Pět knih


Bylo krásné slunné ráno. Ptáci zpívali, veverky se honily za svými ořechy, včely se snažily najít nějaký ten květ a vůbec všechno bylo, jak má být. To vše pozorovala bledá tvář člověka dívající se z okna velké budovy. Z okna plného mříží. Z místa, odkud se nikdo nikdy nedostane.

Sam Glide jel ve svém starém autě značky Dodge po křivé a kamenité lesní cestě. Na tuto chvíli dlouho čekal. Byl sice u policie pouze pět let, ale i za tak malou chvíli se dokázal vyšplhat na post detektiva se zvučným jménem. Do čeho se dal, to dokázal a nic jen tak nevzdával. Jeho manželka byla taky taková, ale sama si to neuvědomovala.

Vždy si na tu příhodu vzpomněl, když jel ve svém autě. Zrovna se rozbilo a jak jinak, než když byl na cestě do práce. Samozřejmě, že ho chtěl opravit sám a přitom uměl opravovat auta, jako devadesátiletý důchodce běhat. Auto dotlačil domů a hned se chopil hasáku. Bohužel Jeniffer ho viděla a už to začalo. Měla připomínky, jako: "Dyť z toho auta spíš uděláš sekačku než bys ho opravil", nebo "Tak pokračuj, aspoň to budem moci dát na náhradní díly".

Sam to nevydržel a šel za kamarádama do hospody. To Jeniffer tušila, že udělá a tak až byl pryč sama odtlačila auto k opraváři a sama to zaplatila. Až přišel Sam domů, tak se nemohl přestat smát.

Rád by se smál i dál, ale Jeniffer bohužel našla rakovina a pouhé dva roky po svatbě umřela. Sam jí každý pátek nosil na hrob květiny. Ale ztratil víru. Přestal chodit do kostela, všechny věci společné s bohem spálil a přestal se stýkat s kamarády. Přestal pít a plně se věnoval své práci Přísahal, že každého kdo někomu ublížil právem ztrestá. Proto se dostal tak vysoko tak rychle. A právě měl řešit největší případ v dějinách.

Už byl u brány. Veliká bílá budova na kopci uprostřed lesa působila strašidelně a měl z ní divný pocit. K bráně se z opačné strany blížil malý tlustý muž s tlustými kulatými brýlemi. Na hlavě neměl žádné vlasy a vypadal spíše jako ospalý bulldog. Na sobě nosil bílý čistý plášť, který byl pro jeho velký pivní mozol zapnut pouze přes knoflík. Sam na něj mávnul rukou a muž mu jeho gesto opětoval. Z kapsy vytáhl velký svazek klíčů a s klepající se rukou bránu odemknul. Sam popojel a muži řekl:

"Zdravím. Jmenuji se Sam Glide a jsem tu kvůli tomu masakru."

Muž přikývl a beze slov ukázal rukou na plac pod velkým stromem. Sam poděkoval a zaparkoval na místě, kde mu to muž ukázal. Vystoupil z auta a Zamířil ke dveřím. Před dveřmi ležela velká červená rohožka s nápisem HOME SWEET HOME.

"To určitě." Pomyslel si Sam a zaklepal na býlé ocelové dveře. Chvíli čekal a poté mu dveře otevře škaredá sestřička v bílém plášti.

"Dobrý den. Jsem tu…" "to je mi jedno!" Zaskuhrala šereda.

"Gerto, nebuďte tak krutá." Za šeredou se objevil vysoký postarší muž. Vypadal jako hlava tohoto zařizení.

"Dejte Gertě svojí zbraň. Dovnitř s ní nemůžete." Řekl muž. Sam poslechl a dal svojí služební devítku odporné ( A smradlavé k tomu) sestřičce.

"Tak… Vítejte v Greenhillském sanatoriu pro nejtěžší případy." Oznámil muž.

"Jmenuji se Charles, ale říkejte mi bělouš."

"Dobrá. Já jsem Sam"

Podali si ruce a Sam se ani neodvážil zeptat, proč zrovna bělouš.

"Pojďte za mnou. Dovedu vás k němu. Určitě jste tady kvůli tomu masakru že? Je to zvláštní případ. Vypadá jako normální člověk ale…"

"Normální člověk by přece nedokázal zabít skoro pět set lidí že?" Přerušil bělouše Sam.

"To ano, ale je to zvláštní. Pořád něco mlel něco o mrtvých, démonech a o ďáblovi. A co vůbec po něm chcete?"

"Já ho mám vyslechnout a určit, zda bude dále vegetit tady a nebo jestli ho pošlu před soud a dají mu oprátku." Odvětil Sam.

"Aha. Tak tudy." Dořekl Bělouš a vydal se se Samem na cestu. Sanatorium bylo hoodně velké a mělo spoustu místností. Z některých se ozíval smích, z některých pláč, z některých zlostný křik. Vyšli do třetího patra. Bylo to podkroví. A byla v něm jenom jedna místnost. Úplně tichá a temná.

Stáli před velkými ocelovými dveřmi. Bělouš je musel odemykat skoro šest minut. Bylo na nich skoro čtyřicet zámků. Vešli oba dovnitř. Místnost byla vypolstrovaná a uprostřed seděl středně vysoký muž ve svěrací kazajce.

"Dobrý den. Jmenu…"

"Sam." Odpověděl člověk. Sam ztuhl.

"Jak mě znáš?"

"Tady de slyšet vše. Mimochodem, já jsem Quentin. Někam se tu posaďte. Místa tu je dost."

Sam se posadil naproti němu a podíval se na bělouše. Ten přikívl a odešel za dveře.

"dobře. Tak, když znáte mé jméno,tak určitě znáte důvod mé návštěvy." Začal Sam.

" To ano, jste tu proto, abyste mě nechal popravit. Za něco, co jsem neprovedl."

"Neprovedl?! Vždyť jste zabil skoro pět set lidí!" Řekl rozhněvaně Sam.

"Cože? Jenom pět set? Já to nepočítal, ale okolo devítiset to bylo. Nejlepší bylo, jak sem do toho houfu hodil ten granát. To pak nohy lítaly všude."

To Sam nevydržel, přišel k chlápkovi a chytnul ho pod krkem.

"Tak poslouchej ty zmetku! Jestli nepřestaneš dělat hovadiny, tak ti těmahle rukama utrhám tvoje nohy! Rozuměls?!" Zařval Sam na Quentina.

"Přece byste se neušpinil?" Pousmál se Quentin.

Sam hodil s chlápkem o zem a odešel ke dveřím. Chvíli tam stál a vše rozdejchávál. Pak se ho Quentin na něco zeptal:

"Přišel jste o manželku?"

"Do toho ti nic není!" Zařval Sam.

"Je vše v pořádku?" Zeptal se zpoza dveří bělouš.

"V pohodě." řekl Sam.

