chat. Celý den strávil obcházením tábora, aby si snadněji zvyknul. Netrvalo dlouho a přišla noc. Všichni lidé byly zalezlí ve svých chatkách u Grega to nebylo jiné. Seděl na posteli v bílém tílku a modrých trenkách. Strašlivě se nudil, chuť po prášku se mu náhle vrátila na jazyk. Nemohl usnout, závislost a chuť ho nenechaly. Lampa matně osvětlovala chatku. Noc byla hluboká a on netušil že ho pozorují něčí oči a vyčkávají jako předešlou noc na svou chvíli. Greg si mezitím stačil vybalit věci a než to všechno udělal hodiny stačily ukázat 0:10. Celý unavený si stoupnul k oknu a zatáhnul zeleně zbarvený závěs. Nestačil si uvědomit, že ho někdo sleduje. Zhasnul lampu a ulehnul do postele. Noc na jaře je proměnlivá někdy je teplo někdy zima, teď ovšem zavládl chlad. Nízko u země se plížila mlha a na trávu padla rosa.

Oči se urychleně přemístily jinam. Na druhé straně tábora seděl starý muž před svou chatku na houpacím křesle a pohupoval se. Ať byl důvod proč byl v táboře jakýkoli to teď nebylo důležité. Uvnitř chatky měl rozsvícenou lampu, schéma chatky bylo stejné jako u Grega. Muži mohlo být kolem sedmdesáti let, na hlavě měl pár bílích vlasů a na tváři strniště.

Když v tom mlha zhoustla a vstala ze země do výše několika metrů. Celá léčebna byla pod hustou mlhou. Starý pán se stále houpal, ale najednou přestal. Pocítil na své kůži podivný pocit, že ho sledují něčí oči. Pomaličku vstal z křesla a zadíval se do mlhy, naproti jeho chatce byl les. Urychleně se posadil do svého křesla a dál se houpal, aby se uklidnil. Nechtěl uvěřit vlastním očím. Houpal se stále silněji a rychleji, srdce mu bušilo jako závod. Když v tom se v mlze něco pohnulo. Nebylo sice pořádně vidět co, ale pohnulo. Starý pán přestal houpat, křeslo se pomalu dohoupávalo. Zhluboka oddechoval, aby nabral dech do svých starých plic. V tom něco vyběhlo z mlhy, nestačil si uvědomit co to je. Jeho slaboučké tělo se vymrštilo, něco ho chytnulo za nohu a on zmizel v mlze. Jediný zvuk který se táborem nesl byl zvuk houpacího křesla, které se divoce houpalo.

 

Další den nebyla po starém pánovi žádná stopa. Policejní auto z parkoviště neodjelo, vyšetřovalo naopak další únos. Policisté v černých uniformách prohledávali chatu s číslem 36, kde starý pán přebýval.

"Šerife, tady nic není, myslíte že utekl?" řekl menší policista.

"To zjistíme, prohledáme les." S baterkou v ruce oba vešli do lesa ve kterém se stále ještě držela mlha. Šerif byl nepatrně vyšší, rozsvítil si baterku a šel první.

Greg stál s rukama v bok před ohništěm, kde seděl předešlý den hlouček lidí. Sledoval jak dva policisté vstupují do lesa. Nedbale máchnul rukou a pohlédl na hodinky, které měl na ruce. Ukazovaly přesně deset hodin ráno. Otočil se a šel se nasnídat. Lidé seděli v dlouhých lavicích a tiše jedli. Nikdo nepromluvil, pouze na něj prozíravě civěli. Greg v šoku usedl úplně na druhou stranu místnosti, k jedinému prázdnému stolu.

"Nic si z nich nedělej. Oni si myslí že se zmizením Marty Jeffersonové máš něco společného."za rameny mu stál vysoký muž. Jeho vybledlá mikina původně černá vypovídala o tom, že je tam už dlouho. Na hlavě neměl ani jeden vlas, ne že by byl plešatý, ale holič ho nejspíš přejel mašinkou na vlasy. Byl snědší pleť a jeho kukuč vypovídal o tom že byl asi velkým číslem, než sem nastoupil. Greg pozvedl obočí, aby se posadil.

"Jmenuji se Rex, jel sem v koksu a podobným svinstvu, díky tomu si toho hodně nepamatuju. Za co jsi tu ty?"

"Prášky."

