Panenka (1.díl)


„Podívej, není krásná?" strčila mi mamka před nos dárek od Vládi zrovna ve chvíli, kdy jsem večeřela polévku. Ucukla jsem automaticky, když jsem si všimla, že je to panenka, ucukla jsem podruhé.

„No, úžasná." Odvětila jsem, protože z panenek mám odmala panickou hrůzu a nechápala jsem, jestli mi tohle mamka udělala schválně, nebo na mojí fóbii jednoduše zapomněla.

„Ale no tak, slečno, není vám už náhodou sedmnáct?" usmála se mamka a líbla mě do vlasů, „Přesně tyhle malé porcelánové panenky jsem měla jako malá, ještě by pořád měli být někde u babičky. Co myslíš, kam jí mám dát?"

„Kamkoliv, abych na ní neviděla." Odvětila jsem a dál se věnovala jídlu, nebo se o to aspoň snažila, „Třeba do ložnice."

„Posadím jí semhle mezi skleničky." Zvolila mamka nakonec prosklenou vitrínu, kam jsme vystavovali spíš sklo než porcelán.

„Nechceš jí radši dát opravdu do tý ložnice?" pokusila jsem se smlouvat. Proti Vláďovi sice nic nemám, chodí s mamkou už půl roku a zatím mi nedal záminku k nenávisti, ale tímhle se mi vyloženě pomstil.

„Ale no tak Evi, měj rozum. Je to jen malá panenka." Otočila se po mě káravě mamka a prohlížela si, jak ta mrňavá zrůdička mezi našimi skleničkami vypadá.

Za svůj život jsem měla přesně jednu jedinou panenku, které jsem se kupodivu tolik nebála. Byla látková a dostala jsem jí od dědy, když byl ještě naživu. Ale i přesto skončila po dvou týdnech v krabici na půdě. Jako má někdo strach z klaunů, já se prostě bojím panenek. Ani nevím proč, ale už odmalička se jim vyhýbám jako čert kříži. A tahle nová ve mně taky rozhodně kamarádku nenajde. Jestli se naštvu, poletí bez milosti do koše, je mi jedno, co tomu máma řekne.

Po večeři jsem zalezla rovnou do svého pokoje, zítra máme psát písemku z matematiky a neznám předmět, který by mi šel hůř. Moje minulé vysvědčení díky tomu dopadlo docela komicky – čtyřka z matiky a jinak akorát dvě dvojky. Jedna z fyziky a druhá z biologie. Jinak si na známky stěžovat nemůžu, i když ani máma vlastně netuší, že mě to často stojí velké úsilí. A zrovna dneska teda dřu jako soumar, v devět jsem mrtvá. S vědomím, že jsem udělala, co jsem mohla, se převleču, dojdu si na záchod, cestou zavřu okénko na chodbě, které se tradičně touhle dobou otevírá, naše domácí strašidýlko je přesné jako švýcarky. Kdybych tohle někomu řekla, asi by se posmál. Bojí se panenek a ještě mají doma strašidlo, co otevírá pořád jedno a to samé okno.

Děje se tak už dva roky, čili celou tu dobu, co tu bydlíme. Dřív nás to děsilo, ale vzhledem k tomu, že nijak jinak se naše soukromé strašidlo zatím neprojevilo – aspoň neprovedlo nic, o čem bych já věděla – nějak jsme si na to s mamkou zvykly. Může mě trochu uklidňovat fakt, že samootevírací okno je na chodbě kousek od vchodových dveří, vzhledem k tomu, že můj pokoj je ve druhém patře, jsem od něj poměrně daleko, to spíš chudák mamka má ložnici hned naproti. Z jedné strany chodby je kuchyně a z druhé obývák, takže člověk si vlastně nevybere, dole ho má pomyslné strašidlo na ráně všude.

Byla jsem moc ospalá na to, abych tuhle záhadu řešila, ostatně už jí neřeším vůbec, člověk si zvykne i na smrt. Padla jsem do postele a během pár minut jsem spala jako zařezaná.

Písemka dopadla na moje poměry celkem slušně, mohla by z toho být trojka. Což by bylo fajn, potřebuju jí jako prase drbání.

„Tak co, ty trémisto, jak si dopadla?" vyzvídala o přestávce Anežka, co se mnou už dva roky, co jsem na gymplu, sdílí jednu lavici.

„Jo, snad za tři." Trhla jsem rameny a pustila se do svačiny, ráno jsem se nestihla nasnídat a proto mi chleba s plátkovým sýrem přišel jako největší lahůdka, „A jestli ne, tak jsem v háji."

„No a co, ono se to nepotento." Řekla nevzrušeně Anežka, v matice taky nebyla nijak extra dobrá, „Hele, půjdem to odpoledne zajíst do Cukřenky, co ty na to?"

Pozvání do nejlepší cukrárny ve městě se jen tak neodmítá, to uznávám i já. Ale protože elita je samozřejmě za odpovídající cenu, musela jsem se ještě stavit doma. Mamka byla ještě v práci a Vláďu jsem taky nikde neviděla. Fajn, mohla jsem si nepozorovaně půjčit peníze z našeho domácího fondu, co je mamka lepila do dózy se sladkostmi. Co se týče zlodějů, bylo to určitě důmyslné, ale přede mnou ani před jiným členem rodiny to peníze neuchránilo.

Bez nejmenších výčitek svědomí jsem zaklapla víčko dózy, když jsem uslyšela zvláštní zvuk. Jako kdyby o sebe cinkaly skleničky. Vzpomněla jsem si na panenku a krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Ta proklatá panenka! Přísahám bohu, že jí skutečně hodím do koše!

Otočila jsem se a dokonce se odvážila jít blíž k vitríně. Skleničky stály bez pohnutí a ani jinak mi nic nepřišlo neobvyklého. Vlastně… Zavadila jsem pohledem o panenku, ač jsem se jí schválně vyhýbala. Na porcelánově bílé tvářičce měla fialovou šmouhu, vypadalo to skoro jako kdyby měla tvář rozříznutou.

Vystřelila jsem odtud jako na pérku s pevným přesvědčením, že dnes v noci se pokusím mamku znovu přemluvit, aby si tu proklatou pannu vystavila v ložnici. A tentokrát se tak lehce nevzdám!!

 

…pokračování přístě

Sdílejte článek

13 komentářů

Přidejte svůj komentář
  1. Profilový obrázek
    Blackbart 3 června 2007 v 23:08

    Začíná to dobře, panenky, klauni, ověřený a fungující horrorový inventář.

    Kdo má z těchhle věcí hrůzu, ať si někdy udělá výlet do ostravského muzea a nechá si tam předvést exponát zvaný Klepetář. Je to něco jako orchestrion, dřevěná hrací skříň a uvnitř je něco příšerného… Od doby, kdy jsem to naposledy viděl (asi před 25 lety) nemůžu klidně spát…

  2. Profilový obrázek
    Frenk 3 června 2007 v 08:58

     No dobrý, zatím Ok.. trochu mi to připomnělo jeden zajímavý film s názvem May. May byla holka, která měla svou panenku zavěšenou ve vitríně ve svým pokoji, protože to byla její nejlepší kamarádka. A protože chtěla více přátel, sestavila si ideálního člověka. Jak? Občas si na nějakým člověku našla něco super. Někdy to byli ruce, jindy hlava a tak. Seznámila se s nimi a pak je zabila. Tak si doma postupně sestavovala ideálního člověka. Jinak ale film za moc nestál….

Nový komentář