" já vím, že je hrozné přijít o někoho, koho jste měl rád, ale já to zažil taky. Myslíte, že jsem chtěl zabít všechny ty lidi? Ani náhodou! Víte co to je, Zabít svojí manželku vrtačkou? Asi těžko."

"Quentine, vy jste blázen!" Řekl trochu pobaveně Sam

"HA! Blázen? Jen proto, že jsem se snažil zachránit sebe, své přátele a svět? V tom případě je blázen každý, kdo se snaží zlepšit náš svět. Každý policista, Každý bezdomovec a dokonce i vy! Myslíte si že jste blázen?." Řekl rozzuřeně Quentin.

To trochu Sama zarazilo. Otočil se na Quentina a sedl si před něj znovu na zem.

„Tak dobrá." Vytáhl z kapsy svého černého kabátu bloček a propisku.

„Jak dlouho ten masakr trval?"

„Pět dní." Řekl rychle Quentin. Sam si všechno pozorně zapisoval do bločku.

„A proč né šest?" Zeptal se Sam.

„Protože jsem to musel stihnout za pět." Řekl Quentin.

„Máte asi rád číslo pět, že?"

„Ne. Ale ďábel ho má rád." řekl Quentin

„Dobře" Sam vše zaznamenával do svého bloku.

„A teď mi popište každou minutu, každou vteřinu těch pěti dní."

„Tak jo, ale bude to ošklivé…

Vracel jsem se z práce. Nastoupil jsem do autobusu číslo 5. Pracoval jsem jako skladník, ale občas jsem si přivydělával, psaním článků do novin. Tedy… spíš naopak. Končil jsem celkem brzo. V jednu hodinu jsem byl už v autobuse. A už tehdy se něco dělo. Začalo se stmívat a to v létě. V autobuse bylo prázdno. Jel jsem jen já a další dva lidé, které jsem neznal. Cesta trvala dlouho a tak jsem usnul.

Zdál se mi divný sen. Byl jsem u kostela a okolo mě stáli divní lidé. Kostel byl zabedněn a ba jeho věži stál nějaký člověk. Asi kněz. A pod ním stlálo strašně moc lidí, kteří k němu shlíželi.

„Vstávejte pane. Konečná.“

Probudil jsem se a viděl jsem, jak se mnou řidič třese.

Poděkoval jsem, vystoupil jsme a šel jsem . Ulice mé vesnice byly prázdné. Došel jsem domů. Dveře byly odemčené.

"To je divné. Vždyť sem je zamykal." Říkal jsem si pro sebe.

Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Byla tma. Rozsvítil jsem světlo a šel do kuchyně. Cestou sem ale zahlédl červenou skvrnu na koberci. Najednou světla zhasla.

"Haló?" Ptal sem se nejistě. "Je tu někdo?"

Najednou jsem zaregistroval pohyb jdoucí od schodů do sklepa. Začal jsem být nervózní. Postava se pomalu a jistě blížila ke mně.

"Stůj! Zavolám policii!" zařval jsem.

Najednou se postava zastavila. A šáhla po vypínači.

"BAF!" řekla Cindy.

"Kurva! To mi už nedělej!"

"To tak ty můj strašpytle" Usmála se a objala mě.

"Co dělá ten flek na zemi?" Ptal jsem se.

"Ale. Zkoušela jsem natřít ty lišty, ale převrhla jsem plechovku. Tak jsem šla do sklepa pro nějakej sajrajt na vyčištění a viděla jsem tě. Tak jsem prostě musela." Řekla pobaveně.

"Mimochodem, Ještě musíš nějaké ty lišty přivrtat." A s těmito slovy mi předala vrtačku a pár šroubků.

"Tak do toho…"

"A půl je hotovo, já vím." Odpověděl jsem, a vzal jsem vrtačku s šroubky.

" A já jdu zatím okopat zahrádku." Řekla.

Pousmál jsem se a šel vrtat lišty do obýváku. A jak jinak, než jako pravý Američan. Zapnul jsem si televizi. Zrovna běžel nějaký hudební pořad. Tak jsem se pustil do vrtání. Ale asi po půl hodině začala televize šumět. Nebylo vidět nic. Přestal jsem vrtat a šel jsem do ní bouchnout. Když v tom jsem uslyšel ten nejhorší zvuk ze všech. Slišel jsem Cindy křičet!

Ani chvíli jsem neváhal a s vrtačkou pevně sevřenou v ruce jsem se rozběhl směrem k zahrádce. Jako šílenec jsem proskočil skleněnými dveřmi a přitom jsem se poranil na ruce. Hledal jsem po zahrádce, ale Cindy nikde nebyla. Jenom mezi jahodami a mrkví byla v té velké tmě trochu vidět krev.

"Cindy!… Toto už není vtipné! Okamžitě vylez!"

"Snažil jsem se co nejhlasitěji zakřičet. Ale nikdo nepřicházel. Už jsem chtěl jít zavolat policii když jsem uslyšel další křik. Tentokrát od sousedů.

Pustil jsem vrtačku a rychle jsem přeskočil krátký plotek. Ke zdroji křiku jsem se jistě přibližoval. A tam jsem to zahlédl. Viděl jsem Mary. Ale jenom půlku. Snažila se udržet nad zemí a zoufale a za stálého křiku se snažila přidržet se trávy. Něco jí táhlo do země. Přiskočil jsem, chytil jsem jí za ruku a ze všech sil tahal."

"Prosím tě Quine nepouštěj mě, prosím!"

Zoufale křičela. To co jí táhlo dolů bylo ale silnější. Mary to vtahovalo stále více dolů. Zrovna jsem přemýšlel, co udělám když jsem uslyšel zlověstné křupnutí a zvuk trhání. Z díry vystříkla krev a Mary začala tentokrát křičet bolestí.

Musel jsem Mary pustit. Ta věc ji vtáhla do díry a křik pomalu ustával. Šlo slyšet pouze mlaskání a zvláštní skuhrání. Z té krve se mi udělalo špatně.

Odpotácel jsem se do Maryina domu. Dveře byly otevřené. Jen o kousek jsem uhnul sekyře, která dopadla neškodně na zeď. Otočil jsem se a uviděl jsem Michaela. Byl vyděšený a od krve

"Počkej! To jsem já! Quin! Tvůj soused!"

Michael se zastavil a posvítil na mě baterkou, kterou měl v druhé ruce.

"Díky bohu, že jsi normální. Ty věci dostaly Mary. Bylo to strašné. Vylezly ze země a pronásledovaly mě"

"Co se tu děje!?"Zeptal jsem se Michaela.

"To já do prdele nevím! Ty bestie my sežraly ženu! A já měl nasráno a nedokázal jsem jí pomoci! Kurva já to pr…"

Pod Michaelem se rozbily dveře do sklepa a z díry se vynořily dvě špinavé ruce. Byly nezdravě šedé a na některých místech neměly kůži. Michal nestihl uskočit a ty ruce ho chytly.

