Po smrti to není zrovna nejrůžovější


„A to má být jako co?" řekl si pro sebe John po všem tom zmatku, který právě okolo vrcholil.

Co se přesně stalo mu nebylo jasné. Cítil se jakoby vytržen z normálního života. Dalo by se to přirovnat ke stavu, v němž se člověk ocitne ve chvíli, kdy spokojeně spí a někdo ho polije ledovou vodou.

Celé to trvalo jen několik chvil. Od začátku až téměř do konce toho všeho, minimálně do chvíle, než mu někdo odpověděl, by nestačil říct ani své jméno.

Pamatoval si, že těsně před svým vytržením stál na chodníku. Přes ulici se na něj usmívala jeho oblíbená lavička, na niž s radostí usedal a čítal noviny. Ty měl s sebou i tentokrát, srolované pod paží, dlaně v kapsách svého jarního pláště. Tam by je ani mít nemusel, jelikož nebyla zima. Slunce docela hřálo, takže ani ten vánek nebyl nepříjemný. Ideální podmínky pro pauzu mezi prací a dobou, kdy dcera končí ve škole, vzdálené odtud jen několik stovek metrů. To by se ovšem nesmělo Johnovi zablesknout před očima.

Co se to stalo pak? Prásk a všechno bylo pryč. Nejprve byl John obklopen na chviličku naprostou temnotou. Poté se svět začal rozjasňovat. Viděl, vnímal, myslel si, ale to vše jen na malý moment. Zřetelně totiž cítil, jak ho veškeré tyto věci opouští. Bylo to pro něj strašné. Nejprve neví kde je, poté se před ním vynoří ten nejhorší obraz na světě, aby vzápětí přestal vnímat a cítil, že se rozpadá na milion částí. Jeho zmatenost přecházela v čiré zoufalství. Co by dal za oddechový čas?

Po svém vytržení před sebou rozeznával kdysi známé okolí. Nevypadalo jako vždy. Tráva nebyla zelená, lavička se v záři slunce netřpytila. Vše bylo jaksi zvláštně šedivé až bezbarvé, tvary postrádaly ostrost. Jako kdyby viděl, ale chybělo mu něco co dává viděnému všechny ty věci, po jejichž spojení se mu v hlavě vytváří určitý obraz. Totéž postihlo i další jeho smysly. Cosi slyšel, ale nebyl schopen zachytit konkrétní zvuky, snad jen na ostrý, pronikavý ženský výkřik, který se stejně hned rozplynul v tom celku nesouvislých projevů zvuku. Něco cítil, zpočátku snad zápach něčeho spáleného, ale vzápětí i zde zřetelnost zmizela. Mohl by vůbec něco uchopit, když to ani pořádně neviděl? O chuti ani nemluvě, na tu teď neměl nejmenší pomyšlení. Všechny smysly mu pomalu ale jistě odcházely. Stejně jako schopnost myslet, city, svědomí… Jeho já se hroutilo. Mohl si klidně pořídit deníček a zapisovat si všechny části, ze kterých je složen, jen kdyby měl čím psát. Uvědomoval si, že je zřejmě v pěkné bryndě.

„A co sis jako myslel?" zaznělo kolem něj těsně před tím, než se měl podle svého názoru úplně rozpadnout. „Že budeš žít věčně? Kdo si myslíš, že jsi? Nějaký bůh?"

John zaregistroval, že s příchodem hlasu se jeho rozpad zastavil. Alespoň na chvíli. Přestože mu jeho části dávaly na srozuměnou, že hodlají jít po svých, takže už ani netvořil tu jednotu, jíž se říká já, ještě stále byl tím Johnem.

„Kdo to je? A co se to se mnou děje?" řekl, když se jakžtakž vzpamatoval.

„To je úplně jedno," dostalo se mu odpovědi, „protože ti to nebude k ničemu. Daleko důležitější pro tebe je skutečnost, že končíš."

Ten hlas mluvil velmi pomalu a zřetelně. Po krátké odmlce pokračoval: „Víš to vůbec? Nejspíš ne. Proto jsem vlastně tady…"

„Takže jsem mrtvý?" odvážil se John skočit do probíhajícího monologu.

„Vlastně ještě ne. To budeš až za chvíli. Až se rozpadneš. Tvoje tělo už s tebou ale není."

John si teď uvědomil, že jednou z těch nezřetelných věcí, jež viděl po svém vytržení, bylo jakési tělo, v tu chvíli zřejmě jen s polovinou hlavy. Nevěděl to jistě, protože konkrétní obraz toho všeho nedostal. Mohl to být on? Díval se v podobě duše na svoji mrtvolu?

„A co se mnou bude teď?" zeptal se, když si uvědomil, že s tím už nic nenadělá.

„Nic, prostě se rozpadneš."

Johna to samozřejmě nijak nepotěšilo. Vědomí, že všechno je pryč, že i on bude pryč, mu nijak na klidu nepřidalo. Tím spíš, že mu kdesi v paměti vyskočila vzpomínka na malou dceru, která na něj asi tak za hodinu bude čekat před školou. Co s ní bude?