"Víš hodně lidí si tu o tobě povídá, protože ses nastěhoval do chatky kde dřív žila Marta. Beze stopy zmizela, stejně jako ten starej protiva, jméno sem zapoměl."

"Co se jí stalo?"

"To nikdo neví, oba zmizeli jen tak. Nikdo je neslyšel, fízlové tu jsou už třetí den. Pořád na nic nemohou přijít, tváří se že všechno ví, ale opak je pravdou. Hele, měj se kámo, já jdu do chatky. Kdybys chtěl pokecat stačí přijít a zaklepat, číslo 1." Rex vstal a otočil se. Greg do sebe hodil několik hrnků čaje a snědl tři rohlíky. Celý den proseděl v chatce, tento styl programu odvykání se mu nezdál. Když se zeptal hlavní sestry proč není nějaký léčebný program. Odpověděla: "Je stav nouze, dva pacienti zmizeli. Mám na krku jejich rodiny, teď tu je policie. Tak proto!" Netrvalo dlouho a nudný den utekl stejně jako ten předešlý. Přišla noc. Tentokrát mlha nepřišla. Greg vyšel ze své chatky, bylo deset hodin večer. Šel kolem všech chatek, zoufale hledal jednotku. Když už byl čtyřky zprkeněl. Ohlédl se do lesa, cítil jak ho něčí oči provrtávají skrz naskrz. Pomalu šel blíže k lesu, v tom se rozlétly dveře chatky s číslem jedna. Rex stál na schůdku a viděl Grega. Tedy spíš jenom šmouhu, jeho tělo bezmocně zmizelo v lese. Něco ho tam rychle vtáhlo. Rex se rozeběhl. Běžel k stromům a zoufale na něj křičel. Kličkoval mezi stromy. Viděl jak ho něco bezmocně táhne po zemi a je to šíleně rychlé. Lesní půda byla od mlhy stále mokrá. Rex stále utíkal, viděl jenom dlouhou tažnou stopu po Gregovi. V tom mu najednou podklouzla noha a on se praštil hlavou do kamene za sebou. Z hlavy mu ihned začala vytékat hustá krev.

 

DALŠÍ DEN

Gregova manželka se ihned po zjištění, že její muž zmizel dostavila na místo.

"Jak můžete ztratit pacienta?"začala divoce ječet na obtloustlou sestru v recepci.

"Promiňte, je nám to opravdu líto. Je tu kvůli tomu dokonce policie. Vyšetřuje to už tři dny, ale nemohou na nic přijít. Zajímalo by mě proč se ještě nevrátili z toho lesa?!"

"Právě chlapi dovezli do nemocnice jednoho muže, krvácel z hlavy, pravděpodobně se praštil o kámen za sebou. Našli ho v lese. Říkal že Grega Perciho něco odtáhlo." Řekla tiše menší osoba v modrém plášti z nemocnice patřící k areálu.

"Promiňte mohu ho vidět?" vykřikla paní Perciová.

"Je nám líto, ale…."

"Jde o mého manžela! Prosím……"

"Opravdu je nám líto, nemohu vás tam pustit. Posaďte se v čekárně, až dostanete nějaké nové informace." Kate se rázně otočila a posadila se naproti recepci na židli. Hodiny na zdi hlasitě cvakaly každou sekundu. Kate už to vytáčelo, obtloustlá sestra stále dřepěla ve své židli za recepčním stolkem. V tom zazvonil telefon a sestra musela vstát a odejít si něco vyřídit. Kate se chopila příležitosti. Proklouzla dveřmi. Hodila na sebe dlouhý bílí plášť, který vysel na věšáku pro místní experty. Proběhla dveřmi do areálu. Poprvé viděla spoustu chatek různě rozházených v okolí. Ovšem nemocnici nikde neviděla, až si všimnula jedné ženy jak stojí na rozhraní chodníčku a nevěřícně zírá do lesa.

"Promiňte, prosím jsem tu nová, nevíte kde je nemocnice?" Žena se k pomalu otočila a prstem ukázala směrem dolů k lesu. Tam dole byla veliká budova a hned vedle ní hluboký temný les.

"Děkuji, proč tak koukáte do toho lesa? Vždyť tam nic není?"

"Sledují nás…."řekla žena křivolakým hlasem. "…Je jich víc než nás dohromady…" Kate vykulila oči a drbnula do ženy.