"Kurva!" zakřičel Michal.

"Quine! V kuchyni ve třetí zásuvce je… AAAA!"

Michal to nedořekl a ta bytost ho už táhla do temnoty.

Rozběhl jsem se do kuchyně a okamžitě jsem začal hrabat v oné zásuvce. Úplně dole byl malý revolver a vedle něho krabička s náboji. Všechno jsem popadl a běžel jsem zpět za Michalem. Už se držel podlahy jen jednou rukou. Namířil jsem na místo, kde jsem předpokládal, že bude hlava zrůdy. Zmáčknul jsem kohoutek, ale kladívko jen neškodně cvaklo.

"Poslouchej! Zdrhni a schovej se!"

S těmito slovy byl Michal vtáhnut do sklepa úplně a zase jsem slyšel to křupání a trhání. Na zemi ležela sekera a zapnutá baterka. Vzal jsem to všechno, ale neměl jsem odvahu posvítit dolů. Co kdyby si mě ta zrůda všimla? Vyběhl jsem z domu na ulici, Chtěl jsem nabít zbraň, ale chvilku jsem se zaposlouchal. Všude byl slyšet křik a občas nějaký ten výstřel.

Roztrhnul jsem krabičku s nápisem .32 mm 30 kusů v krabici. Všechna munice spadla na zem. Začal jsem ji rychle sbírat a strkat do kapes. S šesti kulkama jsem naládoval revolver. Sekeru jsem držel v levé ruce a revolver v druhé. Byl jsem vyzbrojen, ale nevěděl jsem, proti čemu bojuji a co se vůbec stalo. Napadlo mě jen jedno řešení. Jít domů. Vyrazil jsem tedy domů. Bylo to pouze asi deset metrů, ale připadalo mi to, jako nekonečná cesta. Dával jsem pozor, kam šlapu a pořád jsem se rozhlížel a ohlížel. Stále mě znervózňovalo to strašné křičení a sem tam nějaký výstřel, Když se najednou začala země třást.

Nebyl to silný otřes, ale leknul jsem se a spadl. To co jsem viděl mne velice vyděsilo. Z Edgeholmu (To bylo naše okresní město) vylétl směrem k nebi světle zelený světelný kužel. Doletěl do výšky asi stopadesáti metrů, potom se začal rozlévat do stran a začal tvořit nad naším a dalšíma třema městy polokouli. Otřes přestal a já se zvedl ze země Chvíli jsem na to čučel, ale pak jsem zase pokračoval v cestě, Přerušilo mě až sténání, které přicházelo zleva, z naší zahrádky. Otočil jsem se a znova jsem spadnul na zem. Uviděl jsem Cindy.

"Cindy."

Řekl jsem a upustil jsem sekeru i revolver. Stála ve stínu a nešlo na ní moc vidět. Ale poznal jsem ji, nebo spíš co z ní zbylo.

Poznal jsem, že má potrhané ruce a nohy a chyběla ji na levé ruce dlaň a na pravé dva prsty. Z jejích džín zbyly jen cáry a její tričko na tom nebylo lépe. Napřáhla před sebe ruce směrem ke mně a vykročila. Šla pomalu a kulhala na pravou nohu. Chyběl jí kus masa ze stehna. Když jsem spatřil její obličej, tak jsem hrůzou vykřikl.

Na levé straně obličeje ji chyběl kus tváře, měla jen kousek nosu a na kousku hlavy ji šel vidět i mozek To nejhorší ale byly její oči. Levé vyselo z důlku ven a to druhé bylo celé černé. Pomalu a jistě se ke mně blížila a vydávala zvláštní chraplavý zvuk.

Rozběhnul jsem se ke dveřím domu. Cindy mě mechanicky následovala. Dveře byly odemčené. Rozrazil jsem je utíkal jsem do ložnice. Zabouchnul jsem za sebou dveře a zatarasil jsem je nočním stolkem. Sedl jsem si na postel a poslouchal. Slyšel jsem, jak našlapuje a blíží se za stálého skuhrání ke dveřím. Ale slyšel jsem skuhrat i někoho jiného. Otočil jsem se a v okně jsem zahlédnul něčí obrysy.

Postava stála u okna a začala do něho bušit. Venku byla tma a veřejné osvětlení tam nedolehlo. Cindy už byla u dveří a chtěla jít dovnitř. Jediná cesta ven bylo druhé okno sebral jsem lampu a rozbil s ní okno. Proskočil jsem ven a dopadnul na trávník z poza rohu se vynořila ona postava a taky s napřaženýma rukama směřoval ke mně. Rozběhl jsem se přes zahradu k silnici a ke zbrani. Ovšem jak jsem dům obíhal tak jsem z nenadání narazil na Cindy. Chňápla po mě zuby a já měl co dělat, abych uskočil. Ale neudržel jsem se na nohách a spadnul jsem.

Cindy stála nade mnou a už se začala přibližovat k mé hlavě. V tom jsem si vedle sebe všimnul akumulátorové vrtačky. Sebral jsem ji a bodl ji vrtákem do oka (toho funkčního). Vydala ze sebe zvláštní skřek a stále se mě snažila kousnout. Začal jsem se zvedat a vrtačkou jsem ji stále hlouběji zajížděl do oka.Tentokrát se karta obrátila. Cindy ležela na zemi a já byl nad ní. Strach se změnil ve vztek.

Jednou rukou jsem ji chytil pod krkem a druhou jsem ji vytaženou vrtačku přitiskl ke spánku. A vrtal jsem. Stále. Pořád. Dokola… Připadalo mi to jako věčnost.

Konečně se Cindy přestala cukat a já jsem vrtačku vypnul. Zvedl jsem se a díval jsem se na ní. Začal jsem brečet. Brečel jsem, jako želva.

Z brekotu mě ale vyrušil druhý přízrak. Za tu dobu se dobelhal až sem.

Utřel jsem slzy a rozběhl jsem se k revolveru a sekyře. Rychle se zvedl revolver a namířil jsem na stvůru. Stisknul jsem spoušť a vyletěla kulka. Zasáhla nestvůru do stehna. Ani se nezastavila a šla dál. Vystřelil jsem znovu a tentokrát jsem zamířil na hlavu. Jelikož se mi klepaly ruce, tak jsem se netrefil.

Dostal zásah do hrudníku. Cuknul sebou, ale pokračoval dál.

Nashromáždil jsem poslední špetku odvahy a vzteku a rozběhl jsem se k tomu.

Strčil jsem mu hlaveň do tlamy a zmáčkl spoušť. Krev vystříkla na zeď domu a zrůda se zachroptěním dopadla na zem. Vytáhnul jsem z opasku baterku a posvítil jsem na to. Byla to hrůza.

Byla to shnilá mrtvola, co chtěla sežrat mě a Cindy. Podíval jsem se na ulici a uviděl jsem Michaela a další shnilotinu. Michal byl na tom stejně, jako Cindy. Šel po mě i s jeho novým kamarádem s napřaženýma rukama.

