Peter's story 01

Je mi 13, a tohle je první povídka, nad kterou jsem se trochu zamyslela... Je mi jasný, že to není ani trochu dokonalý, ale chtěla bych slyšet kritiku od někoho, kdo má se psaním nějakou zkušenost, a uměl by mi poradit... Další díl napíšu až podle toho, jaký budou ohlasy.

            Seděl v lese u zříceniny hradu Lopata vystavěného ve 14. století. Zřícenina? Velmi květnatě nazvaných pár kamenů poházených všude kolem. Přesto toto místo doopravdy miloval, byl-li vůbec něčeho takového schopen.
Rozhlížel se po okolí ze skály, která kdysi podpírala strážní věž. Přemýšlel o příběhu tohoto místa. Žilo zde přes 40 zlodějů a vrahů, dnes je to však klidné místo, které na něj působilo mystickým dojmem, i když na jeho duši nebylo otisknuto prokletí z bájí starých jako lidstvo samo. Z tichého uvažování ho vytrhlo sotva slyšitelné šustnutí. Tušil, co to znamená. Temné zavrčení se mu rozléhalo v uších, byl si jistý, je to on. Je dobře, že se neopozdil, chtěl to mít co nejdřív za sebou. Beze slova se otočil, a přemítal o svých možnostech. Mohl být vlkodlak, teď anebo nikdy. Mohl být volný, nemusel už poslouchat hádky jeho rodičů, věčné příkazy. Ale přijde o všechno ostatní. O maminčin úsměv, když byl teplý den, o tatínkovy návrhy na opravení starého auta, ztratí celý svůj lidský život. "Doopravdy to chceš udělat?" Šeptal mu tichý hlásek v hlavě. "Chci. Vážně." Chvíli se hádal se svým podvědomím, které jako by mu odmítalo pomoci, zakončilo tichou hádku se slovy: "Dělej, jak myslíš." Rozhodl se, že už nemůže déle vydržet všechny problémy svého života, a že jich nebylo málo. "Muriele? Můžeš." Muriel se otočil, zkoumavě si ho přeměřil a zeptal se stejně jako jeho mysl: "Jsi si jistý, že to tak chceš?" "Ano, už jsem se rozhodl." odpověděl nejistě. On jako by si ale nevšiml jeho asi-už-nechci tónu, se natahoval po jeho ruce. Peter ale ucukl. Vlkodlakovi se zablesklo v očích a konstatoval: "Vybral sis to sám. Teď mne nech dodělat to, oč jsi mě požádal." Nechal se chytit za paži, viděl, jak se Muriela zmocňuje touha, slyšel jeho přerývavý dech. Ruka ho bolela, pulzovalo mu v ní. Lykanovy oči se začaly měnit z čokoládově hnědých do temně černé. Rituál započal, nebylo cesty zpět. Až do téhle chvíle si neuvědomoval strach, pouze trochu cítil, že lykani ho fascinují jako tvorové, ale do hloubky by se jedním z nich stát nechtěl. Najednou mu tělem projela ostrá bolest, Murielovy jako břitvy ostré zuby se zaleskly v podvečerním světle, vzápětí však našly svůj cíl. Peter zavřel oči, sykl bolestí a následně zařval. Lykan ho pustil, jeho oči zase zhnědly. Vytáhl malou lékárničku, ve které byly bez ladu a skladu naházeny nejrůznější léky: na bolest hlavy, na klouby a na uklidnění. Když se novopečený vlkodlak vzpamatoval, jeho první myšlenka se ubírala směrem k lékům: "Jako by je na něco potřeboval." Peter přemítal o svých nových možnostech, o síle, která mu byla svěřena. Seskočil ze skály, zkoušel své schopnosti, když však dopadl, ozvalo se lupnutí, zlomil si nohu. "To je smůla… Vydrž tak minutku dvě, zacelí se ti to." Poučoval Muriel tak věcným tónem, jako by to nebylo nic než odřenina. 