"Jak to myslíte? Vůbec vám nerozumím!" Žena se otočila a vytáhla rukáv dlouhého černého roláku. Na ruce měla dlouhou řeznou ránu a krvácela.

"Musíte do nemocnice!"

"Ne, jsem na řadě….."žena se pomaličku odlepila od země a šla k lesu. "Tohle mám od posledního setkání" ukázala Kate ruku, měla ji po celou zakrvácenou od dlouhé řezné rány. "…..utekla jsem jim……"

"Stůjte!"

"Váš manžel…….on neutekl….neměl to štěstí." A rozeběhla se do lesa.

"Sestro?" Kate se strachem v zádech se otočila. Očekávala obtloustlou vedoucí, ale naštěstí to byl jenom nějaký pacient.

"Potřebuji nějaké prášky…..prášky…." Kate ho ignorovala a otočila se zpátky k lesu. Žena zmizela. Nečekala ani minutu a rozeběhla se k nemocnici. Když tam vešla očekávala sál plný lidí a doktorů. Místo toho viděla jednoho muže se zavázanou hlavou a prázdné bíle povlečené postele.

"Co se stalo mému muži?" přidřepla si k Rexovi.

Rex pomaličku rozevřel oči.

"Něco ho táhlo lesem, nejspíš šel za mnou na návštěvu, když tu v tom ho něco vtáhlo do lesa. Běžel jsem za ním, ale ať ho táhlo cokoliv bylo to moc rychlé. Viděl jsem jenom jak ho něco vláčí po zemi, potom jsem uklouznul a praštil se do hlavy. Co bylo potom netuším, najdete po něm tažnou stopu v půdě."

"Děkuji moc a kde přesněji mám hledat?"

"Blízko chaty číslo čtyři tam začněte, ale pospěšte si do setmění. Jakmile padne tma je to zlé…" Kate ho pohladila po tváři jako dík a vyběhla z nemocnice. Tráva byla ještě mokrá od rosy. Došla podle instrukcí k chatce s číslem čtyři. Stromy se tam zlověstně nakláněly. Vešla do lesa. Půda tam nezvykle zapáchala. Šla tedy po tažné stopě, která byla dlouhá. Snadno se v tom daly rozpoznat tahy zarývajících se nehtů. Postupovala podél stopy, až došla ke zmiňovanému kámeni. Ještě na něm byla zaschlá krev, ale s ní ještě něco. Šokovaně se sklonila a prstem opatrně přejela podivnou tekutinu u krve. Měla zvláštní barvu, ne rudou jako krev, ale ještě více tmavější. Vypadala skoro lidsky, ale nebyla. Šla dál po stopě, která různě kličkovala mezi stromy.

"Gregu?" vykřikovala do lesa, ale odpovědi se nedočkala, když zašla příliš daleko do lesa stopa skončila. Nejistě šla dál, ušla víc další velký úsek, ale tentokrát bez stopy. Když už před sebou viděla vysokou betonovou zeď otočila se. Jenomže nevěděla kudy kam, netušila jak se dostat zpátky. Navíc takový kus šla beze stop. Ztratila se, nechtěla si to připustit, ale bylo to tak. Opatrnými kroky šla dopředu, mírně kličkovala mezi stromy. Ovšem chatky a celý komplex, jako by se najednou propadnul do země. Za celou dobu úmorného pátrání utekl den a obloha se zatáhnula. Celé okolí pohltila nesmírná tma.

 

Rex seděl na posteli a díval se ven z okna nemocnice, rychle usedající tma ho děsila. Hodiny sice ukazovaly teprve osm hodin, ale co je na tom. Greg zmizel v deset. V tom se do tmy vmísila hustá mlha. Nervozně si mžoural prsty a zíral z okna k lesu, když v tom cítil jak se mu zaseknul kyslík v krku. Nemohl popadnout dech z toho co viděl, v mlze uviděl něco se mihnout. Bylo to poměrně velké. Celý vystrašený urychleně couval na druhou stranu nemocnice, kde couváním narazil do zdi a sesul se na zem. Jeho vyvalené oči zíraly na protější stranu místnosti, dveře byly stále zavřené, ale co kdyby.

