Pandora


Dívka se choulila v trávě, kolena přitisknutá k bradě, útlé paže pevně ovinuté kolem lýtek. Dlouhé černé vlasy jí padaly do obličeje. Očima plnýma strachu sledovala každý jeho pohyb. Plakala. Po bledé tváři ji stékaly pramínky slz a zanechávaly za sebou tmavou stopu rozmazané řasenky.

"Kdo jsi?"

 

Podivín. Samotář. Bezejmená figurka v malém městě, o jejíž existenci věděli jen úřady a pár sousedů v nejbližším okolí. Pro ostatní byl takřka neviditelný, jen jeden z mnoha šrámů, ubírajících na kráse jejich domovům. Pan Nikdo. Alex Redfield.

Životem se protloukal, jak jen dovedl. Někdy se mu zdálo, že už zná odpovědi na jeho smysl, jindy se v něm jen bezradně plácal a snažil se ho alespoň ukočírovat. Dát mu nějaký směr, důvod, pro který by byl ochoten žít, ale nedařilo se. Dětství měl přitom nádherné, takřka bezzsatrostné, jak jen malý chlapec může mít. Milující rodiče, šťastný domov, spoustu kamarádů, se kterými si hrával. Školou proplouval bez větších potíží a až k dovršení osmáctin běželo vše hladce. A pak, obyčejná náhoda, něco, co se zpočátku vůbec nejevilo jako důležitý okamžik, vše rozmlátila, všechny plány a naděje, sny…

Mnohdy teď přemýšlel nad tím, jak náhoda ovlivňuje naše každodenní životy, co se děje jejím přispěním a co sami dokážeme ovlivnit svou vůlí, bez jejího zásahu, je-li to vůbec možné. Pod čím vším je podepsaná? Za čím vším stojí její přítomnost? Úspěchy a selhání, setkávání se s jinými lidmi. Je to vše jen jejím dílem? Řídí to snad všechno ona někde z hlubin nepoznaného vesmíru?

Ona náhoda postavila matce do cesty toho frajera na motorce, který ji doslova okouzlil. Zapomněla na svou rodinu, domov, a utekla s ním někam na sever, vstříc neznámým zítřkům. Otec se s jejího odchodu už nikdy nevzpamatoval, miloval ji víc než svůj vlastní život, víc, než vlastního syna. Jeho srdce se rozpadlo na milióny drobných střípků a nikdy už nedokázal dát ho dohromady. Každým dnem, po celé tři roky, mu chřadl před očima, utápěl se v opojné náruči alkoholu. Stávala se z něj troska, neschopná jiné činnosti, než rozvalovat své uvadající tělo v křesle a neustále jen plakat. Jeho smrt vše ukončila, trápení jich obou. Dodnes si pamatoval, jak tam otec jen seděl, zakalené oči upíral na fotografii matky, nehybný a bledý. Odevzdaný.

Snažil se vymazat tyto dny ze své mysli, uchovat si jen to krásné. Společné procházky městem, kdy mu otec vyprávěl o místech a lidech ze svého dětství. Matčin výborný jablečný koláč, který pekla každou neděli, a kterého se nikdy nemohl nabažit. Ještě dnes cítil jeho chuť v ústech. Večery u televize při sledování nějaké vědomostní soutěže či filmu. Smích, jeho i její, který nikdy nechtěl zapomenout. Jeho život skončil hluboko v minulosti a odmítal pokračovat dál.

Procházel, jako každou noc, ulicemi, bez cíle, nechal se jen vést vlastníma nohama. Nebýt krátkého řetězu pouličních lamp, nořilo by se vše do polotmy měsíční noci. Nevnímal nic kolem sebe, jen s hlavou skloněnou pomalu bloumal nikam.

Ocitl se v nově postavené ulici a poprvé se rozhlédl. Domy zatím zůstávaly neobydleny a v tichosti tak vyčkávaly příchodu svých nových majitelů, od okolí je oddělovaly nízké bílé ploty a zelené přesně střižené trávníky. Místy se někde krčily keře, nejspíš zimostrázy, aby alespoň zdánlivě propojily tuto sterilní část země s přírodou. Alex si tohle místo pamatoval, i zde chodívali s otcem. Rostly tu stromy, vysoké a mohutné, natahující své vzrostlé koruny vysoko k nebesům. Kvetly zde květiny rozmanitých barev a vzduch okolo byl utkáný jejich rozmanitými vůněmi. Vše muselo ustoupit lidské touze po prostoru.