"Takže… Mrtví žíjí… Takže to jsou ZOMBIE!"

Hned se mi ulevilo, ale potom hned přitížilo. Když něco má jméno, působí to přátelštěji. Ale pokud příjdete na to, že místo krásné petůnie máte na zahrádce obrovskou masožravou rostlinu, tak se přece jenom znepokojíte. Viděl jsem spoustu filmů se zombiema, ale nikdy by mě nenapadlo, že se toto může stát.

Michal a druhý zombík se přibližovali. Viděl jsem, jak z dalších domů vycházejí zombie. Dokonce i z kanálu vylezla jedna. Začalo se jich tu objevovat více. Bylo jich tam asi třináct. Tady by bylo nebezpečné zůstat. Rozběhl jsem se tedy směrem ke kostelu.

Kostel byl od mého domu vzdálen asi deset kilometrů. Byl totiž kousek za městem. Ze sprintu jsem zvolnil na klus, protože ti za mnou byli pomalí.

Sice se jich za mnou táhlo čím dál tím více, ale to my teď nevadilo. Přemýšlel jsem nad tím, co jsem provedl. Taky mě začal děsit fakt, že střelba a křik ustaly. Občas se ozval nějaký skřek a výstřel, ale už né tak často. Ohlédl jsem se a hrůzou jsem skoro spadl.

Jedna zombie, která právě vylezla z nějakého domu vypadala jinak. Neměla kůži a šly jí vidět svaly. Měřila asi dva a půl metrů a na sobě neměla nic oblečeného. To by mi až tak nevadilo, kdyby neběžela. Zvláštním potácivým během se rychle přibližovala. Otočil jsem se a okamžitě jsem začal utíkat, jak nejrychleji to šlo. Neohlížel jsem se a prostě utíkal směrem ke kostelu.

Slyšel jsem, jak se chroptění a dupání ke mně přibližuje. Odběhl jsem ještě deset metrů a potom mi dolehla studená krvavá ruka na rameno. Vykřikl jsem a otočil se.

Držel mě za rameno a druhou rukou se mi sápal po hlavě. Namířil jsem revolverem a vystřelil. Bylo my jedno, kam se trefím, hlavně když se trefím. Tři rány schytala nestvůra do hrudě. Zapotácela se a pustila mě. V tom okamžiku jsem se ohnal sekerou. Čepel prosvištěla a zasekla se zrůdě do ramene. Vydala ze sebe zlostné zavřeštění a pokusila se mě znovu chytit. Ještě jsem jí podkopl nohy. Spadla na zem, ale ani jí to nerozházelo. Začala se okamžitě zvedat.

Otočil jsem se a prchal dál, ovšem ta potvora si nedala říct. Zase mě začala dohánět. Tentokrát jsem chtěl zaútočit jako první. Ovšem než jsem se otočil, tak jsem zaslechl ticho. To ticho věštilo smrt. Pozdě mi došlo, že ta zrůda skočila. Otočil jsem se, ale bylo pozdě na úder. Dopadla na mě váha alespoň stopadesáti kilového tvora. Váhou mě držel u země a jeho pazoury držely moje ruce. Nemohl jsem se pohnout. Na jeho tváři bez uší a nosu jsem mohl poznat něco, jako vítězný škleb.

Otevřel tlamu plnou špičatých zubů a začal se ke mně přibližovat. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se jeho kolegové přibližují a taky si očividně chtějí urvat kus žvance i pro sebe. Cítil jsem smradlavý dech který se přibližoval a sílil. Už jsem si přestal dělat naděje.

PRÁSK

Ozvala se rána a když jsem otevřel oči. Zjistil jsem, že z hlavy té zrůdy zůstala jen beztvará hmota. Setřásl jsem ze sebe tělo a rozhlédl jsem se. Na střeše dvoupatrového domu někdo seděl. V té tmě se nedalo poznat kdo, ale měl v ruce nějakou pušku a mířil ne mě.

PRÁSK.

Druhá rána mi proletěla okolo hlavy a zasáhla něco za mnou.

Podíval jsem se a zjistil, že se ke mně ta tlupa dost přiblížila. Muž odložil pušku a po něčem tam šmátral. Rozběhl jsem se k domu. To co hledal byl žebřík. Hodil ho dolů a rukou pokynul, abych vylezl nahorů. Neváhal jsem a lezl po žebříku. Až jsem byl nahoře tak ho muž vytáhl a zombie tam dole mohly leda bubnovat na zabarikádované okno.

Byl jsem udýchaný a vyděšený. Muž vzal pušku a po kovovém žebříku slezl dolů do domu. Následoval jsem ho slezl jsem dolů a ocitl jsem se na chodbě, která končila schody dolů. Po stranách jsem ve tmě rozeznal asi tři dveře na každé straně. Šel jsem tedy poslepu dolů a dorazil do menší místnosti. Naproti mně byly vstupní dveře. Byly zabouchané dřevěnými prkny, klika byla zapřená židlí a spodek dveří byl zatěžkán nějakou železnou krabicí. Okna byla překryta látkou a zabouchané prkny, jako dveře. Šlo slyšet skuhrání nemrtvých a tupé nárazy rukou na dřevo. Asi je zabednil i z venku.

V místnosti na pravo se rozsvítilo světlo. Šel jsem do místnosti. Byla to asi kuchyně. Naproti mně se táhla kuchyňská linka. Nad ní byly pověšené různé skříňky. Upřostřed místnosti byl menší stůl. Na něm ležela ona puška a hodně piva.

Nevěděl jsem, co to je, ale byl to asi tip nějaké lovecké pušky. U stolu seděl muž a měl v ruce sklenici piva bez etikety. Teď jsem si ho mohl dobře prohlédnout.

Byl střední velikosti, na sobě měl maskáčovou bundu i kalhoty. Na hlavě měl maskáčovou kšiltovu. Ta asi kryla jeho pleš. Obličej měl drsný a vypadal, jako kdyby mohl zabíjet i pohledem. Podíval se na mě.

"Posaď se a měj se tu jako doma." Poslechl jsem ho a posadil jsem se naproti nemu.

"Takže, vítej v mé pevnosti. Já jsem Luis."

"Já jsem Quentin."

Chvíli jsme na sebe jen tak čučeli a pak spustil.

"Pojď za mnou"

Asi toho moc nenamluví. Šel jsem za ním. V rohu kuchyně byl na zemi dřevěný poklop. Zvedl ho a po schodech šel do sklepa. Šel jsem za ním. Rozsvítil světlo a já mohl vidět sklep celý.

Sklep byl celkem velký. Byl celý z betonu. Šly slyšet tupé rány ze spodu. Na pravé straně byly samé krabice. Vedle nich bylo asi patnáct kanistrů s benzínem či naftou. Vlevo byla nějaká zvláštní věc, co vydávala tiché vrnivé zvuky.