A opravdu, za pár minut nebylo po zlomenině ani památky. Petera to nepřekvapovalo, v posledních letech si toho přečetl až dost, ale stejně si pár věcí potřeboval ujasnit. "Víš, četl jsem, že proměňovat se lze jen při úplňku, a taky, že šamani se dokázali přeměňovat. Je to pravda?" "Rozhodně je pravda, alespoň podle toho co jsem slyšel od Rady starších, že kvůli šamanům vznikla naše rasa. Je také pravda, že naše DNA nemá každý, je ale potřeba ho aktivovat, a to tělesným kontaktem. Ale to o úplňku je kec. Teda nejméně co se týká proměny. Je fakt, že jen při úplňku zabíjíme, protože se přestáváme ovládat, ale proměnit se můžeš, kdy chceš. Dívej." A přímo před Peterovýma očima se začal za hlasitého oddechování a bolestného skučení měnit. Když se zcela proměnil, jeho černé oči těkaly všude kolem a dostaly zvláštní lesk. Bylo poznat, že na normálního vlka je příliš chytrý, přesto v něm něco zvířecího zůstalo. Za chvilku se vrátil do své původní podoby hnědovlasého štíhlého muže s černým knírem a uhrančivýma čokoládovýma očima. "Vidíš? Tak, teď to zkus ty." "A jak to mam asi udělat??" "Představuj si něco, co je pro vlka charakteristický. Nebo šlo by to i pro jiný zvíře, ale mám pocit, že tygr nebo hyena pobíhající po českých lesích by trochu vzbudili pozornost." Peter se zamyslel, a vzpomněl si, že kdysi nedávno četl o vlcích, že jsou sice pomalí, ale vytrvalí běžci. Začal imaginovat les, představoval si, jak dusá po zemi v těle zvířete. Představoval si, jak ucítil kořist, jak se mu zježila srst na zádech, už se rozbíhá… Pořád se nic nedělo. Bál se, že to dělá špatně, vtom tok jeho myšlenek přerušila prudká bolest ve spáncích a hrudníku. Začal hekat, přesně jako jeho nový učitel. Pak najednou omdlel. Když se probudil, ležel na břiše a nos- nos?! To není nos, ale čumák! Povedlo se! Převalil se na záda a zpět, vyskočil na všechny tlapy a ticho lesa, který byl přikryt clonou tmy prořízlo jeho zavytí. Když si sám sebe důkladněji prohlížel, zjistil že má lesklou černou srst a chvost zbarvený do směsi černé a stříbrné. Tenkrát se z toho dokázal těšit, dnes je mu otravnou povinností cenit zuby naježit srst v každém souboji sám se sebou, nebo s úplňkem...

Vrátil se ze vzpomínek zpátky do světa tady a teď, do temné místnosti, ve které žije už 8 let, ve které trávívá každý úplněk, kde se bojí, že jednoho dne řetěz na dveřích povolí, a on zničí vše krásné, i když toho již moc na tomhle pokřiveném světě nezbylo. Dnes je zas ten den, den co tolik nenávidí, úplněk. Jediná chvíle v měsíci, kde ho luna připraví o lidskost ve vlčí podobě a uvězní ho tak na několik dlouhých hodin. Tolik lidí muselo zemřít pro Peterovu svobodu. Teprve před pár měsíci souhlasil s tím, že o plném měsíci se nehne z této kobky, která si sebevědomě nechá říkat pokoj, aby už neohrožoval své drahé z klanu... V tu chvilku se měsíc vyhoupl z mraků, jeho zář dopadla na podlahu jistého kamrlíku, dopadla na tvář sešlehanou větrem, přesto tak nevinně vypadající. Až na ty oči. Ty zelené oči, co občas mění barvu na černou... Přesně jako teď. Peter začal skučet, jeho noc je tady.