 

Kate se dívala do mlhy před sebou, ale nic neviděla, dokonce ani stromy. V tom cítila jak ji provrtávají něčí oči, zdáli za zády cítila jak někdo odporně funí. Otočila se, ale nikoho neviděla. Funění přestalo, ale pouze na malou chvíli. Za tu chvilku se něco pohnulo na druhé straně. Kate se zmateně otočila a rozeběhla se. Vždycky stačila uskočit před stromem, cítila jak několik metrů vedle sebe utíká s něčím nebo s někým. Co muselo přijít přišlo, jak se tak stále otáčela nevšimla si jednoho stromu včas. Pořádnou ranou to práskla přímo do kmen , jako v mátohách padnula na zem. Špatně viděla, dalo by se říct rozmazaně. Když v tom začala divoce ječet….

Rex ve stejnou chvíli vzhlédnul k oknu na druhé straně, chtěl jít na pomoc, jenomže cítil jak něco stojí za dveřmi a pozoruje ho. V nemocnici svítily hned čtyři lampy, dveře zavrzaly a rozlétly se do stran. Rex pohlédl do mlhy, pomaličku se k němu přibližoval stín. Byl stále větší a větší. Nejspíš instinktivně se otočil k okénku za sebou a chystal se ho otevřít, ale v tom do okénka něco z venku udeřilo a sklo se vysypalo na podlahu. Rex ucukl a upadnul na zem. Z rozbitého okénka koukala bílá žílami prolezlá dlouhá ruka, prsty nebyly příliš dlouhé, z nich vycházely dlouhé ostré drápy špinavé od krve. Rex stále couval, když v tom si uvědomil že za ním je další podivná bytost. Celý ztuhnul, na obvaze na hlavě vyčnívala zaschlá krev. Bytost za ním zavrčela při pohledu na krev, za okénkem na druhé straně se ruka pomaličku stáhnula zpět. Rex zavřel oči, na krk mu pomaličku dopadla táhlá slina, která pomaličku stékala dolů. Bytost začala při pohledu na krev slintat. Než stačil Rex něco vykřiknout bylo pozdě. Jeho tělo se bezbranně vymrštilo do vzduchu a on prolétl dveřmi a mířil do lesa. Bytost ho křečovitě držela za nohu a drápy se mu přitom zarývala do jeho měkkého masa. Jeho oči vykuleně zíraly do okolí, viděl jak se tábor vzdaluje, snažil se pozvednout hlavu a pohlédnout na bytost, ale ona byla příliš rychlá. Viděl jenom jak tomu vycházejí ze zad dlouhé ostré bodliny a vylézají žebra. Hlavu to mělo skloněnou. Netrvalo dlouho a dostali se k cíli. Před nimi byla velká jáma přikrytá velkým stromem. Neznámá bytost pustila Rexe, který ležel na zemi a ochromen bolestí se nemohl pohnout. Bytost odhodila strom a chňapla zpátky Rexe za nohu. Skočila s ním do jámy….

 

Kate divoce ječela, když ta bestie vláčela po zemi lesem. Bravurně se vyhýbala všem stromům, Kate náhle něco napadlo. Ze všech sil zvedla kousek hlavu a plivnula bestii na bílá záda. Bestie se zastavila, ale nohu drtila mnohem více. Kate začala nohou divoce hýbat ze strany na stranu. Bestie zavrčela, stále stáli a čekali. Neměla sebemenší tušení na co čekají. Když v tom se v něco pohnulo v mlze před nimi. Kate ztuhla hrůzou. Stín se pomaličku přibližoval, až se před nimi objevila další bestie. Zuřivě vrčela. Bestie povolila sevření nohy, Kate pocítila naději a využila situace. Vypadalo to že dojde k souboji o potravu, obě bestie kolem sebe výhružně obcházeli. Kate začala tiše couvat, až vstala a dala se do zběsilého běhu slábnoucí mlhou. Tentokrát byla při běhu opatrnější a stromům se vyhýbala lépe. Slyšela jak se za ní spustil boj. Stromy se od tamtu otřásaly a do celého okolí se nesl jejich podivný jekot. Kate měla štěstí, do tábora se dostala za nemalou chvíli. Chatky byly zavřené a nikde nebyla ani noha. Instinktivně vběhla do hlavní budovy, obtloustlá sestra v recepci nebyla. Vzala do ruky mikrofon a máčknutím na malý čudlík ho zapnula.