Luis vzal kanistr a jeho obsah vylil do stroje. Naproti byla velká vlajka Ameriky. Připadalo mi to, jako nějaký bunkr. Luis si sedl na jednu z krabic, sundal si čepici (Byl doopravdy plešatý) a řekl.

"Jsme v háji."

"Jo, ale řekne mi někdo, co se to tu děje?" Zeptal jsem se.

Luis položil čepici na vedlejší krabici, nadechl se a spustil:

"Toto místo, je prokleté."

Usmál jsem se a Luis poznal, že mu moc nevěřím.

"Vtipné ti to připadat může, ale moc to vtipné není." řekl trochu naštvaně.

"Tak pokračuj." Řekl jsem mu.

"Když byla válka severu proti jihu, tak se tu odehrála jedna bitva. Nebyla nijak velká, ale dost lidí v ní zemřelo. Vyhrál jih. A na počest vítězství postavili na bojišti město. A to je to naše."

To mě dost znepokojilo.

"Ovšem to není vše." Pokračoval Luis

"Zemřel tu jeden významný domorodec. Asi nějaký šaman. A když umíral, tak toto bojiště proklel."

"Vždyť je to jen báchorka." Řekl jsem rozhořčeně.

"Možná, ale jeho slova byla asi taková. Ti, co zemřeli hladoví se po smrti nají do sytosti. Až nastane čas největšího zla, tak povstaneme.“

"A co má hniloba společného se zombiema? A jak to všechno víš?"

"Moc ne. Jen se na ně podívej. Jsou až moc zachovalí. A v zemi se hnije rychle. No. A jsem potomek prvních vojáků, kteří tu byli a toto se u nás povídá už nějakej ten pátek"

"Hmm to máš pravdu. Ale to je neobživilo, že?"

"Ne." Odpověděl Luis.

"Moc toho o nich nevím, ale vyděl jsem tady spoustu těch pomalých, tři ty rychlé velké a pak jsem vyděl nějakého vyhublého, co lezl po zdi."

"Co? Ono jich je více druhů? Už tak stačí, že ti co zabili se k nim přidají"

"Jo. To je taky špatné. Pokud je to tak, tak by mohl být celý svět zničen."

"To nezní moc dobře." Odvětil jsem. "Ale budu muset vyrazit."

"Kam?" Zeptal se Luis "Do kostela."

"Ty jsi se zbláznil!" Rozkřikl se Luis.

"Vždyť ten kostel je obehnán hřbitovem. Najdeš tam jenom zástupy mrtvol."

"To jo, ale je tam nejstarší knihovna v okolí. Myslím že je v tom něco nadpřirozeného. Z vědeckého hlediska není možné, aby stará mrtvola s poničenýmy orgány mohla obživnout."

"No… Na tom něco bude." Řekl Luis a zvedl se z krabice.

"Ovšem buď připraven na obrovský nápor nemrtvých."

Došel k vlajce a odhrnul ji. Z toho, co bylo za ní jsem měl menší vánoce. Byla tam zbrojnice.

"Poslyš Luisi. Jak pracuješ?"

Luis se otočil a chvíli přemýšlel. Pak řekl: "Byl jsem nájemný vrah."

To mne udivilo. Většina lidí by asi teď s hrůzou utekla ven a šla někam do ústraní, ale já jsem se víc bál toho venku, než jeho.

"Ale teď je jedno, co jsem byl, ale co jsme teď. Jsme ti, co přežili a musíme se postarat o to, aby se to podařilo i těm zbylým."

S těmito slovy Luis ze zdi sundal samopal P90, (Bylo to nad ním napsané na cedulce) granát a glock 18. K tomu si ještě dal do velkých kapes pár zásobníků a nakonec si vzal dlouhý nůž.

"Tak Quine. A co si vezmeš ty?."

Uvědomil sem si, že pořád v rukách mám svoje vybavení. Položil jsem tedy sekeru a revolver na krabici a rozhlédl se po arzenálu. Bylo tam asi pět pistolí, dvě brokovnice, jeden samopal a jedna puška. Vybral sem si brokovnici remington, (či jak se to jmenovalo) pistoli CZ 75, střelivo a nakonec jsem si vzal nádhernou velkou mačetu. Vzal jsem ji i s pouzdrem a přivázal k pásku.

"Hotovo" řekl jsem.

Luis přikývl a vyšel nahorů. Vylezli jsme na střechu a zhodnotili jsme situaci. Dole bylo asi pětadvacet zombii a stále přicházely další

"Dělej to, co dělám já" Řekl Luis a sebral žebřík a položil ho tak, že šel ze střechy našeho domu na vedlejší, který byl poněkud nížší.

Luis přešel po žebříku a já šel za ním. Byly jsme na druhé střeše a zombie přicházely k nám. Luis sklouzl po střeše a v kotoulu spadl na trávník. Já jsem dopadl na nohy a celkem to bolelo, ale nic jsem si nezlomil. Luis běžel směrem k lesu a já šel za ním.

Silnice před námi byla rovná. Po stranách bylo pouliční osvětlení, které však už nesvítilo. Domky, které vypadaly jeden jako druhý byly klidné. Člověk by ani neřekl, že v nich někdo mohl žít. Běželi jsme klusem a já pomale ztrácel dech. Luis běžel napřed a nebyly na něm vidět známky únavy. Nebít něho, byl bych teď mrtvý a zabyla by mě ta odporná věc bez kůže.

A i kdybych to náhodou přežil, tak bych toho s revolverem a třiceti kulkama moc nesvedl. Ale Luis…

On mi zachránil život, nabídl přístřeší a dal zbraně. Připadal mi hodně sympatický a strach z něho byl už jen minimální. Stejně. Bát se lidí by teď byla asi blbost, když tady chodí mrtvoly.

Silnice se stáčela do pravého úhlu a v zatáčce šla mezi stromy vidět úzká hlinitá cestička.

"To půjdeme tudy?" Zeptal jsem se.

"Jo" Prohodil Luis.

"A proč nejdem po silnici? Je to kratší a není tam tolik tma."

"Jenže budeme muset projít okolo nemocnice a hřbitova a nedovedu si představit, co všechno tam může být za stvůry."

"Ale Luisi, můžeme potkat více přeživších. A na cestě je taky policejní stanice. Tam může být nějaký člově…"

"Ne. Nejsou blbí. Jak po tobě vystartatovala ta červená věc, tak v tom domě bydlel jeden myslivec. Domnívám se, že to mají promyšlené a že jich je více druhů."

"A to je vše?" Odvětil jsem

"Ne. Ke mně taky šly jiné stvůry." Z tohoto jsem znejistěl.

"Co k tobě přišlo?"

"Tři bez kůže." řekl klidně Luis

To mě dostalo. Mě ty věci dost překvapily. Jeho musely také. A i když byl překvapen, tak je všechny dokázal zabít? Jak byl vůbec silný? A co všechno umí?

