Pevnost Schmerzburg – čast 1.


Nemusím snad vysvětlovat, jaká byla moje radost, když se ke mně donesla zpráva o důležitém úkolu, pro jehož plnění nebyl vybrán nikdo jiný, než právě já. Profesor Weisse, největší vědecká kapacita roustoucí říše, si vyžádal mě, průměrného mladého novináře Berlínského tisku, abych pro něj sepsal kompletní zprávu o přísně utajovaném výzkumu kdesi uprostřed rakouských hor. Počáteční rozčarování rychle vystřídaly obavy. Obava z toho, jestli sem dostatečně schopný ke zvládnutí této důležité mise. Tyto myšlenky jsem ale jako pravý profesionál ihned zahnal na vedlejší kolej, abych se nerozptyloval od věcí následujících.

Cesto ubíhala proklatě pomalu. Už několik hodin jsme jeli po jakési hrdbolaté lesní cestě obklopeni neprostupnou hradbou jehličnatých stromů. Cestu jsem si krátil zapisováním do svého novinářského deníku, jelikož mně přidělený řidič v unifromě SS nebyl zrovna zdílným společníkem – za celou úmornou cestu prohodil maximálně dvě slova. Konečně se temné štíty lesa rozestoupily a já v dáli zahlédl majestátní stavbu, hrad v čistě praktickém slohu, postavený na vysokém pahorku. V dávných dobách jistě sloužil jako dokonalý nárazník pro vlnám útočících nepřátel, nyní, byl jsem si jist, že se jedná o cíl mojí cesty. V posledních paprscích slunce, které už se z větší části schovalo za obzor a ověšen hrdými prapory svastiky, působila na mně celá scenérie až zlověstně mocným dojmem. Zachvěl sem se vzrušením.

Posledních pár strmých zákrut a náš automobil projel skrz bránu masivních hradeb na rozlehlou dvoranu hradu. Vzal jsem si pár svých skromných zavazadel a naposledy pohlédl za odjíždějícím vojákem SS divize. Přestože dlažděný plac na kterém jsem stál byl poměrně prostorný, pocítil jsem náhle zvláštní úzkost. Nejspíše kvůli stále ubývajícímu světlu a jistě svoji roli sehrál i fakt, že sem zde stál úplně osamocený. Žádný člověk, žádné zvíře, dokonce ani automobil zde nestál, nikdo mě nepřišel uvítat….jen šedá prázdnota a chladný podvečer. Absolutní ticho které zde panovalo náhle přerušil příšerný výkřik plný bolesti, aby mě vytrhl ze zamyšlení a nechal mě zde stát absolutně vylekaného. Masivní dubové dveře hlavní budovy hradu se se skřípěním otevřeli a já zpozoroval černou siluetu tajemné postavy uprostřed oslnivého žlutého světla, které mě na vteřinu úplně oslepilo.

"Vítám Vás na hradě Schmerzburz. Mé jméno je profesor Stichel a zároveň jsem vedoucím pracovníkem tohoto vysoce důležitého zařízení. Vy budete jistě Berlínský vyslanec, Herr Vogel, novinář, nešalí-li mě zrak?

 

(pokračování je i přes neprostupnou temnotu béčkového hororu v dohlednu)

Sdílejte článek

  1. Profilový obrázek
    zbynek smejkal 25 srpna 2008 v 23:12

    Já souhlasím se Solem (neboj nejsem na tebe vysazenej jak mi nikdo napsal do vzkazu  Na druhé strane barikády se mi celkem líbilo). Ale tady to je spís válecný námet a nic hororového jsem tu nenasel, no tahle povídka patrí mezi nejméne hororové tady…. A i kdyz je to treba jen rozjezd tak by tu melo bejt neco hororového.

Nový komentář