„Ušetři si zbytečné otázky, nejsi první, kdo se bojí odchodu a nechápe, že je konec."

Čte mu snad ten někdo myšlenky?

„Tak by se to dalo říct. Ale ne tak, jak si to představuješ. Nejsem jako ty a nehodlám ti vysvětlovat, kdo nebo co jsem. Protože mám na starosti daleko důležitější věci, než se neustále zabývat vysvětlováním podstaty všehomíra, jak se to u vás říká, každé nesmířené… duši. To bude nejspíš to správné slovo pro tebe. Chápeš?"

John už se ani nenamáhal s mluvením. Prostě poslouchal.

„Proč to dělám?" Pokračoval hlas po Johnově vnitřní otázce. „Protože i když nejsi jako člověk v řádu světa nic, přesto není pro jeho správný chod moc dobré, když se někde hromadí špatná energie, protože se pak může spojit a vznikne…

Ano, tak energie, to jsi ty…

Ne, všichni jí nejsou, jen ti, kteří tělo opustí nečekaně, jako ty. Kdybys umíral pomalu, byl bys se svým koncem smířený. Ale takhle pořádně nevíš, co se s tebou děje a tu nejistotu bys svými částmi zanesl dál. Nechal bys na čistém papíře černou skvrnu. A to nevypadá moc dobře. Já tě mám uklidnit. Nebo se o to alespoň pokusit, protože to není zrovna jednoduché."

Takže posel smrti? Anděl? Bůh? To vše Johna napadalo. Nebyl věřící, ani se věcmi po smrti nijak zvlášť nezabýval. Na jednu stranu byl vyděšený, na druhou byl zase uklidňován vědomím, že ačkoli zřejmě úplně zanikne, bude součástí něčeho vyššího.

„To budeš. Přesně tak, jak to říkali na pohřbu tvé ženy. V prach jsi a v prach se obrátíš. Zase se rozpadneš na ty elementární části, jež ti byly poskytnuty… přírodou? Asi tak nějak. Ty v Boha nevěříš, tak ti to musí stačit takhle….

Ne, příteli, ženu neuvidíš, ta se taky již dávno rozpadla. Na rozdíl od tebe to u ní proběhlo v klidu. Byla se smrtí smířená už ve chvíli, kdy ji tvé ruce držely naposledy….

Kruté? Co myslíš, jak by to vypadalo, kdybys v podobě duše byl někde na věky? Při tom množství světů? Kde by se brala energie na jejich chod?…

Ach tak! Co bude se světem, kde jsi žil a jeho lidmi? To ti bude za vteřinu jedno. To ti navíc ani já neřeknu. Ten tvůj osud, jak to vždycky říkáš… promiň, jak jsi vždycky říkal, to je jen nějaká tvoje představa. Na to můžeš zapomenout…

Že to nemá smysl? Tak proto tady nejsem. Ale jestli ti vědomí, že nic nemá smysl pomůže k tomu, abys ten papír nechal čistě bílý, pak ano. Já věci chápu jinak než ty a tobě podobní. Kdybys chtěl vědět, co bude za hodinu dělat tvoje dcera, tak to ti neřeknu."

Johnovi připadala tahle konverzace nekonečně dlouhá. Pokládal zbytečné otázky, často je opakoval. Jako by chtěl získat čas. Jeho bláhovost jej zřejmě neopouštěla ani po smrti. Ale postupně se vzdal vyhlídek na věčný život, ztratil jistotu, smysl života, prostě vše. Vyprázdnil se. Úplně. Byl tak připraven na odchod? To byla otázka, kterou už mu ani ten hlas nezodpověděl. Ve chvíli, kdy si mohl odpověď myslet sám, skončil. Přestože kdesi v tom hmotném světě mu právě trafikant držel hlavu a snažil se udržet zbytky jeho mozku v jeho rozstřelené hlavě.

Mohl John protahováním svého rozhovoru získat čas na to, aby ho záchranáři opět nahodili? I když si to v posledních chvílích svého duševního života myslel, nemohl vědět, že on už o čas hrát nemůže, protože v žádném není…

Tak skončil další život, rychle a nečekaně. Jako jich každou vteřinou končí spousta…

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    zbynek smejkal 14 dubna 2008 v 13:53

    Tak Prasoide jestli se neurazís rád bych ti napsal která z tech dvou povídek je lepsí. Na rovinu tahle. Docela jsem se do ní zacet a je tam dobrý takový(nevím jestli chtený) humor. Kdybych mel udelit procentuálne dal bych 90% nýbrz je opravdu povedenejsí. To ale neznamená ze tamta je spatná. Abych rekl pravdu tak jsem povídky zas tak necet kvuli casu.(naposled snad jen Vrah v dome ). Takze jen doufám ze za cas napíses dalsí. Stejne dobrou. A myslím ze si tady povest nezkazís. Jinak jsem si vsiml jedné chybicky(nevím ted kde) ale není dulezitá. Já bych do toho nemel moc kecat asi vís proc .

Nový komentář