"No dobrá. Ať je po tvém." Luis přikývl a rozběhl se po hlíněné cestičce. Samopal si dal do jedné ruky a druhou vytáhl baterku. Svítila dost daleko, i když byla malá.

Les byl nepřehledný a cesta dlouhá. Měsíc zářil a Hvězdy také. K tomu všemu dávala zelený nádech ta kopule.

Mezi stromy jsem viděl pár postav ale všechny byly zombie. Šli jsme tak patnáct minut, když mě Luis srazil k zemi. Spadl jsem a zavolal jsem

"Co to má…" Utišila mě jeho ruka, která my přistála na puse.

"Pšššššt!" Zasyčel Luis.

Poslechnul jsem a ztichl. Luis naslouchal a bylo na něm vydět, že je znepokojen. Taky jsem naslouchal, ale nic jsem neslyšel ani neviděl. Najednou Luis pomale ukázal na jeden strom. Podíval jsem se tím směrem a leknutím jsem ztuhl.

Na stromě něco bylo. Šla vidět silueta zvláštního tvora. Byl asi sto padesát centimetrů vysoký, Byl celkem svalnatý. Ale to nejdůležitější, měl čtyři ruce a v každé držel veliký srp. Stál na stromě a pozoroval nás.

"Další jsou na šesté, sedmé a desáté hodině." Zašeptal Luis.

Rozhlédl jsem se a měl pravdu. Byli jsme obklíčeni. Stáli na těch stromech a sledovali nás. Byli jako sochy. Ani o kousek se nepohnuli. A ještě jedna věc mě zarazila. Ti zombíci, co nás pronásledovali stáli opodál a sledovali nás také. Čekali, co ti čtyři provedou. Pomalu jsem zamířil na toho přede mnou. Ani se nepohl. Pomale jsem zmáčkl spoušť brokovnice. Zbraň mě kopla a vyšla střela. Můj zrak zahalil prach. Hned usedl a co jsem neviděl, tu věc. Zmizela. Ale né úplně. Jen se posunula o jednu větev níž. A stále se ani nepohnul. Rozhlédl jsem se a ti ostatní se také posunuli níž. Vypadalo to, že jsou strašně rychlí a chytří.

"Nech to na mě" Řekl s úsměvem Luis a postavil se.

"Tyto trojručky nás nezastaví"

Luis zvedl P90 a začal pálit na toho stejného, na kterého jsem pálil já.

Byl to strašnej kravál a tak jsem si zacpal uši. Bylo vidět, jak se ta věc přemisťuje z větve na větev. Byla neuvěřitelně rychlá. Skoro jsem nevidě její pohyby. Najednou se za Luisem objevila další z těch věcí. A než jsem stihl varovat, tak šlo jen vidět, jak ta věc dostala ránu do zad.

"Co to sakra bylo?" Zeptal jsem se.

Luis mě ale neslyšel a dál vyprazdňoval zásobník do té první zrůdy. Podíval jsem se na tu jednu, co to dostala do zad a ležela mrtvá na zemi. Teď jsem ji konečně mohl vidět.

Byla celá zelená a v rukách měla zvláštní stříbrné srpy. Byla celkem malá ale svalů měla požehnaně. Otočil jsem se směrem, od kterého vyšla ta rána a viděl jsem to nejlepší co šlo.

Z poza stromu vylezl myslivec a z jeho dvouhlavňové brokovnice se ještě kouřilo. Pokynul jsem mu rukou, aby šel k nám. Myslivec se rozběhl naším směrem. Podíval jsem se na Luise a viděl jsem, že jednu z těch věcí oddělal a právě střílel po další.

"Sakra!" Luisovi došly náboje.

"Quine, kryj mě, zatím co budu přebíjet."

"Jo" Namířil jsem na zrůdu a vystřelil jsem.

Jako minule sem se netrefil. Jen se posunula o jednu větev doprava. Vystřelil jsem znova, ale zase jsem minul. Najednou padl další výstřel nestvůra padla mrtvá k zemi. Otočil jsem se a viděl jsem, jak onen myslivec s úsměvem na tváři sleduje, jak tu zrůdu pěkně sejmul.

"Pohybují se jenom do kruhu a ve směru hodinovejch ručiček." Řek myslivec.

Měl chraplavý hlas a tipoval jsem ho asi tak na šedesát. Byl ale na svůj věk dost čiperný. Luis naládoval samopal a zvedl zrak na myslivce. "Kdo jsi?!" "Jmenuji se Tobias a jsem myslivec." Luis se zvedl a rozhlédl se. Ta poslední věc zmizela a zástup zombií se začal zase pohybovat.

"Pojďme, už je to jenom kousek." Řekl Luis a všichni jme se rozběhli. Tom si za běhu nabyl brokovnici a já udělal totéž. Pomale jsme se začali od nich vzdalovat. Po pěti minutách jsme konečně dorazili na mítínu, která byla velká, jako snad čtyři fotbalová hřiště. Uprostřed stál Veliký kostel, vypaddal stejně, jak z mého snu.A to hlavní. Byl celý obklopen hřbitovem. A ten nebyl prázdný. Byl plný. Kam oko dohlédlo, šlo vidět jen a jen nemrtvé. Můj odhad byl tak okolo dvou set.

"A co teď Luisi?" Zeptal jsem se.

Luis přemýšlel a přemýšlel. Za náma se začaly objevovat zástupy nemrtvých.

"Nevím."

"Cože?! Ty nevíš co teď? Vždyť jsi nějaký plán mít musel ne?"

"Jo. Ale počítal jsem tak s padesáti zombíky. A né s minimálně dvoustovkou."

"To tu jako teď umřeme?" Myslivec jen znuděně stál a ukázal prstem na silnici, která vedla ke kostelu. Jel po ní jeep. A střílelo se z něj.

"Co? To všichni se chcou zrovna dnes modlit?" Řekl jsem. Luis se pousmál a rozběhl se k autu.

Auto si proráželo cestu skrz nemrtvé a z okénka byl nakloněn nějaký chlápek, co držel kosu a zombie po stranách tak přepuloval. Musela být hodně ostrá. Najednou z okénka spolujezdce vylezl dálší chlápek a v ruce měl propanbutanovou bombu. Vyhodil ji směrem ke dveřím a až dopadla, tak vytáhl revolver a vystřelil. Bum. Rána jako z děla. Ruce a nohy létaly vzduchem a okolo dveří se udělalo tak deset metrů volného místa. Jeep udělal smyk a zastavil těsně přede dveřmi. Už jsme byli tak deset metrů od auta. Vystoupili z něho tři muži, jedna žena a dvě děti. Jeden chlap se rozběhl ke dveřím a zaklepal. Druhý s kosou začal rozsekávat zombíky, co se hodně přiblížily a ten druhý po nich střílel revolverem.