"Vstávejte! Okamžitě se všichni probuďte! Únosci jsou v lese a jdou si pro nás, pro nás všechny!" Ječela do mikrofonu, po celém táboře se skrze rozhlas nesl její roztřesený hlas. V táboře se začalo postupně ve všech chatkách rozsvěcet a lidé zmateně utíkali ven. V lese kolem chatek se pomalu hromadily bestie a přibližovaly se.

"Všichni si vezměte jenom to nejpotřebnější a pojďte k hlavní budově. Musíme se odsud dostat!" V tom jí mikrofon z ruky vytrhla obtloustlá sestra v noční košili.

"Co tady ještě děláte?! Vy jste se snad zbláznila?!" Kate se roztřásla a ustupovala ke dveřím ven. V protějším okně viděla, jak se za sestřiny zády přibližuje bestie. Viděla jí do obličeje. Mělo to velkou tlamu plnou ostrých zubů a podélné oči plné nenasytnosti. Místo nosu to mělo široké nozdry. Kate okamžitě vyběhla dveřmi ven, sestra se v šoku otočila k oknu…..

Z hlavní budovy byl slyšet jenom děsivý vřískot. Kate utíkala k vyhaslému ohni a všimla si houfu lidí, kteří svírají v rukách tašky a malé batohy.

"Stůjte! Tam nechoďte!" Téměř všichni se zastavili jenom několik nedbalců utíkalo a ignorovali její varování. Po doběhnutí do hlavní budovy byl slyšet jenom vřískot o pomoc.

"Musíme se dostat k hlavní bráně!" vykřikla, pomalu se otočila k silnici vedoucí z lesa.

"To ale musíme jít lesem……to ne!" Kate věděla že do svítání zbývá necelá hodina, pokud stihne všechny dostat za bránu ven a nějak naláká všechny bestie na louku při východu Slunce, může se jich zbavit jednou provždy. Netušila jak si to všechno dala najednou dohromady. V hlavě se jí ty střípky sami složily. Útoky pouze večer a pouze na lidi, kteří mají a sobě krev nebo děsivě ječí. Potom je přitahuje ještě světlo, všechno do sebe dokonale zapadalo, ale jediné si nedokázala vysvětlit. Kde se tam vzali? Na přemýšlení nad tou otázkou nebyl čas musela dostat všechny lidi živé ven z léčebny. Zamyšleně se rozhlédla po celém táboře, ve všech chatkách svítila světla.

"Prosím nevíte o nějakém autě, kterým byste se dopravili k bráně? Já vám ji odtud otevřu."

Z houfu lidí vyšla taková malá žena, celá se třásla.

"V garáži vedle parkoviště je velká dodávka s vozejkem."

"Skvěle, akorát s tím vozejkem to nepůjde. Musíte ho tam nechat, mohli by některé snadno dostat."

"Kdo?"

Kate se zadumaně zadívala do lesa a klidným hlasem řekla: "Bestie živící se lidmi a řádící večer. Nemáme čas běžte okamžitě pro to auto!" lidé se jako poslušní psi otočili a běželi k parkovišti. Když doběhli ke garáži čekal je šok, dveře garáže byly zamčené na petlici. Slabá žena bílá jako stěna vzala do ruky sekyru, která ležela uprostřed policejního auta. Jedním máchnutím se petlice rozlétla na kusy. Dveře se otevřely, uvnitř byla skutečně dodávka. Taková kterou se dalo vést víc jak osmnáct pacientů najednou. Lidé se nasoukali do auta, motor zaburácel a kola se dala do pohybu. Kate se pomalu vplížila do hlavní budovy, na recepčním stole byla spousta krve, ale tělo bylo naštěstí pryč. Zmáčknula červený šuplík schovaný pod stolkem, jako nějaký zvonek. Dveře se mezitím pomalu otevírali. Auto divoce jelo po silnici a mělo rozsvícená světla. Bestie z okolí si toho ihned všimnuly a běžely k východu. Dveře se ale neúprostně sami zavírali, mohli zůstat otevřené pouze pět minut víc ne, potom se automaticky zase zavřely.