Na konci této čtvrti, v místě kde se asfaltová silnice náhle zužovala a měnila v úzkou, drobnými kamínky sypanou cestičku, se Alex zastavil. Zahleděl se před sebe. Pěšina se táhla někam do nekonečna, převalovaly se přes ní drobné chomáčky mlhy ozářené chladnou měsíční září.

Pohrával si s myšlenkou pokračovat dál, vkročit do té šedivé tmy, najít si někde nějaké pěkné místo a spokojeně usnout v náruči měkké trávy. Hluboké ticho noci bylo téměř dokonalé, nikde žádný řev motorů aut, volání lidí…zdálo se až skoro hmatatelné, nepřirozené…a v něm Alex zaslechl tiché naříkání.

Udělal několik nejistých kroků, srdce mu hlasitě bušilo, kamínky pod tíhou jeho těla skřípavě protestovaly. Nářek ustal.

Nalevo se od hromady hlušiny, vzniklé výstavbou čtvrti, odlepil nějaký stín, rychle jako vyplašené zvíře, a přeběhl cestu. Naokamžik ji ve slabém svitu měsíce spatřil, dívku, bledou jako smrt. Dlouhé vlasy za ní vlály jako stříbřitě černý prapor, potrhaná a špinává noční košile se lepila na její potem zmáčené tělo, které by snad pochroumal i slabý závan větru. Připadala mu jako přízrak, duch. Světla lamp za ním pohasla, měsíc i hvězdy jakoby vybledly, ukryly se pod příkrovem černého sametu noční oblohy, a vše pohltila naprostá a neproniknutelná tma . Alex tam stál, s podivným svíravým pocitem, který se ho náhle zmocnil, a ještě dlouho mu trvalo, než se rozhodl vrátit se domů.

 

 

Seděl ve velkém křesle v obývacím pokoji svého domu, v ruce třímal láhev vodky. Pevně, až mu klouby úplně bělaly. Myšlenky mu v hlavě výřily, rozbíhali se do všech stran a on nebyl schopný zachytit ani jedinnou.

Odšrouboval uzávěr a důkladně si lokl. Studená tekutina se rozlívala jeho hrdlem, pálila ho a nutila ke kašli. Přesto pil dál. Chtěl, aby ho alkohol přinutil usnout, uklidnit se.

Zavrzání. Zvuk mučeného dřeva někde nad jeho hlavou. Ovanul ho proud vlhkého horkého vzduchu. Odtrhl láhev od úst a položil ji na stolek vedle sebe. V předklonu naslouchal.

Nos i hlavu mu začal naplňovat nepříjemný nasládlý zápach hniloby a plísně. Usazoval se mu v chřípí.

Další zaskřípání. Tentokrát se mu zdálo, že vychází ze stejné místnosti, kde byl on sám. Z temného kouta, kam chabé světlo stolní lampy nedosahovalo.

Pokusil se postavit. Prsty zabořil do měkkého polstrování, napínal každičký sval a nerv v tělě ve snaze přinut své tělo vstát. Ale to odmítalo.

Strop se otřásl a k podlaze se snesl mráček prachu a opadané omýtky, okenní tabule se zavlnila, jako hladina vody ve větru. Objevila se v ní prasklina.

Zachvátila ho panika. Krev mu divoce tepala ve spáncích, oči se pohybovaly ze strany na stranu.

Ta věc ve tmě za začala pohybovat. Ozývalo se syčení a výkřiky…kakofónie lidských nářků, pláče…

Lampa několikrát zablikala a zhasla. Vše utichlo. Slyšel jen tlukot svého srdce, zběsile bijícího, jako kladivo o kovadlinu. Něco v něm se zlomilo. Vrávoravě se postavil na nohy a jako smyslů zbavený se rozběhl ke vchodovým dveřím. Levým kolenem zavadil o konferenční stůl. Mezi zuby mu unikl syčivý povzdech, reakce na bolest, která mu vystřelila až do morku kostí a vehnala slzy do očí. Zavrávoral. Instinktivně natáhl ruce před sebe, aby zmírnil pád. Cítil jak mu hrubý koberec odírá dlaně až do krve.