Žena měla v ruce nějakou pistoli a hlídala druhou stranu. Druhý muž usilovně klepal na dveře a něco křičel. Přibíhali jsme k lidem a mávali jsme rukama "Heeej. My jsme živí! Nestřílejte!" Chlápek s kosou se na nás otočil a jak uviděl naše zbraně, tak nás pustil ke dveřím. Jak jsme šli okolo něho, tak prohodil: "Jsem rád, že vás tolik přežilo." Přikývl jsem a šly jsme ke dveřím. Muž co klepal na dveře byl policista. Měl černou uniformu a pouta i obušek u pasu.

"Proč ty dveře nevyrazíš?"

"Protože je tam můj bratr. Je to kněz a jsem s ním domluven, že otevře. Musím mu věřit."

Otočil jsem se a viděl, jak se zombie přibližují a Luis, Tom, Chlápek s kosou, Chlap s revolverem a i ta ženská se usilovně snažili je držet zpět. Ale zombií přibývalo a byly čím dál tím blíž. Kulky svištěly vzduchem, zombíci padaly jako hrušky, ale to nestačilo. Policista stále zoufale bušil na dveře.

V tom se ve mně něco pohlo. Všechen ten strach a zlost se změnil v šílenství. Zahodil jsem brokovnici a tu hned sebralo jedno děcko, kterému bylo asi dvanáct let. vytáhl jsem mačetu a s křikem jsem se rozběhl na zombie. Seknul jsem po nejbližší a té upadla ruka. Druhé jsem dal pěstí. Ruka mě dost bolela, ale vůbec mi to nevadilo. Seknul jsme po druhé a té z břicha vypadla střeva. Začaly mě ale obkličovat. Luis mě chytl za rameno a vhodil mě zpět do kruhu. Spadl jsem na zem a to děcko mi podalo mou brokovnici. Vzal jsem ji a zvedl se. Zamířil jsem a vystřelil. Schytaly to hned tři zombie naráz. Přesto zombie stále přicházeli. Ovšem jedna věc mě zarazila. Proč se ta zem chvěje, jako by sem přicházel dinosaurus?

Dunění se blížilo a blížilo. Zombie se začaly pomalu stahovat. A my jsme mohli vidět, co to dupe. Z lesa se řítila odporná stvůra, která měla dvě hlavy a místo jedné ruky železnou kouli na řetězu. Vypadala, jako by byla sešitá z několika lidí. Její velikost však byla to nejhorší. Ta zrůda měla hodně přes pět metrů. Všichni na to zíraly a přestali střílet. Ta věc sem belhala, všude házela tou svou koulí a děsivě řvala. Konečně se dveře do kostela otevřely. Starší chlap v rouchu a s winchestrovkou v ruce nám kynul, abychom šli dovnitř. Všichni se rozběhli ke dveřím a snažili se nacpat dovnitř.

"Nemůžeme jen tak zdrhnout!" řekl sem ostatním, co se už hrnuli dovnitř.

"Proč? Podívej se na tu zrůdu. Vždyť nás rozdupe" Odpověděl policista.

"Ale když ji necháme naživu, tak může rozmlátit dveře, a zabít nás uvnitř."

Ostatní se zamysleli, ale pak se rozhodli.

"Dobře. Tak jdem." Luis šel taky a myslivec taky. Jen ta žena s klukem utekli do kostela.

"Až to bude, tak zavolejte" řekl kněz a zabouchl dveře.

Otočily jsme se a připravili jsme se k boji. Luis zamířil na hlavu, policista na druhou, chlap s kosou stál opodál a hlídal zombie, kdyby se o něco pokusily. Myslivec si klekl před ně a mířil taky na jednu z hlav. Já sem si klekl vedle něho. Obluda už byla asi jenom 60 metrů od nás, a vtom to začlo.

"PAL!" Luis zařval a všichni začali pálit.

Já jsem střílel z brokovnice, myslivec taky, luis ze samopalu a polda též. Nestvůra dostala přímý zásah, a jedna hlava to nevydržela a prostě upadla. Luis začal pálit na druhou, já a myslivec jsme museli nabíjet. Nestvůra zařvala, utrhla si železnou kouli na řetězu a druhou rukou ji po nás mrskla.

"Pozor!" zakřičel Luis, ale pozdě.

Chlápek s kosou si jí nevšiml a koule ho odhodila do hloučku zombií, které se začaly okamžitě krmit. Policista něco zařval a okamžitě se k zombiím rozběhl. Já jsem to neměl čas pozorovat, protože ta zrůda byla dost blízko.

"Dej to sem!" Luis my z ruky vytrhl brokovnici a stoupl si přede mne. Potvora se po něm napřáhla a chtěla ho praštit. Luis však pohotově stiskl spoušť a jedinou ránou té zrůdě urval i poslední hlavu. Ta sice byla mrtvá, ale pohyb dokončila a luise pořádně praštila. Letěl na druhou stranu od policisty a dopadl kousek od hloučku zombií. Jelikož mi brokovnici vzal, tak sem měl u sebe jen pistoli a mačetu. Ale co sem měl dělat?

Rozběhl jsem se k Luisovi a cestou sem mačetou sekal do zombií. Luis se zvedal ze země a jedna zombie ho při tom chytnula za ruku. Luis mrštně vytáhl nůž (Byl dost velkej) a zabodl ho zombii do oka. Ta okamžitě spadla na zem a dala pokoj. Druhé zombie si však Luis nevšiml a ta ho kousla do nohy. Luis zařval a druhou nohou ji pořádně kopnul do hlavy, přičemž znovu spadl na zem. To už sem byl ale u Luise dost blízko.

"Dělej, zvedej se!" Zakřičel jsem a kryl jsem mu záda.

Luis se zvedl, popadl brokovnici a P90 a řekl:

"Dík. Dlužím ti pivo."

Pousmál sem se, i když mi do smíchu moc nebylo. Vzal jsem si prázdnou brokovnici, pomohl jsem Luisovi na nohy a co nejrychleji jsme se belhali ke kostelním dveřím. Všiml jsem si, že to policista neustál a že ho zombie už trhaly. Zaklepal jsem na dveře a téměř okamžitě nám otevřeli.

Rychle jsme vstoupili dovnitř. Kněz začal zabedňovat dveře a my jsme padli na studenou dřevěnou podlahu.Byl jsem strašně unaven. To, co trvalo ani né hodinu. Měl jsem hlavu plnou myšlenek. ) Ale byl jsem taky rád, že jsem v bezpečí. Prozatím. Luis si sedl a z jedné velké kapsy vytáhl menší lékárničku. Do rány si nalil dezinfekci a potom si ji obvázal. Já jsem si stoupnul a rozhlédl jsem se po kostele. Byl celkem malý. Z venku vypadal větší. Měl asi šest řad lavic, na zdech byly nádherné obrazy a velká mozaiková okna. Kněz dokončil bednění a otočil se na mě:

"Přišli jste nevhod. Nemluvím ani o tom, že jste tam venku nechali mého bratra, mého syna a toho…"

Kněz vytřeštil oči a díval se někam za mě. Před oltářem se zvedla podlaha a vylezl z ní myslivec.