Kate mezitím vyšla z hlavní budovy a se sirkou v ruce mířila k táboráku. Rychlým škrtnutím sirka vzplanula. Kate ji tiše pustila, plamínek pomaličku dopadal na dříví v ohništi. Dříví tam bylo připravené už několik dní, ale velký táborák se měl konat právě v tento den. Dříví se chvíli zdráhalo, jak bylo kapánek navlhlé, po chvilce přeci jenom chytlo. Kate potřebovala rozdělat pořádný oheň. Proto tam hodila cokoliv jí přišlo pod ruku, až tam byla veliká hromada chrlící vysoko do vzduchu oheň. Bestie to museli zpozorovat, stále si opakovala. Pomalu se posadila na zem, až teď jí došlo co právě činí. Chystá se nalákat ty bestie na světlo z ohně, ale hlavně na sebe. Svého muže nenašla a pravděpodobně je už dozajista mrtvý. Obloha začínala blednout a tma se vytrácela. Cítila jak ji oči těch bestií v lese pozorují a přibližují se. Nemohla to čekání už vydržet, z očí jí odkapávaly slzy. Přišla o svého muže, jedinou útěchou jí teď bylo, že půjde za ním.

Vypadalo to že bestie mezi sebou vyčkávají, která vyjde jako první aby ji následovali. Kate vstala a začala divoce ječet. Z poza jednoho stromu vyběhla jedna bestie a za ní hned druhá a další a další, až se začaly shromažďovat ze všech strana kromě úseku kolem parkoviště. Kate s obavami pohlédla k obloze, už viděla onen blížící se Sluneční kotouč. Bestie se daly do běhu, pomaličku zavřela oči a čekala na smrt.

"Nestůj tam jen tak a utíkej!" v uších se jí ozval známí hlas, myslela si že je to sen a pokoušela se ho ignorovat, ale nešlo to. Pootevřela jedno oko a spatřila Grega celého špinavého jak sedí v policejním autě, motor už burácel.

Kate se usmála, ale bestie už byly blízko, skoro u ohně. Dala se šíleného běhu, vyběhla kopec a běžela přímo k autu. Z dáli už cítila Sluneční paprsky. Bestie začaly vřískat a daly se za ní do běhu. Kate se posadila do sedadla vedle svého muže, motor zaburácel a kola se odlepila od silnice. Greg sešlápnul pedál a auto jelo, bestie za nimi na poslední chvíli utíkali, ale Slunce už je hřálo v zádech a tak byly pomalejší. Auto ujíždělo zběsile po silnici ven. Dokonce ani zavřená brána jim v tom nezabránila, v tu chvíli sešlápnul pedál silněji a dveře snadno rozrazil. Kate si byla jistá že žádná bestie už neuteče, všechny jak doufala byly u ohně. Pomaličku položila svou ruku na Gregoru, kterou měl na řadící páce a hladila ji.

"Už jsem si myslela že jsi mrtvý! Jak je to možné?" pusa se jí otevřela do krásného odzbrojujícího úsměvu.

"Probral jsem se ve velké jámě, vedle mě ležela bývalá obyvatelka mé chaty. Ta zrůda si dala nejdříve ji, trvalo jí to celý den, potom večer šla na lov a mě nechala tu ženu asi dozrát či co. Nějak tak sem to pochopil, no a já se vymanil z toho pelechu a utekl. Nevěřila bys jak spletité tunely mají pod léčebnou vybudované. Téměř na každém kroku pod tebou byla nějaká chodba. Myslím že moje kariéra spisovatele teď pokvete." Usmál se na Kate a políbil ji, auto už mizelo z lesa a jelo daleko, pryč.

Slunce se vyhouplo z kopců a bestie v táboře padly na zem, jejich těla vzplála ohněm. Tělesná konstrukce a kůže nebyla zvyklá na tak velkou teplotu, byla přizpůsobená na chlad a tmu. Díky všem těm hořícím bestiím se celá léčebna proměnila ve velký táborák. Léčebna do základů vyhořela.

 

Kate ve skrytu duše doufala, že žádná bestie mezitím když jelo auto s lidmi ven neproklouzla. Ale kdo ví? Pouze pod námi je pravda…

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    Kapr 8 listopadu 2009 v 17:11

     Fakt dobrá a čtivá povídka, co tě k jejímu napsání inspirovalo? a co ten spisovatel? nejseš to ty? Proč je hlavní postavou tolika autorů zrovna spisovatel… Jinak jsou tam dost pravopisné chyby shody podmětu s přísudkem, hlavně ke konci. Občas by to chtělo trochu více zapracovat na stavbě vět, aby se třeba neopakovala slovesa, ale jinak dobrý

Nový komentář