Paranoidní schizofrenie

Byla tma, půlnoc, lesem procházel mladý muž, na zádech nesl baťoh. Po chvíli si sedl na pařez, vytáhl z baťohu flašku vody a loknul si. Levou rukou si protřel obličej, vzdychl.

Musí jít dál, je jen otázka času než ho dostanou. On je, ale nenechá, aby ho dostali, sáhl do kapsy a vytáhl nůž. Má vůbec proti nim šanci. Zdálo se mu,  že je znovu zaslechl.

„Už ho skoro máme.“

Dohánějí ho. Ne, už nebude utíkat, počká.

„On se nebojí.“

Ví, že si s ním budou hrát. Muž tiskl v ruce nůž.

„Prosím nechte mě, nic jsem vám neudělal.“

„Necháme ho?“

„To nejde, nemůžeme ho nechat.“

Muž vykřikl. „Co jsem vám udělal?“

„Nic jsi nám neudělal.“

„Tak proč? Proč já?“

„Necháme ho?“

„Nejde to.“

„Proč to nejde, proč?“

„Tak pojďte.“

„Je vyjmečný.“

„Ano, je vyjmečný nebojí se.“

„Je vyvolený.“

„Musíme.“

„Necháme ho, když je vyvolený.“

„Nechte mě, prosím.“

„Nemůžeme.“

„Tak si pro mě pojďte.“

Uběhlo pět minut, muž svíral v ruce nůž a čekal.

„Tak, kde jste? Proč nejdete? Bojíte se?“

Na poslední otázku si v duchu odpověděl sám. Oni se nebojí, oni si s ním hrají.

„Rozhodli jsme se, že tě necháme, když nám dokážeš svoji vyjmečnost.“

„A jak?“

„Máš ten nůž, tak se pořež.“

„Cože? Proč?“

„Dokaž nám, že jsi vyvolený.“

„A pak mě necháte?“

„Ano necháme.“

Udělal nožem na levé ruce pět červených čar. Bolelo to.

„Je vyvolený.“

„Udělal to.“

„Skutečně vyvolený.“

„Necháme ho?“

Muž s napětím čekal.

„Nemůžeme ho nechat.“

Levá ruka už byla od krve. Muž začal křičet.

„Co jsem vám udělal? Tak vy chcete moji krev? Krev? Krev?

Pravou rukou se rozmáchl a nůž projel muži do stehna, tam a zpět.

„Ááá.“

Cítil obrovskou bolest a klesl k zemi. Na nohu se už nešlo postavit. Ležel.

„Nemůžeme ho nechat, nejde to.“

„Ááá. Co jste to za lidi“

„Řízni se do krku.“

„Řízni se do krku.“

Muž náhle zahlédl světlo baterky. Pomalu se k němu přibližovalo.

„Tati.“