"Jak ses tam dostal?" Zeptal se kněz.

"Jednoducho. Našel sem sklep a potom sem vylezl tady. To od vás nebylo hezké, že ste mě tam nechali."

Jak dořekl, tak si z kapsi vytáhl placatici a začal bumbat.

"Aspoň žes to zvládl" řekl jsem. "Máte tady knihovnu?"

"Ano. Rovnou ty dveře v pravo." Řekl, vzal prkna a hřebíky a šel zabednit i vchod do sklepa.

Já odešel do knihovny. Potkal jsem tam tu ženskou s tím děckem. Seděli na zemi a spali. Museli toho mít plné zuby. Knihovna byla malá a ještě k tomu byla přeházená. Bylo tam hodně knih, ale žádnou, která by se týkala zombií a dvouhlavých stvůr jsem nenašel. Tak jsme začal hledat pořádně. Nakonec sem našel starou ošklivou knihu, která navíc smrděla jako krysa.

Po prolistování jsem se dočetl něco o kmeni, který tady žil. Prej praktikovali nějaké temné rituály a vzívali satana. Vzal jsme knihu a šel jsem zase za ostatníma.

Luis na mě zamával a já šel za ním:

"Munice máme hodně málo. Já nemám do P90 žádnou. A ty jí určitě nemáš taky moc."

Kněz ještě dodal:

"Jídla je taky málo. Vydrží nám tak na den."

"A jaké máme možnosti?" zeptal jsem se.

"No… Kousek odtud je farma. Tam může být dost jídla. A na opačné straně je starý bunkr. Říká se, že tam je tajná podzemní chodba, která vede do města. A ve městě je obchod se zbraněma." řekl kněz a čekal na odpověď.

"Já s tebou mohu jít taky."řekl Luis. "Mám sice pokousanou nohu, ale dávka morfia to na dlouho spraví.“

„Já mohu taky!“ Řekl už trochu opilý myslivec.

„Zatím nikam nemusíme. Musíme si odpočinout a pak se uvidí.“ Řekl jsem, lehl jsem si na zem a okamžitě jsem usnul.

Sdílejte článek

13 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Pavel 26 června 2009 v 20:20

    Chápu, koktejl by ten prostor nevyčistil. Co se týče odlišnosti možná nějaký ten náznak by tam byl, ale u tohodle tématu se moc odlišností vymyslet nedá. Dálší věc co mi trochu vadila, byl alespoň pro mě strašně rychlý děj, typu: šel jsem domů, tam jsem sejmul Zombie, pak jsem vyběhl na ulici a tam jsem dalšímu vystřelil mozek atd… ale asi to možná patří k tématu a i já mám s rychlým dějem občas problémy. Tak že jinak OK.

  2. Profilový obrázek
    karl 26 června 2009 v 13:10

     Molotov jsem použít mohl. Ale nedocílil bych toho, že by se prostor před dveřma vyčistil. Zombie by začaly hořet a to by bylo všechno. Nic jiného, co by mohl mít někdo doma a splnilo by to tento účel mě v tu chvilku nenapadlo. 

    Chtěl jsem, aby to bylo trochu odlišné od ostatních zombie témat. Tak jsem jako příčinu vzniku nepoužil virus, přidal jsem i jiné nestvůry a přidal pár neokoukaných zbraní. Teďka pracuji na dalším pokračování. Skusím se to udělat více originální, a hlavně to budu psát odpoledne

  3. Profilový obrázek
    Pavel 25 června 2009 v 21:13

    Já osobně v tom vidím průměrnou zombie povídku, která se od tupých amerických filmů této kategorie nějak neliší. Naopak, je to jak přez kopírák. Nic méně od zombie žánru se skutečně nedá čekat nic zvláštního co by čtenáře dostalo, s čím jsem pochopitelně počítal a nečekal žádné zázraky. Docela mě pobavila pasáž, kdy muž jedoucí v Jeepu masakruje ty šmejdy kosou…chtěl bych to vidět v reálu musí to být docela sranda, já osobně bych použil spíše motorovou pilu, ale na tom zas až tak nefrčí.  Místo propanbutanové láhve jsi mohl použít třeba Mollotow, ten se dá doma poměrně snadno vyrobit ikdyž by asi ty potvory moc nezastavil, ale viděl bych, že zapojuješ trochu fantazie a snažíš se trochu vyhnout těm zombie filmům od našich amerických dodavatelů.

    Takže pokud přehlédnu těch pár věcí a co jsem zde vytknul, pak je tato povídka pro mě takový zlatý střed a určitě se není za co stydět.

  4. Profilový obrázek
    karl 22 června 2009 v 13:21

     Strašák: Taky děkuji za komentář. Tvá námitky jsou oprávněné. Fakt jsem to začal psát asi tak ve dvě hodiny ráno a skončil jsem asi v ty čtyři a neměl jsem energii ani náladu to po sobě číst. proto to působí tak kostrbatě. Nad tím odkládáním zbraní jsem nějak nepřemíšlel. Prostě mi nepřišlo moc chytré tahat pistoli mezi slintající magory, kteří můžou kdykoli udělat nějakou blbost. Samozdřejmě že máš ale pravdu. To, že byl Luis pokousán je pravda, ale Quentin ani nikdo jiný zatím neviděli, že by se někdo po pokousání proměnil v zombii. Proto s tím rači zatím nic nedělají. Co kdyby ho zabili, a potom zjistili, že kousnutí není smrtelné?

    Jinak to némá být čistě zombie, ale mají se tam vyskytovat i jiné nemrtvé bytosti. Příčinou toho všeho, co se děje není žádný virus.

    Takže. Děkuji za připomínky. Jsem rád i za tu kritiku. Alespoň vím na co si dát příště pozor.

  5. Profilový obrázek
    karl 21 června 2009 v 19:28

     Díky za komentáře. Teď se vyjádřím k těm nesrovnalostem:

    1. Jo. Vyděl jsem to v úsvitu mrtvých. Ale popravdě. Co jiného jsem měl použít? Granát nemá každý doma a dinamit taky ne. Tak jsem použil ten propanbutan.

    2.Resident evil 2 jsem neviděl.

    3.Jo pravopis je můj nepřítel.

    4.Ty trojručky myslel zaprvé ironicky, a zadruhé jsem to psal ve 4 hodiny ráno. A už se mi chtělo doopravdu spát.

    Jinak jsem to napsal celkem za 2 hodiny. Jen jsem chtěl zjistit, jestli se někomu bude líbit ten nápad. A jestli jo, tak si na to sednu a budu se u druhého dílu pořádně snažit.

Nový komentář