Dopadl tvrdě. Udělalo se mu mdlo a zdálo se, že na chvíli ztratil vědomí. Temnota kolem něj houstla a pohybovala se, vířila v chaotickém tanci šedých a černých čar. Znovu spustil orchestr lidských nářků, tentokrát hlasitější, jako by se ozýval přímo v jeho hlavě. Cosi vlhkého se otřelo o jeho ruku.

Zalapal po dechu. Po čtyřech se začal plazit pryč. Mohutný chór bolesti se rozezněl celým jeho tělěm, ale on ji nedbal. Podařilo se mu vyšplhat se na nohy. Po tmě se potácel tam, kde si myslel, že jsou dveře.

Rukama se odrážel od zdí. Vše mu najednou připadalo cizí, jakoby snad ani nebyl ve svém vlastním domě.

Konečně nahmatal kliku.

Několikrát s ní zalomcoval.

Dveře se prudce rozlétly a za nimi zela temná, hnilobná prázdnota.

Podlomila se mu kolena. Opřel se o stěnu a svezl se po ní. Cestou shodil několik starých fotografií svých rodičů, jejichž skleněné rámování se hlasitě roztříštilo o podlahu

Nebylo kam uniknout. Kam se schovat.

 

 

Ta věc v obývacím pokoji vítězoslavně zakvílela. Alex se otočil. Všechna světla v domě se náhle rozsvítila, jakoby si přala, aby to spatřil.

Plazil se po podlaze. Stařec. Rachitické tělo se pomalu posouvalo po koberci, zanechávalo na něm slizkou lesklou čáru. Pohyboval se jako housenka, svíjel se a natahoval, pořád dokola. Své kostnaté ruce s dlouhými nehty vůbec nepotřeboval, natahoval je do vzduchu a zatínal v pěst.

Alex ztuhl hrůzou. Strach se mu mrazivě rozlil žilami. Chtěl křičet, ale ze staženého hrdla mu uniklo jen tiché zachroptění.

 

Starcovy promodralé rty se roztáhly v úsměv, široký a odhalující dvě řady zkažených černých zubů. Zvedl hlavu, v zádech se nepřirozeně prohnul, a nozdrama nasál vzduch. Víčka očí, bílých a lesknoucích se jako perly, usazených hluboko v temných důlcích, se blaženě přivřely. Jeho kůže, téměř průsvitná, zvlněná hlubokými vráskamy, pulzovala a bobtnala.

Alex se odvrátil. Odevzdaný…

 Dům zmizel. Nezbylo po něm nic – velká okna vzhlížející k nebesům, polorozpadlý laťkový plot, prostorná veranda, poštovní schránka s vybledlým nápisem "REDFIELD"… Zůstala jen vysoká tráva, vlnící se v slabém větru. S přicházejícím úsvitem si v ní hrály děti, pobíhaly sem a tam, a jejich drobná těla se v ní málem ztrácela.

"Děcka ven, musí se to posekat!" Starší muž v kombinéze městských služeb nastartoval strunovou sekačku a děti s jásotem vyběhly na ulici.

 

 

"Nic, nikdo…prázdnota, které se bojíte, nicota, kterou nedokážete pochopit…"

" Smrt?"

"Naprosté nebytí nadřazené smrti. Nezanechávám po sobě vzpomínky, nic, co by vás připomínalo. Beru si celou vaši existenci…"

"Proč…proč já?"

"Mělas jen ukojit můj hlad, stejně jako statisíce před tebou, ale tvůj naivní útěk vše změnil….Každý s kým ses setkala, koho jsi prosila o pomoc, kdo tě jen koutkem oka zahlédl…každý z nich se stane mou soušástí spolu s tebou…každý z nich svou existencí ovlivní jiné a ti zase…"

"…ne…"

"Spustila si koloběh událostí, který už nebude možno zastavit."

Sdílejte článek

Nový komentář